Henrietty, měl spadeno na jinou květinku. V duchu ho pořád spalovalo včerejší odmítnutí
Isabely. Od sloužících se dozvěděl, kde má komnatu Isabela a rozhodl se jí získat. Přišel
před její dveře a zabouchal. Isabela byla uvnitř a nic netušíc řekla: "Dále." Pier bez váhání
prudce vkročil dovnitř: "Dobrý den, krásko.", tvrdým hlasem řekl Pier. Isabela seděla u stolu,
šila šaty. Poznala ten hlas, celá se otřásla a rychle vyskočila od stolu. "Co tu chcete?! Běžte
pryč!" "Ale no tak, Isabelo. Žádná dívka si dosud na mě nestěžovala. Všechny na konec byly
rády." Pier se k ní pohyboval stále blíž. Isabela stála u okna, na protější stěně zahlédla
vedlejší dveře. Rychle se k nim rozběhla, ale Pier byl velmi mrštný a sevřel Isabelu rukama v
koutě komnaty. "Ty divoká kočko, neutíkej mi pořád." Surově ji sevřel rukama, až Isabela
vyjekla bolestí. "Puste mě, pane. Nic jsem vám neudělala. Proč to děláte?", žadonila Isabela.
"Moc se mi líbíš, Isabelo. Buď moje.", trval na svém Pier. "Hnusíte se mi, pane. Na povel vás
nemohu milovat.", snažila se Isabela vyprostit z jeho sevření. "Budeš moje po dobrém nebo
po zlém.", zlostně zafuněl Pier a chtěl jí políbit. Ta ho začala škrábat. "Pustě mě.", řvala. Pier
jí uchopil surově za bradu a přiložil hrubě ústa na její. "Nééé!", prala se Isabela. Kdo ví, kam
by to vše došlo. V tom se ozvalo za Pierem: "Puste jí, pane Piere. Odejděte!" Pier se vztekle
otočil, kdo si to dovoluje? Za ním stála Charlotta. "Co si to dovoluješ, ty služko? Zmiz!", sykl
Pier a znova pevně stiskl Isabelu. "Pomoz mi, Charlotto!", bolestí sténala Isabela. Charlotta
se na Piera vrhla a snažila se jej odtrhnout. Pier byl velmi silný: "Ty děvko!" Náhle se otočil a
vrazil prudce pěstí do obličeje Charlottě, ta tu ránu nečekala, zavrávorala a spadla na zem.
posted by brambora @ 4:11 AM
<< Home