kaamasutra

2010-01-03T14:48:00.000-08:00

"Ne tak rychle….", pravil hlas za zády Piera. Pier sebou trhnul a otočil se. Nevěřil vlastním
očím, Rafael stál na nahou a opíral se o svůj kord. "Jsi špatný člověk, Piere. Řekni, že
Isabelu necháš na pokoji a odejdeme v míru.", tvrdě řekl Rafael. "Vidím, že jsem asi bodl
špatně. Musím uznat, že tvá výdrž je obrovská. Ale na mě stejnak nemáš šanci.", chvástal se
Pier. "Ještě jednou ti říkám, nech Isabelu na pokoji, odejdeme v klidu.", odvětil klidně Rafael.
"Myslím, že to nepůjde. Chci Isabelu a žádný slaboch mi nebude říkat, co mám nebo nemám
dělat.", Pier vztyčil kord. "Postarám se o to, abys trpěl! Hááááá…", rozběhl se proti Rafaelovi
se vztyčeným kordem před sebou. Byl v něm vidět velký vztek a horká hlava. Když byl těsně
u něj, Rafael udělal elegantní kličku jako toreador a vyhnul se tak jeho přímému útoku. Pier
měl co dělat, aby nespadl na zem, jak tento manévr nečekal. Rafael vztyčil svůj kord. "Piere,
naposled! Nech Isabelu být!", řekl rozhodně Rafael. "Chcípni!", vrhnul se Pier vší silou na
Rafaela. Útočil zleva, pak hned zprava a na hlavu. Rafael odrážel jeho útok. Nakonec přišel
prudký Pierův výpad. Rafael použil svou nadlidskou rychlost, uhnul mrštně do strany a v
kličce proklál srdce Piera. "Ááá……", vykřikl Pier. Rafael se otřásl hrůzou, pustil kord z ruky
vyděšením. Pier poklekl na zem. Ještě před sebe předpažil svůj kord. Chtěl něco říct, ale
pouze zalapal po dechu a spadl na zem mrtev. Sekundanti nikdy dřív neviděli takovou
rychlost. Dostali velký strach, že je také zabije ze to, co mu před tím udělali. Vzali nohy na
ramena a utíkali sprintem pryč. Rafael za nimi neběžel, věděl, že tihle zbabělci bez Piera
moc nezmůžou. Rafael poklekl k Pierovi, trápilo ho, jak to muselo dopadnout.
"To bylo skvělé!!!", ozvalo se shora. Rafael se v mžiku otočil, odkud uslyšel hlas. Ozvalo se
to z koruny jednoho stromu. Postava seskočila z větví velkou rychlostí na zem. "A pak že
nezabiješ!" "Gerarde!", vyhrknul Rafael. "Dobře si použil svou moc. Přesně jak jsem tě to
učil.", usmíval se Gerard a šel blíž k Rafaelovi. "Tak co nedáme si snídani? Jeho krev je ještě
teplá!", smál se dál Gerard. "Jsi odporný, Gerarde. Hnusíš se mi. Já ho nechtěl zabít. Musel
jsem, nebyl to dobrý člověk, nedal si říct.", snažil se bránit Rafael. "Rafaeli, bratříčku. Zabil
jsi. To už neodpářeš. Ale je to jenom člověk. Podřadný tvor, na víc prase. Tak co? Nic.",
ušklíbl se Gerard. "Mě zaráží ale jiná věc. Zabil jsi ho kvůli ní. Zase kvůli té ženské!!", křičel
na něj Gerard. "Řekl jsem ti přece, abys jí zabil!!!" "To nejde, Gerarde. Rozešel jsem se s ní.
Už jí nikdy neuvidím.", odvětil Rafael. Doufal, že Gerard to pochopí a nechá Isabelu na
pokoji. "Ale pořád jí miluješ!!! To nemohu dopustit. Když jí nezabiješ ty, budu to muset udělat
já!", syčel Gerard. "Nééé!!! To neuděláš!", vyděsil se Rafael a vrhnul se na Gerarda.
Spolu spadli na zem. Váleli sudy. Rafael se snažil Gerarda udeřit pěstí, ale Gerard byl
mrštný a uhnul. Rukama odhodil Rafaela od sebe a vyskočil. Rafael neváhal a vyskočil před
Gerarda. Rozmáchl se a vší silou a Gerardovi vrazil pravý hák. Gerardova hlava se trochu
pohnula do strany nárazem, ale vůbec mu to neublížilo. Jako by byl z kamene. "Jsi slabý,
Rafaeli. Nejsi upír, ani člověk. Láska tě zabije!", řekl Gerard a vší silou vrazil Rafaelovi svůj
pravý hák. Síla byla tak obrovská, že Rafael odlétl notný kus, narazil do stromu zády, až mu
to vyrazilo všechen dech. V hlavě se mu zajiskřilo a upadl na zem do bezvědomí. "Snad ti ta
rána pomůže, abys dostal rozum.", řekl Gerard a odlétl.

2009-06-04T05:42:00.000-07:00

2008-11-26T07:16:00.000-08:00

Ale Rafael odběhl až k oknu. "Isabelo! Miluji tě! Vždy to tak bude!
Právě proto musím teď odejít. Sbohem!", v slzách řekl Rafael a rozplynul se. "Rafaeli!!!!!!!"
Isabela křičela na celý pokoj a zmateně pobíhala. Marně se ho snažila najít. Otevřely se
dveře. "Paní! Co se stalo?", mezi dveřmi stála rozespalá Charlotta. "Charlotto, byl tu Rafael.
Řekl mi, že ho už nesmím vidět! Choval se jako by měl z něčeho velký strach. Vůbec to
nechápu. Řekl mi sbohem a dočista zmizel!" Isabela žalem klekla na zem a brčela. "Opustil
mě!" "Ach, paní.", chytila jí za ramena Charlotta. "Rafael vás miluje. To je velmi podivné.
Paní, teď se musíte trochu uklidnit. Pojďte vezmu vás do postele." Charlotta Isabele pomohla
vstát a uložila jí do postele. Snažila se jí uklidnit, ale Isabela byla na tom velmi špatně.
Rafael letěl domů. V srdci ho velmi bolelo, co učinil. Málem jí zabil. Teď už jí nemohu vidět.
Nedokážu to ovládnout. Co mám dělat? Za nedlouho přilétl domů. Zoufala chodil po pokoji a
prožíval tu situaci stále znovu a znovu. V tom jako by slyšel: "Musíš jí zabít!" Rafael se otáčel
všude kolem sebe, ale nikoho neviděl. "Pro boha! To už z toho snad šílím!", křičel na celou
místnost. Ve vzteku praštil do svého stolu, který se rozlomil. "Gerarde! Nenávidím tě! Co si
nám to provedl!!!!!" Rafael padl na zem a vzténal žalem. Měl na mysli pouze jedno: pomstu.
Zničil vše, na čem mu na světě záleželo. "Proooooč? Próóóóč?", vzténal Rafael a tloukl pěstí
do podlahy.
Týden pomalu utekl, začala neděle. Rafael nikam ze svého domu žádný den nešel. Většinou
pořád ležel na podlaze a zasněně koukal do stropu. Oči měl od slz a myslí byl u své Isabely.
Nedokážu se smířit s tím, že jsem jí ztratil. To se raději zabiji. Najednou sebou trhnul. "Je
neděle!", řekl nahlas. Souboj s Pierem! Isabela je to, na čem mi jediném ještě zaleží. Nikdo jí
neublíží, o to se postarám. Pier jí nedostane. Rafael vyskočil z podlahy. Napil se z konzervy
a vyšel z domu. Venku byla ještě tma, ale na východě začalo trochu svítat. V ulicích byla
hustější mlha. Rafael se podíval na nebe, bylo zamračené a vypadalo to na déšť. Rafael
vyrazil do alejí Louvru.
Dorazil až k plotu hradu. Šel podél něj až dorazil na úzkou červenou cestičku. Kolem cesty
byla vysázená stromová alej. Cesta vedla až k vedlejší bráně do hradu. Několik desítek
metrů před branou bylo rozcestí, z něhož vedla malá cestička mezi stromy na palouk, na
kterém se již řadu let konaly souboje. Rafael přišel pomalu na palouk. Pier už tam čekal a
vedle něj stáli další dvě osoby. "Konečně! Zbabělcům to vždy trvá!", křikl na něj Pier. "Na
svou smrt spěchají pouze idioti.", řekl klidně Rafael a podíval se již blíže na skupinku. V tom
to s ním trhlo. Poznal oba muže s Pierem. Byl to Eugen a Lois. "Zdravíčko, srágoro. Dnes je
tvůj poslední den.", ušklíbl se Eugen. Rafael zrudnul zlostí. Došlo mu, jak zákeřný a zbabělý
je Pier. "Piere, jsi zbabělá krysa. Nechat za sebe dělat špinavou práci.", řekl Rafael.
"Nechtělo se mi s tebou špinit. Jsi slaboch. Zbytečně bych se namáhal. Kdyby nebylo něčí
pomoci, už by tě teď žraly žížaly. Moji sluhové to odflákli jako vždy.", podíval se rozezleně na
Eugena s Louisem. "Co si člověk neudělá sám, to nemá. Dnes jsou tu jako naši sekundanti.
A také jako poslední lidé, které ještě uvidíš.", Pier odhodil svůj kabát, pod ním se odkryl jeho
kord. Rafael ustoupil několik metrů. Šáhl pod sako a nahmatal rukojeť svého kordu. Odhodil
sako na zem a vytasil před sebe kord, který se zablyštil na světle. Pier vysunul svůj kord z
pochvy a odepnul pás. "Eugene!", křikl Pier. Rafael s Pierem přistoupili k sobě a napřáhli
před sebe své kordy. Těsně pod špičkami se zkřížily. Eugen vyndal ze své kapsy velký bílý
kapesník, rozvinul jej a přehodil přes kordy. "Začněte!", zakřičel a strhnul rychle kapesník.
Pier neváhal a udeřil z hora na Rafaela. Ten naštěstí útok čekal, kord šikmo vztyčil a vyrazil
tak jeho přímý útok. Pier pokračoval v útoku zleva a provedl krok do předu. Rafael odrazil i
tento úder. Pier se zapřel a vyrazil na steč. Rafael sotva uhnul, špičku jeho kordu mířila k
zemi a pokrčenou rukou to vykryl. Pier kord rychle vrátil zpět a hranou Rafaela říznul do ruky
před loktem. Rafael syknul bolestí, ale kord neupustil. Udělal několik kroků zpět. Pier se na
něj vrhnul vší silou. Kordy o sebe cinkaly. Švihal doprava, hned zas do leva, ze strany.
Rafael nestačil útočit, pouze se bránil. Pier ho zahnal až na konec palouku, kde rostly
stromy. Pier znovu zaútočil, Rafael se zády dotknul stromu a nemohl uhnout. Pier švihl
doprava, Rafael to jen tak tak vykryl. Pier udělal špičkou půlkruh a silným švihem odrazil do
66
strany Rafaelovu ruku s kordem. Než stačil Rafael zareagovat a vrátit ruku, aby se kryl. Pier
vyrazil na steč a jeho kord projel skrz hruť Rafaela, až se jeho špička zabodla ze zadu do
stromu. "Sbohem….", řekl Pier a vytrhl kord z jeho těla. Rafael spadl bezvládně na zem.
"Pi…re…nech…Isabelu….být!", v bolestech řekl Rafael. "A kdo mi v tom zabrání?", smál se
Pier: "Bude jí se mnou lépe. Stane se mou milenkou, ať chce nebo nechce! Přinutím jí. A ty
už s tím nic nezmůžeš." "Néé…….nedovolím tóóó.", sípal Rafael. Pier kopl do Rafaela, který
zavrávoral. "Tvé dovolení nepotřebuji. Už nic nezmůžeš. Isabela bude patřit mě!", smál se
hlasitě Pier, otřel kord o trávu a šel směrem k sekundantům. Rafael se najednou nadechnul,
oči se mu sami otevřely. Trochu si poodhrnul košili, po vpichu ani památky. "Odkliďte tu
zdechlinu.", řekl Pier sekundantům.

2008-10-09T00:28:00.000-07:00

Jsem hrozně rád, že tě vidím.
Neměl jsem jednoduché dny." Isabela zvážněla: "Přijdeš mi takový pobledlý. Určitě to je kvůli
Pierovi, viď? Rafaeli, doufám, že jsi rozumný. Na ten souboj nepůjdeš!", bála se Isabela. "Ne,
kvůli Pierovi to není. Nechme toho, uvolni se, Lásko.", řekl medovým hlasem Rafael.
"Rafaeli…..", špitla Isabela, zadívala se do jeho očí. Jako by jí Rafael hypnotizoval, připadala
si velmi uvolněná. Přestala myslet na všechno, na mysli se jí drala pouze chuť se s ním
milovat.
"Moc si mi chyběla.", romantickým hlasem řekl Rafael. Isabela ho vroucně objala a vášnivě
ho začala líbat. Byla jako v transu. Její pudy jí ovládly, stala se z ní divoká dračice.
Způsobovala to Rafaela hypnóza, o které Rafael vůbec nevěděl, že jí použil. Isabela na to
velmi silně reagovala, protože to bylo i její přání a takto mnohonásobně zvětšené. Rukama
uchopila jeho košili a roztrhla jí. Knoflíky odlétly do všech stran. Pusou se přisála na jeho
bradavku a silně jí sála. Rukou mu přejížděla po bříšku a potom mu zajela až pod kalhoty.
Rafael sebou prudce cukl, když ucítil, jak se její ručka dotkla jeho napruženého údu. Byl
udiven z její divoké dravosti, ale nechal se unášet její vášní, velmi ho to vzrušovalo. Isabela
sklouzla rukou na jeho kalhoty a mnula mu přes ně jeho penis. Rafael se díval do jejího
obličeje a viděl, jak rychle oddychuje. Celá byla rudá vášní. Neztrácela čas, rozepla poklopec
u kalhot a vyndala jeho penis. Rukou stáhla jeho předkožku a ústy se přisála na jeho žalud.
Jazýčkem ho obkroužila a vsunula ho hlouběji do pusy. Rafael zalapal po dechu a rukou
stisknul silně její vlasy. Isabela sála jeho penis a přejížděla po něm od kořene až k vrcholu.
Rafael byl v neuvěřitelné extázi, jeho úd byl jako tvrdý kámen. "Rafaeli, chci to rychle! Vraž
mi ho tam!", neúprosně šeptla Isabela. Vyhrnula si noční košilku a sedla si na Rafaela.
Rukou si nasměrovala jeho penis do své rozpálené dírky a pomaloučku si jej do sebe
zasunula. Rozkoš se jí rozlila po celém těle a žádostivě se vrtěla na jeho ocasu. Rafael seděl
na její posteli, jednou rukou se zapřel za svými zády a druhou pevně držel Isabelu na jejích
zádech. Isabela objala Rafaela, pevně se zapřela nohama a nadzvedávala se. Cítila, jak jeho
penis roztahuje stále více její otvůrek, dostávající se hluboko do ní. Isabela rychle přirážela,
Rafael byl v sedmém nebi. Pevně si jí přitiskl k tělu a oba si vychutnávali bláznivé milování.
Isabela zavřela oči, hbitě se na něm vzpínala a kroutila celou svou pánví. "Áááá…a…a….a",
dopadala na jeho tělo. Rafael se přestal ovládat, instinkt ho přemohl. Šoustal jí jako to
nejdivočejší zvíře. Pusou se vždy dotkl jejího krku, když se Isabela napnula k dalšímu
přírazu. Ještě párkrát se to tak stalo. Rafael cítil tlukot jejího srdce a teplou krev v jejím
krčku. Oči se mu začaly zalévat rudou barvou. Isabela nepřestávala. Rafael mohutně otevřel
svá ústa a jeho tesáky prudce vyjely z horního patra. "Hááá….", vzténal Rafael. Isabela byla
jako omámená, stále rychleji jezdila po jeho ocasu. Zuby se přibližoval k jejímu
alabastrovému krčku. Chuť se do něj zakousnout byla strašně intenzivní. Vysát! Všechno z
ní vycucat. Napadalo Rafaela. Jeho hlava se přibližovala pořád blíž. Pak si vzpomněl, jak to
dopadlo s tou dívkou, kterou zabil Gerard. Musíš jí zabít! Pro boha! Vždyť jí zabiji! Trochu se
zastavil Rafael v tom činu, který chtěl udělat. Házel hlavou a vzténal rozkoší. Musím se
ovládnout! Ale jeho zuby nezalézaly zpět. Nedokázal ovládat své tělo. Zase se k ní přiblížil a
jeho ústa se silně otevřela. Isabela nic neviděla, měla zavřené oči a rozkoš s ní celou
cloumala. Jako by kouzlem ještě více odhalovala svůj krk a chtěla být vysána. "Dost!", už
nevydržel Rafael. Odpoutal se od Isabely a vyskočil z postele. Všechna hypnóza byla rázem
ta tam. Rafaelovi v tu ránu zmizely zuby a oči nabyly původní barvy. Isabela ležela na
posteli. "Co se stalo?", probírala se jako ze sna. "Promiň, Isabelo. Ale musel jsem. Neptej se
mě proč." Rafael v duchu cítil hrozný smutek, stačilo málo a zabil by jí. Isabela vystrašeně
pohlédla na Rafaela, vstala a chtěla ho obejmout. Rafael znovu cítil, jak se v něm probouzejí
choutky, zakousnout se do jejího bezbranného těla. Rychle udělal krok vzat. "Ne, Isabelo!
Nedotýkej se mě!", hlasitě řekl. Isabela zkoprněla. "Co se děje, Rafaeli? Něco jsem
udělala?", skoro plakala Isabela. "Ne, ty ne. Nic není krásnější, než se s tebou milovat :-) Ale
stalo se něco, co mi brání se tě dotknout. Ba co víc, nebudu s tebou moc být. Isabelo, neptej
se mě, co se stalo. Já sám to zatím moc nechápu. Ale ohrožuje to tvůj život a já nikdy
nedopustím, aby se ti něco stalo. Záleží mi na tobě víc, než na sobě samém. Už mě nesmíš
vidět.", vyhrkly Rafaelovi slzy z očí. "Co to povídáš?!!! Rafaeli, co se stalo?", chtěla ho
Isabela znovu obejmout.

2008-10-06T23:54:00.000-07:00

Budu muset zjistit, jak dlouho se obejdu bez krve.
Uběhlo několik dní, Rafael procvičoval svoje dovednosti, zatím nepociťoval příliš velký hlad.
Uvědomil si, že ho také v neděli čeká souboj s Pierem. Na ten souboj bude muset jít, Isabela
musí být chráněná. Ale v duchu ho strašila ještě jedna věc, Gerard se sice za celou dobu
neobjevil, ale z jeho slov o zabití Isabely měl velký strach. Co když se o to pokusí Gerard,
když já zklamu? Jeho mozek přemýšlí šíleně, budu jí muset chránit. Dnes večer se půjdu
podívat, jestli je v pořádku. Rafaelovi se už dost po ní stýskalo a navíc jí před tím řekl, že se
určitě objeví. Ale teď když je upír? Uvidím, jak to bude. Rozhodně se tam musím jít podívat.
Vždyť ale nemusím pěšky? Rafael si hodil přes sebe její roztrhaný kabát a vyšel před dům.
"Jenom chtít!", řekl nahlas, jeho nohy se odpoutaly od země a Rafael jako šíp vylétl do oblak.
Pod sebou míjel řadové domy a zahrady Louvru, na horizontu spatřil hrad. Zahrada kolem
hradu byla krásně osvícená pochodněmi a i ve vzduchu byl hlasitě slyšet šum vodotrysků.

Byla tma, ale Rafael si bezpečně pamatoval, ve kterém okně je Isabela. Zamířil k hlavní věži
na severu. Kolem něj se rýsovala válcová věž. Rafael vylétl až k její střeše. Poslední z
okének vedlo do její komnaty. Rafael zpomalil, aby jej nikdo neslyšel. Pomalounku se
přibližoval k jejímu oknu. Jen tak se vznášel na místě a nakukoval opatrně do okna. U stolu
zahlédl Isabelu, jak šije sukni :-) Vedle seděla Charlotta a vybírala látku. "Paní Isabelo, tahle
vypadá moc pěkně, mohli bychom z ní provést vzory.", říkala Charlotta. Isabela se podívala
na látku: "Ano, je velmi krásná. Charlotto, máš stejný vkus jako já, dáme jí tam." Charlotta se
na ní usmála, byla ráda, že jí Isabela pochválila. Rafael přilétl ještě trochu blíž, aby je viděl
trochu líp. Chtěl by být co nejblíže. "Musím vzít nůžky.", řekla Charlotta a otočila se k oknu. V
okně na chvilku zahlédla siluetu. Rafael jenom tak tak stačil zmizet vedle okna. "Má paní!
Tam v okně!", křikla Charlotta. Isabela se rychle otočila: "Co, Charlotto?" "Viděla jsem tam
lidskou postavu!" Isabela vstala a šla k oknu: "To není možné, Charlotto. Něco se ti zdálo,
jsme vysoko, nikdo sem nemůže. Neboj se.", utěšovala jí Isabela. "Ale já to viděla!",
Charlotta šla úplně k oknu a vyklonila se, koukala na obě strany, ale nikdo tam nebyl. Rafael
se naštěstí před chvilkou stačil schovat nad okno. "Jsi už přepracovaná, Charlotto. Běž si
lehnout,
dokončíme to
zítra. Už bych
si šla také
lehnout.", řekla
ospale Isabela.
"Asi ano, paní.
Dobrou noc.",
položila na židli
látku Charlotta
a odešla do
svého pokoje.
Rafael se
snesl níže k
oknu a pouze
hlavou tam
mírně
nakukoval.
Isabela uklidila
jehly, přišla ke
stolu a sfoukla
svíce na stole.
Potom uhasila pochodně na zdech. V místnosti hořela pouze jedna svíčka, která stála u
postele na nočním stolku. Isabela si pomalu začala odkládat oblečení. Rozepla si postupně
knoflíčky u blůzy a položila jí na opěradlo židle. Potom rozepla knoflíček na boku sukně.
Trochu se předklonila a rukama sňala sukni až k nohám. Na Rafaela odhalila své krásné
pozadí. Rafael měl co dělat, aby se soustředil na létání, když uviděl její rozkošný zadeček,
málem spadl dolů. Isabela si sáhla na záda a rozepla si podprsenku. Rovněž jí položila přes
opěradlo. Světlo svíce ozářilo její dva kopce a soutěsku mezi nimi. Rafael si málem
povzdechl, rychle se chytil za pusu, aby nepíp. Isabela si z pod polštáře vzala noční košilku a
oblékla si jí přes sebe. Košilka byla sněhově bílá až k nohám. Pak si jí trochu podkasala a
sundala si kalhotky. To už bylo na Rafaela moc, musím za ní. Musím jí alespoň ještě jednou
držet v náručí. Byl si vědom rizika, ale jeho touha byla silnější. Isabela rozestlala postel a
chtěla si lehnout, naklonila se ke svíčce. Rafael tichounce prolétl skrz okno a stoupnul si na
zem za Isabelu. "Ještě jí nezhasínej, Isabelo.", řekl tiše. Isabela úplně vyjekla a vyskočila
snad deset centimetrů nad zem. "Rafaeli! Kde ses tu vzal? Chodíš, jak duch!", řekla
vyděšeně. "Promiň, ale asi jsi mě neslyšela přijít. Chtěl jsem tě překvapit.", řekl. "No to se ti
povedlo. Z leknutí budu mít určitě opar :-) Málem si vzbudil Charlottu.", vyčítavě říkala
Isabela. "Já, ty jsi vyjekla!", smál se Rafael. "Ale tys mě vylekal, víš?!", trochu se naštvala
Isabela a lehla si rozzlobeně do postele. "Isabelo, nezlob se.

2008-08-11T03:34:00.000-07:00

"Gerarde! Cos to udělal? Vždyť to bylo bezbranné děvče!" "Sama to chtěla, jinak by se mi
takto nedala, bratříčku. Jsou jako ovce. Chtějí být ukořistěny. Jsme jako vlci, pomáháme
stádu. Chápeš?", vyskočil Gerard. "S tím tvým přístupem brzy umřeš hlady. Lidé nejsou nic.",
pokračoval Gerard. Rafael jako přízrak byl v mžiku u něj: "Nikdy takový nebudu! Nezabiji! I
kdybych měl umřít! Nestanu se vrahem jako ty, Gerarde! Nevím, co se s tebou stalo." Gerard
silně chytil pod krkem Rafaela a zvedl ho nad hlavu: "Jsi slaboch, bratříčku. Asi jsem udělal
chybu, že jsem tě zachránil." Rafael se snažil bránit, ale Gerard byl o hodně silnější. Rafael
cítil, že je velmi zesláblý. Gerard Rafaela odhodil jako pírko. Rafael dopadl notný kus od něj
do trávy. Nemohl se postavit, neměl sílu. Gerard byl v mžiku u něj. "Musím přijít na to, co ti
brání. Být upírem.", Gerard ho začal očichávat, jako pes, který hledá stopu. "Že jsem si to
nemyslel, ty jsi zamilovaný!!!!", zařval Gerard a roztrhnul mu košili. Odkryl tak jeho kapsli s
orchidejí. "Smrdí to ryzí láskou! To tě oslabuje. Bratříčku, láska je slabost! Přestaň milovat,
62
pak budeš svobodný! Svobodný jako já a tím získáš moc!" Gerard mu strhnul kapsli. "Nééé!
Dej jí sem!", chytl ho silně za krk Rafael. Gerard ho chytil za ruce a roztáhl je od sebe.
"Nemáš dostatečnou sílu mi v tom zabránit, bratře." Gerard ho pěstí bouchl do břicha, Rafael
zavrávoral a znovu upadl na zem. "Za vše může ta zatracená Isabela! Ničí tě! Budeš jí muset
zabít, bratříčku. Rozumíš?! Uděláš to a pak budeš dokonalý. Zabij ji!!!", Gerard vstal.
"Přemýšlej trochu o sobě. Vrátím se. Musím ještě najít tu druhou dívenku. Měj se…..",
Gerard zmizel. To nikdy! Isabela je víc než můj život….Rafael neměl ani trochu sil se
pohnout, na tož nějak vzdorovat, upadl do bezvědomí.
Po několika hodinách ho probudil zpěv ptáků na stromech. Rafael otevřel oči, bylo šero a
foukal studený vítr. Zkusím se postavit. Rafael měl velmi málo sil, dalo mu velkou práci než
vstal. Cítil, že má hrozný hlad, na mysli měl jediné: krev. Styděl se na to pomyslet, ale stal se
upírem. Nesmím ale zabít, to raději umřu, říkal si Rafael. Jak ale obstarat nějakou krev tak,
abych nemusel zabíjet? Rafael si vzpomněl, že když vždycky pracovali s Marboutym v
nemocnici, několik sklenic krve konzervovali, aby krev vydržela pro různé pokusy. Možná
bych je tam mohl nalézt. Pokusím se o to, zkusím vzlétnout a doletět tam. Ale nešlo to, byl
tak zesláblý, že sotva mohl jít pěšky. Cesta z parku byla dlouhá, ale než začalo svítat, Rafael
došel k nemocnici. Obešel budovu a našel okýnko, ze kterého před tím zmizel Gerard, když
jej s Marboutym vyšetřovali. Musím sebrat poslední zbytek sil. Rafael se začal koncentrovat
a vybičoval poslední svou energii. Vzlétl do výšky a jako přízrak prolétl přes malé okénko.
Dosedl na pevnou zem v ordinaci. Naštěstí na ambulanci zrovna nikdo nebyl. Musím jednat
rychle, než někdo přijde, řekl si Rafael a utíkal k malé místnůstce s lékařskými potřebami. Na
pravé straně byly malá dvířka, Rafael je otevřel a po schodech slezl do primitivní chladírny z
bílého křemene. V krabicích bylo kolem 50 sklenic s krví. Rafael opatrně otevřel první
sklenici, trochu ochutnal. Krev byla studená, ale vůbec mu to nevadilo. Ba naopak, oči mu
zrudly a on vyžahl sklenici snad během několika sekund. Ještě cítil, že nemá dost., a tak
vypotřeboval ještě pár sklenic. Několik sklenic si vzal sebou, budou se hodit. Rafael vyšel ze
sklípku a zavřel za sebou. Jen tak tak se stačil schovat. V ordinaci byl nějaký doktor a
ošetřoval nemocnou ženu. Musím zmizet. Rafael po druhé vyzkoušel bleskový přesun. Měl
už dostatek síly a vyšlo mu to na první pokus. Vše kolem něj se zastavilo, jako by neplynul
čas. Rafael jako přízrak prošel zdí a dostal se ven z nemocnice. Páni, tak tohle není špatné.
Rafael se podíval na oblohu, začínalo svítat. Ajajaj, budu si muset pospíšit domů, jinak ze
mě bude opékaný steak. Rafael vzlétnul ohromnou rychlostí a spěchal domů.
Doma naštěstí byl sám, Gerard se tentokrát neobjevil. Rafael musel zadělat všechna okna,
aby do domu neproniklo denní slunce, za chvilku si připadal jako v hrobce. Rafael se podíval
do zrcadla, aby zjistil, jak vypadá. "To není možné!", zaúpěl Rafael. V zrcadle se odrážel
vzhled celé místnosti, ale jeho maličkost tam nebyla, i když stál těsně u zrcadla. Marně
zkoušel vyleštit zrcadlo, ale jeho tělo nevrhalo žádný odraz. Nešťastně si sedl do křesla.
Rafael ztrácel přírodní barvu. Jeho obličej byl velmi bledý a vršek víček byl načervenalý.

2008-08-07T05:53:00.000-07:00

Oba se vznesli k tmavé obloze, na které zářily hvězdy a jasný měsíc. Rafael se cítil
nádherně. Mohl letět kam chtěl, prolétával oblaky, dělal různé piruety, byl úplně svobodný.
"Podívej se dolů, Rafaeli!", volal z předu Gerard. Pod nimi ubíhala rychle krajina. "Leží pod
námi celá Paříž." Rafael pozoroval zářící světla z domů, domky se mu z té výšky zdály
hrozně malinké. "Pojď půjdeme trochu níž!", křikl Gerard a jako šipka se snášel k zemi.
Rafael ho následoval. Prolétli těsně nad zemí. Gerard zamířil k parku. "Jsme tady!" Gerard
přistál u jednoho ze stromů. Rafael dosedl na zem za ním. "Trochu se tu porozhlédneme.",
řekl Gerard. Ale než stačil udělat krok. Oba uslyšeli něčí hlásky. "Kluci blbí, neumí ani
pořádně tancovat. Pořád mi šlapali na nohy.", řekl jeden hlásek. Gerard se zadíval z po za
stromu. Po cestě v parku šly dvě mladé
dívky. "Rafaeli, je čas na poslední lekci.
Máme štěstí. Dívej se!", Gerard vyskočil
před strom.
"Dobrý den, slečínky. Smím vás
doprovodit!", romantickým hlasem mluvil
Gerard. Slečny neřekly ani slovo, pouze
jako kamenné kývly. Gerard jako přízrak,
byl v tu ránu u nich a ze zadu je obě objal.
"Rafaeli, jdou jako telátka na porážku.
Vůbec se nebrání, jsou totiž teď očarovány
mou krásou, je to určitý druh hypnózy,
kterou ovládáme nad smrtelníky. Bohužel
to nejde se všemi, někdo je proti tomu
odolný. Naštěstí mladé nezkušené dívky
snadno podlehnou.", smál se Gerard. "Máš
krásný krček, krásko!", řekl té vpravo a
tváří se dotkl jejích vlasů, ona jako v
mrákotách naklonila hlavu. Gerard si jí
otočil na svou hruť a přitiskl jí k sobě. Ruce
zaryl do jejích hýždí a sunul je po její
prdelce. Na prstech měl velké drápy, které
za sebou zanechaly krvavé šrámy. "Jsi
úžasná!", Gerardovi zrudly oči a zakousl
se do jejího odkrytého krku. "Néééé!!!!!
Dost!!!", začal křičet Rafael, došlo mu, co
Gerard učinil. Ta druhá dívka se probrala z
transu, vytrhla se a utíkala pryč. Rafael
přiskočil k Gerardovi a snažil se ho odtrhnout. Nešlo to. Musím použít svou sílu. Rafael
zabral tak silně, že Gerard zavrávoral a odlétl kus od ní. Dívka spadla bezvládně na zem.
"Co blbneš? Chyť si svojí!", ušklíbl se Gerard. Rafael si sedl k dívce a zkusil její puls. Byla
mrtvá….

2008-08-01T12:22:00.000-07:00

"Blížíme se do finále! Můžeš se zbavit svého těla, úplně ztratit váhu. To nám umožňuje létat."
Gerard rozpažil ruce a najednou se vznesl několik centimetrů nad podlahu. "A ještě víš!"
Gerard si lehl ne strop, jako by to byla postel. Rafael otevřel ústa úžasem. "Zkus to! Není to
nic těžkého. Musíš jenom chtít." Rafael si stoupl, rozpažil ruce a nic. Přál si to, ale pořád nic.
Trochu vyskočil, ale zase dopadl na zem. "Špatně, děláš to špatně.", Gerard se snesl opět
na zem. "Nemusíš rozpažovat ruce, důležité je uvědomit si, že to dokážeš. Už nejsi pouze
kus masa, jsi přízrak! Tak znovu." Rafael přikývl a soustředil se. Musím si uvědomit, že to
umím. Vše je pouze myšlenka! Rafael ucítil, jako by nic nevážil a pouze si pomyslel, že chce
být kousek od podlahy. Jeho tělo se oprostilo od země a Rafael se vznesl kousíček od
podlahy. "Jsi učenlivý, bratříčku. Létání lze zkombinovat s přízrakem. Jak jsi se před tím
pohyboval téměř rychle jako světlo, můžeš v tomto stavu procházet zdí, okny, vším čím
chceš, jsi totiž nehmotný. Je čas na venkovní lekci. Poleť za mnou.", Gerard se vznesl k
oknu. Ohromnou rychlostí ho proletěl, okno bylo zavřené, ale Gerard jako přízrak ho proletěl
skrz bez porušení. Rafael se vznesl za ním a také velkou rychlostí vletěl do okna, ale to se
roztříštilo na tisíc kousků. "Budeš mít 7 let smůlu, bratříčku.", smál se Gerard: "Tak poleť!!!"

2008-07-30T01:50:00.001-07:00

Rafael se zmateně rozhlédl kolem sebe. "Tady jsem!", křikl Gerard. Rafael se prudce otočil, Gerard
stál těsně za ním. "Musíš si představit, že to chceš. Kdo skutečně chce, dokáže nemožné.
Zkus to.", pravil Gerard. Rafael to zkusil, ale nepovedlo se mu to. "Chce to cvik. Soustřeď
se." Rafael se začal ovládat, v tom cítil jako by se svět kolem něj úplně zastavil. On se
pohyboval a všechno kolem něj stálo nehnuté. Jako kdyby se pohyboval rychlostí světla.
Rychle obešel Gerarda a uvolnil se. "Výborně, Rafaeli! To je ono! Ale to je pouze začátek!",
říkal mu Gerard. "Teď dávej pozor!" Gerard v ohromné rychlosti uchopil ze stolu nůž a zabodl
jej do hrudi Rafaela. Rafaelem prolétla šílená bolest. Padl na zem. "Gerarde! Tys mě zabil!
Nemohu dýchat!", šeptal Rafael. "Vydrž! To nic není!", Gerard z něj vytáhl nůž a klekl si
vedle něj na zem. Rozepl mu košili. "Podívej, Rafaeli!" Rafael v mrákotách se díval na hruť,
kde byla velká rána od nože. V tom se ale rána začala zavírat a okolní tkáň se hojila
ohromnou rychlostí. Rafaelovi odezněla všechna bolest. Rukou si přejel po hrudi. "Žádné
škrábnutí, bratříčku. To tě doktoři neučili, viď?", smál se Gerard a vyskočil ze země. "To je
úžasné. Přežil jsem smrtelné zranění!", užasl Rafael. "Jsi nesmrtelný, Rafaeli. Nikdy
nezestárneš, nemohou tě zranit. Budeš tady na věky, teda pokud neumřeš hlady. Musíš mít
krev. Hahaha.", smál se Gerard. "Nesmrtelný? Žít stále? Nevím, jestli to je správné. Nepříčí
se to bohu?", ptal se Rafael. "Fuj, to odporné slovo nevyslovuj. Lidský bůh není pro nás,
rozumíš! Jsme teď jako on, proto nás nenávidí. A to je další věc, na kterou si musíš dát
pozor. Vše co je svaté, nás může zničit. Bible, kříž, posvěcená voda. Nebo čisté věci jako je
denní slunce. Nesnášíme česnek. A hlavně jedna jediná věc nás může zabít, dřevo. Dřevo
pochází z dob, kdy Adam a Eva spali pod jabloní s hadem. Dřevo je náš nepřítel, může ti
způsobit rány, které se již nezacelí! Dej si na to pozor, bratříčku.", varoval ho Gerard.
"Připadám si jako prokletý.", posadil se na zem Rafael. "Nebuď smutný. Zvykneš si. Život je
změna! Jsme dokonalá rasa!"

2008-07-17T20:29:00.000-07:00

Rafael utíkal ohromnou rychlostí. Stoky pod městem byly celkem široké, za to zatuchlé a
špinavé. Konečně se Rafael trochu uklidnil, už byl notný kus od univerzity. Jeho tělo se
vrátilo do normálu. Sedl si na zem na okraji šachty a odpočíval. Uslyšel divné pískání, kolem
něj lezlo několik krys. Uprostřed tekla stoka a na stropě zahlédl poklop, jak jeho středem
prosvěcuje slunce. Teď nemohu vylézt, spálilo by mě to na prach. Budu tu muset počkat, až
slunce zapadne. Už nejsem člověk, jsem jako ty krysy. Rafaelovi téměř vyhrkly slzy.
Den byl dlouhý. Čas utíkal pomalu. Konečně se setmělo. Rafael tím, jak tam pouze seděl,
usínal, připadal si jako ve snu. Zase uslyšel zapískání krys. Podíval se na svou nohu a viděl,
jak po něm jedna leze. Okamžitě vyskočil, až krysa odlétla do stoky. Byl rázem vzhůru.
Podíval se na poklop, paprsky už nesvítily. Rafael si uvědomil, jak je možné, že vidí. Vždyť
odnikud nemůže přicházet světlo. Asi to bude další jeho nová vlastnost. Upír, co vše dokáže.
Rafael vylezl po žebříku k poklopu a otevřel ho. Vylezl na povrch. Rafael se rozhlédl kolem
sebe, poznal to, byla to ulička pár řad za Marvevil. Nejlepší bude, když půjdu domů, musím
si vše pořádně rozmyslet. Rafael spěchal na Marvevil.
Když došel ke svému domu, byla už hluboká tma a na nebi svítil zářivý měsíc. Otevřel
zamčené dveře a vyšel po schodech nahoru. V místnosti rozsvítil svícny a chystal se jít spát.
"Ty jdeššššš spááááát???!!!", ozval se chraplavý hlas ze stropu. Rafael sebou trhl a podíval
se na strop. Na stropě hlavou dolů jako moucha visel Gerard. "Upír žije v noci, ne ve dne! To
už bys mohl vědět." Gerard se pomalu snesl na zem a jemně dosedl nohama na podlahu.
"Tak jaké jsou tvé první pocity, bratříčku?", ušklíbl se Gerard. "Jsi blázen, Gerarde! Proč jsi
mi to udělal?" "Blázen! Nic nechápeš, Rafaeli. Nemáš ponětí o své moci. Je to pro tebe čest
být upír." "Čest? Chtěl jsi mě zabít jako ubohého Paula? Ale nepovedlo se ti to, co? Chtěl jsi
hlavně ukojit svou žízeň! Vrahu!", křičel Rafael. "Tak to není! Chtěl jsem z vás obou udělat
upíry, ale Paul to nevydržel. Vysál jsem z něho asi víc krve, než jsem měl. Místo toho aby se
z něj stal náš společník, tak je z něj nebožtík.", smál se Gerard. "Ty hajzle! Byli jsme
přátelé!", říkal Rafael. "A teď jsme bratři. Zapomeň už na Paula, je mi ho líto, bohužel to
nevyšlo. U tebe jsem si dal pozor, jistě jsi už poznal svou chtivost po krvi. Jde to dost špatně
ovládat. Máš se toho hodně co učit, Rafaeli. Musíš zjistit všechny své dovednosti. Pak mi
ještě poděkuješ. Hlavně se uklidni, jinak nic nepochopíš.", tvrdě mluvil Gerard. Rafael vše
teď viděl z pohledu Gerarda. Je to blázen, ale musím zjistit vše o vampírech, bude to nutné k
mému přežití. "Dobře, Gerarde. Uč mě.", souhlasil Rafael, v duchu to ale nemyslel moc
vážně.
"Předně si uvědom, že lidé nás nepochopí. Jsou to omezení pitomci. My jsme něco víc, jak
jsem říkal, jsou pouze naší potrvanou. Rafaeli, my jsme nová rasa, která nastolí pořádek ve
světě. Staneme se pány světa! Chápeš, co jsem ti dal, je to moc, bratříčku!" "Gerarde, ale
zabíjet lidi je špatné! Chápeš vůbec, co říkáš?!", bránil se Rafael. "Je jasné, že to zatím
nechápeš, bratříčku. Ale za nějaký čas mi dáš za pravdu. Upíři to tak dělají od jakživa a jsou
tu miliony let. Ariadna je jedna z nich, ona to byla, která mi předala tento dar. Věř mi."
"Ariadna? Kdo to je?", ptal se Rafael. "Moje spasitelka, udělala ze mě tuto bytost. Dost už o
nesmyslech. Pusťme se do díla.", odvětil Gerard. "Jsme jako přízrak, kdykoliv se můžeme
stát pro lidské oči neviditelní, nebo se pohybovat jako blesk." Gerard najednou zmizel.

2008-07-08T04:21:00.000-07:00

Hro….zně…..mě…..br….ní….tě….lo.", sípal Rafael. "Dám ho pryč, ale musím jít od tebe.
Snaž se ovládnout svůj chtíč. Jenom tak může tvůj duch zvítězit alespoň trochu nad tvým
prokletím." Marbouty odstoupil dostatečný kus od Rafaela a pomalu schoval kříž za záda, byl
připravený ho rychle vytasit, kdyby se situace opakovala. "Háááá…", znovu Rafaelovi vylezly
zuby. "Bojuj s tím, Rafaeli. Dělej!", křičel Marbouty. Rafael házel hlavou, chytal se za hlavu.
Řval na celou místnost. Nesmím se tomu podat, jsem přeci člověk. Nesmím nikoho zabít!
Rafaeli, ovládni se. Nakazoval si sám sobě. Jeho tělo nezávisle na jeho mysli udělalo ještě
dva kroky k Marboutymu. Ten byl připraven vytasit kříž. "Nééé, nesmím to udělat!", křikl
Rafael. Rafael se zastavil. "Hrrrr……hééé……vrrrr.", bojoval s tím Rafael. V tom bylo ticho,
Rafael přestal běsnit. Trochu házel hlavou, ale už nedělal žádný krok k Marboutymu. Ba
naopak, udělal krok zpět. Rafael se postavil do pozoru, zavřel pusu a zavřel oči. Celý se
třásl. Marbouty viděl, jak s tím Rafael bojuje. "Vydrž, Rafaeli. Nedávaj zlu šanci!", snažil se
ho podpořit Marbouty. "Héééé…..", opět vykřikl Rafael a vyjely mu špičáky. Házel hlavu.
"Nejde to! Profesore, snažím se. Musel bych…..vás….za…..bít!", syčel Rafael. "Néééé….to
neudělám!", odstrčil rukou chirurgický stůl, u kterého stál. Stůl jako pírko odlétl do kouta, kde
se rozlomil. Rafael se trochu zarazil, pohlédl na profesora. Marbouty ani nedýchal. Nesmím
ho zabít, byla jediná myšlenka Rafaela. Rafael se rozeběhl proti Marboutymu. "Néééé….",
začal se ovládat Rafael. Nohy ho poslechly. Rychle zatočil do strany a utíkal ke dveřím. V
agónii narazil vší silou do dveří, ty se rozlétly do všech stran, Rafael vyběhl pryč do tmy
suterénu. "Rafaeli!!!", křičel za ním Marbouty. Vyběhl ze dveří za ním, pouze z dálky slyšel
běh, který se ozýval z umýváren. Marbouty tam rychle spěchal, ale našel pouze otevřené
víko od kanalizace. Rafael zmizel někde pod městem.

2008-06-23T00:43:00.000-07:00

"Román! Mám něco, co měla smyšlená postava? Kdo to byl? O co šlo?", trochu se smál
Rafael. "Zní to divně, to přiznávám. Ale i smyšlené romány si berou některé věci z reálného
světa. Ta hlavní postava byl hrabě Dracula. Byl to upír, nebo také vampír." "To je nesmysl.
Profesore, musel jste se splést." Marbouty se znovu podíval na tu ranku na krku: "Mohou se
vyskytnout choroby, o kterých lékařská věda zatím nemá ani tušení. Ta bakterie, kterou jsi
zřejmě chytil od Gerarda, mohla změnit celé tvoje tělo. Nezavrhoval bych tuto myšlenku tak
rychle, stejnak se nemáme čeho chytit. Něco zkusím." Marbouty poodstoupil kousek od
Rafaela a odešel ke stěně. Rafael se nedůvěřivě na něj koukal. Marbouty sundal ze stěny
sošku Krista na kříži. "Vyzkoušíme menší pokus. Uvolni se, Rafaeli." "Co chcete zkoušet?",
ušklíbl se nedůvěřivě Rafael, ale v duchu cítil strach. Marbouty předstoupil před Rafaela a
předpažil před něj kříž s Kristem. V tom jako by Rafael dočista ztuhnul. Nemohl se vůbec
pohnout. Trochu mohl pohybovat rty. "Ne…mo…hu….se….hý…..bat!", snažil se mluvit
Rafael. Marbouty mu zaťukal na ruce, byly jako z kamene. "Kdybych to neviděl na vlastní oči,
tak bych tomu neuvěřil. Ten román bude asi pravdivý. Pane Bože! Stojíme tu u hrozného
úkazu.", Marbouty schoval kříž a opět ho pověsil zpět na stěnu. Rafael se několikrát otřásl,
cítil se jako znovu zrozený. "Profesore, zapomněl jsem vám říct. Ráno jsem chtěl šáhnout na
Bibli a spálil jsem se! Co mám dělat?!", vyděšeně mluvil Rafael. "Jsi prokletý, Rafaeli.
Neznám lék, možná ani neexistuje! Ta nemoc popírá Boha a to je strašné. Obávám se, že
tvou duši pohltil ďábel. Jsem vědec a snažím se nevěřit takovým to věcem. Jsi hodný člověk,
zdá se mi to vše jako zlý sen. A to nevíš, ještě to nejdůležitější. Dracula v tom románě
nemohl jíst normální jídlo, jeho tělo tak nepracovalo. Energii mu dodávala krev, cizí krev. Byl
krvežíznivou bestií, která vraždila, aby sama přežila! To vše přesně zapadá do naší
skládanky, Gerard tě kousnul, aby z tebe vysál život. Chtěl si prodloužit svůj. Asi tě chtěl
zabít. Už nevím, čemu můžeme věřit.", posadil se na židli u stolu Marbouty a smutně dumal.
"Krev! Néééé. To není pravda! To ani nemůže být.", seskočil na zem Rafael.
"Zbývá vyzkoušet poslední. Snaž se ovládnout, Rafaeli. Ale musíme to vyzkoušet.",
Marbouty otevřel šuplík u stolu a vyndal chirurgický nůž, malinko si přejel kůži u ruky. Čepel
nože byla dokonale ostrá, jen nepatrné přejetí způsobilo, že na pokožce mu vytrysklo několik
kapek krve. Marbouty dal svou ruku před tvář Rafael. "Jak se cítíš, Rafaeli." Rafael se začal
chvět. V sobě cítil obrovskou chtivost vysát ty kapky krve, cítil potřebu vysát z profesora
poslední kapku. Marbouty vytřeštil oči z pohledu na Rafaela, protože se Rafaelovi jeho
hnědé oči zalily rudou zářící barvou. "Hááááá….", otevřel dokořán pusu Rafael. Z horního
patra mu vyjely ostré obrovské tesáky. "Profesorerere…..", chraplavě jako v ozvěně mluvil
Rafael. "Ježíši! Opatruj nás!", křičel Marbouty a děsem udělal několik kroků zpět.
"Héééé…..nedokážiži to kontrolovavat!", vrhnul se obrovskou silou Rafael na profesora.
Rafael se snažil hrozně přemáhat, nechtěl se do něj zakousnout. Kroutil hlavou ze strany na
stranu. "Odstrčte mě, dlouho to nevydržím. Je to silnější než já.", řval Rafael. Marbouty
bojoval o život, odstrčil ho vší silou a natáhl se pro kříž na stěně. Naštěstí byl blízko, takže
včas stačil před Rafaela dát kříž. Rafael v tu chvíli zkameněl. Jeho špičáky zalezly zpět, ale
oči zůstaly rudé. "Á..aa.aa.", vzténal Rafael. "Málem jsi mě zabil Rafaeli!", ještě se z hrůzy
probíral Marbouty. "Pro…fe…so…re. Dej…te….pryč…..ten…..kříž.

2008-06-19T02:48:00.000-07:00

Marbouty otevřel dveře, na ošetřovně byla tma. Ležela v suterénu univerzity. Marbouty
zapálil petrolejové lampy a vyzval Rafaela, aby si vysvlékl košili. Rafael se posadil na
operační stůl v místnosti. "Pane profesore, je mi velmi špatně. A kdybyste viděl, jak reaguji
na denní světlo….viděl jste, jak jsem byl ohořelý, to mi způsobily pouhé paprsky slunce!",
vypravoval Rafael. "Rafaeli, přijdeme tomu na kloub. Uklidni se. Prohlédnu si tě." Marbouty
přistoupil k Rafaelovi, nasadil si cvikr a začal si ho prohlížet. "Co se vám stalo? Máte obvaz
na pravé ruce?", ptal se Marbouty. "Včera mě napadli nějací lidé, jenom o chlup se mi
povedlo uniknout. Způsobili mi zranění kordem na ruce a noze.", vysvětloval Rafael.
"Počkejte, Rafaeli. Sundám vám obvaz, podíváme se na tu ránu." Marbouty vzal ze stolu
nůžky a přestříhal obvaz, pomalu jej smotal z Rafaelova bicepsu. Natočil si jeho paži blíž ke
světlu a prohlížel si jí. "Rafaeli, jste si jist, že vás opravdu sekli do ruky?", položil divnou
otázku Marbouty. "Samozřejmě, včera to hodně krvácelo. Rána byla otevřená.", nechápal
Rafael. "To není možné, Rafaeli. Nemáte tu žádnou známku po zranění….", podíval se
udiveným pohledem na Rafaela Marbouty. "Cože?!", prohlížel si zmateně ruku Rafael. Ano,
opravdu nikde nebyl sebemenší náznak po zranění, ani rána, ani jizva. "Ještě včera tam
byla, profesore. Není možné, aby se tak rychle zacelila." Marbouty poodstoupil kousek od
Rafaela. "Ano, není to možné. Není to možné pro normální člověka, kterého zná lékařská
věda. Víš Rafaeli, něco se s tebou děje. Mám jisté podezření, tyto úkazy mi něco silně
připomínají." Rafael cítil velkou nepokoj z jeho slov: "Profesore, o čem to tu mluvíte?"
"Vypadá to neuvěřitelně, ale zjevně se změnil celý tvůj metabolismus, celková regenerace,
musím tě pořádně vyšetřit. Nemůžu ještě dělat závěry." Rafael si připadal jako pokusný
králík, kterého při cvikách bakteriologie očkovali chorobnými nemocemi. "Profesore, myslím,
že za vše může Gerard, včera večer mě kousnul. Podívejte.", ukázal mu ranky na krku.
"Kousnul tě! Ukaž!", prohlížel si jeho krk. "Ach ne! Moje podezření je zřejmě oprávněné.
Ukaž mi ještě nohu." "Jaké podezření, profesore? Vy mě děsíte ještě víc, než jsem!", bál se
Rafael a pomáhal Marboutymu v rozvazování obvazů na noze. Marbouty sundal poslední
obvaz a prohlížel pečlivě nohu. "Opět žádná známka po zranění. Jenom ty maličké ranky na
krku, ty pořád zůstávají. Rafaeli!", podíval se ustrašeně Marbouty do Rafaelových očí. "Co se
děje? Co se mi stalo?!", potřeboval už konečně něco slyšet Rafael. V těle cítil velký strach z
neznámého. "Je to neuvěřitelné, myslel jsem si, že to jsou báchorky. Ale tvé
příznaky…….Víš, jak jsme vyšetřovali Gerarda?" Rafael přikývl. "Nedalo mi to spát. Musel
jsem něco udělat. Hledal jsem v knížkách na univerzitě, v knihovnách. Nikde nebylo rozumné
vysvětlení. Až před týdnem mi manželka dala číst zajímavý román, moc se jí líbil. Začal jsem
ho číst a s úžasem jsem zjistil, že hlavní hrdina měl příznaky jako Gerard a jako máš teď ty!"

2008-06-15T01:20:00.000-07:00

Do toho by se pomohl
vejít. Rafael kvítek trochu stočil a vložil ho do kapsle, kterou si potom uvázal na krk. Bude mi
dodávat sílu. Musím jít za Marboutym. Hodil přes sebe kabát a vyšel z domu. Jeho kroky
vedly k univerzitě.
Rafael přecházel náměstí, v dohledu se objevila univerzita. Nad univerzitou začalo vycházet
zářící slunce. Jeden paprsek dopadl na Rafaela. Rafael opět ucítil šílené pálení v místě, kam
dopadlo denní světlo. "Áááááá…..", to je hrozná bolest!!! Rafael se rychle rozběhl do školy.
Běžel po náměstí a z těla mu stoupal černý dým, až se z něj kouřilo. Sotva zaběhl do školy,
osvítilo se celé náměstí září slunce. To bylo o chlup, málem ze mě byla pečínka. Děsivé,
nemůžu být ve dne venku. Rychle za Marboutym. Rafael utíkal do prvního patra ke dveřím
Marboutyho kabinetu. Zaklepal, naštěstí Marbouty neměl dnes žádnou hodinu a pozval
Rafaela dál. "Dobrý den, pane profesore.", oslovil profesora Rafael. Marbouty seděl u stolu a
něco psal "Dobrý den, Rafaeli. Tak co vaše audience, jak včera dopadla?", ptal se radostně
Marbouty a otočil se k Rafaelovi. "Pane Rafaeli! Co se vám stalo, jste celý popálený a kouří
se z Vás?!" Marbouty vyskočil ze židle. "Proto jdu za Vámi, něco se se mnou stalo. Musíte
mě vyšetřit. Vy jediný mi můžete pomoci.", sípal Rafael. "Pojď, vezmu tě na ošetřovnu.",
chtěl Rafaela chytnout kolem ramene a pomoci mu, ale jak se ho dotknul, okamžitě rukou
ucuknul zpět. "Rafaeli, vy úplně hoříte! Ani ruku na Vás nemohu nechat! Chtěl jsem vám
pomoci tam dojít." "To je dobré, půjdu sám." Marbouty vyšel společně s Rafaelem z kabinetu,
přešli chodbu a zamířili na ošetřovnu.

2008-06-09T23:09:00.000-07:00

Rafael sebou trhnul a v tu ránu se posadil. Rozhlédl se kolem sebe. Seděl na své posteli. Uf,
byl to jen zlý sen, uklidňoval se. Venku bylo ještě šero a blížilo se ráno. Najednou ucítil
prudkou bolest na krku. Přiložil si ruku na krk a promačkával ho. Nahmatal dvě malé ranky
blízko sebe. Ne, to nemůže být pravda! "Dobré Ránonono, bratříčku……", ozvalo se
chraplavě za ním. Rafael vyskočil z postele a otočil se. Za ním stál Gerard, oči měl v
pořádku, vypadal celkem normálně. "Gerarde! Co se stalo?" Rafael se cítil trochu omámený
a ospalý. "Jsi teď můj bratr, Rafaeli." "Co? Jak bratr? A co je s Paulem!", Rafael se rozeběhl
do přední místnosti. Na zemi bylo trochu krve, ale Paul tam už neležel. "Jsme jedna krev,
Rafaeli. Dostal jsi ode mne obrovský dar, dar nesmrtelnosti.", řekl Gerard z vedlejšího
pokoje. Rafael se vrátil zpět: "Co to tu povídáš? Jsi blázen! Cos udělal Paulovi!" "Ten nicotný
člověk? Nic pro nás neznamená. Je pouze zdrojem potravy. Rafaeli, ty jsi teď něco víc. Ještě
to nechápeš, ale brzy to zjistíš.", dál pokračoval Gerard. "Tys zabil Paula! Vrahu!!!", vrhnul se
Rafael na Gerarda. Gerard ho chytnul za ruce a srazil ho k zemi. "Na to si brzy zvykneš.
Smrt je vysvobození. Jsi ještě slabý.", odstrčil ho od sebe, až Rafael spadl na zem. "Máme
úžasnou moc, budeš se zprvu cítit trochu divně, ale pak budeš mít fantastickou sílu. Nic se
nám nevyrovná.", mluvil Gerard a šel se podívat k oknu. Gerard je šílený, co to plácá?
"Gerarde, vůbec nic nechápu. Paul byl můj druhý otec, to si neměl….", zvedl se ze země
Rafael. "Teď máš mě, bratříčku. Vystačíme si sami. Začíná svítat, budu muset jít. Vrátím
se……Jo, a dej si pozor na světlo..", ušklíbl se Gerard. V tom jako by se propadl do země,
zmizel. "Gerarde!!!!", vytřeštil oči Rafael a zmateně se rozhlížel po pokoji. Zmizel! To není
možné! Co se to děje? Musím něco dělat, ale co? Rafael nervózně chodil po pokoji a
přemýšlel co dál. Ano, profesor Marbouty, ten by mě mohl pomoct. Musím okamžitě za ním.
Na židli vedle postele ležel jeho roztržený kabát, asi mu ho v noci Gerard sundal. Vezmu si
jej, venku je zima. Přehodil si ho přes sebe Rafael. Ucítil šílené pálení u srdce, až se z něj
kořilo. Rychle ho ze sebe strhnul a odhodil ho na postel. Košili měl v tom místě skoro
propálenou. Co to je? Poodhrnul kabát, aby se podíval, co to způsobilo. V těch místech byla
náprsní kapsa. Zasunul do ní ruku a zase. Šílené pálení a syčení, ruku měl v jednom ohni.
Rafael vzal ze stolu štětec a s ním zašátral v kapse. Nahmatal tu věc a se štětcem jí vyndal
ven. "Vždyť je to Bible!", užasle řekl nahlas. Pouze knížka. Znovu se jí prsty dotknul.
"ŠŠŠŠŠ….", kouř z jeho ruky. "Jauuuuu…..", křičel Rafael. Bible mu zase spálila ruku. To je
neuvěřitelné! Nemůžu se jí dotknout. V tom Rafaelovi došlo, ale že je v ní schována
Orchidej. Musím jí z té knihy nějak dostat. Vzal znovu štětec a otočil na první stránku. Bible
byla neporušená a uvnitř nalezl krásně vylisovaný kvítek. Naštěstí je v pořádku, opatrně jej
štětcem vysunul z knihy. Prsty se jej dotknul, nic, žádná bolest. Vzal ho k sobě. Kam ho
dám? Prohrabával šuplíky u stolu. Našel malou černou kapsli na krk.

2008-06-08T00:00:00.000-07:00

Rafael sebou cukl a pohlédl na protější dům od
domova. Uslyšel plácání křídel. Ze střechy vylétl sýček. Už abych byl v posteli, pomyslel si
Rafael a chtěl si otevřít klíčem dům. "Co se děje?", vykřikl Rafael. Dveře byly pootevřené.
Rafaeli naběhla po těle husí kůže. Třeba by to mohl být lupič. Pomaloučku otevřel dveře a
potichounku vešel do malé předsíňky. U schodů měl položenou u věšáku starou
zakulacenou hůl. Vzal jí do ruky jako zbraň a kráčel po schodech. Schody byly ze dřeva a
každý jeho krok způsoboval vrzání. Jestli tu někdo je, tak mě určitě slyší, musím být nad
míru opatrný. Kde je do čerta Paul? Vždyť mě také musí slyšet. Rafael došel až ke dveřím do
první místnosti v patře. Vedle dveří stál malý kulatý stolek s hořícím svícnem. Dobře ozařoval
celý prostor. Rafael jemně vzal za kliku a zabral. Dveře se s několika vrznutími otevřeli.
56
Napřáhl ruku s holí a do druhé ruky vzal svícen, protože uvnitř místnosti byla tma. Co se to tu
stalo? Normálně nechává Paul rozsvíceno. Rafael napjatě vešel do místnosti. V tom o něco
zakopl na zemi. Nevzpomínal si, že by něco v těch místech dříve bylo. Posvítil si na to
svícnem. Rafaeli ztuhla všechna krev v žilách. "Ach, můj Bože! Nééé!", vykřikl děsem Rafael.
Na zemi ležel v kaluži krve Paul. Rafael do něj zkusil strčit, ale Paul se nepohnul, byl mrtvý.
Rafael hrůzou vyskočil ze země a strachem udělal pár kroků zpět od něj. Celý se třásl a
pořád koukal na bezvládné tělo na zemi. "Ahoj Rafaelilili….", ozval se chraplavý hlas za
Rafaelem, jako by cosi mluvilo s ozvěnou. Rafael si rázem uvědomil, že je v ohrožení života,
rychle se otočil a ve švihu máchnul s holí do místa, odkud přicházel hlas. Něčí ruka ale
bleskově chytla jeho hůl jako by to bylo stéblo a nepředstavitelnou silou mu jí vytrhla z ruky.
Rafael se ve své zuřivosti vrhnul na postavu, byl nepříčetný ze smrti Paula. Chytnul pevně
postavu kolem krku a začal jí škrtit. "Ty bestie, zabil jsi ho!!!!", křičel. A konečně postavě
pohlédl do tváře. Ruce povolily úžasem, byl to Gerard. Měl rudé oči, které svítily do černé
tmy. "Rafa…elilili!! Přišel jsem ti pomoct!!!!", chraplavě syčel Gerard. "Hééé…", otevřel
dokořán ústa. Jeho špičáky byly dlouhé a ostré. Rafael nestačil nic dělat, ruce měl jako
podlomené. Gerard se krvežíznivě zakousl do Rafaelova krku. "Ááááá…", ozvalo se hlasitě
na Marvevil. Najednou byla opět tma a ticho…..

2008-05-22T02:35:00.000-07:00

Jejich radost z toho, že jsou opět spolu je rychle jako šíp vedla k
vyvrcholení. Rafael intenzivně přirážel a Isabela mu zadečkem pomáhala. "Už, áááách….už
to přichází…", křičela Isabela v extázi. Rafael ještě zrychlil, ale už to na něj bylo také moc.
Jeho tělo ho přestalo poslouchat a jeho pud převzal otěže. Oba se rázem ocitli v silných
orgasmech. Isabela nahlas vzténala, že to určitě musela slyšet Charlotta. Rafael mohutně
přirazil, jeho penis v ní silně pulsoval, vyvrcholení nešlo zadržet, Rafael ještě na chvilku
sepnul své svalstvo, ale v tom mohutně vystříkl do její pochvy. "úúúúúúffffff…...", vzdechl jí v
extázi Rafael do ouška. Isabela jemně vrtěla zadečkem a pohybovala tak s jeho penisem ve
svém nitru. Cítila se ohromně, když jí uvnitř
hřál jeho výstřik lásky. Oba bezvládně leželi
v objetí, měli zavřené oči, Rafael jí nosem
přejížděl po vláskách, odpočívali.
Uplynulo několik hodin. Rafael s Isabelou
leželi nazí přikrytí pod peřinou. Rafael
Isabelu něžně políbil na ústa. Isabela byla v
ležérní náladě a už podřimovala. "Miláčku,
neměl bych tu zůstat přes noc. Nebylo by to
vhodné, utrpěla by tvá pověst. A špatná
pověst se už nedá napravit. Musím jít také
brzy ráno do školy a z Louvru je to příliš
daleko…..", tesklivě mluvil Rafael. Isabela
rozespale otevřela oči a upřeně se podívala
na Rafaela. "To je škoda. Nechci, abys odešel, bude mi tu samotné smutno.", smutně říkala
Isabela. "Nebudeš tu sama. Vedle spí Charlotta, když budeš něco potřebovat, určitě ti vždy
vyjde vstříc.", snažil se jí nějak utěšit Rafael. "Ale ty mě tak krásně zahříváš. Bude mi
zima…", trochu se smála Isabela a dělala, že fňuká. "Nefňukej, bude to tak nejlepší. Vždyť
se nevidíme naposled.", pohladil jí po tváři Rafael a políbil jí dlouze na ústa. Pomalu vstal z
postele a začal se oblékat. Isabela věděla, že je to správné počínání, ale přesto by Rafaela
nejraděj měla u sebe. Rukama alespoň objala polštář a zapřela si tesklivě do něj hlavu.
"Rafaeli, jdi opatrně, jsi zraněný. Jestli se ti něco stane, neodpustím si to, že jsem tě
poslechla.", měla starost Isabela. "Neboj, cítím se v pohodě. Půjdu opatrně.", ještě jednou jí
políbil Rafael a odcházel. "Rafaeli!!!! Počkej…..", najednou vykřikla Isabela a vyskočila nahá
z postele a rozběhla se k němu, objala ho a vroucně ho políbila, jako by to měla být jejich
poslední pusa. "Dočista jsem zapomněla na ten souboj. Nesmíš bojovat s Pierem. Je to
nejlepší šermíř Francie, zabije tě. Nechoď tam, domluvím to s králem a nějak to uděláme.
Prosím, Rafaeli…..", vyděšeně pravila Isabela. "Isabelo, to nejde. Byla poškozena čest
Egrevillů, je to má povinnost." "Nic není povinnost, chceš se nechat zabít. Já už po druhé
nedokáži o tebe přijít. Poslechni mě….." Rafael jí vzal do náručí a zanesl jí zpět do postele.
Přikryl jí peřinou: "Spi klidně, Isabelo. Nějak to udělám. Pier tě už nesmí ohrožovat.
Dobrou….", pravil Rafael. "Tak dobrá, ale určitě brzy přijď, musím tě co nejdřív vidět." "Jistě,
dobrou, Lásko.", odvětil Rafael a odešel z její komnaty, zamířil ke svému domovu.
Blížila se půlnoc a venku byla hluboká tma. Po ulicích už nikdo nechodil, pouze tu a tam
přeběhla kočka. Rafael měl ale pro strach uděláno, brzy prošel podhradím a několika dalšími
ulicemi až do Marvevil. "Hůůů….", ozvalo se.

2008-05-19T03:57:00.000-07:00

"Doktore, to je divné léčení. Pomůže to?" "Nejsme ještě u
konce." Rafael uchopil rukama její kalhotky a pomalu je svlékal z jejího těla. Isabela
nazdvihla nohy a její kalhotky opustily zakryté místo. Rafael nečekal ani chvilku a svými ústy
se zabořil do jejího lůna. Isabela snad volala všechny anděly, které znala. Nohy jí pulsovaly a
rukama laskala jeho hlavu v jejím klíně. Isabela byla nádherně vlhká a chutnala sladce.
Jazyk Rafaela byl jako ještěrka, chvilkami jí laskal poštěváčka, potom zajížděl hluboko do
jejího nitra. Nenechal jí ani chvilku oddechu. Isabela sebou házela, jako ryba na vodě, jako
divoká dračice. Po chvilce jeho vzrušování už nemohla vydržet. "Rafaeli. Pojď už do mě. Moc
tě chci. Áááááá….No tak….", vzténavě říkala Isabela. Rafael vyslyšel její výzvu, jeho chtivost
byla už také vyburcována na nejvyšší úroveň. Toužil po pocitu být v ní, jako Isabela toužila
cítit ho v sobě. Rafael si rychle sňal své slipy, jeho tvrdý pyj z nich vyklouzl jako napružený.
Přetočil Isabelu na její bok a ulehl za ní. Tělem se pevně přitiskl k jejímu. Ruku položil ze
zadu na její stehna a pobídl její nohy, aby se pokrčily k jejímu bříšku. Isabela tak odkryla svůj
roztomilý zadeček. Rafael svou rukou jí hladil po jejích stydkých pyscích, až prsty zajížděl do
její pochvy. Isabela byla připravená. Rafael uchopil svůj penis a žaludem dráždil její vršek
pochvy. Isabela svou chtivostí pohla svou rukou a hladila jeho pyj. Prsty pomáhala v jeho
cestě. Rafael přirazil, celé jeho tělo dokonale obepínalo Isabelo ze zad. Jeho penis se začal
nořit do její štěrbinky. Isabelou projela vlna sladkého pocitu a rozkoše. Cítila, jak se jeho pyj
dostává hloubš a hloubš do jejího lůna. Rafael Isabelu ze zadu sál šíji a silně přirážel, až
prsa Isabely skákala v rytmu jejich milování. Oba rychle dýchali a v celé místnosti vála
atmosféra rozkoše dvou lidí, kteří se milovali celým svým srdcem. Rafael ani Isabela už

dlouho neokusili milování.

2008-05-15T07:38:00.000-07:00

"Musím si Vás poslechnout. To je velmi důležité.", opatrně přiložil své
ucho na její ňadro. "Ale slečno, vy jste najednou nějak začala hodně dýchat. Uklidněte se.
Máte moc rychlý puls.", stěžoval si doktor, teda Rafael. Přestal jí poslouchat uchem a ještě
navíc jí začal sát bradavku a rukou jí dráždit kozičky. Isabela přivřela oči a spokojeně
oddechovala. "Hups, teď se to ještě víc zhoršilo, celá hoříte. Něco na vás asi leze. To chce
důkladné vyšetření." Rafael nepatrně poodhrnul její sukénku. Jeho nezbedná ruka jí laskala
po kolínku, jeho ústa pokračovala v laškovaní s jejími ňadry. Prsty mu sklouzly na její
hedvábné stehno. Kratšími táhlými tahy jí laskal od kolena až k rozkroku. Isabela
vychutnávala jeho doteky a její tělo přijímalo jeho něhu. Přitiskla se k němu a ovinula ho
svou nožkou. Oči blaženě přivírala a hladila ho po vláskách. Opět zajel Rafael s rukou, co
možná nejvýše, jeho ruka se opatrně dotkla jejích kalhotek. Pouze několika prsty dráždil přes
kalhotky její štěrbinku. "Pane doktore! Opravdu celá hořím….Čím to je? Uf, ách, áááá. Je to
příjemné…" Rafael zajel prsty kolem okraje kalhotek a dotkl se jejího ženství. Bříška prstů
obnažila její dírku. Isabela byla celá otevřená jeho dotekům a jeho pohyb na jejím
nejcitlivějším místě jí navozoval překrásné pocity. "Ach,……ách. Pane doktore, co to děláte?
To se nedá vydržet, celé tělo se mi chvěje." "Vyšetření musí být důkladné, slečno. Jenom tak
vyléčíme vaší bolest srdce.", usmál se Rafael. A prsty jí přejel přes poštěváčka, Isabela
sebou celá cukla a obtočenou nohou kolem Rafaela ho silně k sobě přitiskla. "Áááách, tam
ne….prosím." Rafael znovu zopakoval svůj pohyb. Isabela ho objala, rukama ho chytla za
obličej a vášnivě ho políbila.

2008-05-02T03:41:00.000-07:00

Rafael se
prohl bolestí a sykl. "No tak, jsi přeci chlap!", smála se Isabela: "Musím ti to vyčistit." Pečlivě
mu prohlídla ránu, zda je čistá, pak vzala obvaz a obvazovala ho kolem bicepsu. Rafael si
prohlížel vášnivě, jak se o něj stará, a cítil šťastný tlukot svého srdce. Isabela pozvolna
dovázala ránu. "Dojdu ti pro pití. Musíš pít :-)", řekla. "Isabelo.", chytl jí něžně za ruku Rafael.
"Ano?", tajuplně řekla Isabela. "Neodcházej…", toužebně řekl Rafael a posadil se. Druhou
rukou jí pohladil po vláskách. Přesně tak, jak si Isabela pamatovala. Jejich láska byla pořád
jako rozpálený oheň. "Měl by sis lehnout, jsi zraněný.", měla starost Isabela. "Až
potom…",šeptl Rafael. Isabela se pevně přitiskla k Rafaelovi a vášnivě se políbili.
Rafael sepnul biceps. "Dobře jsi mu to obvázala. Byla by z tebe dobrá sestřička. Vím to, stal
se ze mě doktor.", pyšnil se Rafael. Isabela uštěpačně pozvedla obočí: "Z tebe? Doktor?"
"Ano, budu jím. Jsem asistentem doktora Marboutyho. Moc mi pomohl, když jsem na tom byl
špatně. Hodně jsem se trápil, když jsem tě musel opustit." Opět se vracely špatné
vzpomínky. "Nemysli už na to, Rafaeli. Jsme teď spolu. Oba jsme si vytrpěli své.", chlácholila
ho Isabela. "Máš pravdu, Isabelo. Jako vždy :-)" Nebylo už třeba slov. Rafael položil Isabelu
vedle sebe a znovu jí políbil. "Teď zas já vyléčím tebe.", usmál se Rafael a rozepnul jí horní
knoflíček u halenky. "Háá,Rafaeli. Co to děláš?", sevřela své rty Isabela. "Tak se podíváme
na Naší pacientku, jestli jí něco netíží. Jaké máte potíže, slečno?", říkal Rafael. "Bolelo mě u
srdíčka, pane doktore. Ale už se to zlepšuje.", odvětila radostně Isabela. "Na to nemůžeme
spoléhat, budeme si ho muset poslechnout.", řekl pedantsky Rafael. Pomalounku jí rozepnul
další knoflíček halenky a pak další knoflíček a další… "Pane doktore, proč jste mi rozepnul
celou halenku, vždyť srdéčko mám pouze tady.", položila si Isabela ruku na srdce. "Slečno
pacientko, uvážení nechte na lékaři, choroba může mít různé příčiny, třeba se to šíří od
spodu…" Rafael se sklonil k jejímu bříšku a políbil jí na pupík. "Úhh, doktore. Teď jsem ucítila
něco zvláštního. Třeba to byla bolest?", říkala Isabela. "Počkejte, zkusím to znovu…",
tentokrát Rafael použil ještě jazyk a obkroužil s ním celý podbřišek. "Úhhhh. Úúúú. Už zas.",
vzténala Isabela. "Tomu musíme přijít na kloub. Bude nutná celková prohlídka, slečno.
Začnu od toho vašeho srdéčka." Rafael jí políbil ruku, kterou měla zakrytá ňadra. "Mě se
nemusíte stydět, jsem tu z doktorského hlediska. To je čistě profesionální.", řekl Rafael. Vzal
její ruku do své a odsunul jí. Těžko se mu předstíral nezájem, když odkryl její nádherná prsa.
"Juj! Pane doktore! Vy jste se musel asi ošklivě praštit!", silným hlasem vykřikla Isabela.
Rafael se lekl: "Jak jsem se praštil? Mě nic nebolí!" "Ale je to veliké. Podívejte, tady.",
odvětila Isabela a rukou mu sáhla na slipy. "A je to nějaké tvrdé.", trochu jej zmáčkla. "Úúúf,
máte pravdu. Teď jsem něco ucítil.", jen tak tak zadržel svůj vzdech Rafael. Isabela hrála
jeho hru na jedničku.

2008-04-25T23:07:00.000-07:00

"Rafaeli!", volala Isabela a rychle k němu přiběhla. Přiložila mu ucho k hrudi. Rafaelovi
tichounce tlouklo srdce. "Žije!", vytryskly jí slzy z očí. "Vezměte ho do mé komnaty, ošetřím
ho.", přikázala stráži. Dva silní chlapi jej uchopili a nesli ho po schodech nahoru. Zbylá stráž
ohledávala dalšího ležícího. Byl to děsivý pohled.
"Položte ho sem na postel.", řekla Isabela strážím, poděkovala jim a stráž odešla. "Charlotto,
přines mi několik obvazů a něco na čištění ran." Isabela si sedla k němu na postel. Pohladila
ho něžně po tváři. Rafael nijak nereagoval. Isabela začala prohlížet jeho rány. Měl roztržený
rukáv u ramene a potom větší ránu na lýtku nohy. Charlotta přinesla věci. "Děkuji ti,
Charlotto. Už můžeš jít, poradím si sama." Charlottě se moc nechtělo, ale lepší bude, když jí
s ním nechám o samotě. Bude to pro ně nejlepší lék. Odešla do svého pokoje si lehnout.
Venku byla už tma. Isabela Rafaelovi rozepla poklopec, přizvedla mu nohy a opatrně sňala
kalhoty. Jeho noha trochu krvácela. Vyčistila mu ránu a pevně mu jí obvázala obvazy. A teď
opatrně. Rozepnula mu pomalu knoflíky u saka, rukou mu vjela na hruť a zkoušela, jestli není
někde jinde kromě ruky zraněný. Vypadalo to, že má neošetřené zranění už pouze na ruce.
Uchopila mu jemně ruce a prostrčila je rukávy, trochu si jej přizvedla a sundala oblek. Je
úplně zničený, dala jsem si s ním takovou práci, bylo to moje jedno z prvních děl. Ale čert to
vem, hlavně že je Rafael naživu. Isabela začala vzpomínat, jak se poprvé setkala s
Rafaelem, zas jí bylo smutno u srdíčka. Chtěla položit oblek přes židli, ale rukou v něm
nahmatala něco tvrdého. Co to je? Pomyslela si Isabela a sáhla do náprsní kapsy. Vyndala
malou černou knížku. Otevřela desky knížky, byla to Rafaelova Bible. Prsten otočila na první
stránku. V očích jí náhle zahořely její modré plamínky uvytržením. "To je přeci Naše
ORCHIDEJ!", promluvila nahlas Isabela. Rázem se jí vybavila situace, jak si tenkrát slíbili, že
tento kvítek bude chránit jejich lásku. "Ach, Rafaeli, jak jsem mohla uvěřit, že bys na mě
zapomněl….", koukala mu do tváře Isabela. Oči se jí zalily krůpějkami slz. Něžně ho
pohladila po tváři. Svými ústy se Isabela přiblížila k jeho a procítěně jej políbila. Ucítila, jak se
Rafael hodně nadechnul. Znovu se mu podívala do očí, měl je otevřené a jeho ústa se
nepatrně pousmála. "Isabelo….", potichu řekl. Nemohl ještě pořádně mluvit. V tom si Isabela
všimla jeho rány na ruce, dočista na ní zapomněla. "Lež klidně, má Lásko. Musím ti ošetřit
ruku.", řekla Isabela. "Už se na mě nezlobíš?", ptal se toužebně Rafael. "Už ne, věřím ti.
Promiň, že jsem si kdy myslela opak. Možná, že kdyby mi přišel ten dopis, bylo by všechno
jinak. Hlavně, že jsi to přežil.", řekla trochu radostněji Isabela. "Někdo mi pomohl, bez něj
bych byl teď mrtvý, Isabelo.", řekl jí Rafael. "A kdo? Když jsme tam přiběhli, nikdo už tam
nebyl." "To nevím, viděl jsem pouze, jak odhodil toho člověka, který mě chtěl probodnout.
Pak jsem omdlel." "Teď lež klidně…", přerušila ho Isabela. Vzala nůž a rozřízla mu rukáv
košile. Vzala dezinfekční prostředek, napustila tím kapesník a přiložila ho na ránu.

2008-04-19T01:20:00.000-07:00

Rafael zavrávoral a spadl na zem. Praštil se hlavou o dlažbu, vše se s
ním začalo točit. Ztrácel ponětí o světě. "Proč to děláte? Na čí příkaz!", v mrákotách šeptal
Rafael. Ještě se pořád snažil jednou rukou bránit s holí, ale tu jedním švihem Lois odsekl, až
odlétla strnou. "Teď chcípneš, Bestie! Měl jsi snahu!" Napřáhl ruku s kordem a chystal se
zasadit poslední ránu. Rafael se statečně díval do jeho obličeje a pozvolna ztrácel vědomí.
Před očima mu proběhl celý jeho život. V tom cosi silně chytilo Loise a mrštilo s ním.
"ÁÁÁÁ….", křičel Lois a letěl vzduchem až k protějšímu domu. "Pro Boha, co to je?", křikl
jeden ze sluhů. Omráčený Eugen ležel pořád na zemi. Poslední sluhové, kteří ještě stáli,
zaútočili na stvoření. "Kdo jste?", šeptl potichu Rafael a ztratil vědomí. Sluhové po postavě
švihli kordy. Postava uchopila do rukou oba kordy za ostří a přelomila je, jako by to byla
párátka. Než sloužící stačili zareagovat. Stvoření jednoho z nich chytlo pod krkem a zvedlo
ho jako peříčko nad hlavu. Rozmáchlo se a velký kus ho odhodilo. Druhý sluha začal křičet
hrůzou, na víc nečekal a rychle utíkal pryč. Lois se trochu probral a bázlivě se koukal kolem
sebe. Viděl dva své ležící kamarády a Rafaela. Zkusil se postavit, šlo to špatně, ale nakonec
se mu to povedlo. Rychle utíkal k tomu sloužícímu, co ho stvoření odhodilo. Byl mrtvý! Co to
bylo za netvora? Sloužící měl úplně rozdrcený krk ohromnou silou. Tomu už nepomohu. Lois
spěchal k Eugenovi, který ležel před Rafaelem. Přiložil mu prst na krkavici. Naštěstí ten ještě
žil! V tom uslyšel hluk po schodech. Rychle si Eugena přehodil jako pytel přes rameno a
utíkal pryč.

2008-04-09T02:54:00.000-07:00

Zničil vše, co jsem mu dala. Proč mě musel opustit?! Já ho
tak velmi miluji. Strašně brečela Isabela. Ale co když mluví pravdu? Co když vše bylo tak, jak
řekl? A opravdu nemohl nic udělat? Matka nemusí mít pravdu, ale jak to poznám? Už mu
nevěřím. Ach, Rafaeli, proč se nám to muselo stát? V tom v dálce na spodku schodů
zahlédla Rafaela, jak schází ze schodů.
Ze stínu schodů ze stran vyšli sluhové Piera. "Nejsi ty Rafael?", zeptali se jen tak náhodou.
Rafael nechápavě přikývnul. Muži vytáhli kordy: "Připrav se na smrt, hajzle." Lois po něm
první švihl kordem. Naštěstí Rafael uhnul, rozběhl se do středu mezi domy. Všiml si, že u
jednoho z okolních domů roste strom, který byl podepřený velkou holí. Rychle jí vytrhnul,
mezitím ho chlapi obstoupili ze všech stran. "Zbytečně si to ztěžuješ. Bude tě to víc bolet.",
sykl Eugen a rozběhl se proti Rafaeli.
"Pane Bože!", zakřičela Isabela, která to vše viděla z okna. "Charlotto, musíme mu jít
pomoct! Vrhli se na něj nějací muži!" Bylo rázem po breku. Charlotta odběhla do svého
pokoje, za chvilku se objevila s paličkou na maso. "Ty ještě poznají, co ženská dovede!"
Isabela se konečně trochu usmála, při pohledu na Charlottu, rozhlédla se po svém
pracovním stole, našla nůž. "Rychle utíkejme. Řekneme to strážím. Pomohou nám." Obě
hrdinsky vyběhli na chodbu.
Eugen švihl kordem po Rafaelovi, ten tak tak to vykryl holí. Rafael nikdy moc nezápasil,
zbraň měl pouze párkrát v ruce, když ho učitel šermu učil v jeho 15 letech. Od té doby nic
netrénoval. "Švih!", přišla další rána Eugena. Rafaelovi málem vypadla hole z ruky. Rafael
dával hůl nad hlavu, do strany, k nohám. Nestíhal vůbec útočit, jen se bránil Eugenovým
útokům. Sluhové byli ale zbabělí. Lois ostatní pobídl a všichni čtyři šli na Rafaela současně.
To je můj konec, pomyslil si Rafael. Prudce se rozeběhl proti Eugenovi a špičkou hole ho
nabral. Naštěstí se trefil přímo do jeho hlavy, on to vůbec nečekal a upadl na zem. Než se
Rafael stačil otočit, Lois ho ze zadu seknul do ruky kordem, rozřízl mu tím jeho oblek a
studená ocel se zasekla mírně do jeho ruky. Rafael bolestí upustil jednou rukou hůl, ale to už
ho další sekl do nohy.

2008-04-07T04:16:00.000-07:00

Nedostala jsem od tebe žádnou zprávu. Jsi přesně takový, jak mi
říkala matka. Dostal jsi, co jsi chtěl a opustil mě. Nechal jsi mě samotnou a klidně jsi odjel.
Srdce mi mohlo puknout. Slíbil jsi mi, že přijdeš. Čekala jsem na smluveném místě ještě
celou noc….", začala Isabela plakat. "Pro mne to bylo hrozné, věř mi! Přece jsem Ti poslal
dopis, kde jsem Ti to vysvětloval. Nikdy bych tě neopustil, ale nemohl jsem nic dělat!", chtěl jí
chytnout do náručí a utěšit. "Nešahej na mě! Nic jsem od tebe nedostala! Nevěřím ti. Teď už
ti nevěřím…Moc si mi ublížil…..Běž pryč, nechci tě vidět….", utíkala v breku k oknu Isabela.
"Isabelo! Co to povídáš? Pojď sem. Miluji tě celým svým srdcem, pracoval jsem, abych tě
uživil. Pak bych pro tebe přijel." Isabela stála u okna a brečela do kapesníku. "Pane,
odejděte! Teď na to není vhodná chvíle.", řekla Charlotta a pomalu otevřela dveře. "Isabelo,
řekni něco!", začal vzlykat i Rafael. Isabela se podívala z okna a dál brečela. Charlotta
Rafaela jemně chytla za rameno a naznačila mu, aby odešel. Rafael nevěděl, co mě dělat, ta
dýka v srdci bolela hrozným způsobem. Musím tomu dát čas. Isabela se musí uklidnit, vše je
jinak než si myslela, snad to pochopí. Snad mi uvěří. Snad mě ještě miluje. Rafael odešel.
To vše vzniklo kvůli Anně, která nedoručila dopis. Nebylo to ale její vinnou. Sluha Jean je
tajně poslouchal za dveřmi, když Rafael se s Annou domluvil, že Isabele napíše dopis. Po

odjezdu Rafaela jí dopis sebral přímo Fréderic, kterému to Jean okamžitě vyštěbetal. Isabele
nikdy ta důležitá zpráva od Rafaela nepřišla. Isabela byla úplně zoufalá, někdy měla pocity,
že sebevražda by byla nejlepší řešení :-( Nakonec se s tím trochu naučila žít.
Isabela se dívala z okna a dál brečela. Vždyť konečně viděla Rafaela, kolikrát ho už v duchu
oplakala a hodněkrát proklela.

2008-04-02T04:05:00.000-07:00

"Néééé. Ty Bestie!", hlasitě křičela Isabela a chtěla pomoct Charlottě ze země. Pier jí opět
chytil.
To ale byl už Rafael za dveřmi a slyšel vyděšený hlas Isabely. Prudce otevřel dveře a uviděl,
co se stalo. "Okamžitě pane pusťte tu ženu!", tvrdě řekl. Pier dalšího návštěvníka nečekal,
vyděsil se a pustil jí. Než stačil vyndat svůj kord. Rafael se na něj vrhnul a už se váleli po
zemi. Začala rvačka, Isabela na nic nečekala a rozběhla se za stráží ven na chodbu. "Za to
zaplatíte!", v rvačce říkal Rafael a ubalil mu jí pěstí. "To si vypijete!", sykl Pier. "Nechte toho
ve jménu krále! Jste na hradě!", ohromným hlasem zakřičela stráž, kterou přivedla Isabela.
Uchopili prudce oba rváče a roztrhli je od sebe. "Dobrá, vyřídíme si to jinde.", křikl Pier: "To si
zodpovíte. Urazil jste mě, pane…" "Rafael, Rafael de Egrevill. Vy prase!", křikl Rafael. Pier
se na něj chtěl opět vrhnout, ale stráž ho pevně držela. "Nikdo nesmí urazit Piera de
Moursauf. Vyřídíme si to jinde! Čestně jako gentlemani. Vyzívám Vás na souboj. Tady před
všemi svědky. Zabiju Vás!", řekl zlostně Pier. Rafael takovou výzvu nečekal, nikdy se s
nikým ještě nebil. Ale nemohl se nechat zahanbit. "Přijímám!", odvětil vzpurně. "Dobře! Tak v
neděli ráno. V aleji Louvru! Sbohem, pane!", vyškubl se ze sevření stráží, pohlédl pyšně na
Isabelu, poklonil se hlavou a odešel středem dveří. "Puste mě!", křikl na stráž Rafael. Isabela
seděla u Charlotty a pomáhala jí vstát. Charlottě tekla trochu krev ze rtu, trocha kapek krve
ulpěla na parketách. Jinak byla celkem v pořádku. Isabela kývla na stráž, aby odešli.
Stráž vyšla ze dveří a na chodbě ještě zahlédla odcházejícího Piera. Pier vztekle odcházel z
hradu a zamířil do svého domu v podhradí. Cítil se velmi potupený a chtěl okamžitě Rafaela
zabít. Za všechno mu zaplatí, dumal Pier. Ale co když mě při čistém souboji zabije? To
nemůžu dopustit. Musím se nějak pojistit. A vešel do svého domu. Pak ho to napadlo.
Zavolal na sloužící. Za chvilku přišel Lois a Eugen. "Co si přejete, pane?" "Vezměte ještě
alespoň dva chlapy a běžte si stoupnout pod schody. Schovejte se tam a vyčkejte, až půjde
mladý muž v černých hedvábných šatech. Říkají mu Rafael. Urazil mě hrozným způsobem.
Zabijte ho!", chladnokrevně řekl Pier. Ve sloužících hrklo, ale byli stejně krutí jako Pier. Vrána
k vráně sedá. Přikývli mu na souhlas, vzali si kordy a šli se na Rafaela připravit.
Rafael koukal na Isabelu a chtěl jí pomoct se Charlottou. "Rafaeli, nech jí být. Zvládnu to
sama.", zlostně řekla Isabela a pomohla Charlottě vstát. "Isabelo, jsem hrozně rád, že tě
vidím, má lásko." a chtěl jí políbit. "Nech mě být, Rafaeli.", odstoupila od něj kus Isabela.
"Isabelo! Co se děje?", dostal strach Rafael, nechápal její počínání. "Co se děje?! To se ptáš
ty mě?! Před chvilkou mě tu málem znásilnil! A ty se najednou objevíš, vůbec o tobě takovou
dobu nic nevím, Rafaeli. Co si myslíš, že udělám?", smutně mluvila Isabela. "Otec mě poslal
na studia, chtěl mě od tebe odloučit. Isabelo, pořád tě miluji jako tenkrát…", říkal jí Rafael. "A
jak ti mám věřit, Rafaeli?

2008-03-27T04:11:00.000-07:00

Pier mezitím vešel rovněž do chodby. Tentokrát ale bez zastavení prošel kolem komnaty
Henrietty, měl spadeno na jinou květinku. V duchu ho pořád spalovalo včerejší odmítnutí
Isabely. Od sloužících se dozvěděl, kde má komnatu Isabela a rozhodl se jí získat. Přišel
před její dveře a zabouchal. Isabela byla uvnitř a nic netušíc řekla: "Dále." Pier bez váhání
prudce vkročil dovnitř: "Dobrý den, krásko.", tvrdým hlasem řekl Pier. Isabela seděla u stolu,
šila šaty. Poznala ten hlas, celá se otřásla a rychle vyskočila od stolu. "Co tu chcete?! Běžte
pryč!" "Ale no tak, Isabelo. Žádná dívka si dosud na mě nestěžovala. Všechny na konec byly
rády." Pier se k ní pohyboval stále blíž. Isabela stála u okna, na protější stěně zahlédla
vedlejší dveře. Rychle se k nim rozběhla, ale Pier byl velmi mrštný a sevřel Isabelu rukama v
koutě komnaty. "Ty divoká kočko, neutíkej mi pořád." Surově ji sevřel rukama, až Isabela
vyjekla bolestí. "Puste mě, pane. Nic jsem vám neudělala. Proč to děláte?", žadonila Isabela.
"Moc se mi líbíš, Isabelo. Buď moje.", trval na svém Pier. "Hnusíte se mi, pane. Na povel vás
nemohu milovat.", snažila se Isabela vyprostit z jeho sevření. "Budeš moje po dobrém nebo
po zlém.", zlostně zafuněl Pier a chtěl jí políbit. Ta ho začala škrábat. "Pustě mě.", řvala. Pier
jí uchopil surově za bradu a přiložil hrubě ústa na její. "Nééé!", prala se Isabela. Kdo ví, kam
by to vše došlo. V tom se ozvalo za Pierem: "Puste jí, pane Piere. Odejděte!" Pier se vztekle
otočil, kdo si to dovoluje? Za ním stála Charlotta. "Co si to dovoluješ, ty služko? Zmiz!", sykl
Pier a znova pevně stiskl Isabelu. "Pomoz mi, Charlotto!", bolestí sténala Isabela. Charlotta
se na Piera vrhla a snažila se jej odtrhnout. Pier byl velmi silný: "Ty děvko!" Náhle se otočil a
vrazil prudce pěstí do obličeje Charlottě, ta tu ránu nečekala, zavrávorala a spadla na zem.

2008-03-25T04:18:00.000-07:00

Ludvík
četl dopis poměrně dlouho, až nakonec jej složil a podal opět Andrému. "Vážený pane
Egreville, Váš otec požaduje o svolení, aby mohl rozšířit Marseillský přístav. Do naší země
přijíždí stále více obrovitých obchodních lodí a přístav nestačí odbavovat všechny
námořnické posádky. To je velmi špatné, přicházíme tak o zdroje ze zahraničí. Proto jsem se
rozhodl, že dovoluji rozšířit přístav a dále nařizuji otevřít královské zdroje materiálu, pro
poskytnutí stavby. Marseillský přístav je pro Nás velmi důležitý a jistě bude v budoucnu
velkým zdrojem bohatství. Vážím si iniciativy Vašeho otce, vyřiťte mu mou spokojenost, až
ho uvidíte. Je to vše, co jste od Nás žádal, pane Egreville?", hovořil spokojeně Ludvík.
Rafael měl na mysli jedinou věc, svou lásku, Isabelu. "Můj pane, dovolil bych si Vás požádat
ještě o jednu prosbu. Sledoval jsem Váš skvostný průvod a v jednom z kočárů jsem zahlédl
překrásnou ženu. Jmenuje se Isabela Viscontiová, dovolte mi jí vidět.", důstojně řekl Rafael.
Ludvík se pousmál: "Znám to mladé děvče. Moje věrná sloužící Karolina mi jí vřele
doporučila, před několika lety jí učila v Touraine. Naučila jí největšímu umění v návrhu a šití
šatů. Karolina je už velmi stará a na svou práci návrhářky už nestačí, proto jsem jí dovolil
přijmout toto mladé děvče. Její práce je úžasná. Velmi si potrpíme na unikátních šatech.
Proč jí potřebujete vidět?", ptal se Ludvík. Rafael bleskurychle zareagoval: "Znám velmi
dobře její umění. Kupříkladu tyto skvostné šaty jsou od ní. Chtěl bych si u ní nechat ušít jiné
šaty, Vaše Veličenstvo." Ludvík se trochu zadumal, jen tak dovolit poskytnout takové umění,
které mu patří? To není jednoduché, Ludvík byl velmi pyšný a marnivý, zvláště na své
obleky. A co když někde bude nosit něco podobného jako král? Ale na druhou stranu je teď
zavázán a velmi spokojen s prací jeho otce, nemůže si ho rozhněvat. To je důležitější. "Nuže
dobrá, souhlasím. Můžete navštívit Isabelu Viscontiovou. Sloužící u dveří Vám ukáží cestu.
Její komnata je na konci chodby.", domluvil král. "Děkuji, Vaše Veličenstvo.", poklonil se
Rafael, vstal a odcházel ze sálu.

2008-03-19T05:42:00.000-07:00

Mezitím Rafael přišel k hradbám Louvru. Před hlavní branou stála hradní stráž. Rafael
vysvětlil svou žádost, jeden ze stráží odešel a brzy se vrátil: "Král Vás přijme. Račte dál."
Otevřeli hradní bránu. Rafael se vydal po dlážděné cestě k hlavním dveřím. Kolem něj se
rozprostíraly dlouhatánské záhony zdobené květinami pestrobarevných barev, tvořící na
záhonech barevné vzory. Uprostřed zahrad stály vodotrysky tvarované do soch různých
zvířat, z jejichž úst vytékala průzračná voda. Po okrajích záhonů vedly červené chodníčky,
které se nakonec sbíhaly, až vyústily do aleje podsaditějších listnatých stromů. Kolem hradu
rostl živý plot a nějaký zahradník jednu větvičku právě stříhal dlouhými nůžkami. Snažil se
plůtek tvarovat do různých oválných tvarů. Rafael došel k hlavním dveřím, které se před ním
tichounce otevřely, za nimi stál André. André se poklonil: "Dobrý den, pane Egreville. Král
přijímá vaší audienci. Následujte mě." Rafael mu odvětil na pozdrav a šel s ním do trůnního
sálu. Společně prošli dlouhou chodbou, na které byl položen hedvábný červený koberec.
Kolem stěny stály třpytivá brnění, na stěnách visely obrazy krajin okolo Paříže, tu a tam byly
upevněné překřižující se kordy. Došli ke dveřím do trůnního sálu. "Chvilku tu počkejte. Uvedu
vás.", odvětil André. V ruce držel audienční hůl, otevřel dveře a vešel dovnitř. Do země
dvakrát hlasitě udeřil holí a pravil: "Pan Egrevill si žádá o audienci, Vaše Veličenstvo." "Ať
vstoupí.", řekl Ludvík a odložil listiny stranou. Rafael se zhluboka nadechl, byl velmi nervózní
a vstoupil do trůnního sálu. Sál byl ohromný. Jeho kroky vedly pořád po červeném koberci,
který vedl až ke trůnu. Zem byla dlážděná tmavým mramorem. Stěny zdobily zlaté svícny,
mezi kterými byla velká okna, přes které jasně zářilo odpolední slunce. Rafael předstoupil
před Ludvíka a poklekl. Dlouze se uklonil: "Pán Rafael de Egrevill zdraví Vaše Veličenstvo.
Přicházím ve jménu svého otce Fréderica de Egrevill, který spravuje panství v přístavním
městě Marseille. Zde mám pro Vaše Veličenstvo dopis.", podal Andrému dopis. André vyšel
po malých schůdcích až k trůnu a předal Ludvíkovi Frédericův dopis. Král si prohlédl pečeť a
rozvázal provázek, který jistil svázaný pergamen. Rozevřel dopis a začal si pro sebe číst.
Rafael nevěděl přesně, co vše jeho otec požaduje. Byl velmi napnutý, co král řekne.

2008-03-17T03:02:00.000-07:00

"Pane, vstávejte!", zatřásl Rafaeli ramenem Paul. "Už je pondělní ráno!", oznamoval. Rafael
se převrátil v posteli na bok a ospale zavrčel. Vůbec se mu nechtělo vstávat. "No, tak pane.
Vstávejte. Čeká vás audience u krále, musíte se připravit!", povídal dál Paul. Rafael se
najednou posadil. "Paule, promiň, úplně jsem zapomněl. Kolik je hodin? Musím, co nejdříve
vyrazit!", pravil rychle Rafael. "Je čas pane. Hodiny odbyly devět hodin. Na audienci musíte

jít nejdříve po obědě, to král bude v dobré náladě. Teď se pojďte nasnídat. Pak se
připravíte.", řekl Paul. "Ještě že tě mám, Paule.", smál se Rafael a šel se nasnídat. Po
snídani se opět společně vrátil s Paulem do svého pokoje. "Co si budete přát na sebe, pane
Rafaeli?", ptal se Paul. "Paule, nad tím vůbec nemusím přemýšlet. To vím, už dávno.",
tajuplně řekl Rafael. A otevřel šatník. Očima projel po pověšených šatech na ramínkách.
"Mám přeci svůj nejkrásnější oblek.", a vyndal sametový černý oblek. "Ale to je přeci ten
oblek, co jej šila Isabela!", užasle řekl Paul. "Ano, je to on. Vzal jsem si jej sebou. Ten bude
perfektní pro tuto chvíli.", pravil Rafael. Paul mu jej pomohl obléknout a sundal z něho smítka
prachu. "Je opravdu dokonalý. Moc vám sluší, pane Rafaeli.", chválil ho Paul. "Isabela má
výjimečný talent, Paule." Rafael se šel podívat přes zrcadlo. "Perfekt. Teď si musím připravit
řeč a zkontrolovat pergamen, co mi dal otec.", říkal Rafael. Hlavní záměr otce byl na
rozšíření a opravení přístavu. Ludvík to musí povolit, je to jeden z nejdůležitějších přístavů
Francie. Když mu vysvětlím, kolik bohatství to může království přinést, jistě neodmítne.
Uvažoval Rafael. A začal se připravovat na audienci. Poledne se pomalu blížilo a Rafael
musel vyrazit. "Tak zlomte vaz, pane.", říkal mu mezi dveřmi Paul. Rafael se rozloučil s
Paulem a chtěl odejít. V tom jako by zkameněl. "Paule, málem bych zapomněl. V pokoji na
židli mám vestu a v ní je kapesní Bible, přines mi ji, prosím. Dává mi duševní klid a útěchu.",
vážně říkal Rafael. Paul jej poslechl, ale v duchu si říkal, že nevěděl nic o tom, že by pán tak
prahnul po církevní útěše. Rafaeli ale vůbec nešlo pouze o Bibli, sílu mu dodával ten
nádherný kvítek orchideje ukrytý uvnitř. Paul se za chvilku vrátil s knihou, ještě jednou se
rozloučili a Rafael se vydal do Louvru.
"Bravo, Vaše Veličenstvo. Opět jste vyhrál.", řekl králův kancléř André. Král Ludvík stál na
bílé lajně a v ruce pohyboval s kriketovou holí. "André, vše je v zápěstí. Síla není důležitá,
pouze švih." Král došel ke svým míčkům a pomalu je sbíral. "Pojď, zkusíme si zahrát ještě
jednou.", řekl Ludvík. "Promiňte, Vaše Veličenstvo. Ale blíží se hodina audiencí a je nutné
podepsat několik nařízení.", odvětil potichu André. "André, ty vždycky musíš zkazit dobrou
hru. Panování je tak únavné a nudné….Nuže dobrá, povinnost je povinnost. Pojďme tedy
dovnitř.", zachmuřele řek Ludvík. Sluhovi podal svou hůl a společně s Andrém odcházeli ze
zahrady do panovnického sídla. Ludvík si nasadil ve své komnatě zlatou korunu, kterou měl
na hlavě při průvodu, párkrát si povzdechl a vešel vedlejšími dveřmi do chodbičky, která
vedla do trůnního sálu. Usedl na svůj trůn a pokynul k zahájení. André vešel hlavními dveřmi,
v rukou nesl desítky spisů. "Vaše Veličenstvo, je zde několik naléhavých nařízení, které je
třeba zvážit a rozhodnout se, jak je vyřešit." André předstoupil před krále. "Kdybych je tak
mohl zvážit na váze a podle toho, jak budou těžké, budou i prosby v nich závažnější. No,
vidím, že dnes to panování bude nad míru úmorné. Začneme, ať už to máme brzy odbyté.",
Ludvík se začetl do spisů.

2008-03-13T05:28:00.000-07:00

Dušička Isabely byla
úplně vyděšená, ne! To nesmí! "Prásk!", ozvalo se. Isabela mu dala rukou facku, Pier trochu
zavrávoral a pustil jí. Isabela rychle utíkala chodbou pryč. "Ty děvko! Budeš moje! Ať chceš,
nebo nechceš!", křičel za ní Pier. A rozběhl se za ní. Chodba byla zatočená do oblouku a
všude tma, po stranách bylo mnoho dveří. Pier netušil, kam Isabela zaběhla. Počkej, já si tě
najdu. Ale teď už nikoho nemůžu rušit. Pomyslel si Pier. Musím si zjistit, kde má svou
komnatu a zítra za ní zajdu. Bude moje! V duchu nepříčetně přemýšlel Pier. Sebral se a
odcházel do domu do podhradí.
"Buch Buch…Buch Buch..", ozývalo se potichu za dveřmi na kraji chodby. Bylo to vyplašené
srdéčko Isabely. Isabela stála v komnatě za dveřmi a ani nedutala. Ještě se pořád po těla
třásla. Odporný chlap! Jak si vůbec něco takové mohl dovolit? Isabela se bála pohnout, aby
jí ještě neuslyšel. Ale Pier byl už pryč. Isabela si pomalu oddychla, asi se jí povedlo utéct.
"Paní, co se stalo?", ozvalo se za jejími zády. Isabela sebou trhla, až vyjekla. "Paní, co se
děje?" "Ach, Charlotto!", začala brečet Isabela a chytla se jí kolem krku. Byla to její komorná.
Charlotta byla mladá hezká dívenka s blonďatými krátkými vlásky, roztomilou pihou na
tvářičce a červenými tvářičkami. "Paní, Isabelo. Neplačte. Kdo vám, co udělal?", pořád se
vyptávala Charlotta. Isabela jí vzlykala v náručí: "Hrozně jsem se vyděsila, Charlotto. Potkala
jsem velmi odporného muže. On mě chytil…..a….." Dál brečela Isabela, nemohla ani mluvit.
"Uklidněte se paní, posaďte se na postel.", pomohla jí sednout Charlotta. Hladila Isabelu po
vláskách a chlácholila jí. Isabela se trochu uklidnila a vysvětlila Charlottě, co se stalo. "To je
ale drzost!", křičela nahlas Charlotta. "Znám toho pána, je to Pier de Morsauf. Strašlivý
proutník. Ještě štěstí, že jste mu utekla. Kdo ví, jak by to dopadlo.", vztekle mluvila Charlotta.
"Tu máte kapesník.", a podala ho Isabele. Isabela smrkala a utírala si slzičky z očí. "Už je po
všem, paní. Lehněte si. Musíte se z toho vyspat. A jak vám paní Henrietta nakázala, abyste
hned začala šít šaty? To nepůjde! Stejnak tu teď nemáme látku. Lehněte si.", nakázala
Charlotta. Isabela se smutně koukala na Charlottu, ale už nijak nedokázala oponovat.
Poslechla její slova a Charlotta jí uložila do postele. Isabela vyčerpáním brzy usnula. Ach,
má paní. Její krása jí spíše přináší bolest než radost. Má těžký život. Pomyslela si Charlotta,
pohladila po obličeji spící Isabelu a odešla do svého pokoje, který byl ve vedlejší místnosti.
Měla Isabelu, jako svou paní, velmi ráda. Někdy jí brala více za svojí přítelkyni, než za svou
paní. Nikdy by si neodpustila, kdyby se Isabele něco stalo. Na toho Piera si musíme dát
pozor, říkala si pro sebe Charlotta a chystala se jít také spát.
Pier mezitím sešel z hradních schodů a zamířil do svého domu, který byl přímo v uličce na
úpatí schodů. Otevřel domovní dveře, zevnitř se ozýval hlasitý ryk a cinkání kordů. Pier
rychle pospíchal do hlavní místnosti, odkud zvuky přicházely. Co se to tu zase děje? Říkal si
Pier a vešel do místnosti, kde na stole stáli dva muži a zuřivě spolu šermovali. "Tak dost!",
hlasitě na ně zařval Pier. Muži sebou trhli a okamžitě přestali šermovat. Seskočili ze stolu a
klekli si na kolena. Byl to Eugen a Lois, věrní sloužící Piera. "Promiňte pane, nechali jsme se
unést bojem. Byl to pouze trénink.", obhajoval je Lois. "Pánové to jste opravdu přehnali.
Zničíte mi nábytek! To nemůžete jít do tréninkové haly? Rád si s vámi také zašermuji. Ale
tady ne! Ať se to příště neopakuje!", přísně mluvil Pier. Oba dva poslušně kývli hlavou. "No
dobrá. A teď mi Loisi přines kapku červeného k posteli. Půjdu si lehnout. Mám hroznou žízeň
a špatnou náladu.", nakázal Pier a šel do své ložnice. Pořád vnitřně cítil, jak jej Isabela
urazila. To si přeci nemůže dovolit, taková nějaká švadlenka, aby odmítla mě! Piera! To si
nedovolí ani dvorní dámy! Musí být moje, zítra za ní přijdu a bude má. Pier popíjel víno a
chystal se na kutě.

2008-03-11T02:18:00.000-07:00

Dveře se pomalounku otevřely. "Dobrý večer.", řekl ženský hlas. Do komnaty vstoupila
Isabela s krásnými modrými šaty držíc na ramínku. Pier strnul úžasem. Nikdy dříve takovou
nádhernou ženu neviděl. Henrietta byla sice krásná, ale Isabela vypadala jako anděl. Snad
každý muž, který spatřil Isabelu, se musel do ní zamilovat. Pier propadl jejímu kouzlu v
jediný okamžik. Jeho oči plály úžasem při pohledu na tvář Isabely. Nemohl ze sebe vydat
slova, jak byl unešen do nebeských výšek. "Dobrý den, pane.", pravila Isabela a poklonila se.
Pier se trochu probral a poklonil hlavou. "Přinesla jsem paní Henriettě její nové šaty, právě
jsem je dokončila.", pokračovala Isabela. Henrietta vyšla z ložnice, měla na sobě oblečenou
noční košilku, kterou si rychle přes sebe oblékla. "Isabelo! Jsi rychlá, ukaž mi je. Už se
nemohu dočkat!", říkala Henrietta. Isabela rozvinula složené šaty před Henriettu. "Jsou
výjimečné, Isabelo. Nikdy jsem takový nádherný střih neviděla a ta barva, přecházející z
tmavé na světlou. Úžasné! Ty mi budou závidět všechny dvorní dámy v celém království!",
pravila Henrietta a zkoušela si je před zrcadlem, jak jí budou slušet. Pier se pořád jako v
mrákotách díval na Isabelu, naštěstí si toho Henrietta nevšimla, měla oči pouze pro ten
skvost. "Isabelo, máš úžasné nadání. Víš, co by bylo moc krásné?", říkala Henrietta. Isabela
pozvedla nechápavě oči. "Chtěla bych ještě světlé večerní šaty. Podobného střihu, ale jasně
zářivé. Pokud se ti to povede a já budu spokojená. Vychválím tvou zručnost v celém
království. Dobře?", ptala se Henrietta. "Jak si přejete, má paní.", odvětila pokorně Isabela.
"Běž hned šít! Musí být, co nejdříve. Chci je mít. To je tak vzrušující.", vzrušeným hlasem
pravila Henrietta. Vůbec jí nezajímalo, že se blíží půlnoc. A že je jistě Isabela utahaná. Ale
příkaz je příkaz, to věděla Isabela velmi dobře. Poklonila se: "Dobře, paní. Začnu ihned."
"Tak utíkej, Isabelo. Pusť se do práce.", znovu přikazovala Henrietta. Isabela byla na
odchodu. Pier se konečně probral. "Budu už muset také jít, Henrietto. Tak nashledanou."
Henrietta se usmála na rozloučenou a znovu si prohlížela v zrcadle ty nádherné šaty. Vůbec
jí teď Pier nezajímal. Pier se za to ale vůbec nezajímal o její šaty, oči nespustil z Isabely.
Když se zavřely za nimi venkovní dveře, Pier neváhal a oslovil Isabelu. "Tak Isabela. Ty jsi
nová dvorní návrhářka?", ptal se Pier. "Ano, pane. Snažím se." "A zřejmě velmi dobře. Paní
Henrietta byla velmi spokojená. Ty šaty jsou nádherné, ale to není nic proti tvé kráse. Nikdy
jsem ještě tak překrásnou ženu neviděl.", nesměle řekl Pier. Patřil k největším proutníkům v
celém království. "Ale pane. To není možné.", nervózně řekla Isabela. "Já nelžu. Okamžitě
jsem se zamiloval do tvé krásy. Pojď, buď mou.", chytil zhurta Isabelu kolem ramen. "Pane!!",
křikla vyděšením Isabela. Pier byl doslova hulvát. Isabela sice znala spoustu kluků od nich z
vesnice, ale nikdo nebyl takový hulvát jako tento šlechtic. "Co si to dovolujete?! Puste mě,
budu křičet!", křičela silněji Isabela. Pier si najedou uvědomil, že to bylo asi opravdu moc
hrrr. Navíc by to mohla slyšet Henrietta. Pustil ze sevření Isabelu. "Nikdy mě zatím žádná
žena neodmítla. A navíc ty jsi pouze služebná. Musíš poslouchat své pány!", tvrdě mluvil
Pier. Isabela nevěděla, co má dělat. Nejraděj by utekla, ale vždyť může. Chtěla se od něj, co
možná nejrychleji rozběhnout pryč, ale Pier jí pohotově chytil za ruku a opět přitáhl k sobě.
"Kam pak? Ještě jsem s tebou nedomluvil!", a chtěl jí násilně políbit.

2008-03-04T05:31:00.000-08:00

Jazýčkem zajížděla do jeho dírky na špičce žaludu. Pier začal hlasitě
oddechovat a vzténat. Henrietta jeho úd vzala do úst. Její rety klouzaly po jeho tvrdém
klacku a jazykem ho pumpovala a sála. "Ách, áááá, Hen…rietto.", otřásl se rozkoší Pier, byl
na pokraji vyvrcholení. Henrietta ho přestala vzrušovat ústy a koukala se mu do obličeje.
Prudce a pevně mu začala třít jeho penis rukou. Zrychlovala do úplné extáze. Pier začal
křičet. Jeho penis začal pulzovat a trochu to ještě zadržel. Henrietta se trochu na něj
naklonila. V tom Pier mohutně vystříkl do výšky jako vodotrysk. Jeho semeno postříkalo prsa
Henrietty. Henrietta měla ráda pocit, že ukojila svého milence, když mohla cítit jeho sperma
na svém těle. Lehla si na jeho tělo a líbala ho ležérně na hruď. Společně relaxovali, ani
nestačili rozestlat postel.
Pier si za chvilku odpočinul a vstal. "Piere, kam jdeš?", ptala se udiveně Henrietta. "Promiň,
lásko, ale dnes nebudu spát u tebe. Musím jít něco zařídit k sobě do domu v podhradí.",
smutně pravil Pier. "To mě tu necháš samotnou?", byla smutná Henrietta. "Určitě za tebou
brzy přijdu. Musím už jít, broučku.", utěšoval jí Pier. "Ale brzy!", trochu rozezleně říkala
Henrietta. Pier se obléknul a políbil Henriettu na rozloučenou, která ještě nahá ležela na
posteli. Pier cítil, že pokud jí ještě chvilku bude líbat, určitě by tu musel zůstat. V tom se
ozvalo: "Buch, buch.", na dveře v komnatě. Pier vyskočil z její postele a rychle odešel do
pokoje k hlavním dveřím. Zkontroloval, jestli má správně upravené šaty a kort v pochvě.
Henrietta z ložnice zavolala: "Vstupte!"

2008-02-22T14:03:00.000-08:00

2008-01-12T10:32:00.000-08:00

Pier jí rukou přejel po přirození, cítil její krásnou vůni, Henrietta byla
připravená. Pier do ní ze zadu začal pomalu vstupovat. Jeho penis se nořil do její dírky.
Henriettě se úplně podlomily ruce rozkoší, jak ucítila jeho velký úd v sobě. Pier jí ukájel
pomalu, rukou jí laskal její prsa a líbal jí na zádech. Henrietta si položila hlavu na peřinu a
nechala se unášet rozkoší, jak do ní Pier zarážel svůj ocas. Oba prožívali nádherné pocity.
Pier moc dobře věděl, co Henriettu nejvíc vzrušuje a po chvilce, když už byla Henrietta
hodně rozpálená. Vyňal svůj penis z její vagíny a nasměroval ho na její čokoládovou dírku.
Rukou pevně uchopil svůj penis a zatlačil na dírku. "Piere, tam ne….pro Boha, Piere, ách,
ách, áááá…", Pier se začal bořit do jejího análu. Henrietta byla na to místo nad míru citlivá a
navozovalo jí to absolutní vzrušení. Její otvůrek se mu brzy přizpůsobil a Pier do ní mohl
vstoupit velmi hluboko. Začal rychleji přirážet. Henrietta byla v sedmém nebi, vzdychala a
křičela na celou ložnici. Rukama svírala peřinu a nadávala sprosté narážky na Piera.
Dodávala si tím pocit, že si jí bere násilím. Tím se dostávala do úžasné extáze. Pomalu se
začala blížit k vyvrcholení. Pier už do ní bušil velmi rychle a cítil také, že se brzy udělá. Ale
chtěl jejich milování ještě prodloužit, Henriettě musí udělat maximální orgasmus. Vysunul z
ní rychle penis a položil Henriettu zády na postel. "Zapři se rukama.", poručil Henriettě a
nadzvedl její prdelku do výšky svého penisu. Její zadní dírka byla ještě pořád krásně
otevřená. Pier neváhal a opět svůj klacek zasunul do její zadní dírky. Obličej Henrietty byl
úplně zpocený od blížícího se orgasmu. "Obepni mě pořádně nohama.", nakázal jí Pier.
Henrietta jej do sebe přijmula a jako do tureckého sedu za ním zahákla nohy. Celou svou
prdelkou byla ve vzduchu a Pier jí jednou rukou ze spodu přidržoval. Henrietta se opírala
vrškem zad a zapřenýma rukama o postel. Pier jí začal opět šoustat do její čokoládové dírky.
Henrietta otevírala a zavírala ústa, jak cítila nořící se Pierův úd. "a a a…", začala opět
vzdychat hlasitě Henrietta, Pier se svými vzdechy také přidal k jejímu hlásku. Druhou rukou jí
začal třít klitoris, který teď měl krásně před sebou přístupný a zároveň jí mocně píchal do její
zadní dírky. To už nemohla Henrietta vydržet. Nevěděla, co má dělat, její rozkoš maximálně
stoupala. "Ne, Piere. Ne, ne", křičela. Začalo to na ní přicházet. Její nohy se kolem něho
začaly více stiskávat. Pier zrychloval a zrychloval. Její prsa se houpala v jeho rytmu
přirážení. V tom se Henrietta prohla v zádech, přišel na ní ten nejintenzivnější orgasmus,
jaký kdy měla. Pier dál přirážel a třel klitoris, její rozkoš ještě stoupala. Celá se třásla,
prohýbala, pulsovala nohama a křičela na celou ložnici. Nikdy dřív jí nikdo takhle neukojil.
Padla bezvládně na peřinu, zavřela oči, musela si chvilku odpočinout. Byl to úžasný pocit.
Orgasmus odezníval velmi pomalu. Pier se položil vedle ní na postel a líbal jí jemně na prsa.
"To bylo nádherné, Piere. Jsi skvělý.", chtěla ho pochválit Henrietta. Pier se cítil velmi pyšný
a byl spokojen. Henrietta ho laskala na bříšku a naklonila svou hlavu k jeho a líbala ho na
ústa. Pier se k ní přitisknul a nechal se unášet jejími roztouženými polibky. Henrietta zajela
rukou na jeho vztyčený úd a začala ho třít rukou. "Teď jsi na radě ty, můj drahý.", špitla
Henrietta a pokračovala polibky na jeho prsa a posléze na jeho bříško. Pier si zády lehl na
postel a Henrietta vleže popolezla k jeho penisu. Jednou rukou mu třela jeho varlata a ústy
obkroužila jeho žalud.

2007-12-15T04:31:00.000-08:00

"Ách, Piere.",
sténala Henrietta. Hladila ho po vlasech a Pier se s ní takto chvilku laskal. Henrietta
vzdychala a zakláněla hlavu. Pier jí potom líbal na bříško a pomalu si začal k ní stoupat.
Henrietta mu rozepínala knoflíčky u košile. Odepla pás a kort zazvonil o kamennou podlahu.
Vysvlékla mu košili, Pier byl trochu zarostlý černými chloupky, měl velký hrudník. Henrietta
se ústy přiblížila na jeho prsa a zalévala ho horkými polibky. Rukama zároveň rozepínala
knoflíky u kalhot. Potom dala ruku na jeho prsa a strčila prudce do něj. Pier se svalil a spadl
do peřin postele. Na nohách měl totiž ještě velké kožené boty až ke kolenům. Henrietta byla
už úplně nahá. Usmála se na něj a otočila se k němu zády. "Zvedni nohu", poručila mu.
Rozkročila se nechala si jeho nohu dát mezi své nohy. Pořádně jeho nohu svýma nohama
stiskla, předklonila se, rukama chytila patu boty. Na Piera tak krásně vyšpulila svou oblou
prdelku. "Henrietto, ty ale umíš muže vzrušovat.", smál se Pier. Henrietta zabrala a sňala tak
jeho botu, ve které byla jeho noha dosti zapasovaná. Potom mu stejným způsobem sundala i
druhou botu. Pier už byl silně vzrušen, Henrietta ho uměla rozhycovat na plné obrátky.
"Henrietto, ty mrško.", nevydržel už Pier a chytnul jí rukama za zadeček. Přitisknul se ze
zadu k ní. Líbaje jí ze zadu na krku. Jednou rukou jí laskaje ňadro. "Ách, Piere. Už je to
dlouho.", vzténala už také vzrušená Henrietta a rukama mu za svými zády stáhla jeho
rozepnuté kalhoty i se slipy. Ucítila na svém zadečku jeho velký penis. Pier se ještě více k ní
přitisknul a společně se pohybovali v rytmu vášně. Henrietta žádostivě kroutila prdelkou a
Pier se o ní třel silně penisem. "Vstup do mě, Piere.", za chvilku jej poprosila Henrietta. Pier jí
nasměroval k posteli a Henrietta se opřela svýma rukama o postel a rozevřela na něj
žádostivě prdelku.

2007-12-13T03:15:00.000-08:00

Přátelé občas sice zaženou nudu, ale ty jsi jedinečná. Už jsem
se s nimi začínal nudit.", smál se Pier. "Jsem moc ráda, že jsem zase s tebou.", objala ho
pevně Henrietta a začalo ho líbat. Pier jí tou svou velkou rukou sundal paruku, odkryl tak její
světlé krátké vlásky. Rukou jí něžně laskal po vlasech a po šíji, vášnivě se líbali na svou
shledanou. Slunce venku už úplně zapadlo a milence ozařovalo pouze světlo ze svícnů v
komnatě. Pier vzal Henriettu do náručí a nesl jí do ložnice. Jemně jí položil na měkkou
peřinu. "Už jsem ti někdy řekl, že ti to v posteli moc sluší?", dobíral si jí Pier. "Jenom v
posteli?", cítila se uražená Henrietta. "Ne, i v těch červených šatech, co máš na sobě.",
napravoval dotčení Pier. "Líbí se ti? Ušila mi je nová módní návrhářka. Má úžasné nápady.",
řekla Henrietta. "Miláčku, jsou vážně překrásné, ale ty vypadáš i bez šatů nádherně.",
pomalu jí začal rozvazovat tkaničku u boku. "Piere, ty rošťáku.", smála se Henrietta a hladila
ho rukou po košili na břichu. Pier jí políbil na ústa, chytil jí za ruce a pomohl jí vstát. Stoupl si
k ní zády a sál jí šíji. Henrietta začala krásně oddychovat. Posléze jí rozepnul knoflíčky od
krku k půlce zad, uchopil šaty kolem šíje a odhaloval její krásná ramena, její úzké paže,
lopatky. Šaty spadly na zem. "Miluji tuhle módu.", řekl Pier. Henrietta měla na sobě bílý
krátký korzet a bílé spodní prádlo. Pier k ní ze zadu poklekl a políbil jí ústy na stehno.
Henrietta vzdechla a trochu se předklonila, měla krásné nohy a zadeček. Pier jí něžně hladil
po stehnech a líbal kolem kalhotek na vyšpuleném zadečku. Bylo to pro ní velmi příjemné.
Ruce zvedl nad hlavu a začal rozvazovat poslední tkaničky korzetu, které bránily ve svlečení.
Pomalu sňal korzet a rozepnul jí podprsenku. Objal Henriettu za ramena a otočil si jí k sobě
čelem. Henrietta se mu koukala upřeně do očí a nepatrně se usmívala. Pier se tvářil velmi
vážně. Rukama se dotknul po jejích stranách kolem bříška a pomaloučku je po stranách
sunul k podprsence, kterou Henrietta držela svýma rukama. Pier pokračoval v pohybu rukou
směrem vzhůru a mezi prsty zachytil okraje podprsenky a pomalu jí sňal z jejích prsou.
Henrietta měla miloučká malá prsa s růžovoučkými bradavkami. Pier odhodil podprsenku, až
spadla kus od postele. Opět se rukama dotknul po jejích stranách bříška, ale tento krát je
pomalu sunul dolů. Zároveň se ústy dotknul její pravé bradavky a jazykem jí začal přejíždět.
Ruce se dotkly kalhotek a pozvolna je sundával dolů. Pier si pomalu klekal a polibky
postupně pokračoval z hrudi na její bříško až k její mu pahorku se světlými chloupky. Jemně
jí rukou přejel po chloupcích a zajel rukou až mezi její roztoužené závojíčky.

2007-12-02T06:04:00.000-08:00

1319 Paříž, Louvre
Průvod před několika hodinami přijel do Louvru. Sloužící vyklidili všechna zavazadla
dvořanů. Venku se začalo pozvolna stmívat. Na nebi se objevil vedle zapadajícího slunce i
měsíc, který svým třpytem chtěl vystřídat zář denního putovatele. "Konečně jsem opět doma.
Už se mi to venkovské prostředí přestávalo líbit.", říkala si pro sebe paní v dlouhých
červených šatech, co seděla před tím v povozu vedle Isabely. Byla to jedna z prvních
dvorních dam, Henrietta Chaterliová. Posadila se do velkého křesla vedle malého stolku.
Komnata Henrietty se nacházela přímo v hlavním křídle hradu. Z okna byly vidět zahrady
45
Louvru a sad stromů. Z komnaty vedly troje dveře, vchodové z haly, do koupelny a do
ložnice, kde měla Henrietta širokou manželskou postel s baldachýnem.
Ozvalo se zabouchání. "Dále.", řekla Henrietta. "Paní. Pouze jsem vám ještě přinesl další
vaše zavazadlo. Mělo by být už asi poslední", pravil poslíček. "Děkuji ti, můžeš jít.", odvětila
Henrietta. Poslíček se poklonil a odešel. Henrietta přenesla zavazadlo ke skříním v ložnici.
Chtěla se začít převlékat, ale opět se ozvalo nové zabouchání. "Poslíčku, nech to zavazadlo
u dveří. Chci se převléknout.", zakřičela Henrietta z ložnice. "To bych rád viděl.", ozval se
hluboký hlas. Henrietta sebou cukla, jak to nečekala. Rychle vyběhla z ložnice. "Piere!",
volala Henrietta a radostí se celá rozzářila. "Henrietto! Konečně jste přijeli.", chytil do náručí
Pier de Moursauf. Pier patřil mezi přední šlechtu Paříže. V podhradí vlastnil několik domů a
na hranicích Paříže měl v lesích své hradní sídlo. Pier byl statný a vysoký chlap. Na hlavě
mu rostly rovné vlasy do hněda, které měl zastřižené na ofinku, modré oči, nad kterým měl
výrazné obočí. Nos markantní, trochu zalomený, smyslné tmavější rty. Dlaně měl obrovské,
že by dokázal nosit skály. Byl oblečen v černých kalhotách a v černé košili. Kolem pasu měl
připnut pás, na kterém visel kort v pochvě. Rukojeť byla perleťová, zdobená rubíny. "Králi se
nechtělo do Louvru, pořád to odkládal. Líbí se mu na venkově, má tam dostatek prostoru pro
svou zábavu. Už jsem to tam nesnášela.", říkala mu v náručí Henrietta. "Bez tebe to tady v
Paříži nebyla vůbec zábava.

2007-11-24T02:44:00.000-08:00

V čele průvodu pochodovalo mnoho řad mušketýrů. Na rameni nesli mohutné muškety. Na
sobě měli modrý oblek s bílými popruhy. Pochodovali jako jeden muž. Za nimi následovalo
několik povozů s dvořany. Vedle povozů jeli dragouni na černých koních, za pasem měli
šavle a na hlavách velké černé klobouky. Dvořané byli oblečeni v nádherně zdobených
šatech s brokátu, sametu a kožešin. Na hlavách většina nosila bílé paruky. Poddaní kolem
silnice nahlas křičeli na pozdrav a někteří mávali koupenými vlaječkami od obchodníků.
"Král, tam je král!", začal někdo z nich volat. Rafael se podíval na povozy. Ano! V dalším
povozu je Ludvík! "Podívej se, Paule. To je náš král!", se zaujetím mluvil Rafael. Ludvík měl
na hlavě zlatou korunu zdobenou safíry, ametysty a drahokamy, v jedné ruce držel zlaté
žezlo s křížkem na vrcholu a v druhé jablko zdobené perlami. Oblečen byl do žlutého obleku,
který byl šit zlatými nitěmi. Byl velmi slunečný den, slunce zářilo na Ludvíka a jeho oblek
svítil jasnou září. Opravdu vypadal jako král Slunce. Hlavou kýval na poddané a ti pleskali a
volali: "Bravó! Ať žije král!" Povoz s králem pomalu projel kolem skály a za ním následovaly
další povozy. Rafael se nemohl na průvod dosti vynadívat. Pečlivě sledoval další povoz. Na
jedné straně povozu seděla žena v paruce s nádhernými dlouhými červenými šaty. V ruce
měla vějíř a pomalu se ovívala. Naproti ní seděla další žena, ale ta na sobě neměla žádnou
paruku. Měla překrásné dlouhé tmavé vlasy. "Ach můj Bože!", zařval Rafael. Paul se hrozně
vyděsil, až málem spadl ze skály. "Pane Rafaeli, co se vám stalo?!", nechápal Paul. "Paule,
v tom kočáře! Tam!", ukázal Rafael. Paul se zadíval do kočáru. "To je ISABELA!!!!!", úžasem
zařval Rafael. "Nemýlíte se, pane?", nevěřil Paul vlastním očím. "Paule, v tomhle bych se
nikdy nemýlil. Isabelu bych poznal mezi tisíci ženami.", hovořil Rafael. "Kde se tu vzala? Jak
to, že není doma?", ptal se Rafael. Paul kroutil hlavou, tohle se nadá jenom tak vysvětlit.
"Musím jí dát nějak vědět. Isabeló! Isabeló!", křičel ze skály Rafael a mával. Ale marně, dav
jej z blízka snadno překřičel. Isabela si Rafaela nevšimla. "Neslyší mě, Paule. Co mám
dělat? Isabeló!", zkoušel znovu Rafael. "To nemá cenu, pane. Ani slézt včas nestíháte.
Uklidněte se, uvidíte jí v Louvru. Máte přeci audienci u krále.", řekl Paul. Rafael byl mimo své
smysly, moc jí musí vidět. Teď konečně, po tak dlouhé době. Je pořád tak nádherná, jak si jí
pamatoval. Ne, je ještě krásnější. Musím s ní, co nejdříve mluvit. "Musím jít, co nejdříve na
audienci ke králi. Musím jí okamžitě vidět a mluvit s ní. Paule, ona je mi vším.", sklesle mluvil
Rafael. "Uvidíte jí, pane. Nemějte strach. Nehte krále přes neděli odpočinout. Jistě začne v
pondělí úřadovat. Běžte na audienci hned v pondělí.", pravil Paul. "Máš pravdu, Paule. To
bude nejlepší. V pondělí vyrazím do Louvru. To je nádhera! Isabela je tu!", křičel do nebe
Rafael.

2007-11-13T09:29:00.000-08:00

Kapitola
Už uběhlo několik jarních dní. Byla opět sobota ráno. Po Gerardovi ani památky, nikde se
neobjevil. Rafael snídal u stolu v kuchyni. Kuchyň a vlastně už celý dům byl zcela opraven a
dobře zařízený. Rafael s Paulem měli svůj druhý domov. "Chutná vám snídaně, pane
Rafaeli?", ptal se Paul. "Ano, Paule. Je výborná.", odvětil mu mile Rafael. "Zapomněl jsem
vám to včera říct. Slyšel jsem na náměstí, když jsem šel nakoupit, že král Ludvík se dnes
vrací z Versailles do Louvru. Má přijet s kočárem a s celým jeho doprovodem dnes do
Paříže.", pravil Paul. "To je skvělé, Paule. Konečně mohu požádat o audienci. Snad Ludvík
přijme otcovy požadavky. Hrozně bych rád viděl, jak přijíždí.", říkal Rafael. "To není problém.
Také bych to rád viděl. Už jsem o tom přemýšlel. Většina lidí ho bude vítat přímo v Paříži, ale
já si myslím, že tam bychom ho špatně viděli. Lepší bude, když půjdeme až na kraj města
někam, kde bude dobrá vyhlídka u cesty. Co říkáte, pane Rafaeli?", ptal se Paul. "Výborně.
Vyrazíme. Uvidíme krále!", souhlasil Rafael. Oblékli se, Paul zamkl vchodové dveře a
společně vyrazili na severní okraj Paříže.
Za několik hodin došli až na okraj Paříže. Bylo plno lidu v ulicích. Obchodníci prodávali
vlaječky. Lidé se prali o nejlepší výhled. Mušketýři jako policisté zabraňovali lidem vstoupit
na silnici, kterou měl projet král. Blížilo se poledne a každou chvilku měl průvod přijet. "Pořád
je tu moc lidí na můj vkus.", říkal Paul. To už téměř vyšli z Paříže. Kolem cesty na jedné
straně byly travou zarostlé kopce a na druhé straně menší skály. "Podívej se támhle nahoru.
Z té skály by byl dobrý výhled a není to vysoko.", řekl Rafael Paulovi. Paul se rozhlédl kolem
a zahlédl malou pěšinku, která vedla za zadu na skálu. "Vylezeme tam. Polezte, pane.",
odvětil Paul. Rafael přikývl a lezli po pěšince nahoru na skálu. Za nedlouho byli nahoře. Před
nimi se odkryl nádherný pohled. Rafael se podíval doprava, byla vidět celá Paříž. Pod nimi
vedla cesta, za kterou se rozprostíraly travnaté kopce, do kterých se opíralo slunce. Na
obloze se pohybovalo několik mráčků. Ze spodu skály bylo slyšet jásání Pařížanů. Rafael se
podíval do dálky na cestu. "Podívej, Paule! To je průvod!", zakřičel Rafael. V dálce po cestě
jely povozy.

2007-11-12T03:49:00.000-08:00

Marbouty nadzvedl zavřená Gerardova víčka. "Ještě žije! Je pouze v bezvědomí.", pravil
Marbouty. Sáhl mu na odhalený hrudník. Byl studený jako led, ale ruka se mu zvedala
nahoru a dolů, jak Gerard dýchal. Přiložil prst na jeho krkavici. V Marboutym hrklo: "Rafaeli,
on nemá puls!! Jak je to možné?!! A tak klidně dýchá!!" Znovu zkoušel prstem nahmatat
alespoň jemné ťukání, ale nic. "Ten člověk by měl být mrtvý! To popírá všechny zákony, co
učím!", křičel nahlas Marbouty. Rafael si vzpomněl na toho člověka, co tenkrát spadl z okna.
Také popíral veškeré fyzikální zákony. Co se to tady děje? Uvažoval Rafael. "Musíme ho
pořádně prohlédnout a zjistit, co se mu přihodilo. Jsme na začátku něčeho velkého.",
roztřeseným hlasem říkal Marbouty. "Rafaeli, pojď, pomůžeš mi. Nemáme tu chirurgické
nástroje. Rychle pro ně zajdeme do vedlejší místnosti." Rafael přikývnul. Marbouty otevřel
dveře naproti vstupním dveřím. Vešli do malé místnůstky, kde byly léky, obinadla, obvazy a
chirurgické nástroje. Marbouty vybíral ty vhodné a podával je Rafaelovi. Trvalo to pouze
chvilku. "To snad bude stačit. Jdeme.", odvětil Marbouty. Vyšli z místnůstky. "To není
možné!!!", otevřel pusu Marbouty. Tělo Gerarda zmizelo! Rafael rychle otevřel hlavní dveře.
Policisté stáli za dveřmi. "Neprošel tady ten muž?!", ptal se Rafael policistů. Policisté se na
sebe nedůvěřivě podívali, mysleli si, že se Rafael zbláznil. "Samozřejmě, že ne!" Rafael se
vrátil zpět do ordinace. Nahoře u stropu bylo velmi málo pootevřené okno. Tam se přece
nemohl dostat, na tož prolézt takovým úzkým otvorem, dumal Rafael. "Prostě se vypařil.
Zmizel!!….", řekl nahlas Rafael Marboutymu.

2007-11-07T00:35:00.000-08:00

"Musíte jí nechat v klidu. Jinak vám špatně sroste!", káral Rafael ženu. Žena se na něj
usmála, přikývla a poděkovala. Spokojeně odešla. Rafael cítil nádherný pocit u srdce, bylo
úžasné někomu pomoci. Konečně mohl využít svých vědomostí. Marbouty měl pravdu, není
nic krásnější než pomáhat lidem. "Buch Buch!!", ozvalo se na dveře. Marbouty zařval:
"Dále!!" Dveře se otevřely a do místnosti nakoukla hlava s čepicí policisty. Čepice měla
červenou barvu s modrým proužkem. Někteří mušketýři sloužili jako tehdejší policisté. Nosili
červený oblek s modrými proužky. "Máme tu jeden naléhavý případ!", nahlas hovořil
policista. "Pojďte dál.", vyzval je Marbouty. Do místnosti vešli dva policisté, mezi nimi rukama
drželi bezvládné tělo muže. "Našli jsme ho v parku při běžné pochůzce. Ležel na zemi u
lavičky, která byla potřísněna kapkami krve!" Pomalu jej pokládali na chirurgický stůl. "Ach,
můj Bože!!! To je Gerard!!!", nahlas zakřičel Rafael a vrhnul se k němu. "Vy ho znáte?", divili
se policisté. "Ano, je to náš student.", říkal Marbouty. "A můj nejlepší kamarád.", dodával
Rafael. "Profesore Marbouty, pomožte mu!", žadonil Rafael. "Běžte teď ven.", vyzval policisty
Marbouty. Oni kývli a zavřeli za sebou dveře.

2007-11-03T02:54:00.000-07:00

Byla sobota ráno. Rafaela probudily sluneční paprsky. Začal krásný den. Už bylo na čase,
pomyslel si Rafael. Za několik dní začne jaro. Pozvolna se budu muset připravit na audienci
u krále, docela to uteklo. Král Ludvík nebyl ještě v Louvru, zimu strávil ve Versailles a někdy
na jaře se měl vrátit zpět opět panovat do Paříže. Bude to právě rok, co jsem poznal Isabelu,
ach, jak už dlouho jsem jí neviděl, smutně vzpomínal Rafael. Ze vzpomínek ho vyvedl Paul:
"Dobré ráno, pane. Dnes máte jít poprvé do nemocnice." "Máš pravdu, Paule. Už se moc
těším.", radostně mluvil Rafael. Rychle se oblékl a nasnídal. Zkontroloval, jestli má v náprsní
kapse Bibli. Dodávala mu sílu a navíc lékař se často setkává se smrtí. Někdy třeba bude
nutné pronést poslední slova. Vyrazil z Marvevil na 5. Avenue. Marbouty ho už čekal na
pohotovosti. "Ahoj Rafaeli. Jsem rád, že jsi přišel. Je tu plno práce jako vždycky. Každá ruka
dobrá. Pojď a přidrž mi tu ten obvaz.", říkal Marbouty a obvazoval popálenou ruku nějakého
muži. "Támhle v rohu je žena se zlomenou rukou. Prosím tě, zpevni jí to a obvaž.", nařídil
Marbouty zavazujíc popáleninu. Rafael vzal ze stolu pevnou dlahu a přišel k ženě. "Dobrý
den. Jsem doktor Rafael. Pomůžu vám.", podíval se očkem na Marboutyho. On se usmál,
hřála ho ta slova u srdce. Rafael přiložil dlahu k ruce. Druhou rukou vzal obinadlo a mistrně
obvazoval zlomeninu k dlaze, až byla ruka krásně celá zavázaná. Potom vzal široký obvaz,
přehnul ho přes cíp, jeden kraj zavázal na uzlík. "Prosím, vložte do něj ruku.", poprosil ženu
a druhý cíp obvazu jí převázal za krkem. Vytvořil tak košík pro podpírání její zlomené ruky.

2007-11-02T07:10:00.000-07:00

Cítil, jak začíná přicházet. Jeho penis byl na pokraji vyvrcholení.
"Už budu!", začal při sténání křičet. Ariadna začala zrychlovat. Orgasmus začal přicházet i na
ní. "Ánóóóó…", křičel Gerard. S otevřenými ústy na ní dýchal. Už to na něj přišlo, jeho penis
se vzepjal a semeno začalo stříkat do její vagíny. Koukal se jí do obličeje. Na Ariadnu to také
přišlo, celým tělem jí projížděly vlny orgasmu. "Budeš se cítit jako v pekle, Gerarde.", křičela
silným hlasem Ariadna. Gerard to nechápal a v orgasmu pozoroval její krásná ústa a oči. Oči
najednou změnily svou barvu! Zalily se rudě. "Há…", otevřela pusu Ariadna. Z horního patra
jí vyjely dlouhé ostré tesáky. Gerard se hrozně vyděsil. Zrůda! Chtěl se vyprostit. Ariadna ho
pevně stiskla rukama, až Gerard vyjekl, jak ucítil její nehty zabořené ve svém těle. Ariadna
se prudce v orgasmu zakousla do jeho krku. Gerard se snažil bránit, ale měla nadlidskou
sílu. Jeho odpor pomalu ochaboval. Ariadna z něj sála krev a polykala jí plnými doušky.
Gerard omdlel. Konečně Ariadna po chvilce přestala. Její tesáky zajely opět zpět. Vstala z
jeho bezvládného těla a otřela si prudce ústa rukou až několik kapek z jejích úst ulpělo na
lavičce. Gerardovo tělo bez života upadlo pod lavičku. Ariadna se smála a smála, smích se
rozléval do tmy po celém parku.

2007-11-01T09:18:00.000-07:00

"Tak na nás. Na to, že jsem tě poznal,
Ariadno.", pronesl přípitek Gerard. "Cink.",
ozvalo se ťuknutí skleniček o sobe. Gerard
se hluboce napil, že ve skleničce zůstalo
pouze na dně. Víno nikdy moc nepil, s
kamarády vždy pouze pivo. Podíval se na
Ariadnu. Ariadna se upřeným pohled dívala
na Gerarda. Oči jí zářily zelenou září,
připomínající divokou tygřici. Pouze trochu
ve víně smočila rty. Na jejím horním rtu zůstala rudá kapička vína. Připomínala spíše kapku
krve. Ariadna vystrčila svůj růžovoučký jazýček a z jedné strany úst na druhou s ním
pomalounku přejela po horním rtu. Kapičku tím olízla. Gerard vzrušením úplně otevřel pusu.
To už nešlo vydržet, ta ženská si s ním zahrává jako kočka s myší. "Chci tě, Ariadno. Teď!",
nevydržel Gerard. Ariadna se usmála. "Tak pojď!", tajuplným hlasem řekla Ariadna. To je
neuvěřitelné, říkal si pro sebe Gerard. Gerard uchopil svou skleničku a dopil víno.
"Zaplatíme, pane vrchní!", zavolal na číšníka. Gerard zaplatil za oba víno a nechal spropitné
pro číšníka. "Děkuji vám, pane. Přijďte zas.", poděkoval číšník a šel opět k baru. Gerard
nabídl ruku Ariadně. Ariadna jeho ruku přijala a vyšli ven držíc se za ruce. Sotva vyšli ze
dveří. Ariadna jej vášnivě objala, přitiskla si ho na své poprsí a vášnivě ho políbila. Jazýčkem
pronikla do jeho úst velmi hluboko, Gerard byl úplně omráčen vášní. "Jsi sladký, pojď.", řekla
Ariadna a táhla Gerarda za ruku zpět po cestičce. "Kam jdeme?", ptal se Gerard. "Uvidíš.",
napínala ho Ariadna. Přešli rychle most a byli opět v parku. Už byla velmi velká tma, sotva
bylo vidět na krok. Oba ušli ještě několik
metrů od řeky. Ariadna se najednou
zastavila. "Tady je to perfektní.", řekla.
Gerard se rozhlédl kolem sebe. U cesty
stála lavička.
Ariadna se na Gerarda doslova vrhla jako
tygřice. Zase ho vášnivě začala líbat.
Gerard jí objal a oplácel jí projev stejnou
vášní. Ariadna směřovala k lavičce a svým
tělem přinutila Gerarda si sednout. Rukama
mu roztrhla jeho košili tak, že knoflíky
ulétaly. Klekla si na zem a pootevřenými
ústy jej líbala na prsa. Vystrčila svůj jazýček
a olizovala mu bradavky. Pak zajela na jeho
břicho a sála mu kůži pod pupíkem. Gerard
začal sténat rozkoší.

2007-10-29T06:54:00.000-07:00

Gerard se cítil z ní dost nejistě, nechápal, co se s ním děje. Otevřel své menu a
prohlížel bílá a červená vína. Něco mu říkalo, že červené víno bude více vynikat. K tomu by
byly dobré krevety a zeleninová obloha. Snad jí to bude chutnat, přemýšlel Gerard. Za
chvilku přišel číšník: "Ráčili jste si vybrat?", podíval se na Gerarda. "Ano, přineste nám dvě
skleničky červeného vína. A k tomu bych jako hlavní chod prosil…ách.", vyjekl trochu potichu
Gerard. Ariadna si mezitím totiž sundala střevíc z nohy a chodidlem mu zajela mezi jeho
nohy. Přejížděla mu pod stolem chodidlem po jeho penisu. Gerard se na ní rozpačitě zadíval.
Ariadna dělala jako by nic. Sice koukala na Gerarda velmi zaujatě, ale nic na sobě nedala
znát. Proboha ta ženská mě rozpaluje, docházelo Gerardovi. "Prosil co, pane?", tázal se
číšník. Gerard se na něj zadíval: "áá…co jsem to….áá..chtěl. To je…..vše….á.děkuji.",
nemohl skoro mluvit Gerard vzrušením, jak mu její nožka masírovala jeho úd. Číšník vzal
menu a odešel. Ariadna přestala. "Ariadno! Co to mělo znamenat?", nechápal Gerard. "Moc
se mi líbíš. Chtěla jsem tě trochu poškádlit. Jsi ze mě pěkně vzrušený, viď? Ten tvůj klacek
je pěkně nadrženej.", vášnivým hlasem pravila Ariadna. Gerard ještě nikdy takovou vášnivou
ženu nepotkal, byla stejně oprsklá jako on. Vždy si z dívek dělal srandu on a tentokrát to bylo
naopak. Měla situaci úplně v rukou a on se nechal unášet svou vášní. "Prosím, tady je vaše
pití.", položil na stůl dvě skleničky s červeným vínem číšník. Poklonil se a odešel. Ariadna
uchopila skleničku, Gerard to po ní
zopakoval. "Nádherná barva.", koukla se
proti zářící svíčce do vína Ariadna. Gerard
přikývl: "Vybral jsem tedy dobře?" Ariadna
neodpověděla.

2007-10-25T13:28:00.000-07:00

Gerard s Ariadnou šli po prašné cestičce kolem Sieny až došli k
restauraci. Restaurace stála těsně u Seiny, postavená z pálených cihel a s doškovou
střechou. Nad dveřmi visela dřevěná tabule, na které byl vyřezaný nápis Moulin Rouge.
Venku už byla celkem tma, kolem dveří na stěně stály na poličkách olejové lampičky a
ozařovaly vchod. Gerard otevřel dveře Ariadně a oba společně vešli dovnitř. V místnosti stálo
asi 8 dřevěných stolů, na nich ležel červený ubrus a uprostřed stolů hořela jasným
plamenem svíčka. Místnost byla velmi pěkně zdobená, v pravého rohu naproti oknům byl bar
s číšníkem. Číšník, když zahlédl přicházející pár, neváhal a předstoupil před ně. V ruce před
sebou měl hezky složenou bílou utěrku. "Dobrý den, prosím, posaďte se, hned vám přinesu
menu.", řekl číšník a upažil rukou na stoly. "Děkujeme.", řekl Gerard. Odsunul židli od stolu,
aby si Ariadna mohla sednout. "Děkuji ti, Gerarde. Jsi pozorný.", řekla Ariadna a pohodlně se
posadila. Gerard si sedl naproti ní. Mezi nimi hořela jasně bílá svíčka, ale nebyla to pouze
svíčka, co mezi nimi planulo, Gerard cítil ten plamen uvnitř sebe, velmi se mu Adriana líbila.
"Prosím.", přistoupil číšník k dámě a podal jí menu. Adriana pokývla hlavou na poděkování.
Druhé menu potom číšník podal také Gerardovi a odešel zpět k baru. "Ariadno, co bys chtěla
k večeři?", ptal se Gerard. Ariadna položila na svůj své menu. "Vyber ty.", krátce odvětila
Ariadna.

2007-10-24T13:37:00.000-07:00

Když odcházel Rafael ze školy. Byli už všichni studenti dávno pryč. Gerard s dalšími čtyřmi
studenty šel hrát do parku Čáru. Park byl na jihovýchod od náměstí a na jeho západní straně
jím protékala řeka Seina. "Hurá. Čára. Beru všechno, šmatláci!", smál se Gerard a sbíral
vyhrané peníze ze země. Čára se hrála tak, že všichni hráči postupně ze stejné vzdálenosti
házeli mince na čáru, kterou před tím vyryli na zemi. A ten, kdo se trefil nejblíže čáry, bral
všechny peníze. Začalo další kolo. Gerard házel naposled. První mince spadla na ruku od
čáry. Druhý hodil a mince spadla o chloupek blíže. Třetímu sice mince dopadla nejblíže, ale
spadla na hranu a kutálela se pryč. Všichni jí úpěnlivě sledovali, kam dojede. V tom se
zarazila o červený střevíček. V Gerardovi hrklo. Podíval se trochu výš. Měla nádhernou
oholenou úzkou nožku. Očima jel po její nožce stále výš. Měla černou přilnavou minisukni,
nad ní průsvitnou černočervenou košilku, úzký pas, velké poprsí, rozkošný krk. Gerard se jí
konečně podíval do obličeje. Málem otevřel pusu úžasem. Byla to nádherná blondýna s vlasy
na ramena. Oči měla zelené, vyzařovaly takové mrazivé kouzlo. Smyslné rty a překrásná
líčka. Gerard byl úplně ohromen. Nikdy dřív takovou ženu nespatřil. Zamiloval se na první
pohled. "Dobrý večer, pánové.", oslovila je tajemným hlasem. Všichni sborově pozdravili, byli
z ní unešeni všichni. "Měl bys hrát. Můžeš vyhrát, mince jsou dost daleko od čáry.", koukala
se na Gerarda. Gerard se trochu probral a podíval se na čáru. "V pohodě!" Zamířil a hodil.
Mince dopadla přesně na čáru. "Jsi dobrý…", řekla a trochu se přerušila, zvedla trochu obočí
a podívala se na Gerarda. "Gerard. Gerard de Musset. A ty?", navázal na její pomlku Gerard.
"Mě říkají ARIADNA.", znělo to temně a všem se rozbušilo srdce, když to vyslovila. "Máš
dobrou mušku, Gerarde.", pokračovala. Gerard k ní přistoupil. "Jsem dobrý na víc věcí…."
Ariadna se usmálo: "Opravdu?" A podala mu ruku. Rafael jí něžně uchopil za konečky prstů
a políbil jí. "S mým tě někam pozvat?", neztrácel čas Gerard. Ariadna pouze přikývla.
Vyzařovala z ní taková vznešenost a nadhled nad situací. "Tady nedaleko je most před
Seinu a na konci parku je velmi krásná restaurace Moulin Rouge. Smím tedy?", znovu se
ptal nedůvěřivě Gerard. Ani ve snu ho nenapadlo, že by šla. "Smíš. Ještě jsem tam nebyla.
Pojďme!" Gerard rychle sebral ze země vyhrané peníze. "Čau kamarádi. Tak zas někdy.",
loučil se Gerard. Nikdo mu neodpověděl, pořád byli jako přikovaní a koukali se na Ariadnu.
Gerard jí nabídl rámě a spolu odcházeli směrem hlouběji do parku. Za chvilku bylo slyšet
Seinu a v dálce se objevil most. "Ariadna, to je velmi neobvyklé jméno?", ptal se Gerard.
Ariadna se na něj podívala svýma pronikavýma očima. "Je to velmi staré jméno. Dříve ho
hojně používali tvoji předkové.", tajemně řekla Ariadna. "Co jsi dělala v parku?", ptal se dál
Gerard. "Ráda se tu procházím, vždy na něco zajímavého narazím. Třeba teď na tebe.",
řekla Ariadna. Gerard se toužebně usmál. Pomalu přešli most, byl vyřezávaný ze dřeva,
Seina pod ním byla poměrně široká, krásně průzračná. Voda narážela do velkých kamenů v
řece a nahlas šuměla.

2007-10-23T08:37:00.000-07:00

S Gerardem zkoušeli samé pitomosti a poznávali Paříž. Nebyl ale den, kdyby se
Rafael alespoň na chvilku nepodíval na orchidej. Bible byla kapesní a tak se rozhodl, že jí
bude stále nosit u sebe. Kvítek v ní měl pořád schovaný. Každý den počítal, jak už dlouho
neviděl Isabelu. Vybavoval si každý detail, když byli ještě spolu. Pečlivě si uschovával každý
peníz, který mu za práci zaplatil profesor Marbouty. Jednou bude mít dostatek peněz, aby
mohl Isabelu uživit. Týdny utíkaly rychle a přišlo na studenty zkouškové období. Rafael byl
dobrý student, téměř ze všeho měl známku výborně. S Gerardem to bylo horší, některé
zkoušky musel i opakovat, ale nakonec se mu vše dobře povedlo. Občas také díky tomu, že
ho Rafael chvilkami doučoval. S Gerarda a Rafaela se stali nejlepší přátelé. Opět se začal
blížit začátek jara.
Profesor Marbouty uznal, že toho Rafael už umí hodně. "Rafaeli, myslím, že teorie už bylo
dost. Jsi poměrně schopný. Měli bychom tvé schopnosti nějak uplatnit. Často chodívám o
víkendech vypomáhat do nemocnice, mají málo doktorů. Obzvláště na první pomoci. Tam je
potřebná každá ruku. Takže kdyby se ti chtělo, přijď mi prosím pomoci v sobotu na
pohotovost. Je to na 5. Avenue. Přijdeš?", ptal se Marbouty. Rafael byl nadšen. Konečně
uplatní, co se naučil. "Ano! Velmi rád. Je to pro mě velká čest, že mi to dovolíte." "Ty si to
zasloužíš. Pracoval jsi poctivě na sobě. Bude z tebe dobrý doktor. Tak už dneska běž."
"Nashledanou. Musím ještě jít pomáhat Paulovi. Je to můj majordomus, předěláváme náš
dům.", loučil se Rafael. Marbouty mu potřásl rukou: "Tak v sobotu nashledanou." Byl pátek k
večeru a zítra začíná víkend. Za pár dní navíc začíná jaro.

2007-10-21T04:01:00.000-07:00

Paul nevěřil vlastním očím a
uším. Tohle je opravdu jeho pán Rafael? Včera jen dřepěl na židli a dneska mu pomáhá? A
nejen to, Rafael za chvilku sám začal uklízet další věci. Paul na něj koukal jako uvytržení. Co
zavinilo takovou proměnu? Rafael si vzal k srdci slova profesora Marboutyho. Konečně chytil
svůj osud za pačesy.
Ráno Rafael společně s Gerardem řekli před třídou v posluchárně profesorovi o zajímavém
úkazu v hospodě. Študáci se začali smát. Profesor je ztišil: "Nejste na pastvě, tohle je
univerzita. Ticho!" Všichni zmlkli. "To je velice divné. Normální člověk nemůže z fyzického
hlediska takto vysoko vyskočit. A ten pád z výšky. Slýchával jsem o tom, že opilci většinou
přežijí všemožné pády. Ale tohle? Divné.", na chvilku se odmlčel profesor: "Pánové a
nepopíjeli jste také?" "To jenom jedno pivo, pane profesore.", říkal Gerard. "To muselo být
aspoň s rumem.", smál se pod vousy profesor. A třída se opět rozesmála. Profesorovi trvalo
už déle, než jí znovu zklidnil. Posadil oba studenty a začal vypravovat novou látku, k tomu
záhadnému člověku se už více nevrátil. Den se pomalu nachýlil k večeru a Rafael šel opět
pomáhat Paulovi s domem. Paul seškrabával zbylou omítku, brzy začnou natírat.
Dny rychle ubíhaly a Rafael s Gerardem se docela dobře skamarádili. Rafaelovi se zdálo, že
Gerard se trochu zklidnil, asi poprvé v hospodě chtěl před ním předvést, že je velký frajer.
Začal ho mít docela rád, byl vtipný a měl dobré nápady. Sice učení mu moc nešlo, ale
kriketu, kopané, v plavání vynikal neuvěřitelným způsobem. Rafael také musel pomáhat
profesorovi Marboutymu. Nejdříve se s ním scházel v kabinetě a profesor mu vysvětloval
první pomoc a ukazoval řadu knížek, které pak Rafael musel doma celé přečíst a profesor ho
pak z toho zkoušel. Ve večerních hodinách pomáhal Paulovi. Napřed spolu malovali, pak
opravovali střechu, okna, podlahu a mnoho dalších věcí. Na domě bylo práce jako na
kostele.

Pořád to nechápu.

2007-10-19T03:59:00.000-07:00

" Člověk nemůže takhle skákat.", říkal Gerard. "To nemůže. Víš, co?
Zeptáme se zítra na fakultě profesora. Uvidíme, co nám řekne.", pravil Rafael. "To je dobrý
nápad. Uděláme to.", přitakával mu Gerard. Pomalu přišli na náměstí. "Tak dobrou noc a
zítra na fakultě!", loučili se. Gerard zabočil do spodní uličky náměstí a za chvilku zmizel.
Rafael rychle utíkal do jeho nového domu na Marvevil.
Zabouchal na dveře. Za nedlouho se ozvalo: "Kdo je tam?" "To jsem já Rafael, Paule. Otevři
mi." Paul odemkl dveře: "Kde jste byl takovou dobu, pane! Měl jsem o Vás strach.", pravil
Paul. "Promiň, Paule. Ale poznal jsem nového kamaráda a šli jsme do hospody. Dnes byl
zajímavý den.", začal mu vše vypravovat Rafael. "Taky jste mi mohl říct, že přijdete déle.
Dělal jsem si starosti. Tak pro příště!", sekýroval ho Paul. Rafael to chápal: "Dobře, Paule.
Příště ti to řeknu." "To jsem rád, pane." a Paul šel přenášet stůl, který asi před chvilkou už
stěhoval. "Už od rána to tu uklízím. Chce to ještě pořádně vymalovat, natřít, zadělat díry,
opravit nábytek a tisíc dalších věcí. Je tady strašná spousta práce, pane.", chytil stůl a snažil
se ho šoupat. Byl opravdu velmi těžký. Najednou Rafael uchopil jednu část stolu a pomohl
ho Paulovi zvednout "Pojď. Pomohu ti jej přenést.", řekl Rafael.

2007-10-17T00:46:00.000-07:00

V tom se ozvala hrozná rána. Gerard a Rafael spolu úplně trhli a podívali odkud to přišlo.
Zvuk se ozval od stolů u okna. Na zemi se válela židle. Nad ní stál velký svalnatý chlap a
před ním u stolu druhý, trochu pohublejší, ale čahoun. "Co si to dovoluješ, ty frajere!
Rozmlátím ti hubu!!", křičel svalovec na čahouna. "Tak pojď. A ukaž se, prcku.", křičel
čahoun. Svalovec se napřáhl, chtěl mu dát pravý hák, ale čahoun se sklonil a svalovec
máchl do prázdna. Jak byl opilý, tak spadl na zem. Čahoun do něj několikrát na zemi kopl.
"Vstávej, ochlasto!. Chtěl jsi mě přece zmlátit nebo jsi takovej měkoň?", smál se čahoun.
Chtěl ho znova kopnout, ale svalovec ho rychle chytil za nohu a škubl s ním. Čahoun
zavrávoral a spadl na zem. Svalovec na něj rychle skočil a začali se prát po zemi. Dávali si
pěstí do huby, váleli sudy. Poporáželi několik stolů, až se na ně vylilo pivo ze stolů. Svalovec
najednou vyskočil a kopl do čahouna, který bolestí vyjeknul. "Tak mi jí pořádnou vraž, ty
trubko!", křičel svalovec. Čahoun ale nevyskočil. Pouze si rychle klekl a bouchl ho vší silou
do břicha, to svalovec nečekal. Vyrazil mu dech, chytnul se za břicho a mírně se předklonil a
pokoušel se nadechnout. Čahoun ale neváhal, rozběhl se proti němu a vší silou do něj vrazil.
Svalovec zavrávoral a prolétl kolem stolu přímo do okna. Okno bylo otevřené a než přihlížejí
ho stačili zachránit, svalovec vypadl z okna. Okno bylo v prvním poschodí, dole byla
kamenná dlažba a bylo to vysoko. Nicol začala hrozně křičet. "Tys ho zabil!!" V čahounovi
ztuhla krev, tohle nechtěl. Rafael s Gerardem neváhali a rychle se šli s ostatními podívat z
okna, co se mu stalo. Na tvrdé zemi ležel svalovec a ruce měl každou někam jinam.
Očividně asi zlomené. Krev ale kolem něj žádná nebyla. "Musíme mu jít pomoct, jsme
doktoři.", řekl Gerard Rafaelovi. Rafael přikývl. Chtěli rychle seběhnout dolů. "Podívejte!",
nejdou křikl jeden z přihlížejících. Svalovec se pomalu začal zvedat. Divně bručel a vrčel.
Jednu ruku měl v pořádku. Oprášil se s ní. Chytil s ní svou druhou ruku a prudce s ní trhl.
Ozvalo se hlasité křup a kloub zapadl zpět. Pár krát s ní zatočil. Znovu zavrčel a rozběhl se
pryč, směrem k zídce, která vedla do parku. Zídka byla vysoká a on proti ní běžel velmi
rychle. Najednou všichni strnuli úžasem. Ten muž nadlidskou silou vyskočil a přeskočil
velkou kamennou zídku. Zmizel ve tmě. Všichni úžasem mlčeli. To není možné! Koukali se
jeden na druhého. "Viděli jste to?", konečně řekl Gerard. "Jo.", odpověděl mu Rafael. "Jak je
to možné? Nikdy jsem nic takové neviděl.", nechápal Gerard. Všichni s ním souhlasili. Nicol
zvedla židle a ostatní srovnali stoly. Pořád si povídali o tom divném muži. Rafael s Gerardem
za chvilku dopili piva a zaplatili. Bylo už dost hodin a oba byli utahaní. Scházeli ze schodů.

2007-10-15T23:31:00.000-07:00

Ženský jsou divný, nechápou srandu. Najdu si lepší.", hrdě zase mluvil Gerard. Divný člověk
tenhle Gerard, myslel si Rafael. "Tak si připijem!", pozvedl číši Gerard. Rafael si jí také vzal.
"Na doktory!", křikl nahlas Gerard a sklenicí prudce cinkl o sklenici Rafaela. Až jí málem
Rafael rozlil. Pak s ní bouchl o stůl a zhluboka se napil. Rafael pivo také ochutnal, už dlouho
ho neměl. Musel uznat, že takové dobré ještě nepil. "Ách, výborné. Co říkáš, kámo?", ptal se
Gerard. Rafael mu přikývl. "Kde jsme skončili?…Jo, ta holka, co je nejkrásnější na světě. Má
jméno?", vyzvídal Gerard. Rafael chvilku váhal, jestli mu to má říct, ale Gerard jí nikdy
nepotká, takže proč ne. "Ano, Isabela.", důstojně řekl Rafael. "Tak Isabela. Pěkné jméno. Je
to blondýna?", ptal se Gerard. "Ne, není. Má krásné tmavé dlouhé vlasy. Jsou jako….", chtěl
mluvit dál Rafael. "To si nech pro sebe. Nejhezčí ženy jsou blondýnky. Takovou nějakou
Isabelu si strč za klobouk.", ušklíbl se Gerard a zhluboka se napil piva. Rafael by nejraději
vyskočil a jednu mu praštil, takhle mluvit o Isabele. Zachoval si chladnou hlavu. Ani ta facka
od Nicol nepomohla, tohohle člověka jen tak nic nezmění. Nemá to cenu, říkal si Rafael. A
chtěl se také napít piva.

2007-10-15T00:42:00.000-07:00

"Posloucháš mě vůbec?", trochu rozzuřeně se ptal Gerard. "Jo, jasně. Jen jsem se
trochu zamyslel.", odpověděl mu Rafael a usmál se. Ke stolu přicházela krásná mladá
servírka. Měla na sobě černý kostýmek, přes který nosila bílou zástěru. Wau, blondýna s
krásnýma dlouhýma nohama a jak se krásně pohybuje, pomyslel si Gerard. Zadeček se jí při
chůzi pohyboval ze strany na stranu. Mám slabost pro takovýhle holky, znovu si pomyslel
Gerard. "Dobrý den, pánové.", oslovila je servírka. "My nejsme pánové, my jsme víc, jsme
studenti. To je Rafael a já jsem Gerard. A ty?", přerušil jí Gerard a upřeně se na ní koukal.
"Jmenuji se Nicol. Co byste si přáli?", ptala se Nicol. "No kdybych si mohl vybrat, tak tebe
Nicol a pak dvě pivka. Tady Rafael to platí.", smál se Gerard. "Váš kamarád je pěkný
proutník.", Nicol se podívala na Rafaela. Rafael přikývl. Ještě nikdy takové jednání neviděl.
Nicol ale byla zvyklá. "Takže dvě pivka. Hned to bude." a odběhla. "Je moc hezká.", řekl
Gerard, když odešla. "Docela jo.", souhlasil Rafael. "Docela? Viděl jsi snad hezčí?",
nechápavě se ptal Gerard. Rafael neodpovídal, nechtělo se mu. "No tak jakou?", žadonil
Gerard. "Poznal jsem ženu, která je nejkrásnější na světě. Jak růže z rána, jako bílá labuť.
Voní jako jarní vítr a její pleť jako alabastr…", chtěl dál pokračovat zasněný Rafael. "Co?
Takový ženský vůbec nejsou. Jsi pěkný snílek. To já už poznal hodně žen. Věř mi, nakonec
se stanou ze všech slepice. Z toho co říkáš je jasně vidět, že jsi nezkušenej trouba.",
chvástal se Gerard. Rafael neznal slovo trouba, ale jeho slova se mu vůbec nelíbila. Co to je
vůbec za člověka, tenhle Gerard. Říká, že je šlechtic, chvástá se, jak může a mluví jako
sedlák u hnoje. Než ale Rafael cokoliv odpověděl. Přicházela ke stole Nicol se dvěma
půllitráky piva. "Prosím, pánové. Študáci!" a mile se na Rafaela usmála. Gerarda to trochu
popudilo, že se na něj ani nepodívala. Nicol položila půllitry na stůl a otočila se k odchodu.
Gerard si to neodpustil. Plácnul jí po jejím zadečku. Rafael úplně strnul, v životě by si nic
takového drzého nedovolil. Nicol se otočila, Gerard se na ní pyšně usmíval. Ale než jí stačil
něco říct. Vrazila mu Nicol pěknou facku do obličeje. "To aby sis to pro příště pamatoval,
hulváte." a hrdě odcházela od stolu. Sousední stůl si toho výstupu všiml a všichni se začali
hlasitě smát. "Asi se jí nelíbím.", řekl smutně Gerard. "Nelíbíš?", nechápal Rafael. "No jo.

2007-10-12T00:10:00.000-07:00

"Já jsem
Rafael de Egrevill." Potřásli si rukou. "Chtěl jsem, aby šli kamarádi se mnou na pivo, ale mají
dnes jinou zábavu. Ty bys mi mohl koupit jedno pivko, když jsem ti pomohl, ne? Nemáš
chuť?", ptal se Gerard. "Jo. To bych moh. Jsem ti dlužný. A kam půjdem?", řekl Rafael.
"Skvělý! Je to tady kousek za rohem. Jmenuje se to La Rose.", říkal Gerard. "Tak jo. Jdem
na pivo. Aspoň to tady trochu poznám.", řekl Rafael. Přešli kousek náměstí a zabrousili hned
do první uličky vpravo. Na domu bylo napsáno: La Rose.
Hospoda byla po schodech v prvním patře. Hospodu tvořila jedna velká místnost. V místnosti
stálo asi 12 stolů, u kterých bylo téměř plno. Štamgasti hlasitě zpívali a na volném
prostranství se tancovalo. K tomu hrál starý bělovlasý člověk na housle. Zábava byla v plném
proudu. "Pojď sedneme si támhle do rohu.", řekl Gerard. Rafael si odložil vestu a sedli si
naproti sobě. "Tak jak jsi dlouho v Paříži?", ptal se Gerard. "Od včera!" "No to je teda dlouho!
Já už tu trávím druhý rok. Minulý rok mě vyhodili ze školy, ale pokouším se o to znovu. Snad
mi to tentokrát vyjde.", řekl Gerard. "Odkud jsi?", ptal se Rafael. "Narodil jsem se v Lyonu.
Má rodina tam stále žije. Nežijí si špatně. Můj otec začal chovat před 15 lety dobytek a
docela mu to vynáší. Chtěl, abych se staral také o dobytek, ale matka s tím nesouhlasila.
Říkala, že když máme šlechtický titul, zasloužím si lepší práci, než je pasení krav. Otec s tím
nakonec souhlasil a tak jsem skončil tady u řezníků. Tak občas tady říkáme doktorům.",
povídal Gerard. Rafael ho poslouchal, ale občas vždy jedním okem kouknul, co se děje na
place. Nějaký chasník tam pěkně proháněl v kole pěknou černovlásku. Občas si musel otírat
pot z čela. Rafaelovi se zastesklo, vzpomněl si na to, jak tenkrát tančil s Isabelou. Co teď asi
dělá?

2007-10-10T00:51:00.000-07:00

Ale vždy se ujisti, zda jednáš správně. Často se to dá poznat
podle lidí, co si o tobě myslí. To už poznáš sám.", řekl profesor. Rafael byl šťastný. Poprvé
po dlouhé době cítil v sobě vnitřní klid. Našel cestu, jak se postavit na své nohy. "Pokusím se
Vás nezklamat, pane profesore. Budu váš asistent.", podal ruku Rafael Marboutymu. "Jsem
rád, že jsem vám mohl pomoci. Bude z vás dobrý student, Rafaeli. Zítra se uvidíme ve škole.
Dnes už běžte. Nashledanou.", skončil Marbouty. "Zítra nashledanou, pane profesore.",
usměvavě se rozloučil Rafael.
Rafael sešel po schodech a vyšel z hlavních dveří univerzity. Bylo něco po 5 hodině, na
náměstí bylo opět rušno a slunce se opíralo do kamenných kostek chodníků a silnic. Před
dveřmi na schodech stálo několik studentů a vedli hlasitou diskusi. Než ale k nim stačil dojít,
viděl, jak se loučí a odcházejí. Před dveřmi zůstal stát akorát ten bloňdák, co mu poradil při
přednášce. Rafael neváhal a šel k němu. "Ahoj! Ještě jednou dík, za tu pomoc.", řekl Rafael.
"To nic nebylo, kámo. Jmenuji se Gerard de Musset." a podal Rafaelovi ruku.

2007-10-08T23:19:00.000-07:00

Podívej se na spisovatele, kteří už od nepaměti šíří moudrost.
Lidé by měli pomáhat jeden druhému, protože když člověku záleží více na druhých než na
sobě samých, nebude sobectví na světě. Rafaeli, naše poslání patří k nejdůležitějším.
Pomáhat lidem, léčit je a starat se o ně, když jsou nemocní. Je nás zatím velmi málo, to je
špatné. Jsi hodný člověk, to jsem poznal už z tvého vyprávění. Jsi ale ještě velmi mladý,
život ti teprve začíná. Nevíš, co je správné a co ne. Jednáš sice podle svých citů, které jsou
vznešené. Není nic nad pravou lásku, to nepopírám. Ale smyslem života, je najít cíl a jít za
ním, naplnit svůj život. Dostalo se ti příležitosti stát se lékařem, nezahazuj to tak rychle,
chlapče.", domluvil profesor Marbouty. Rafael ještě nikdy dřív neslyšel taková slova. Doslova
ho hřála u srdce a cítil zaujetí pro jeho proslov. "Pane profesore, nikdy jsem nic podobného
neslyšel. Nevím, co mám dělat. Teď jsem pochopil, co mi chcete říct. Ale je to vše pro mě
velmi těžké. Víte, moc mě teď bolí u srdce. Miluji Isabelu nade vše. Nechci jí opustit. Je pro
mě vším.", pravil Rafael. Profesor se na něj usmál: "Také jsem byl mladý. Vím, jak láska
někdy dokáže bolet. Zvolil jste dobře. Vsadil jste na lásku. Ale to vám nemusí bránit v učení.
Naopak, jak chcete uživit Isabelu?" Rafael si uvědomil, že vlastně neví, kam by šel pracovat.
"Pomohu vám, Rafaeli. Budete mým asistentem. Ze začátku to budete mít velice obtížné.
Budete muset dřít daleko víc, než kdokoliv ostatní. Ale za vše vám budu platit a hodně vás
toho naučím. Už nejméně za rok se budete moci postarat o Isabelu a zajistit si dobrou
budoucnost lékaře. Platí?", zářily oči profesorovi. Rafael byl ohromen, takovou příležitost
nikdy nečekal, bylo by to úžasné. Ale pořád tu byla ta záležitost s otcem: "Ale otec mi nikdy
nedovolí, aby Egrevill si vzal pouhou švadlenu. Chtěl jsem se zřeknout svého titulu.", povídal
Rafael. "Na otce zatím nemysli. Možná časem pochopí tvé počínání. Jednej vždy podle
svého přesvědčení, Rafaeli.

2007-10-07T01:11:00.000-07:00

Lepší bude, když
mu řeknu pravdu. "Ne, nebylo to moje rozhodnutí stát se lékařem.", chmurně řekl Rafael.
Profesor Marbouty se k němu otočil čelem a zadíval se mu do tváře. Viděl smutný Rafaelův
obličej. "Povídej mi, chlapče. Co se tedy přihodilo? Proč syn z proslulé rodiny si najednou
koupí oprýskaný dům na Marvevil?", ptal se zvídavým hlasem profesor Marbouty. Rafael si v
tu chvíli uvědomil, že jak jednou s pravdou začal, musí říct vše. Začal povídat celý příběh od
začátku jara až do dnešního okamžiku. Profesor pozorně poslouchal, opíraje se o parapet
okna. Rafael dopovídal celý příběh: "Musím si najít nějakou práci a postarat se o Isabelu.
Nejlepší bude, když mě vyhodíte ze školy." Profesor se zadíval opět do okna. "Rafaeli pojďte
sem a podívejte se z okna. Řekněte mi, co vidíte?" Rafael nepochopil smysl, ale vstal se
podíval se. Viděl ze shora celé náměstí, nádherné budovy, sochy. V dálce začínaly zahrady
Louvru a bylo vidět několik věží paláce. Takovou ohromující nádheru z lidského stavitelství
snad ještě neviděl. "Krásu, už včera když jsem přijel. Byl jsem unešen nádherou Paříže.",
odvětil mu Rafael a pohlédl na profesora. "Ano, krásu lidské práce a dovedností, Rafaeli.
Víte, jak vypadá naplněný život?", otázal se vážně profesor. Rafael se znovu zadíval na
brány Louvru "Nevím.", řekl potichu zachmuřele. "Život člověka není bezcenný, pokud po
sobě něco dobrého zanechá, Rafaeli. Ať už se podíváš na všechny ty stavby. Nikdy by
nestály bez takovýchto lidí. Ale nemusí to být pouze stavby ba dokonce ani hmatatelné věci,
které lidi po sobě zanechají.

2007-10-03T00:39:00.000-07:00

Přednáška už netrvala dlouho. Profesor poděkoval za pozornost a odešel. Opět nastal v
posluchárně velký hluk. A studenti utíkali pryč. Dnes to byla poslední hodina. Rafaelovi se
moc nechtělo odejít. Musí jít za profesorem. Kdo ví, co mu chce? Ale třeba mě vyhodí ze
školy, to by se mě náramně hodilo. To je pravda. Takže vlastně splňuje to svůj účel. Hned se
mi jde líp. Rafael zabrousil po schodech do prvního patra, kolem rektorátu ke kanceláři, na
kterých byla cedulka: profesor Charles Marbouty. Rafael zaklepal. "Pojďte dál.", slyšel za
dveřmi. Rafael vstoupil do kanceláře a zavřel za sebou dveře. Kancelář vypadala podobně
jako před tím místnost rektorátu. "Chtěl jste se mnou mluvit.", pravil potichu Rafael. "Posaďte
se, pane Rafaeli.", nabídl mu židli, která stála proti jeho psacímu stolu. Profesor Marbouty se
opřel o široký parapet stolu a díval se z okna, přes které bylo vidět náměstí. "Mohu k Vám
být trochu osobní, pane Rafaeli?", zeptal se Marbouty. Rafaela jeho otázka zarazila. "Jistě,
pane profesore. Nevadí mi to.", odvětil Rafael. "Jak jste dlouho v Paříži, Rafaeli?", ptal se
Marbouty. "Od včera od rána, pane profesore. Cesta byla hrozná a já téměř nespal. Našel
jsem si dům v Marvevil." "Ano, to vysvětluje Vaší dnešní únavu. Musí to být asi pro vás velká
změna. Proč jste se rozhodl stát lékařem?", vyptával se Marbouty. Rafael nevěděl, co mu má
odpovědět. Má mu lhát? Profesor se k němu zachoval čestně a upřímně.

2007-10-02T01:00:00.000-07:00

Jeho silné podřimování nebo spíše chrápání bylo dosti hlasité, až se studenti kolem začali
pochychňávat. "Člověk má 208 kostí v těle…", chtěl pokračovat profesor, ale smích ho
přerušil. "Co se děje?", pravil potichu a zadíval se do těch míst, kde spal Rafael. Viděl, jak
Rafael krásně spí. Chápal, že poprvé to pro něj musí být dosti namáhavé. Ale tohle bylo již
přes příliš. Nějaký student ze zadu kopl nohou do Rafaela. Rafael sebou prudce trhl a byl
vzhůru. Rychle mu došlo, co se stalo a koukal upřeně na profesora. "Pane kolego, chápu že
anatomie je dosti nudná, ale toto si student nesmí dovolit. Mohl byste mi zopakovat, kolik
kostí má člověk?", pravil profesor. Rafael nevěděl, tvrdě spal. "No…člověk…", mluvil v
dlouhých pauzách Rafael. Najednou mu něčí hlas ze zadu pošeptal: "208." Rafael nahlas
nesměle řekl: "Člověk by měl mít 208 kostí, pane profesore." "Dobře, pane Rafaeli. Jsem
rád, že vám tato informace neutekla. Je velmi důležité, abyste poslouchal mé přednášky.
Anatomie je základním kamenem lékařské vědy. Přijďte prosím potom do mé kanceláře. Je
na chodbě vedle rektorátu.", domluvil profesor a dál se věnoval vykládání anatomie. Rafaela
tato záležitost dosti probrala. Navíc si ho všichni studenti kolem něj upřeně prohlíželi a on se
cítil jako výstavní exponát. Pro Boha, co mi ještě může chtít? Vrtalo mu v hlavě. Najednou si
vzpomněl na člověka, co mu před chvilkou poradil. Otočil se pomalu dozadu, aby ho profesor
neviděl. Za Rafaelem seděl mladík s krátkými blond vlasy, obličejem trochu protáhlým s
výraznými oči. "Děkuji Ti.", zašeptal Rafael. Mladík se ušklíbl: "To nic. To se stane
každému." Rafael se rychle otočil na zpět, nemohl si dovolit, aby jej profesor opět
napomenul. Celý zbytek přednášku profesora pilně poslouchal.

2007-09-30T04:14:00.000-07:00

Několik studentů se zvedlo, aby uvolnilo Rafaelovi průchod k
volným místům. Rafael jim poděkoval a všichni si sedli. Profesor začal svou přednášku.
Rafael se snažil poslouchat, ale za chvilku mu to připadalo dosti nudné. Navíc ho začala
tlačit sedačka a boleli ho záda a krk. Tady mám trávit většinu svého času? Jak to vůbec ti
všichni studenti vydrží? Trápil se Rafael. Opřel si hlavu o ruku a poslouchal profesora
Marboutyho, jak vypráví o kostech, ze kterých se skládá noha. Čas pomalu plynul a
přednáška se mu zdála nekonečná. Začaly se mu zavírat oči. Jeho únava z probdělé noci se
začala projevovat. Rafael si položil hlavu na ruce na lavici. Ani nevěděl, jak se to stalo. Ale
pozvolna usnul.

2007-09-29T04:06:00.000-07:00

Profesor Marbouty a Rafael vešli do posluchárny. Byla to velká místnost. Sedačky se stoly
tvořily dlouhé obloukovité řady jako v divadle. Řady byly umístěny stoupavě za sebou, až
poslední řada byla téměř u stropu místnosti. V centru těchto obloukovitých řad stálo pódium
s katedrou, za kterou byla na zdi přidělána černá tabule. Studenti posedávali po stolech a
židlích. Upřímně se bavili na hlas. V tom, jak přišel profesor Marbouty, všichni přestali mluvit
a ozval se velký hluk, jak všichni přeskakovali stoly, lezli po stolech, aby se dostali na židle v
řadách. Bylo obdivuhodné, že se do tak poměrně malé místnosti vešlo tolik studentů, aby
všichni dobře viděli a slyšet profesora u katedry. Za chvilku byli všichni na svých místech a
bylo ticho. Na to profesor Marbouty čekal. "Dobrý den, studenti. Dovolte, abych vám
představil pana Rafaela de Egrevilla. Přijel až z daleké Marseille, aby se naučil lékařství.
Vezměte ho do svých řad, a když to bude potřebovat, pomožte mu. Jistě to pro něj bude v
začátcích obtížné.", řekl profesor a nakázal Rafaelovi, aby se někam posadil. Rafaelovi se
nechtělo do první řady, zahlédl několik volných míst ve třetí. Vyšel tedy po postraních
schůdcích až do třetí řady.

2007-09-28T02:16:00.000-07:00

Rafael se přidal
k davu a vešel dovnitř. Ale kam mám jít? Je to tu obrovské. Rafael stál v hlavní široké
chodbě. Viděl mnoho chodeb a dveří. Musím se někoho zeptat. V rohu chodby viděl stát
hlouček starších pánů v bílých pláštích. Vypadají velmi úctyhodně, zkusím se jich optat, řekl
si Rafael a šel ke stojící skupince. "Dobrý den, panové. Jsem tu dnes poprvé. Byl jsem přijat
na lékařskou fakultu. Nevím, kam mám jít?", říkal pánům Rafael. "Jak se jmenujete, pane?",
ozval se jeden z nich. Jako jediný neměl fousy, ani pleš, na hlavě mu rostly černé vlasy na
ježka. "Jmenuji se Rafael de Egrevill a pocházím z Marseille.", řekl Rafael. "Ano, znám váš
rod. Patří do známé větve šlechticů. Je mi velkou ctí, že Vás poznávám. Jmenuji se Charles
Marbouty a budu vaším učitelem.", pravil profesor Marbouty a podal Rafaeli ruku. Rafael se
na něj nedůvěřivě podíval a stiskl mu pevně ruku. "Teď mě následujte do posluchárny.
Vyučuji anatomii a za chvilku začíná přednáška. Pojďme.", pravil Marbouty a upažil ruku, aby
naznačil Rafaelovi směr. Společně pak šli do jedné z poslucháren univerzity.

2007-09-25T22:33:00.000-07:00

Záleží na pevné lásce, ta vše překoná. Tak to udělám. Rafaelovi se
začali zavírat oči, ale neměl si kam lehnout. Hold nějak přespím na tvrdé zemi a lehl si na
zem. Přeci nebudu přemlouvat Paula, aby mě dal matrace. Zachumlal se do klubíčka a
snažil se usnout. Ale nešlo to. Bylo to velmi tvrdé a po zemi byla i celkem zima. Musím se o
to nějak pokusit, trval Rafael na svém. Za delší dobu se mu povedlo trochu usnout. Ale
nebylo to dobré spaní, pořád se probouzel a celé tělo ho bolelo. Kolem páté ráno už nemohl
spát, vstal a chodil po pokoji. Pod očima měl kruhy jak vozy. To teda byla noc. Ale musím to
vydržet. Musím být silný. Třásl se trochu zimou Rafael.
Kolem šesté otevřel dveře Paul. "Dobré ráno. Měl byste se alespoň nasnídat, pane. Za
chvilku budete muset vyrazit do školy.", klidným rozvážným hlasem řekl Paul. "Dobrý, Paule.
Nechci snídat. Jděte pryč.", přikázal mu Rafael. "Tak dobře, pane. Ale tímto způsobem se
daleko nedostaneme.", smutně odvětil Paul a zavřel dveře. Čas pomalu utíkal a Rafael
musel jít do školy. Vzal si ze zavazadla malý batoh, několik papírů, inkoust a brka. Trochu si
promnul oči a otevřel dveře. Paul na něm viděl únavu z noci, ale nic neříkal, začal pomalu
uklízet nepořádek. Rafael sešel po schodech a šel pěšky směrem na náměstí. Brzy dorazil k
univerzitě. Hlavní dveře byly otevřené dokořán a přicházelo mnoho studentů.

2007-09-24T00:45:00.000-07:00

Rafael se posadil na židli u okna. Z okna byly vidět staré domy Marvevil, za kterými bylo
vidět náměstí a mnoho věžiček kostelů a bohatých domů. K nebi stoupal dým z komínů a byl
ticho. Rafaelovi se začalo stýskat po domově. Myslel na svůj pokoj, na zahradu, stáje a
Aramise. Podíval se do své tašky a prohlížel si své věci. Vzal i knížku latiny a prohlédl si
nějaké staré lekce. Cítil, jak vše bylo dřív nádherné. Potom vyndal i Bibli, která ležela hned
vedle. Otevřel desky, na světlo se odkryla vylisovaná orchidej. Rafaela píchlo u srdce. To je
přeci náš kvítek, málem bych na něj úplně zapomněl. Mám alespoň nějakou vzpomínku na
Isabelu. V hlavě se mu vybavila slova Isabely. Všechny jeho další myšlenky vedly k Isabele.
Co asi dělá? Dostala ten dopis? Určitě ano, Anna je zodpovědná. Jak to vůbec všechno
vyřeším? Musím co nejdříve se postavit na svoje nohy. Začnu pracovat. Zítra se nějak
podívám do školy, ale pouze jenom tak na oko a začnu hledat zaměstnání. Isabela sice
zatím nebude na mě pyšná, sotva se uživíme, ale časem to určitě bude lepší. Nepotřebuji
otce, nepotřebuji titul.

2007-09-22T12:56:00.000-07:00

Ale stojí
si pevně za svou věcí. Ta švadlenka pro něj asi hodně znamenala. Uvidíme. Paul vyšel před
dům a vyložil věci s kočím do domu. Poručil kočímu, aby se vrátil na Egrevill a řekl
Frédericovi, že syna přijali na studia. Vše je zatím v pořádku. Pan Rafael je sice tvrdohlavý,
ale to se časem podá. Kočí vyrazil zpět domů. Paul vzal jednu z tašek, ve které byly osobní
věci Rafaela a zaklepal na dveře pokoje. "Co chceš, Paule? Nechci tě vidět.", křikl přes dveře
Rafael. Paul otevřel dveře: "Tady máte pouze svou tašku, pane. Pokud byste chtěl, máte tu
také matrace?" "Dejte mi tu tašku a své matrace si strčte třeba za klobouk.", obořil se Rafael.
"Tak tedy dobrou noc, pane Rafaeli", klidně odvětil Paul.

2007-09-21T00:25:00.000-07:00

Čeho chce vlastně otec a Paul docílit? Jsem přece Egrevill a to stačí. Jeho
přemýšlení přerušil opět Paul: "Tak uklízejte. Musím jít." A Paul odešel. Rafael kopl vztekem
do židle, která ležela obráceně na stole, až odlétla do rohu. To snad není pravda! Nejdřív mě
odvezou z Egrevillu a teď tohle. To je zlý sen. Přišel k židli, otočil jí a posadil se. Žádný Paul
mi nebude poroučet, co mám, či nemám dělat. Dal si ruce do kapes a čekal až se Paul vrátí.
Začalo se pomalu stmívat a Rafael se celkem nudil. Přehazoval nohu přes nohu, ale do
práce se neměl. Konečně přišel Paul. "Máme to, pane! Povedlo se nám koupit tento dům.
Říkali, že to je dobrá koupě. Jeden z nejlepších v Marvevil.", říkal Paul. "Na smetišti je i
myška královnou, Paule.", odsekl mu Rafael. "Pane Rafaeli. Buďte už konečně rozumný. Víte
co? Běžte si lehnout. Přivezl jsem nějaké peřiny a matrace. Koupil jsem je v obchodu na
náměstí. Sice zatím nemáme postele, ale na holých matracích se dá také zatím spát. Když
mi pomůžete, uvidíte, že za pár dní tu bude velmi útulno. Platí?", Paulův hlas zněl vznešeně.
"To nikdy Paule. Nechte si své peřiny. Nepotřebuji Vás.", odvětil mu tvrdošíjně Rafael, vešel
do vedlejší místnosti a zabouchl za sebou funkční dveře. Paličák. Pomyslel si, Paul.

2007-09-11T23:50:00.000-07:00

Dřevěné schody vedly do druhého patra, kde byly dvě celkem prostorné místnosti. Paul a
Rafael si prohlédli dům dokonale. "Po tvrdé práci z toho můžeme udělat dobrý dům, pane
Rafaeli. Myslím, že bychom jej mohli vzít. Souhlasíte?", zeptal se nadšeně Paul. Rafael se
ušklíbl: "Co nám zbývá. Připadám si jako loutka, kterou všichni manipulují." "Ale pane,
uvidíte, bude se vám tu líbit. Zvyknete si.", chlácholil ho Paul. "Zajedu na náměstí, zaplatit
dům. Vy tu zkuste trochu uklidit.", řekl Paul. "Uklidit!", zarazil se Rafael. "To nemyslíte vážně!
Jsem Egrevill! Nebudu uklízet.", křikl na něj drze Rafael. "Pane Rafaeli, především se musíte
naučit slušnému chování a úctě. Už nejste na Egrevillu. Otec z vás chce udělat rozumného
člověka. Práce vám pomůže toho docílit. Musíte mě poslechnout. Řiďte se podle toho.",
nekompromisně řekl Paul. Rafael zalapal, ale nedokázal nic říct. Ještě nikdy s ním takhle
nikdo nejednal.

2007-09-11T01:45:00.000-07:00

Pro studium to bude nejlepší. Navíc mám Vás hlídat jako oko v
hlavě, tak neudělejte žádnou hloupost. Nechcete mě přeci dostat do problémů?", ptal se
silným hlasem Paul. Rafael cítil z jeho slov, jako kdyby měl svázané ruce. Paul je velmi
oddán otci. S ním jenom tak nepohnu, navíc by to jistě řekl otci. Nevím, co mám dělat. Zatím
rozhodně musíme najít nějaké ubytování. "Dobře, Paule. Nebudu ti dělat problémy.
Vystupme a najděme náš nový domov.", odvětil Rafael. Společně vystoupili z kočáru. Ulice
byla zatuchlá a po zemi se válelo mnoho odpadků. Domy bylo oprýskané a zašlé. Téměř
celý den prohledávali domy v Marvevil, až konečně na pravé straně nalezli jeden, který
nevypadal zase až tak hrozně. Sice byl oprýskaný, ale konstrukce vypadala stabilně. Pod
ním byla velká cedule: Na prodej a adresa firmy na náměstí, která asi zařizovala prodej. "Tak
jdeme.", řekl Paul a zabral za dveře. Dveře se skřípotem otevřely a spadlo trochu omítky z
futra dveří. "Hrůza.", řekl Rafael. Vešli dovnitř. Na stěnách byly pavučiny a místy chyběla
omítka, stěna byla obnažená a vyčnívaly z ní cihly. Nacházeli se v malé místnůstce. V rohu
byla vidět police na boty. Za schody byl špinavý, ale funkční záchod spojený s koupelnou.

2007-09-09T23:13:00.000-07:00

Víte, je
to opravdu velké město, to zakrátko poznáte sami. Nejbližší domy k pronajmutí jsou v ulici
Marvevil, je to východním směrem z náměstí, není to daleko. Nemůžete to minout. Zkuste se
tam optat. A co se týče výuky, dnes je pondělí ráno. Pokud se stihnete dnes ubytovat, není
důvod, proč nepřijít již zítra do školy. Budeme se na vás těšit.", podal rektor ruku Rafaelovi.
Rafael mu potřásl rukou. Paul Rafaelovi otevřel dveře a chtěli odejít. "Málem bych zapomněl,
vyplňte prosím ještě tento list, je to záznam o studentovi lékařské fakulty.", omlouval se
rektor. Rafael tedy ještě vyplnil papír, v duchu cítil, jak jej tento list vnitřně zavazuje a vůbec
se mu to nelíbilo. Musím toho co nejdříve nechat. Kdyby tak rektor věděl, jak jsem byl k tomu
donucen. Rektor založil papír do spisů a ještě jednou se s Rafaelem a Paulem rozloučil.
Venku Paul říkal: "Je to velmi laskavý člověk, pane Rafaeli. Udělal jste dobře." Rafael se na
něj podíval: "Nejsem si jist, Paule. Za jiných okolností možná. Raději pojďme najít Marvevil."
Kočár z náměstí vyjel východní stranou a zamířil do Marvevil. Domy okolo kočáru se
změnily, spíše připomínaly staré ruiny. "To je Marvevil, Jeane?", ptal se nedůvěřivě Rafael.
"Bohužel ano, pane. Máme málo peněz. Nic lepšího si nemůžeme dovolit. Váš otec nechce,
abyste se naučil rozhazovat.

Rektor

2007-09-09T01:23:00.000-07:00

jej otevřel a pomalu ho přečetl.
Pak se podíval na Rafaela. "Tak vy jistě budete mladý pán Rafael de Egrevill?", tázal se
rektor. Rafael přikývl se vší vážností. "Váš otec si přeje, abych vyslyšel jeho prosbu a přijal
Vás na medicínské studium. Je to pro nás velká čest, že budeme mít zde šlechtice z jihu.
Rád vyhovím přání vašeho otce.", radostně pravil rektor. Rafael se tvářil velmi kysele,
nevydal ze sebe ani slovo. Paul chtěl nějak zachránit situaci: "I pro nás je velkou ctí, že
přijímáte pana Rafaela." Rafael se podíval smutně na Paula a potom na rektora a kývl
hlavou. "Nuže dobrá. Učinil jste významné rozhodnutí. S učením je nejlepší začít co nejdříve.
Už máte ubytování?", ptal se dál rektor. "Ještě ne, pane. Právě jsme přijeli z Marseille. Mohl
byste nám něco doporučit?", odvětil Paul. "Samozřejmě, v Paříži je mnoho ubytování.

1318, Paříž

2007-09-06T13:38:00.000-07:00

Kočár vezli dva silní černí oři. Kočí seděl na kozlíku a popoháněl koně k cvalu. Vzdálenost
mezi rodnou Marseilleí a Paříží činila nejméně 800 km. Rafael s Paulem viděli velký kus
nádherné Francie. Rafaela ale vůbec nic z toho nezajímalo, jeho myšlenky se pořád točily
kolem jeho milované Isabely. Seděl zaraženě v kočáře a za celou dobu nepromluvil jediné
slovo. Paul se jej snažil nějak rozveselovat a ukazovat mu krásy rodné země, ale bylo to
zbytečné. Rafael jej nevnímal. Dny plynuly. Kočár jel poměrně rychle, nadešlo pondělní ráno
šestého dne. "Pane Rafaeli, za chvilku se před námi objeví Paříž, toto už jsou lány Paříže.",
oznámil Paul Rafaelovi. Rafael nic neříkal. "Pane, vše se nějak vyřeší. Vzchopte se.
Podívejte!", domlouval mu Paul. Rafael se konečně podíval na Paula. Co ty můžeš vědět,
jaké to je? Pomyslel si Rafael. Otočil hlavu a podíval se z okna kočáru. Kolem cesty, po které
jeli, se rozprostíraly nádherně žluté lány, na kterých rostla pšenice. Na blankytně modré
obloze zářilo jasně žluté slunko a pomáhalo tak k dozrávání pšenice. Je to opravdu krása,
řekl si Rafael. Měl velmi rád přírodu i přes ty všechny starosti, které měl, nemohl se na tu
krásu dosti vynadívat. Cítil potřebu se ze svých starostí nějak vypovídat, konečně se někomu
trochu svěřit. Otočil se k Paulovi, Paul se na něj upřeně díval. "Paule, jak mám být šťastný,
když jedu do Paříže pod nátlakem. Musel jsem opustit svou Lásku. Otec nikdy nepovolí
sňatek s obyčejnou švadlenkou.", smutně povídal Rafael. "Zaslechl jsem něco o tom doma,
pane Rafaeli. Vím, musí to být pro Vás velmi těžké. Přesto jedno si musíte uvědomit, když se
nestane pánem svého osudu a zůstanete takto pořád skleslý, nikdy nedosáhnete svého.
Musíte se vzchopit. Pouze tak si dokážete vytvořit svět tak, jak budete chtít. Naučte se
vytěžit z této situace, kterou vám otec nabídl. Paříž není Marseille, naskýtá Vám, zatím pro
Vás neuvěřitelné, možnosti. Bude Vám dovoleno vidět i krále. Nezahazujte takovou možnost.
Zkuste se postavit na vlastní nohy. Na nějakou švadlenku možná zapomenete a stane se z
Vás mocný pán.", hrdě povídal Paul. Rafael se na něj koukal s uvytržením, takovou odpověď
nečekal. Paul měl asi pravdu, ale jedno nikdy neudělá, nikdy nezapomene na Isabelu. To
bych musel umřít, abych jí opustil. Ano, až přijedu do Paříže, nechám té nesmyslné školy a
začnu nějak tvrdě pracovat. Postavím se na svoje nohy. A otec mi může být ukraden.
Zlostně dumal Rafael. Paulova slova ale Rafael odkývnul a pozoroval, co se venku děje.
Kočár vjel na cestu z kamenných kostek. Pole zmizela a vystřídaly je vysoké budovy. Rafael
ještě takové velké a nádherně zdobené budovy nikdy neviděl. "To je bohatší část Paříže,
pane Rafaeli. Brzy vjedeme do centra, kde je náměstí. Na něm stojí univerzita. Nedaleko na
sever pak začíná Louvre, palác Ludvíka XIV.", objasňoval mu Paříž Paul. Rafael měl skoro
pusu otevřenou, když přijeli na náměstí. Všude mnoho nádherných soch, fontán a lidí na
ulicích. Kolem jezdily bryčky. Lidé měli na sobě honosné obleky. Panové nosili černé
sametové obleky a dámy měly dlouhé róby se vzory a tvary hrajícími nejrůznějšími barvami,
jejichž krásou byl Rafael unesen. Konečně kočár zastavil. Paul vylezl jako první a otevřel
Rafaelovi dveře. "Jsme na místě, pane. Vedle nás je budova univerzity.", oznámil Paul
Rafaelovi. Rafael vystoupil a podíval se na stavbu. Vypadala mnohem starší než budovy
kolem. Její výzdobu tvořilo několik soch postavených v horní části budovy. Nejvíce vynikaly
ohromné sochy dvou lvů po obou stranách mohutných vstupních dveří. Na podstavci u
pravého okraje budovy stála socha ženy, držící v ruce váhy a převázané oči šátkem. "To je
bohyně spravedlnosti, pane Rafaeli. Každému váží stejným dílem.", říkal Paul. "Je krásná,
Paule. Vypadá spíše ale jako láska, která je slepá a není sobecká.", odvětil mu Rafael. Paul
se usmál a kývl mu na souhlas. "Pojďme, pane. Toto je pro Vás velký krok.", domluvil Paul.
Budova měla několik pater, po levé straně hlavních dveří vedly schody do prvního patra. Pod
schody byla pozinkovaná cedulka s nápisem: Rektorát. Rafael s Paulem vyšli do prvního
patra a zabouchali na dveře s nápisem Rektor. Ozvalo se: "Dále." Vešli do malé pracovny,
kde u stolu seděl starý vousatý muž. Byl to rektor univerzity. "Dobrý den, pánové. Co si
přejete?", pravil. "Dobrý den, pane rektore. Přinesl jsem Vám dopis od pana Fréderica de
Egrevill.", odpověděl Paul a předal rektorovi dopis.

2007-09-05T23:21:00.001-07:00

Až budete v Paříže, předej mu ho. Jistě rád přijme mého syna.
Je to pro ně velká čest, aby Egrevill u nich studoval.", pokračoval otec a podal dopis Paulovi.
"Tak pojeďme.", řekl Paul. Rafaelem jako by projel blesk, až do poslední chvíle si myslel, že
se stane nějaký zázrak a on zůstane doma. Ale nic se nestalo. Pomalu se šoural do kočáru.
Paul mu otevřel dvířka, Rafael se ještě ohlédl. Otec se na něj pyšně díval a za ním mávala
Anna. "Hodně štěstí, Rafaeli.", řekl smutně, ale pevným hlasem otec. "Sbohem.", nevydal ze
sebe Rafael více. Bylo mu tak úzko u srdce. Ani s Aramisem se nestačil rozloučit. Ach, proč
se to muselo stát. Choulil se Rafael ke stěně kočáru. "Hyjé.", ozvalo se. Kočár vyrazil z
Egrevillu.

2007-09-02T22:49:00.000-07:00

Nevěděl, co má přesně napsat, bylo to tak těžké. Přesto začal psát: "Drahá Isabelo, otec vše
zjistil. Posílá mě na studia do Paříže. Nevím, co mám dělat. Sám se zatím nedokážu o tebe
postarat. Za nějaký čas se nějak v Paříži uchytím a budeme moci spolu žít. Zřeknu se titulu.
Vezmu si tě. Počkej na mě nějaký čas. Určitě pro tebe pošlu. Isabelo, miluji tě. Sbohem, má
lásko. Rafael." Dopsal poslední slovo a vyhrkly mu slzy z očí. "Anno!", za chvilku zavolal.
Nepozorovaně předal Anně dopis. Anna pohlédla na Rafaela a usmála se, potom se
podívala na Jeane, řekla: "Phe." A odešla pryč. "Jeane, pomoz mi sbalit zavazadla,
odjíždím.", pravil statečně Rafael. Konečně se trochu vyrovnal s osudem.
Bylo něco po odpoledni, před hlavním vchodem stál už povoz. Sluhové naložili Rafaelova
zavazadla. Ve dveřích stál otec s Paulem a před nimi Rafael. Vzadu pokukovala Anna, aby
slyšela každé slůvko. Otec promluvil první: "Synu, vím, je to těžké. Ale rozhodl jsi se
správně. Za nějaký čas pochopíš, že to bylo nejlepší rozhodnutí. Tady máš ode mne dopis
pro krále, jsou v něm všechny požadavky, které jsou pro náš přístav velmi důležité. Opatruj
ho dobře. Je to pro tebe velká čest, chlapče. Začátkem jara máš zařízenou audienci." Podal
otec list s pečetí Egrevillů Rafaelovi. Rafael list převzal a poklonil hlavou. "Paule, tady máš
dopis pro rektora univerzity.

2007-08-31T23:15:00.000-07:00

Ozvalo se: "Cvak." "Mohu dál!", ozval se ženský hlas za dveřmi. "Ano, vstupte.", udiveně řekl
Rafael. Do pokoje vešla Anna. "Anno? Chůvo? Víš, co se přihodilo?", bědoval Rafael. "Vím,
pane Rafaeli. A velmi toho lituji. Nevím, jak vám to mám povědět. Posaďte se, prosím.",
smutně říkala Anna. Rafael se posadil. "Pane Rafaeli, to já Vás viděla, jak na zahradě trháte
růži. Nemohla jsem to tajemství vydržet, musela jsem to říct vašemu otci. Nikdy by mě
nenapadlo, že to takhle dopadne. Snažně Vás prosím, odpusťte mi. Já vás mám moc ráda,
nemůžu se s tím smířit. Já to tak nechtěla.", začala plakat Anna. Teď už Rafael věděl, z čeho
vzniklo podezření. Ten zpropadený květ. Co jsem to udělal? Anna je hodná za nic nemůže,
to otec. Proč? "Anno, nezlobím se na Tebe. Můj otec je neoblomný. Co mám dělat?", tázal
se vyčítavě Rafael. "Pane Rafaeli, já nevím. Otce musíte poslechnout. Jste Egrevill. Jste mu
povinován poslušností.", řekla Anna. "To vím, Anno. Kdybych tak mohl dát Isabele vědět, co
se stalo. Nějak bychom to spolu zařídili.", šeptal Rafael smutně. Anna i Rafael chvilku
přemýšleli. "Tak jí napište dopis, já jí ho zanesu.", vítězně řekla Anna. "To by mohlo vyjít. Tak
dobře. Napíšu jí.", veseleji řekl Rafael. Sedl si ke stolu. Anna si šla stoupnout za dveře. Jean
stál vedle ní. Anna zavřela dveře, aby Jean neviděl, co Rafael dělá.

2007-08-30T00:01:00.000-07:00

Já už jsem starý, budeš mě muset nahradit ty.", domluvil otec. "Posíláš mě do
Paříže! Tak daleko! Jakou univerzitu?! Kdy?", sklesle pravil Rafael. "Budeš studovat
medicínu. Je to nový zajímavý směr. Mám známé v Paříži, často mi píší, jaké pokroky se
dělají v lékařství. Chci, aby z tebe byl chytrý člověk, Rafaeli. Na jaře budeš připraven jít ke
králi a orodovat za naše požadavky. Na nějakou Isabelu si ani nevzpomeneš.", hrdě pravil
otec. "To nemůžeš, otče. Isabela je pro mne všechno. Já jí nemohu opustit. Nedokážu bez ní
žít.", zoufale povídal Rafael. "Tak dost. Už jsem rozhodl. Sbal si věci, ještě dnes odpoledne
vyrazíte. Pojede s tebou v kočáře majordomus Paul. Postará se o tebe, bude tvým dozorem
v Paříži. A už nechci slyšet žádné slovo. Tak to bude. Běž si sbalit věci, Rafaeli.", domluvil
otec. Rafael nemohl nic dělat, s otcem se nedá hnout, je úplně neoblomný. Vstal a smutně
odešel z knihovny. Přemýšlel, jak by utekl za Isabelou. Jean ho pořád hlídal. Nemůže přeci
bez ní být. Ona se jistě také utrápí. Co mám dělat? Trápil se Rafael. Byl úplně v koncích.
Jean ho opět zamkl v pokoji. Rafael neměl pomyšlení na to, aby si začal balit. Doslova zuřil a
mlátil do všeho, co mu přišlo pod ruku. Otec říká, že mě má rád a provede mi takovouhle
věc! Bože! Rafael se posadil na židli a snažil se něco vymyslet.

2007-08-28T00:12:00.000-07:00

Opět se ozvalo: "Cvak." "Pane, Rafaeli. Vstávejte.", říkal hlasitě Jean. Rafael ležel na posteli
a spal. Jeanova slova jej probudila, až sebou cukl. "Jeane. Usnul jsem, kolik je hodin?", ptal
se Rafael. "Je ráno, pane. Osm hodin.", odpověděl Jean. "Už ráno? Asi jsem tvrdě usnul.",
říkal smutně Rafael. "Otec, chce s Vámi mluvit, pane.", odvětil Jean a pomohl Rafaelovi
vstát. "Dobrá, dobrá. Už jdu.", ještě rozespale říkal Rafael. Opět se sešel s otcem v
knihovně. Usedl na židli proti otci a neřekl ani slovo, ani otce nepozdravil. "Je mi moc líto,
Rafaeli, že ses zamiloval do Isabely. Nemohu tento vztah ti povolit. Jsi Egrevill a jako
urozený pán nemůžeš si vzít švadlenu. To snad chápeš, nebo ne?", tázal se otec. "Promiň,
otče. Ale kdybys znal Isabelu, mluvil bys jinak. Nechápu to. Nikdy to nepochopím.", smutně
odvětil Rafael. "Ach, Rafaeli. Bál jsem se, že to řekneš. Jsi už velmi do ní zamilován. Synu,
musím zakročit. Říká se mi to těžko, mám tě rád Rafaeli, ale musíš opustit Marseille. Když
opustíš domov, zapomeneš na ní. Za nějaký čas tě to přebolí.", řekl otec. Rafaelem ta otcova
věta přímo otřásla, toto ho ani ve snu nenapadlo. "Otče, ty mě posíláš pryč?", nechápal.
"Ano, Rafaeli. Bude to tak nejlepší. Už delší dobu jsem přemýšlel, že bych Ti poskytnul lepší
vzdělání, než pouze učení na rodném sídle. Přeji si, abys studoval na univerzitě. Teď je k
tomu výborná příležitost. Navíc předevčírem se vrátil vyslanec z Paříže a řekl mi, že král
Ludvík bude ochoten s námi projednat naše požadavky. Sezení je naplánováno na jaro
příštího roku.

2007-08-26T02:11:00.000-07:00

Rafael seděl ve svém pokoji. Neměl na nic náladu. Vstal, šel ke stolu. Vztekem nebo spíše
žalem do něj praštil rukou. Proč musí být otec takový? Cožpak mě nechápe? Vždyť také
určitě někoho miloval, ví, jaké to je. Kdyby znal Isabelu, určitě by to pochopil. Najednou se
ozvalo zaklepání, vešel Jean a přinesl Rafaelovi večeři. Popřál mu dobrou noc, zavřel dveře
a v tom se ozvalo: "Cvak." Zamknul dveře. "Co to děláš, Jeane?!", křikl přes dveře Rafael.
"Váš otec to nařídil, mám Vás hlídat, abyste neodešel z domu, pane Rafaeli. Je to sice proti
mému přesvědčení někoho zamykat, ale rozkaz je rozkaz.", zase nekompromisně řekl Jean.
Ach, ne!!! V duchu bědoval Rafael. Nezbývá mi nic jiného než čekat. Padl celou svou vahou
Rafael do postele. Co může otec udělat? Pane Bože, to je tak hrozné. Rafael začal skoro
brečet jako malý kluk. Do teď nevěděl, jaký může být život, znal vše pouze z té lepší stránky.
Venku začala být už tma. Zlé myšlenky se mu neustále honily hlavou. Rafael duševním
vysílením pozvolna usnul.

2007-08-25T01:06:00.000-07:00

Pak ale zklidnil svůj hlas: "Lásce se nedá poručit. Já
nekoukám na to, jestli jsem Egrevill. Já hodnotím lidi podle toho, jací jsou. Podle jejich činů.
Otče, já jí miluji a nedokážu žít s jinou!", smutně říkal Rafael. "Ach Rafaeli, jsi tak mladý a
nerozumný. Kdo je to?", zklidnil svůj hlas i otec. Rafael opět svěsil hlavu: "Isabela
Viscontiová." "Cože!! Dcera našeho sluhy???", začal opět zuřit otec. "To nemyslíš vážně!
Pan Visconty je sice jeden z mých nejlepších sluhů, ale je to pouze sluha!", křičel na celou
knihovnu otec, až to bylo slyšet celým hradem. Rafael neodpovídal. "Běž do svého pokoje
Rafaeli. Nehneš se z domu ani na krok, dokud nevymyslím co s tím.", smutným hlasem řekl
otec. "Ale, otče….", říkal Rafael, ale otec ho přerušil: "Běž do svého pokoje, Rafaeli." Rafael
bouchnul do stolu stávaje ze židle. S ním není rozumná řeč, nadával na otce v duchu. Rafael
vyšel ze dveří a trochu s nimi prásknul.

Rafael

2007-08-22T23:43:00.001-07:00

přišel domů a šel do svého pokoje. Chtěl si číst knížku, ale než stačil dosednout na
židli. Ozvalo se zabouchání. "Dále!", řekl. Do pokoje vstoupil Jean "Pane Rafaeli, váš otec by
chtěl s Vámi mluvit.", řekl vážně Jean. "A co mi chce, Jeane?", váhavě se ptal Rafael. "To
nevím, pouze mě za Vámi poslal. Je v knihovně. Prosím buďte tak laskav a následujte mě.",
opět necitelně řekl Jean a vyšel kousek z pokoje. "Tak dobrá.", ušklíbl se trochu Rafael.
Položil knihu a šel za Jeanem. Jean Rafaeli otevřel dveře do sálu knihovnu. "Prosím, pane."
"Děkuji, Jeane." Zavřel Jean za ním dveře. Otec seděl u psacího stolu na kraji sálu. Rafael si
vzal židli od vedlejšího stolu a posedil se naproti otci. "Otče, co se stalo? Proč se mnou
chceš najednou mluvit?", váhavě se ptal Rafael. "Rafaeli. Nikdy jsem nechodil kolem horké
kaše. Řeknu Ti to přímo. Chodíš s nějakou dívkou z vesnice?", silným hlasem řekl otec. V
Rafaelovi doslova hrklo, jako by jím projela dýka. Otec už jenom z jeho reakce viděl, že
uhodil hřebíček na hlavičku. Rafael mlčel, v hlavě mu prolétlo snad tisíc myšlenek. "No tak,
chlapče. Odpověz mi. Nikdy jsme neměli před sebou tajemství. Máš nějaké děvče?", řekl
tvrdě otec. Rafael nemohl otci lhát, nikdy by si to k němu nedovolil. Ale věděl, když se to otec
dozví, může se stát cokoliv. Nevěděl, jak otec zareaguje. Rafael svěsil hlavu a potom přikývl.
"Ach, ne. Tak je to pravda.", žalostným hlasem řekl otec. "Cos to udělal, Rafaeli? Jsi Egrevill.
Uvědomuješ si, cos způsobil?", hlasitě se na něj obořil otec a tvrdě bouchnul rukou do stolu.
"Otče!", ozval se hlasitě Rafael.

2007-08-22T00:13:00.000-07:00

Přece bys tomu nevěřila, Isabelo.", hladil jí po vlasech Rafael. Isabela jej objala,
opřela si o něj hlavu a pořád plakala. Něco jí říkalo, že se stalo něco hrozného. Rafael jí byl
nejmilejší, přece to není pravda. V duchu se velmi strachovala Isabela. Rafael jí něžně hladil
po vláskách a občas jí dal pusu na vlásky.
Odpoledne rychle uběhlo a Isabela se musela rozloučit s Rafaelem. Její matka pro ní měla
ještě nějakou práci. "Rafaeli, musím tě zítra vidět. Moc se bojím. Přijď za mnou na palouk.
Slibuješ?", rozechvělým hlasem řekla Isabela. "Jistě. Přijdu.", řekl Rafael. "Slibuješ?!",
žadonila o toto slovo Isabela. "Slibuju! Neměj strach, Isabelo.", odpověděl Rafael. Isabela ho
chytla kolem krku a velmi vášnivě ho políbila, skoro jako kdyby měla být jejich poslední.
Rafaelovi téměř také vytryskly slzy, nechápal to. "Měj se moc hezky a ahoj.", rozloučil se s ní
Rafael. "Ahoj, Rafaeli.", loučila se Isabela a pomalu odcházela po cestičce kolem louky
domů.

2007-08-21T00:35:00.000-07:00

"Promiň, princezno. Přehnal jsem to. Omlouvám se.", snažil se nějak obhájit Rafael. "Vyndal
rychle kapesník ze svých kalhot a začal jí obvazovat nožku. "To bude v pořádku, je to jenom
škrábnutí.", chlácholil jí Rafael. A něžně jí přitom hladil po lýtku. "Ale teče mi krev, podívej",
pořád s brekem špitala Isabela. Na noze kolem kapesníku bylo pár kapek krve. "Než se
vdáš, tak se ti to zahojí.", snažil jí trochu potěšit. "Za koho? Za tebe? Nikdy. Takovej malej
kluk!", uraženě řekla Isabela. "Isabelo! Nebuď na mě taková. Vím, přehnal jsem to. Jak to
můžu napravit.", žadonil Rafael. Pak ho to napadlo, vždyť pořád měl ve vestě tu růži. "Mám
to! Něco jsem Ti přinesl.", vytáhl Rafael z vesty růži. Byla sice trochu zohýbaná, ale přesto
pořád velmi krásná. Isabele, se nádherně rozhořely oči jasným modrým plamínkem. "Je
krásná. Ale jen tak si to u mě nevyžehlíš. Možná tak za sto let." "Za sto, to je docela levné.",
chytil oběma rukama Isabelu Rafael. A začal jí líbat. "Takže jedna, druhá…", dával jí pusinky.
"Ty jeden!", trochu se bránila Isabela. "No tak!" "Pátá, šestá…". Už se nezmohla na slovo.
Pomalu jej objala a nechala se líbat. Lehli si do trávy. Přeci jenom sto hubiček chvilku trvá.
Isabela úplně zapomněla na bolest v nožičce. Po sté hubičce Rafael zůstal ležet na zemi a
rozpažil ruce: "Jako malý jsem si vždycky přál létat jako pták. Teď když jsem tě poznal
Isabelo, někdy mám pocit, že létám v oblacích." Isabela se posadila: "Rafaeli! Kde je můj
věneček!", přerušila jeho snění Isabela. "Á, věneček. Když jsem tě zachraňoval z vody, tak
mi tam upadl. Asi už uplaval po potoce.", odvětil jí Rafael. "Cože? To se nemělo stát!", téměř
plakala Isabela. "Nebreč, to se přeci nic nestalo. Pojď uděláme nový.", chlácholil jí Rafael.
"Ty to nechápeš. Tady nejde o věneček. Říká se, že když takhle uplave věneček. Vydá se
někdo, kdo je ti nejmilejší na dlouhou pouť.", začala brečet Isabela. "Ále, to jsou jen babské
povídačky.

Ale nemohl

2007-08-19T13:20:00.000-07:00

se přeci jako chlap nechat
zahanbit. "Dáš mi pusu na přivítanou?", žadonil Rafael. "No, byl jsi na mě ošklivý. Tak pouze
jednu, víc ne!", trochu uraženě řekla Isabela. Rafael se k ní naklonil a dal jí hubičku, ale
zároveň rukou sebral věneček z její hlavy. "Dej ho sem! Dal mi moc práce! Jsi jako malej!",
křičela na něj Isabela. "Jenom tak Ti ho nedám. Musíš si mě chytit!", začal utíkat Rafael.
"Rafaeli! No počkej!", rozběhla se za ním Isabela. Isabela honila Rafaela po celé louce.
Rafael vždy udělal elegantní kličku, byl rychlý jako zajíc. "Rafaeli, ty bídáku. No tak, stůj!",
nadávala Isabela. Rafael přeskočil potok. "Musíš sem přeskočit, pak Ti ho dám.", smál se
Rafael a točil s věnečkem na prstě. "Tam nedoskočím, je to moc daleko.", pořád rozezleným
tónem říkala Isabela. "Tak ho nedostaneš!", smál se úšklebně Rafael. "Ty jeden! Počkej!",
křikla Isabela a skočila. Nebyla vůbec rozběhnutá. Rafael už podle toho jak vyskočila, se
hrozně lekl. Jeho srandičky byly hned ty tam. Rychle se nahnul nad potok a chytil rukama
Isabelu, nechtěně pustil věneček. Nestačil ale Isabelu zachytit úplně. Jednou nohou spadla
do vody a trochu si jí o kameny odřela. "Áuuu. Vidíš, co děláš!", brekem odvětila Isabela.

2007-08-19T01:36:00.000-07:00

Rafael se rozhlédl rychle kolem sebe, jestli ho někdo
nevidí a utrhl jednu červenou růži. Schoval si jí pod vestu. Ovšem nevěděl, že ho úplnou
náhodnou pozorovala z okna paní Anna. Doslova jí to udivilo, k čemu by asi pan Rafael
potřeboval trhat květinu? To je jasné, nějaké slečince. Najednou ztuhla Anně krev v žilách,
snad se pro Boha pan Rafael nezamiloval do nějakého venkovského děvčete? To by byla
hrozná rána. Takovou věc si nemůžu nechat pro sebe, to je příliš velké tajemství. Nevydržím
to, musím něco říct panu Frédericovi, třeba synovi domluví. Pozorovala jsem teď na
Rafaelovi určité změny, to je určitě zamilovanost. Pořád dokola bloumala Anna. Musím s tím
něco udělat, musím s tím něco dělat…
Rafael zabočil z aleje doprava, za nedlouho se dostal na kraj louky. Kolem louky protékal
potůček, který vytékal z lesa, kde se Rafael a Isabela poprvé milovali. Na louce rostly hlavně
sedmikrásky a spousta pampelišek. Na druhé straně už viděl sedící Isabelu v trávě. Rafael
na nic nečekal a rozběhl se k ní. "Isabelo!", volal už z dálky. Isabela se otočila za hlasem a
rukou na Rafaela mávala. "Co to děláš?", ptal se Rafael, když k ní doběhl. "Viji si věneček.",
hrdě řekla Isabela a dovázala poslední sedmikrásku do věnečku. Rafael trochu pozvedl
obočí a ušklíbl se: "A na co Ti to bude?" "No jo, chlap.", ušklíbla se Isabela: "Chtěla jsem se
Ti líbit." Posadila si věneček na hlavu Isabela. Bílé kvítky na jejích tmavých vlasech vypadaly
tak nádherně, skoro jako víla, pomyslel si Rafael.

2007-08-16T23:10:00.000-07:00

Dny a týdny plynuly. Láska Rafaela a milované Isabely vzkvétala. Isabela se pro Rafaela
stala vším. Vůbec mu nevadilo, že je pouhou švadlenkou, miloval jí jako člověka, jako ženu,
kterou měl nade vše rád. Jaro uteklo velmi rychle, blížil se
konec srpna a léto se chystalo předat štafetu podzimu.
"Cogito ergo sum.", domluvil Rafael a zavřel knihu latiny. Měl
se dnes sejít s Isabelou na louce, která ležela nedaleko aleje.
Je to kousek, nemusím tahat Aramise ze stáje, ať si dnes
pořádně odpočine. Půjdu se projít po svých, řekl si Rafael.
Oblékl si přes sebe jemnou šedivou vestu a vyšel ze svého
pokoje. Na chodbě potkal svou chůvu Annu, držela v ruce
prachovku a oprašovala obrazy, které visely po stěnách
chodby. "Dobrý den, Anno. Jak se dnes máte?", ptal se Rafael.
"Jak bych se měla. Jako vždycky, pane Rafaeli. Ani špatně ani
dobře. Moje nohy mi už neslouží jako dřív.", smutně
odpověděla Anna, byla u jeho otce zaměstnána už přes 30 let
a dělala na hradu snad všechny práce. Starý pán Fréderic jí
měl velmi rád a často se jí svěřoval se svými problémy, které
měl. Anna se mu vždy se vším snažila pomoct. Rafael odešel z
domu na zahradu. Mezitím Anna otevřela dveře do pokoje
pana Rafaela a utírala prach po posteli, poličkách a na stole. Podívala na okno, jestli je
řádně čisté, všimla si Rafaela, jak jde po zahradě směrem k hlavní bráně. Rafael šel svižným
krokem, v tom zahlédl na záhonu před sebou nádhernou růži. O ní přece může Isabela
klidně říct, že si jí utrhla někde na zahrádce. Tu by od něj mohla konečně přijmout, to je
nápad. Konečně jí můžu dát květinu.

2007-08-14T00:16:00.000-07:00

"Jsi nejen krásná, ale i velmi moudrá, Isabelo. Měl jsem opravdu štěstí, že jsem tě našel.
Budu jí opatrovat jako oko v hlavě. A teď, pojeďme.", vzal Rafael Isabelu za ruku a pomohl jí
na Aramise. "Tak Aramisi, pomalu, nesež můj poklad.", řekl Rafael, odvázal uzdu od stromu
a kráčel vedle Aramise. Byla už velká tma, chtěl mít jistotu, že z lesa vyjedou v pořádku. Až
vyšli z lesa, posadil se Rafael za Isabelu a Aramis začal klusat k vesnici. Před vesnicí sesedli
z koně. "Tak dobrou noc, ženo.", řekl Rafael. Isabela se usmála: "Dobrou noc, Hřebče.
Dobrou noc, i tobě Aramisi. Koníčkové, už se na sebe nezlobte!", přikázala jim Isabela. "Ty
klisno, ty dračice.", políbil jí na rozloučenou Rafael. "Měj se moc hezky, lásko. Už teď mi moc
chybíš.", řekl Tonda.
Bylo něco po desáté hodině večer, když se Rafael dostal domů. Isabela už před půl hodinou
usla, byla z dnešního dne náležitě vyčerpána. Její matka nic nepoznala a šla také klidně
spát. Rafael uvázal Aramise a popřál mu dobrou noc. Šel si lehnout do svého pokoje. Pod
kabátem měl schovanou orchidej, aby jí nikdo neviděl. Rafael totiž nikdy ještě domů
nepřinesl žádnou květinu, takže by to vypadalo až moc nápadně. Když vešel do svého
pokoje, přemýšlel, co s tím kvítkem udělá. Jen tak ho tady položit nemůže, našla by jej
chůva. Navíc by tu brzo uvadl. Opřel se o stůl a přemýšlel. Pak dostal nápad. Na stole měl
několik knížek, zkusím jí vylisovat. Zachovám tak její krásu a zároveň jí ukryji. To je nápad,
ale do které? Takovou, kterou mám jen pro sebe a hodně jí používám. Podíval se po
knížkách. Jeho oči zabrousily na Bibli. Ta bude nejlepší. Zlomil stonek dva centimetry pod
květem a květ vložil do Bible, tak aby byl krásně rozprostřen. Pak knihu zatěžkal dalšími
knihami, rozestlal si postel a zalehl. Byl po dnešním dnu také velmi vyčerpán.

2007-08-12T23:39:00.000-07:00

Isabela silně vzdechla. Rafael začal silněji přirážet a líbat jí ouško, sát ho, lízat. Isabela
začala křičet. To nebylo vzrušení, to nešlo popsat, její tělo jí přestalo poslouchat. Rychle se
blížila k orgasmu. "ÁÁÁ", sevřela pevně nohama Rafaela. Její tělo pulzovalo, měla husí kůži
po celém těle. Před očima se jí dělaly mžitky. Rafael do ní bušil a bušil. Rychle to přišlo i na
něj. Vysunul z ní penis a postříkal jí vagínu a trochu stehna. Padl na ní vysílením. Oba dva
na sobě bezvládně leželi a laskali se rukama.
Uplynulo několik minut. Rafael pomalu vstal a pomohl Isabele si také stoupnout. Pod jejím
tělem bylo několik stébel trávy potřísněno kapičkami krve. "Už nejsi panna. Je z tebe žena.
Miluji tě, Isabelo.", oba se něžně políbili. Isabelu trochu bolelo tělo a měla pocit, že pořád cítí
jeho úd v sobě. Nebylo to nic nepříjemného, spíše jí to těšilo. Milovala Rafaela celým svým
srdcem. Pomalu se oblékli. Blížila se osmá hodina večer. "Dnes bude studená noc, hvězdy
svítí jasně.", rozhlížel se po obloze Rafael. "Asi ano. To abych se pořádně zachumlala do
postýlky.", smála se Isabela. Rafael jí objal a políbil jí: "Škoda, že v ní nemůžu být s tebou.
Jednou si tě vezmu a budeš hradní paní.", něžně jí šeptal do ouška Rafael. "Jsi hodný
Rafaeli, nevím, jak tohle může skončit. Budeme muset jít. Slíbila jsem matce, že pře devátou
se vrátím.", řekla Isabela. "Dobře, pojedeme." Pustil Rafael Isabelu ze svého náručí. V tom
zahlédl ležící orchidej na zemi. "Málem bychom na ní zapomněli.", pravil Rafael a zvedl jí.
"Rafaeli, já si jí nemohu vzít sebou.", smutně řekla Isabela. "Proč???", dlouze řekl Rafael.
"Mamka by jí u mě mohla najít. Bylo by to příliš velké riziko. Velmi mě teď sleduje, co dělám.
Mám květiny velmi ráda, navíc tahle je od tebe. Je to pro mě těžké rozhodnutí. Pochop mě,
prosím.", domluvila Isabela. Rafael smutně svěsil hlavu a sklopil oči. "Tak co s ní? Je tak
nádherná.", potichu pravil Rafael. "Opatruj jí u sebe. Bude ti připomínat naší lásku. Bude u
tebe v bezpečí, tak jako já se cítím ve tvém náručí, Rafaeli.", něžně řekla Isabela a dotkla se
orchideje v Rafaelových rukou.

2007-08-12T04:33:00.000-07:00

"Áááách", vykřikla hlasitě Isabela, až Aramis sebou cukl. Na takovou rozkoš nebyla
připravená. Co to ten Rafael proboha udělal? To je tak nádherné. A Rafael znovu použil svůj
jazyk. Isabela se prohla v páteři. Rafael začal zrychlovat kmitání jazykem a občas ho malinko
zabořil do její štěrbinky. Isabela rychle dýchala a hekala, svíjela se a křičela. Nohama ho
stiskávala, držela ho za hlavu a hladila ho po vlasech. Její tělo bylo jako v ohni a zároveň v
ledu. Nikdy dřív nic takového nepocítila. "Chci Tě.", řekl Rafael. Isabela věděla oč jí žádá,
byla už rozhodnutá delší dobu. Věděla, že jí Rafael miluje. "Ano, vem si mě." řekla ve
sténání. Rafael uchopil svůj penis a nasadil jej na její dírku. "Budu do tebe vstupovat pomalu,
trochu tě to bude bolet. Ale jenom poprvé." Jeho žalud se začal nořit do její vagíny. Žalud
zajel do ní celý, v tom narazil a nemohl dál. Rafael malinko zatlačil, "Á", sykla Isabela. Jeho
penis se začal celý nořit do její pochvy. Panenská blána byla roztržena. Rafael jí líbal na ústa
a rytmicky jí začal šoustat. Jeho penis zajížděl dovnitř a ven. Oba začali nahlas hekat. Rafael
věděl, že je citlivá na ouško, když byli před tím na seníku. Opatrně se jej teď dotkl ústy.

2007-08-10T13:35:00.000-07:00

Pohladil jí po vlasech a přitiskl si jí k sobě. Isabela ho objala. Rafael jí vzal rukou
za bradu a dlouze jí políbil. Isabela zavřela oči. Znovu jí políbil. Ona pootevřela ústa a z
dalším políbením vnořil svůj jazyk do jejich úst. Vzrušení opět narůstalo. Isabela mu vyšla s
jazýčkem vstříc a za chvilku se velmi vášnivě oba navzájem cucali. Rafael vzal Isabelu do
náručí a nesl jí z vody ven. Sluníčko už moc nehřálo, bylo na západě a chystalo se
zapadnout. Oběma milencům nebyla vůbec zima, jejich těla byla rozpálená touhou. Rafael
položil Isabelu na měkkou teplou travičku. Znovu a znovu líbal Isabelu na ústa. Celým svým
tělem jí hřál a ona hřála jeho. Isabela najednou začala cítit, jak se Rafaelův penis začíná
postavovat a tvrdnout. Cítila zvláštní vzrušení a chuť po Rafaelovi. Rafael to poznal na jejích
vášnivých polibcích, které byly pronikavé. Isabela byla jako dračice. Rafael jí políbil na bradu
a s hlavou sjížděl opět mezi její prsa, vyplázl mírně jazyk a sjížděl k pupíku, opět jej políbil a
sjel kousek pod něj. Přisál se ústy a sál její bříško. Isabela zavřela oči a oddechovala, její
ňadra se zvedala nahoru a dolů. Byl to krásný pohled. Rafael ale pokračoval níž. Ústy políbil
její ochlupení. Rukama jemně uchopil její stehna a něžně je laskal. Pomalu jí rozevřel její
stehna od sebe. Isabela se trochu bránila, ale Rafael jí rychle začal sát bříško a její obavy
byly ty tam. Krásně se mu celá otevřela. Začal líbat vnitřní stranu stehen. Kousat zoubkama
její jemnou kůžičku na stehnu. Jazykem jí rychle přejížděl, až zašel k jejímu přirození.
Isabela byla úplně vlhká. Jazykem se zabořil do jejich stydkých pysků a něžně je olízl.

Jeho penis vylezl ze

2007-08-10T00:34:00.000-07:00

slip jako napružený. Byl velký a ztopořený. Isabela nebyla připravená na ten pohled. Celé
zčervenala a už se tam nekoukala. Rafael to na ní poznal, že je to pro ní velký krok. Vzal
Isabelu za ruku a postavili se spolu. "Íhaha.", ozvalo se. Rafael se kouknul na Aramise. "Ty
mlč. Už jednou si nás vyrušil. To si ještě neviděl krásnou ženu? Bude ti ještě dlouho trvat,
než si najdeš nějakou klisnu. Ale nikdy nebude ani z poloviny tak krásná, jako má Isabela.",
chvástal se před koněm Rafael. Isabela se ušklíbla: "Ty mě srovnáváš s klisnou? No teda!
Pleskla ho přes nahý zadek." Rafael jí to chtěl oplatit, ale než se stačil pohnout, Isabela
udělala rychlý úkrok vzad. "Musíš si mě napřed chytnout a utíkala do tůně." Tůně byla
křišťálově čistá, ale také velmi studená. Isabela byla celá rozpálená a bylo to pro ní příjemné
zchlazení. Udělala několik temp a byla uprostřed tůně, nebyla tam hloubka. Rafael se
rozběhl v těsném závěsu za ní. Pro něj to byl šok, nebyl zvyklý koupat se v takové studené
vodě. Navíc byl dosti vzrušený jeho penis na to rychle zareagoval, až ho to zabolelo. Isabela
neměla kam utéct, Rafael byl v mžiků u ní. Stály po ramena ve vodě. "Ty nejsi žádná klisna,
Isabelo. Promiň, já jsem se jen nechal unést tím koněm. To je takový…", začal se zlobit
Rafael. "Nezlob se na něj. Je moc hodný. No tak, uklidni se.", klidně řekla Isabela a chytla
Rafaela kolem krku a políbila ho. "Ne jsi spíše jako zlatá rybka, Isabelo.", smál se Rafael a
potopil se pod vodu. Nosem jí klouzaje po prsou, po bříšku. Políbil jí pod vodou na pupík.
Isabela se nad hladinou smála. Ale Rafael sjel ještě níž a políbil jí až na spodek jejího
pahorku. "Ááá", vyjekla Isabela a vytáhla z vody Rafaela. "Ty zlobíš.", řekla a potopila se pod
vodu ona. Políbila ho na prsa, pak na bříško a klesala níž. Pohled na jeho penis jí velmi
udivil. Najednou byl tak malý. Co se mu to stalo? Vyplavala nahoru. Byla celá zaražená.
Rafael jí to poznal na tváři. "Co se ti stalo?", zeptal se jí. "Tvůj…No, tvé mužství. Je najednou
nějaké malé a jen tak visí.", bála se mu odpovědět Isabela. "To je normální Isabelo. Je tady
moc studená voda a já nejsem tolik vzrušený.", ujišťoval jí Rafael, že se nic zlého
nepřihodilo.

2007-08-08T13:58:00.000-07:00

"Teď já!", řekla. A začala mu rozepínat modrou košili.
Knoflíček po knoflíčku, občas se mu při tom podívala do očí, očka jí svítila vzrušením.
Odkryla jeho hruť a sňala mu košili. Rukou sjela od jeho krku až na břicho. Měl tělo opravdu
krásně tvarované. Potom jej políbila na ústa, pak na bradu, na prsa. Přesunula se k jeho
bradavce, Rafael se položil do trávy. Isabela sála jeho bradavku, byla o hodně menší než ty
její. Ale Rafaela to očividně vzrušovalo. Začal hodně dýchat a srdce se mu rychle rozbušilo.
Krátkými polibky pokračovala až na jeho břicho. Také obkroužila pupík, jako před chvílí on jí.
"He.", vydal ze sebe Rafael vzrušením. Za chvilku jej přestala líbat a rukou mu jezdila po
prsou a pak přešla na břicho, přeci jenom se ostýchala. Rafael jí něžně vzal za ruku, pořád
ležel a přesunul jí ke knoflíkům u kalhot. Pohladil jí ruku. Isabela se dotkla kalhot, cítila přes
ně jeho ztvrdlé mužství. Podívala se do očí Rafaelovi. On se usmíval a zavřel oči. Isabela
pomalu začala rozepínat knoflíky u kalhot. Kalhoty se v tom místě úplně nadouvaly. Potom
uchopila kalhoty na Rafaelových bocích a i se slipy je pomalu svlékala.

Rafael začal rozepínat knoflíky u halenky.

2007-08-05T23:59:00.000-07:00

Isabela se na něj ostýchavě podívala, ale nebránila se tomu. Jednou rukou zajel pod látku.
Hmatem ucítil krásně teplou pokožku, pomalounku jí přejel přes její bradavku a palcem
odkryl látku halenky. Před jeho očima se odkryla její kozička. Bradavka opět stála jako v
pozoru. Něžně jí laskal rukou a zároveň Isabelu líbal na krku. Isabela začala sténat. S
polibky pokračoval až na bradavku, kterou několikrát obkroužil rychle jazykem a pak stiskl
zuby, až se Isabela celá zatřásla. Rukou odkryl celé její poprsí a stejně laskal i druhé ňadro.
"Ach, Rafaeli...", hřejivě promluvila Isabela. Rafael jí svlékl halenku. Jeho polibky směřovaly
na její bříško. Nejdříve políbil pupík a rychle jazykem obkroužil kolečko kolem něj. Rukama
mezi tím rozepínal knoflíky po straně sukénky. Pak s jazykem sjel pod pupík, pořád níž, až
téměř na látku sukně. Uchopil sukni na Isabelině bocích a sunul sukni i kalhotky dolů,
zároveň s jazykem zajel až do jejích chloupků na pahorku. "Á, Rafaeli, co to děláš?!",
vzdychla Isabela. Už zase ucítila stovky mravenců po celém těle. (autor: Isabela si nelehla
do mraveniště, byla tam krásně měkká tráva a žádný hmyz :-) Vzala jeho hlavu do svých
rukou, posadila se a políbila jej.

2007-08-04T13:15:00.000-07:00

Očí se jí rozzářily a Rafael opět zahlédl jejich modrý plamen. Dal by
všechno za to, aby byla šťastná. "To je nádherná květina. Nikdy jsem takovou ještě neviděla.
Co je to?", ptala se Isabela. "Obchodník mi řekl, že pochází až z Indie. Jmenuje se orchidej.
Nedovolil mi jich koupit víc. Je to prý unikát. Je opravdu nádherná.", vysvětloval Rafael. "Moc
ti děkuji. Mám velmi ráda květiny. Toto je nejkrásnější dárek, který mi kdo dal.", řekla Isabela
a naklonila se k Rafaelovi. "Jsem rád, že se ti líbí" a políbil Isabelu. Isabela si lehla na trávu.
Rafael vzal z její ruky orchidej a položil jí stranou. Pak se přitiskl k Isabele a pokračoval v
polibcích. Vášeň narůstala a jejich polibky byly intenzivnější a vášnivější. Rafael přešel z
jejích úst na krk a hluboce ho sál. Isabela zavřela oči a celá se mu oddala. Měla na sobě
světle červenou halenku a krátkou černou sukni. Její vlasy byly rozloženy na velké ploše
trávy kolem hlavy. Vypadala to jako tmavá záře.

2007-08-02T13:34:00.000-07:00

"Tak já už půjdu, mami.", řekla Isabela. Bylo něco po páté hodině. "Tak dobrá, ale ať jsi v 9
doma.", řekla mamka. "Ano, budu.", políbila mamku a odešla z domu. Cesta pěšky do lesa
trvalo déle než na Aramisovi. Bylo trochu po šesté, když Isabela došla do lesa. Našla
travnatou pěšinku a pospíchala na palouk. Snad tam bude, pomyslela si. Za chvilku zahlédla
Aramise, jak právě večeří trávu kolem stromu, za tu dobu co tam byl přivázaný, ji spásl
pořádnou kupu. Rafael ležel na trávě na břehu potoka. "Rafaeli!", zavolala Isabela. Rafael
vyskočil, jako zajíc. "Isabelo! Ten týden byl ale dlouhý.", běžel Rafael k ní. Chytil jí do své
náruče, trochu jí nadzdvihl a otočil se s ní jednou dokola. Oba se smáli. Pak jí postavil na
zem a dlouze se políbili. "Také jsem se na tebe už moc těšila.", řekla Isabela. "Něco jsem ti
přinesl.", tajuplně řekl Rafael. Isabela zvědavě nadzvedla obočí. Rafael utíkal na břeh a vzal
ze země zabalený papír. "Je to vzácnost.", řekl. Isabela šla k němu na břeh a posadila se na
trávu, byla po té dlouhé cestě trochu utahaná. Rafael si k ní přisedl a podal jí papír. Isabela
opatrně rozbalila papír.

2007-08-01T23:21:00.000-07:00

"Souhlasím, je pro dívku, která je ještě hezčí, než tento květ orchideje.", řekl
Rafael. "Á, pán je zamilovaný romantik. To vám musím dát tu nejhezčí.", obchodník květ
zabalil do jemného papíru a dal jej Rafaelovi. Rafael poděkoval a zaplatil. Teď už mám vše,
můžu se vydat na rendez-vous. Sedl na Aramise a zamířil k lesu. Netrvalo dlouho a byl na
známém palouku. Uvázal Aramise u stromu, aby neztropil zase nějakou nemilost. A šel ke
břehu. Měl ještě spoustu času. Tak si lehl do trávy, vedle sebe položil orchidej a koukal se na
mraky.

Ještě štěstí,

2007-07-30T23:35:00.000-07:00

že
podkoní byl zrovna pryč, jinak by určitě
zjistil, že takhle navoněnej mužkej jede za
nějakou slečínkou. Aramis z té vůně úplně
frkal. "Nono, klídek, kamaráde. Snad jsem to
zase tolik nepřehnal.", ospravedlňoval se
Rafael. Vzal kartáč a Aramise pořádně
vykartáčoval, aby z něho byl hezký fešák.
Nasadil mu nejlepší sedlo a vyjeli spolu z
hradu. Bylo něco kolem druhé hodiny, když
projel alejí. Do šesti bylo ještě času dost, ale
on chtěl koupit také nějaké květiny, aby Isabele udělal radost. S Aramisem přijel až na rynk.
Prohlížel si stánky, až konečně narazil na jeden, ve kterém prodávali cizokrajné květy. Nikdy
ještě takové skvosty neviděl. "Co to je květiny?", ptal se prodavače. "Říká se jim orchideje.
Cestovatelé je dovezli až z daleké Indie. Jejich krása je hodná králům, pane.", poučoval ho
obchodník. "Koupím je, dejte mi tři kusy.", poprosil Rafael. "Ale pane, tato květina se nedává
po kusech, jsou to unikáty. Slíbil jsem, že každému člověku dám pouze jeden květ." Rafael
ještě nikdy nepotkal obchodníka, který by odmítl prodat více zboží. Ale budiž. Ty květy byly
tak překrásné.

Konečně nadešel ten den.

2007-07-29T23:36:00.000-07:00

Isabele skončilo domácí vězení. Mamka ještě několikrát varovala
Isabelu, pokud Rafaela někdy uvidí, tak ať ho slušně odmítne. Ten den mamka potřebovala
něco nakoupit na trhu na rynku a tak dala dceři peníze, aby šla nakoupit místo ní. Isabela
vzala peníze a šla. Bylo kolem poledne, na rynku nebylo tolik lidí, většinou obědvali.
Nakoupila potřebnou zeleninu, co mamka chtěla a vrátila se domů. "Mamko, měli všechno,
co jsi chtěla.", položila zeleniny v košíčku na stůl a vedle rozložila zbylé peníze. "Potkala
jsem na rynku holky z vesnice. Chtějí, abych s nimi šla k večeru vyrábět věnce.", lhala
obratně Isabela. "No, to bych ti mohla dovolit. Nevíš, kdy se ti taková věc bude jednou hodit.
Třeba je budeme někdy moci i prodávat. Tak dobře, ale před devátou, ať jsi doma!", řekla
pevným hlasem mamka. "Ano, mami a
děkuju.", políbila Isabela mamku na tvář a
odběhla do svého pokoje, až práskly dveře.
Holka bláznivá, pomyslela si mamka.
Isabela se začala strojit na večer. Ale nesmí
to být zase až moc nápadné, aby to mamka
nepoznala, že místo na dělání věnců, jde za
Rafaelem. Rafael se ten den nemohl už
dočkat večera. Latinu už v poledne nechal
na pokoji. Oběd doslova zhltnul a spěchal do
svého pokoje. Vzal si na sebe bavlněnou
tmavě modrou košili a černé úzké kalhoty.
Nazul si kožené boty se špičkou. Navoněl se
parfémem a vyrazil do stájí.

Isabela

2007-07-29T02:20:00.000-07:00

byla druhý den jako vyměněná, už nebrečela a chvílemi se i smála. Mamka byla
šťastná, snad se jí to povedlo, toho panského kluka jí vyhnala z hlavy. Isabela jí pomáhala v
kuchyni a mamka jí k večeru svolila, aby si šla chvilku pracovat na zahrádku. Isabela byla
velmi ráda, že jí to mamka dovolila, milovala květiny. Ten den bylo velké horko a květinky si
vysloveně žadonily o to, aby je někdo zalil. Týden utíkal jako voda. Rafael se učil latinu,
Aramise nechal odpočinout a trávil většinu času v zahradách kolem hradu. Odpoledne vždy
poobědval s otcem. Často spolu mluvili o věcech, které by se měly změnit. Fréderic mluvil o
králi Ludvíkovi XIV., jeho politika se mu v určitých ohledech nelíbila a chtěl by některé jeho
zákony změnit. Poslal do Paříže svého vyslance, aby králi sdělil nové požadavky na zlepšení
přístavu, navíc se po zimě nevrátila jedna z obchodních lodí krále. "Vyslanec se má z
odpovědí od krále vrátit na konci srpna.", domluvil Fréderic. Rafael byl zamyšlený a koukal
do prázdna. "Chlapče, ty mě vůbec neposloucháš! Vypadáš, jako by jsi byl zamilovaný.",
smál se otec při obědě. Ani netušil, jakou má pravdu. Nebyl den, kdyby Rafael a Isabela na
sebe nemysleli. Rafael byl v tu chvíli myšlenkami u ní. Co asi dělá? Snad jí moc mamka
nehoní. Už abych jí viděl.

2007-07-26T13:28:00.000-07:00

Už ne, dost! V duchu si pomyslela. To se nedá vydržet. Isabela Rafaela chytla za
ramena a přitáhla ho na své tělo. Ucítila jeho hruť na svých prsou. Isabela zaklonila hlavu
rozkoší. Rafael jí nedal oddychu. Políbili jí prudce na ústa. "Íhahá!!", ozvalo se! Rafael sebou
trhl, jako by jím projelo tisíc jehel. "To je Aramis!", křikl Rafael. Isabela rychle přes sebe
přetáhla noční košilku. Rafael na sebe nandal v mžiku košili, vzal Isabelu za ruku. "Pojď,
půjdeme se podívat, co se děje.", pravil Rafael. Potichu otevřel dvířka seníku. Za plotem
viděl Aramise, jak okusuje dřevěný plot a snaží se dostat dovnitř. "Já toho koně zastřelím.
Nemůže být chvilku beze mě.", chytil se za hlavu Rafael. Isabela se ulekla: "Vzbudí matku!
Rychle. Zadrž ho!" Rafael na nic nečekal a rychle slezl po žebříku. Isabela jej také honem
následovala. "Sejdeme se za týden na tom palouku, v šest. Dobrá?", volal Rafael. "Dobře?
Měj se moc hezky.", políbila ho Isabela na rozloučenou a rychle utíkala k oknu. Rafael, jak
byl v ráži, přeskočil plot. "No, už mě tu máš. Ty můj kamaráde. Ty my ale provádíš věci.
Pojď, musíme zmizet.", nasedl na něj a rychle cválal pryč. Isabela mrštně jako kočka (a k té
neměla daleko) vyskočila do okna, rychle jej zavřela a lehla do postele. Za chvilku uslyšela
kroky po schodech. Otevřely se dveře od jejího pokoje. Byla to matka, která šla zkontrolovat
dceru, jestli spí. V Isabele byla malá dušička, ani se nehnula, snažila se předstírat spánek.
Matka k ní ještě přišla trochu blíž, ale když viděla, jak příjemně oddechuje. Ulevilo se jí, že
našla dceru na svém místě a spokojeně odešla. Isabela si oddychla. To teda bylo něco.
Ještě se pořád celá chvěla. Ale v duchu jí hřála myšlenka na milovaného

2007-07-26T00:23:00.000-07:00

Rukou přejel na vnitřní stranu stehna a něžně jí laskal.
Isabela začala rychle dýchat, takové vzrušení nešlo vydržet, byla celá bez sebe. "Ách.",
vydala ze sebe. Rafael se usmál a líbal jí zase na krku. Isabela se mu celá oddala a
vychutnávala si jeho vášnivé doteky. Rukou pomalu zabrousil až na její ňadra. Košilku přitom
svinul až téměř ke krku. Isabela se poprvé před ním ukázala nahá a bylo to také pro ní
poprvé před mužem. Docela se styděla a jednou rukou si zahalila svá prsa. Rafael sjel
hlavou na její bříško, bylo nádherně běloučké a sametové. Její pupíček si úplně žadonil o to,
aby ho polaskal. Přisál se k jejímu bříšku svými ústy a pokračoval až pod pupík. Vystrčil
nepatrně jazyk a obkroužil její pupík svými ústy a jazykem. "Ách, ách", sténala už nahlas
Isabela, byla jako v plameni. Nikdy by nevěřila, že může být něco tak příjemného. Rafael
pokračoval výš na její hruť, líbaje jí výš a výš. Její ruka jako by sama uvolnila tu krásu.
Isabela odhalila své poprsí. Rafael se nemohl vynadívat, její prsa byla jako dva dorty s
třešničkami na vrcholu. Nádherně zaoblená a kůže jako hedvábí. Bradavky krásně
růžovoučké a nalité krví připomínající dva hrášky. Rafael přiložil svá ústa na její bradavku a
začal jí žužlat. Isabele prudce tlouklo srdce. Jazykem přejel mezi prsa a přešel na druhý
kopec.

2007-07-24T13:58:00.000-07:00

Rafael se trochu oddálil, aby mohl zaostřit. Isabela se
smála. "Jsi krásná, Isabelo.", smál se také Rafael. Isabela položila ruku na jeho košili na
hrudi. "Jsi určitě silný!", špitla Isabela. A trochu rukou zatlačila na jeho prsa. Cítila, jak má
pevné tělo. Nevěděla, co se s ní děje, ale měla strašně velkou chuť mu sundat košili. Bylo to
tak intenzivní. Rafael rovněž přiložil svou ruku na její hruť mezi ňadra. Pod jeho rukou klesla
látka Isabeliny košilky a na košilce se vyboulily dvě malé kuličky. Rafael po jedné přejel
rukou, byla to její bradavka. Isabela ucítila šimrající pocit, krásně příjemný. Isabela se
zadívala trochu rozpačitě na Rafaela. Nevěděla, co má dělat. Nedokázala se kontrolovat.
Trochu jí to znepokojovalo, ale jeho doteky byly tak nádherné. Nechtěla přestat. Rukou mu
vjela pod košili. Cítila jeho teplou kůži a pevnou hruť, tlouklo mu silně srdce. Rafael si rozepl
knoflíky u košile a sundal si jí. Isabela si prohlížela jeho tělo. Měl krásně vysportované svaly,
pěkně tvarovanou hruť i bříško. Moc se jí líbil, její vzrušení stoupalo. Chtěla se mu dát celá.
Rafael jí jemně oběma rukama přejel po kolenou a ulehl vedle ní. Jednou rukou se podepřel
a druhou sunul po jejím koleni nahoru ke stehnu. Políbil jí vášnivě na ústa. Isabela zavřela
oči, Rafael pokračoval dál v líbání.