stala vším. Vůbec mu nevadilo, že je pouhou švadlenkou, miloval jí jako člověka, jako ženu,
kterou měl nade vše rád. Jaro uteklo velmi rychle, blížil se
konec srpna a léto se chystalo předat štafetu podzimu.
"Cogito ergo sum.", domluvil Rafael a zavřel knihu latiny. Měl
se dnes sejít s Isabelou na louce, která ležela nedaleko aleje.
Je to kousek, nemusím tahat Aramise ze stáje, ať si dnes
pořádně odpočine. Půjdu se projít po svých, řekl si Rafael.
Oblékl si přes sebe jemnou šedivou vestu a vyšel ze svého
pokoje. Na chodbě potkal svou chůvu Annu, držela v ruce
prachovku a oprašovala obrazy, které visely po stěnách
chodby. "Dobrý den, Anno. Jak se dnes máte?", ptal se Rafael.
"Jak bych se měla. Jako vždycky, pane Rafaeli. Ani špatně ani
dobře. Moje nohy mi už neslouží jako dřív.", smutně
odpověděla Anna, byla u jeho otce zaměstnána už přes 30 let
a dělala na hradu snad všechny práce. Starý pán Fréderic jí
měl velmi rád a často se jí svěřoval se svými problémy, které
měl. Anna se mu vždy se vším snažila pomoct. Rafael odešel z
domu na zahradu. Mezitím Anna otevřela dveře do pokoje
pana Rafaela a utírala prach po posteli, poličkách a na stole. Podívala na okno, jestli je
řádně čisté, všimla si Rafaela, jak jde po zahradě směrem k hlavní bráně. Rafael šel svižným
krokem, v tom zahlédl na záhonu před sebou nádhernou růži. O ní přece může Isabela
klidně říct, že si jí utrhla někde na zahrádce. Tu by od něj mohla konečně přijmout, to je
nápad. Konečně jí můžu dát květinu.
posted by brambora @ 11:10 PM
<< Home