"Ne tak rychle….", pravil hlas za zády Piera. Pier sebou trhnul a otočil se. Nevěřil vlastním
očím, Rafael stál na nahou a opíral se o svůj kord. "Jsi špatný člověk, Piere. Řekni, že
Isabelu necháš na pokoji a odejdeme v míru.", tvrdě řekl Rafael. "Vidím, že jsem asi bodl
špatně. Musím uznat, že tvá výdrž je obrovská. Ale na mě stejnak nemáš šanci.", chvástal se
Pier. "Ještě jednou ti říkám, nech Isabelu na pokoji, odejdeme v klidu.", odvětil klidně Rafael.
"Myslím, že to nepůjde. Chci Isabelu a žádný slaboch mi nebude říkat, co mám nebo nemám
dělat.", Pier vztyčil kord. "Postarám se o to, abys trpěl! Hááááá…", rozběhl se proti Rafaelovi
se vztyčeným kordem před sebou. Byl v něm vidět velký vztek a horká hlava. Když byl těsně
u něj, Rafael udělal elegantní kličku jako toreador a vyhnul se tak jeho přímému útoku. Pier
měl co dělat, aby nespadl na zem, jak tento manévr nečekal. Rafael vztyčil svůj kord. "Piere,
naposled! Nech Isabelu být!", řekl rozhodně Rafael. "Chcípni!", vrhnul se Pier vší silou na
Rafaela. Útočil zleva, pak hned zprava a na hlavu. Rafael odrážel jeho útok. Nakonec přišel
prudký Pierův výpad. Rafael použil svou nadlidskou rychlost, uhnul mrštně do strany a v
kličce proklál srdce Piera. "Ááá……", vykřikl Pier. Rafael se otřásl hrůzou, pustil kord z ruky
vyděšením. Pier poklekl na zem. Ještě před sebe předpažil svůj kord. Chtěl něco říct, ale
pouze zalapal po dechu a spadl na zem mrtev. Sekundanti nikdy dřív neviděli takovou
rychlost. Dostali velký strach, že je také zabije ze to, co mu před tím udělali. Vzali nohy na
ramena a utíkali sprintem pryč. Rafael za nimi neběžel, věděl, že tihle zbabělci bez Piera
moc nezmůžou. Rafael poklekl k Pierovi, trápilo ho, jak to muselo dopadnout.
"To bylo skvělé!!!", ozvalo se shora. Rafael se v mžiku otočil, odkud uslyšel hlas. Ozvalo se
to z koruny jednoho stromu. Postava seskočila z větví velkou rychlostí na zem. "A pak že
nezabiješ!" "Gerarde!", vyhrknul Rafael. "Dobře si použil svou moc. Přesně jak jsem tě to
učil.", usmíval se Gerard a šel blíž k Rafaelovi. "Tak co nedáme si snídani? Jeho krev je ještě
teplá!", smál se dál Gerard. "Jsi odporný, Gerarde. Hnusíš se mi. Já ho nechtěl zabít. Musel
jsem, nebyl to dobrý člověk, nedal si říct.", snažil se bránit Rafael. "Rafaeli, bratříčku. Zabil
jsi. To už neodpářeš. Ale je to jenom člověk. Podřadný tvor, na víc prase. Tak co? Nic.",
ušklíbl se Gerard. "Mě zaráží ale jiná věc. Zabil jsi ho kvůli ní. Zase kvůli té ženské!!", křičel
na něj Gerard. "Řekl jsem ti přece, abys jí zabil!!!" "To nejde, Gerarde. Rozešel jsem se s ní.
Už jí nikdy neuvidím.", odvětil Rafael. Doufal, že Gerard to pochopí a nechá Isabelu na
pokoji. "Ale pořád jí miluješ!!! To nemohu dopustit. Když jí nezabiješ ty, budu to muset udělat
já!", syčel Gerard. "Nééé!!! To neuděláš!", vyděsil se Rafael a vrhnul se na Gerarda.
Spolu spadli na zem.
Ale Rafael odběhl až k oknu. "Isabelo! Miluji tě! Vždy to tak bude!
Právě proto musím teď odejít. Sbohem!", v slzách řekl Rafael a rozplynul se. "Rafaeli!!!!!!!"
Isabela křičela na celý pokoj a zmateně pobíhala. Marně se ho snažila najít. Otevřely se
dveře. "Paní! Co se stalo?", mezi dveřmi stála rozespalá Charlotta. "Charlotto, byl tu Rafael.
Řekl mi, že ho už nesmím vidět! Choval se jako by měl z něčeho velký strach. Vůbec to
nechápu. Řekl mi sbohem a dočista zmizel!" Isabela žalem klekla na zem a brčela. "Opustil
mě!" "Ach, paní.", chytila jí za ramena Charlotta. "Rafael vás miluje. To je velmi podivné.
Paní, teď se musíte trochu uklidnit. Pojďte vezmu vás do postele." Charlotta Isabele pomohla
vstát a uložila jí do postele. Snažila se jí uklidnit, ale Isabela byla na tom velmi špatně.
Rafael letěl domů. V srdci ho velmi bolelo, co učinil. Málem jí zabil. Teď už jí nemohu vidět.
Nedokážu to ovládnout. Co mám dělat? Za nedlouho přilétl domů. Zoufala chodil po pokoji a
prožíval tu situaci stále znovu a znovu. V tom jako by slyšel: "Musíš jí zabít!" Rafael se otáčel
všude kolem sebe, ale nikoho neviděl. "Pro boha! To už z toho snad šílím!", křičel na celou
místnost. Ve vzteku praštil do svého stolu, který se rozlomil. "Gerarde! Nenávidím tě! Co si
nám to provedl!!!!!" Rafael padl na zem a vzténal žalem. Měl na mysli pouze jedno: pomstu.
Zničil vše, na čem mu na světě záleželo. "Proooooč? Próóóóč?", vzténal Rafael a tloukl pěstí
do podlahy.
Týden pomalu utekl, začala neděle. Rafael nikam ze svého domu žádný den nešel. Většinou
pořád ležel na podlaze a zasněně koukal do stropu. Oči měl od slz a myslí byl u své Isabely.
Nedokážu se smířit s tím, že jsem jí ztratil. To se raději zabiji. Najednou sebou trhnul. "Je
neděle!", řekl nahlas. Souboj s Pierem! Isabela je to, na čem mi jediném ještě zaleží. Nikdo jí
neublíží, o to se postarám. Pier jí nedostane. Rafael vyskočil z podlahy. Napil se z konzervy
a vyšel z domu. Venku byla ještě tma, ale na východě začalo trochu svítat. V ulicích byla
hustější mlha. Rafael se podíval na nebe, bylo zamračené a vypadalo to na déšť. Rafael
vyrazil do alejí Louvru.
Dorazil až k plotu hradu. Šel podél něj až dorazil na úzkou červenou cestičku. Kolem cesty
byla vysázená stromová alej. Cesta vedla až k vedlejší bráně do hradu. Několik desítek
metrů před branou bylo rozcestí, z něhož vedla malá cestička mezi stromy na palouk, na
kterém se již řadu let konaly souboje. Rafael přišel pomalu na palouk. Pier už tam čekal a
vedle něj stáli další dvě osoby. "Konečně! Zbabělcům to vždy trvá!", křikl na něj Pier. "Na
svou smrt spěchají pouze idioti.", řekl klidně Rafael a podíval se již blíže na skupinku. V tom
to s ním trhlo. Poznal oba muže s Pierem. Byl to Eugen a Lois. "Zdravíčko, srágoro. Dnes je
tvůj poslední den.", ušklíbl se Eugen. Rafael zrudnul zlostí. Došlo mu, jak zákeřný a zbabělý
je Pier. "Piere, jsi zbabělá krysa. Nechat za sebe dělat špinavou práci.", řekl Rafael.
"Nechtělo se mi s tebou špinit. Jsi slaboch. Zbytečně bych se namáhal. Kdyby nebylo něčí
pomoci, už by tě teď žraly žížaly. Moji sluhové to odflákli jako vždy.", podíval se rozezleně na
Eugena s Louisem. "Co si člověk neudělá sám, to nemá. Dnes jsou tu jako naši sekundanti.
A také jako poslední lidé, které ještě uvidíš.", Pier odhodil svůj kabát, pod ním se odkryl jeho
kord. Rafael ustoupil několik metrů. Šáhl pod sako a nahmatal rukojeť svého kordu. Odhodil
sako na zem a vytasil před sebe kord, který se zablyštil na světle. Pier vysunul svůj kord z
pochvy a odepnul pás. "Eugene!", křikl Pier. Rafael s Pierem přistoupili k sobě a napřáhli
před sebe své kordy. Těsně pod špičkami se zkřížily. Eugen vyndal ze své kapsy velký bílý
kapesník, rozvinul jej a přehodil přes kordy. "Začněte!", zakřičel a strhnul rychle kapesník.
Pier neváhal a udeřil z hora na Rafaela. Ten naštěstí útok čekal, kord šikmo vztyčil a vyrazil
tak jeho přímý útok. Pier pokračoval v útoku zleva a provedl krok do předu. Rafael odrazil i
tento úder. Pier se zapřel a vyrazil na steč. Rafael sotva uhnul, špičku jeho kordu mířila k
zemi a pokrčenou rukou to vykryl. Pier kord rychle vrátil zpět a hranou Rafaela říznul do ruky
před loktem. Rafael syknul bolestí, ale kord neupustil. Udělal několik kroků zpět. Pier se na
něj vrhnul vší silou. Kordy o sebe cinkaly. Švihal doprava, hned zas do leva, ze strany.
Rafael nestačil útočit, pouze se bránil. Pier ho zahnal až na konec palouku, kde rostly
stromy. Pier znovu zaútočil, Rafael se zády dotknul stromu a nemohl uhnout. Pier švihl
doprava, Rafael to jen tak tak vykryl. Pier udělal špičkou půlkruh a silným švihem odrazil do
66
strany Rafaelovu ruku s kordem. Než stačil Rafael zareagovat a vrátit ruku, aby se kryl. Pier
vyrazil na steč a jeho kord projel skrz hruť Rafaela, až se jeho špička zabodla ze zadu do
stromu. "Sbohem….", řekl Pier a vytrhl kord z jeho těla. Rafael spadl bezvládně na zem.
"Pi…re…nech…Isabelu….být!", v bolestech řekl Rafael. "A kdo mi v tom zabrání?", smál se
Pier: "Bude jí se mnou lépe. Stane se mou milenkou, ať chce nebo nechce! Přinutím jí. A ty
už s tím nic nezmůžeš." "Néé…….nedovolím tóóó.", sípal Rafael. Pier kopl do Rafaela, který
zavrávoral. "Tvé dovolení nepotřebuji. Už nic nezmůžeš. Isabela bude patřit mě!", smál se
hlasitě Pier, otřel kord o trávu a šel směrem k sekundantům. Rafael se najednou nadechnul,
oči se mu sami otevřely. Trochu si poodhrnul košili, po vpichu ani památky. "Odkliďte tu
zdechlinu.", řekl Pier sekundantům.
Jsem hrozně rád, že tě vidím.
Neměl jsem jednoduché dny." Isabela zvážněla: "Přijdeš mi takový pobledlý. Určitě to je kvůli
Pierovi, viď? Rafaeli, doufám, že jsi rozumný. Na ten souboj nepůjdeš!", bála se Isabela. "Ne,
kvůli Pierovi to není. Nechme toho, uvolni se, Lásko.", řekl medovým hlasem Rafael.
"Rafaeli…..", špitla Isabela, zadívala se do jeho očí. Jako by jí Rafael hypnotizoval, připadala
si velmi uvolněná. Přestala myslet na všechno, na mysli se jí drala pouze chuť se s ním
milovat.
"Moc si mi chyběla.", romantickým hlasem řekl Rafael. Isabela ho vroucně objala a vášnivě
ho začala líbat. Byla jako v transu. Její pudy jí ovládly, stala se z ní divoká dračice.
Způsobovala to Rafaela hypnóza, o které Rafael vůbec nevěděl, že jí použil. Isabela na to
velmi silně reagovala, protože to bylo i její přání a takto mnohonásobně zvětšené. Rukama
uchopila jeho košili a roztrhla jí. Knoflíky odlétly do všech stran. Pusou se přisála na jeho
bradavku a silně jí sála. Rukou mu přejížděla po bříšku a potom mu zajela až pod kalhoty.
Rafael sebou prudce cukl, když ucítil, jak se její ručka dotkla jeho napruženého údu. Byl
udiven z její divoké dravosti, ale nechal se unášet její vášní, velmi ho to vzrušovalo. Isabela
sklouzla rukou na jeho kalhoty a mnula mu přes ně jeho penis. Rafael se díval do jejího
obličeje a viděl, jak rychle oddychuje. Celá byla rudá vášní. Neztrácela čas, rozepla poklopec
u kalhot a vyndala jeho penis. Rukou stáhla jeho předkožku a ústy se přisála na jeho žalud.
Jazýčkem ho obkroužila a vsunula ho hlouběji do pusy. Rafael zalapal po dechu a rukou
stisknul silně její vlasy. Isabela sála jeho penis a přejížděla po něm od kořene až k vrcholu.
Rafael byl v neuvěřitelné extázi, jeho úd byl jako tvrdý kámen. "Rafaeli, chci to rychle! Vraž
mi ho tam!", neúprosně šeptla Isabela. Vyhrnula si noční košilku a sedla si na Rafaela.
Rukou si nasměrovala jeho penis do své rozpálené dírky a pomaloučku si jej do sebe
zasunula. Rozkoš se jí rozlila po celém těle a žádostivě se vrtěla na jeho ocasu. Rafael seděl
na její posteli, jednou rukou se zapřel za svými zády a druhou pevně držel Isabelu na jejích
zádech. Isabela objala Rafaela, pevně se zapřela nohama a nadzvedávala se. Cítila, jak jeho
penis roztahuje stále více její otvůrek, dostávající se hluboko do ní. Isabela rychle přirážela,
Rafael byl v sedmém nebi. Pevně si jí přitiskl k tělu a oba si vychutnávali bláznivé milování.
Isabela zavřela oči, hbitě se na něm vzpínala a kroutila celou svou pánví. "Áááá…a…a….a",
dopadala na jeho tělo. Rafael se přestal ovládat, instinkt ho přemohl. Šoustal jí jako to
nejdivočejší zvíře. Pusou se vždy dotkl jejího krku, když se Isabela napnula k dalšímu
přírazu. Ještě párkrát se to tak stalo. Rafael cítil tlukot jejího srdce a teplou krev v jejím
krčku. Oči se mu začaly zalévat rudou barvou. Isabela nepřestávala. Rafael mohutně otevřel
svá ústa a jeho tesáky prudce vyjely z horního patra. "Hááá….", vzténal Rafael. Isabela byla
jako omámená, stále rychleji jezdila po jeho ocasu. Zuby se přibližoval k jejímu
alabastrovému krčku. Chuť se do něj zakousnout byla strašně intenzivní. Vysát! Všechno z
ní vycucat. Napadalo Rafaela. Jeho hlava se přibližovala pořád blíž. Pak si vzpomněl, jak to
dopadlo s tou dívkou, kterou zabil Gerard. Musíš jí zabít! Pro boha! Vždyť jí zabiji! Trochu se
zastavil Rafael v tom činu, který chtěl udělat. Házel hlavou a vzténal rozkoší. Musím se
ovládnout! Ale jeho zuby nezalézaly zpět. Nedokázal ovládat své tělo. Zase se k ní přiblížil a
jeho ústa se silně otevřela. Isabela nic neviděla, měla zavřené oči a rozkoš s ní celou
cloumala. Jako by kouzlem ještě více odhalovala svůj krk a chtěla být vysána. "Dost!", už
nevydržel Rafael. Odpoutal se od Isabely a vyskočil z postele. Všechna hypnóza byla rázem
ta tam. Rafaelovi v tu ránu zmizely zuby a oči nabyly původní barvy. Isabela ležela na
posteli. "Co se stalo?", probírala se jako ze sna. "Promiň, Isabelo. Ale musel jsem. Neptej se
mě proč." Rafael v duchu cítil hrozný smutek, stačilo málo a zabil by jí. Isabela vystrašeně
pohlédla na Rafaela, vstala a chtěla ho obejmout. Rafael znovu cítil, jak se v něm probouzejí
choutky, zakousnout se do jejího bezbranného těla. Rychle udělal krok vzat. "Ne, Isabelo!
Nedotýkej se mě!", hlasitě řekl. Isabela zkoprněla. "Co se děje, Rafaeli? Něco jsem
udělala?", skoro plakala Isabela. "Ne, ty ne. Nic není krásnější, než se s tebou milovat :-) Ale
stalo se něco, co mi brání se tě dotknout. Ba co víc, nebudu s tebou moc být. Isabelo, neptej
se mě, co se stalo. Já sám to zatím moc nechápu. Ale ohrožuje to tvůj život a já nikdy
nedopustím, aby se ti něco stalo. Záleží mi na tobě víc, než na sobě samém. Už mě nesmíš
vidět.", vyhrkly Rafaelovi slzy z očí. "Co to povídáš?!!! Rafaeli, co se stalo?", chtěla ho
Isabela znovu obejmout.
Budu muset zjistit, jak dlouho se obejdu bez krve.
Uběhlo několik dní, Rafael procvičoval svoje dovednosti, zatím nepociťoval příliš velký hlad.
Uvědomil si, že ho také v neděli čeká souboj s Pierem. Na ten souboj bude muset jít, Isabela
musí být chráněná. Ale v duchu ho strašila ještě jedna věc, Gerard se sice za celou dobu
neobjevil, ale z jeho slov o zabití Isabely měl velký strach. Co když se o to pokusí Gerard,
když já zklamu? Jeho mozek přemýšlí šíleně, budu jí muset chránit. Dnes večer se půjdu
podívat, jestli je v pořádku. Rafaelovi se už dost po ní stýskalo a navíc jí před tím řekl, že se
určitě objeví. Ale teď když je upír? Uvidím, jak to bude. Rozhodně se tam musím jít podívat.
Vždyť ale nemusím pěšky? Rafael si hodil přes sebe její roztrhaný kabát a vyšel před dům.
"Jenom chtít!", řekl nahlas, jeho nohy se odpoutaly od země a Rafael jako šíp vylétl do oblak.
Pod sebou míjel řadové domy a zahrady Louvru, na horizontu spatřil hrad. Zahrada kolem
hradu byla krásně osvícená pochodněmi a i ve vzduchu byl hlasitě slyšet šum vodotrysků.
Byla tma, ale Rafael si bezpečně pamatoval, ve kterém okně je Isabela. Zamířil k hlavní věži
na severu. Kolem něj se rýsovala válcová věž. Rafael vylétl až k její střeše. Poslední z
okének vedlo do její komnaty. Rafael zpomalil, aby jej nikdo neslyšel. Pomalounku se
přibližoval k jejímu oknu. Jen tak se vznášel na místě a nakukoval opatrně do okna. U stolu
zahlédl Isabelu, jak šije sukni :-) Vedle seděla Charlotta a vybírala látku. "Paní Isabelo, tahle
vypadá moc pěkně, mohli bychom z ní provést vzory.", říkala Charlotta. Isabela se podívala
na látku: "Ano, je velmi krásná. Charlotto, máš stejný vkus jako já, dáme jí tam." Charlotta se
na ní usmála, byla ráda, že jí Isabela pochválila. Rafael přilétl ještě trochu blíž, aby je viděl
trochu líp. Chtěl by být co nejblíže. "Musím vzít nůžky.", řekla Charlotta a otočila se k oknu. V
okně na chvilku zahlédla siluetu. Rafael jenom tak tak stačil zmizet vedle okna. "Má paní!
Tam v okně!", křikla Charlotta. Isabela se rychle otočila: "Co, Charlotto?" "Viděla jsem tam
lidskou postavu!" Isabela vstala a šla k oknu: "To není možné, Charlotto. Něco se ti zdálo,
jsme vysoko, nikdo sem nemůže. Neboj se.", utěšovala jí Isabela. "Ale já to viděla!",
Charlotta šla úplně k oknu a vyklonila se, koukala na obě strany, ale nikdo tam nebyl. Rafael
se naštěstí před chvilkou stačil schovat nad okno. "Jsi už přepracovaná, Charlotto. Běž si
lehnout,
dokončíme to
zítra. Už bych
si šla také
lehnout.", řekla
ospale Isabela.
"Asi ano, paní.
Dobrou noc.",
položila na židli
látku Charlotta
a odešla do
svého pokoje.
Rafael se
snesl níže k
oknu a pouze
hlavou tam
mírně
nakukoval.
Isabela uklidila
jehly, přišla ke
stolu a sfoukla
svíce na stole.
Potom uhasila pochodně na zdech. V místnosti hořela pouze jedna svíčka, která stála u
postele na nočním stolku. Isabela si pomalu začala odkládat oblečení. Rozepla si postupně
knoflíčky u blůzy a položila jí na opěradlo židle. Potom rozepla knoflíček na boku sukně.
Trochu se předklonila a rukama sňala sukni až k nohám. Na Rafaela odhalila své krásné
pozadí. Rafael měl co dělat, aby se soustředil na létání, když uviděl její rozkošný zadeček,
málem spadl dolů. Isabela si sáhla na záda a rozepla si podprsenku. Rovněž jí položila přes
opěradlo. Světlo svíce ozářilo její dva kopce a soutěsku mezi nimi. Rafael si málem
povzdechl, rychle se chytil za pusu, aby nepíp. Isabela si z pod polštáře vzala noční košilku a
oblékla si jí přes sebe. Košilka byla sněhově bílá až k nohám. Pak si jí trochu podkasala a
sundala si kalhotky. To už bylo na Rafaela moc, musím za ní. Musím jí alespoň ještě jednou
držet v náručí. Byl si vědom rizika, ale jeho touha byla silnější. Isabela rozestlala postel a
chtěla si lehnout, naklonila se ke svíčce. Rafael tichounce prolétl skrz okno a stoupnul si na
zem za Isabelu. "Ještě jí nezhasínej, Isabelo.", řekl tiše. Isabela úplně vyjekla a vyskočila
snad deset centimetrů nad zem. "Rafaeli! Kde ses tu vzal? Chodíš, jak duch!", řekla
vyděšeně. "Promiň, ale asi jsi mě neslyšela přijít. Chtěl jsem tě překvapit.", řekl. "No to se ti
povedlo. Z leknutí budu mít určitě opar :-) Málem si vzbudil Charlottu.", vyčítavě říkala
Isabela. "Já, ty jsi vyjekla!", smál se Rafael. "Ale tys mě vylekal, víš?!", trochu se naštvala
Isabela a lehla si rozzlobeně do postele. "Isabelo, nezlob se.
"Gerarde! Cos to udělal? Vždyť to bylo bezbranné děvče!" "Sama to chtěla, jinak by se mi
takto nedala, bratříčku. Jsou jako ovce. Chtějí být ukořistěny. Jsme jako vlci, pomáháme
stádu. Chápeš?", vyskočil Gerard. "S tím tvým přístupem brzy umřeš hlady. Lidé nejsou nic.",
pokračoval Gerard. Rafael jako přízrak byl v mžiku u něj: "Nikdy takový nebudu! Nezabiji! I
kdybych měl umřít! Nestanu se vrahem jako ty, Gerarde! Nevím, co se s tebou stalo." Gerard
silně chytil pod krkem Rafaela a zvedl ho nad hlavu: "Jsi slaboch, bratříčku. Asi jsem udělal
chybu, že jsem tě zachránil." Rafael se snažil bránit, ale Gerard byl o hodně silnější. Rafael
cítil, že je velmi zesláblý. Gerard Rafaela odhodil jako pírko. Rafael dopadl notný kus od něj
do trávy. Nemohl se postavit, neměl sílu. Gerard byl v mžiku u něj. "Musím přijít na to, co ti
brání. Být upírem.", Gerard ho začal očichávat, jako pes, který hledá stopu. "Že jsem si to
nemyslel, ty jsi zamilovaný!!!!", zařval Gerard a roztrhnul mu košili. Odkryl tak jeho kapsli s
orchidejí. "Smrdí to ryzí láskou! To tě oslabuje. Bratříčku, láska je slabost! Přestaň milovat,
62
pak budeš svobodný! Svobodný jako já a tím získáš moc!" Gerard mu strhnul kapsli. "Nééé!
Dej jí sem!", chytl ho silně za krk Rafael. Gerard ho chytil za ruce a roztáhl je od sebe.
"Nemáš dostatečnou sílu mi v tom zabránit, bratře." Gerard ho pěstí bouchl do břicha, Rafael
zavrávoral a znovu upadl na zem. "Za vše může ta zatracená Isabela! Ničí tě! Budeš jí muset
zabít, bratříčku. Rozumíš?! Uděláš to a pak budeš dokonalý. Zabij ji!!!", Gerard vstal.
"Přemýšlej trochu o sobě. Vrátím se. Musím ještě najít tu druhou dívenku. Měj se…..",
Gerard zmizel. To nikdy! Isabela je víc než můj život….Rafael neměl ani trochu sil se
pohnout, na tož nějak vzdorovat, upadl do bezvědomí.
Po několika hodinách ho probudil zpěv ptáků na stromech. Rafael otevřel oči, bylo šero a
foukal studený vítr. Zkusím se postavit. Rafael měl velmi málo sil, dalo mu velkou práci než
vstal. Cítil, že má hrozný hlad, na mysli měl jediné: krev. Styděl se na to pomyslet, ale stal se
upírem. Nesmím ale zabít, to raději umřu, říkal si Rafael. Jak ale obstarat nějakou krev tak,
abych nemusel zabíjet? Rafael si vzpomněl, že když vždycky pracovali s Marboutym v
nemocnici, několik sklenic krve konzervovali, aby krev vydržela pro různé pokusy. Možná
bych je tam mohl nalézt. Pokusím se o to, zkusím vzlétnout a doletět tam. Ale nešlo to, byl
tak zesláblý, že sotva mohl jít pěšky. Cesta z parku byla dlouhá, ale než začalo svítat, Rafael
došel k nemocnici. Obešel budovu a našel okýnko, ze kterého před tím zmizel Gerard, když
jej s Marboutym vyšetřovali. Musím sebrat poslední zbytek sil. Rafael se začal koncentrovat
a vybičoval poslední svou energii. Vzlétl do výšky a jako přízrak prolétl přes malé okénko.
Dosedl na pevnou zem v ordinaci. Naštěstí na ambulanci zrovna nikdo nebyl. Musím jednat
rychle, než někdo přijde, řekl si Rafael a utíkal k malé místnůstce s lékařskými potřebami. Na
pravé straně byly malá dvířka, Rafael je otevřel a po schodech slezl do primitivní chladírny z
bílého křemene. V krabicích bylo kolem 50 sklenic s krví. Rafael opatrně otevřel první
sklenici, trochu ochutnal. Krev byla studená, ale vůbec mu to nevadilo. Ba naopak, oči mu
zrudly a on vyžahl sklenici snad během několika sekund. Ještě cítil, že nemá dost., a tak
vypotřeboval ještě pár sklenic. Několik sklenic si vzal sebou, budou se hodit. Rafael vyšel ze
sklípku a zavřel za sebou. Jen tak tak se stačil schovat. V ordinaci byl nějaký doktor a
ošetřoval nemocnou ženu. Musím zmizet. Rafael po druhé vyzkoušel bleskový přesun. Měl
už dostatek síly a vyšlo mu to na první pokus. Vše kolem něj se zastavilo, jako by neplynul
čas. Rafael jako přízrak prošel zdí a dostal se ven z nemocnice. Páni, tak tohle není špatné.
Rafael se podíval na oblohu, začínalo svítat. Ajajaj, budu si muset pospíšit domů, jinak ze
mě bude opékaný steak. Rafael vzlétnul ohromnou rychlostí a spěchal domů.
Doma naštěstí byl sám, Gerard se tentokrát neobjevil. Rafael musel zadělat všechna okna,
aby do domu neproniklo denní slunce, za chvilku si připadal jako v hrobce. Rafael se podíval
do zrcadla, aby zjistil, jak vypadá. "To není možné!", zaúpěl Rafael. V zrcadle se odrážel
vzhled celé místnosti, ale jeho maličkost tam nebyla, i když stál těsně u zrcadla. Marně
zkoušel vyleštit zrcadlo, ale jeho tělo nevrhalo žádný odraz. Nešťastně si sedl do křesla.
Rafael ztrácel přírodní barvu. Jeho obličej byl velmi bledý a vršek víček byl načervenalý.
