úplně vyděšená, ne! To nesmí! "Prásk!", ozvalo se. Isabela mu dala rukou facku, Pier trochu
zavrávoral a pustil jí. Isabela rychle utíkala chodbou pryč. "Ty děvko! Budeš moje! Ať chceš,
nebo nechceš!", křičel za ní Pier. A rozběhl se za ní. Chodba byla zatočená do oblouku a
všude tma, po stranách bylo mnoho dveří. Pier netušil, kam Isabela zaběhla. Počkej, já si tě
najdu. Ale teď už nikoho nemůžu rušit. Pomyslel si Pier. Musím si zjistit, kde má svou
komnatu a zítra za ní zajdu. Bude moje! V duchu nepříčetně přemýšlel Pier. Sebral se a
odcházel do domu do podhradí.
"Buch Buch…Buch Buch..", ozývalo se potichu za dveřmi na kraji chodby. Bylo to vyplašené
srdéčko Isabely. Isabela stála v komnatě za dveřmi a ani nedutala. Ještě se pořád po těla
třásla. Odporný chlap! Jak si vůbec něco takové mohl dovolit? Isabela se bála pohnout, aby
jí ještě neuslyšel. Ale Pier byl už pryč. Isabela si pomalu oddychla, asi se jí povedlo utéct.
"Paní, co se stalo?", ozvalo se za jejími zády. Isabela sebou trhla, až vyjekla. "Paní, co se
děje?" "Ach, Charlotto!", začala brečet Isabela a chytla se jí kolem krku. Byla to její komorná.
Charlotta byla mladá hezká dívenka s blonďatými krátkými vlásky, roztomilou pihou na
tvářičce a červenými tvářičkami. "Paní, Isabelo. Neplačte. Kdo vám, co udělal?", pořád se
vyptávala Charlotta. Isabela jí vzlykala v náručí: "Hrozně jsem se vyděsila, Charlotto. Potkala
jsem velmi odporného muže. On mě chytil…..a….." Dál brečela Isabela, nemohla ani mluvit.
"Uklidněte se paní, posaďte se na postel.", pomohla jí sednout Charlotta. Hladila Isabelu po
vláskách a chlácholila jí. Isabela se trochu uklidnila a vysvětlila Charlottě, co se stalo. "To je
ale drzost!", křičela nahlas Charlotta. "Znám toho pána, je to Pier de Morsauf. Strašlivý
proutník. Ještě štěstí, že jste mu utekla. Kdo ví, jak by to dopadlo.", vztekle mluvila Charlotta.
"Tu máte kapesník.", a podala ho Isabele. Isabela smrkala a utírala si slzičky z očí. "Už je po
všem, paní. Lehněte si. Musíte se z toho vyspat. A jak vám paní Henrietta nakázala, abyste
hned začala šít šaty? To nepůjde! Stejnak tu teď nemáme látku. Lehněte si.", nakázala
Charlotta. Isabela se smutně koukala na Charlottu, ale už nijak nedokázala oponovat.
Poslechla její slova a Charlotta jí uložila do postele. Isabela vyčerpáním brzy usnula. Ach,
má paní. Její krása jí spíše přináší bolest než radost. Má těžký život. Pomyslela si Charlotta,
pohladila po obličeji spící Isabelu a odešla do svého pokoje, který byl ve vedlejší místnosti.
Měla Isabelu, jako svou paní, velmi ráda. Někdy jí brala více za svojí přítelkyni, než za svou
paní. Nikdy by si neodpustila, kdyby se Isabele něco stalo. Na toho Piera si musíme dát
pozor, říkala si pro sebe Charlotta a chystala se jít také spát.
Pier mezitím sešel z hradních schodů a zamířil do svého domu, který byl přímo v uličce na
úpatí schodů. Otevřel domovní dveře, zevnitř se ozýval hlasitý ryk a cinkání kordů. Pier
rychle pospíchal do hlavní místnosti, odkud zvuky přicházely. Co se to tu zase děje? Říkal si
Pier a vešel do místnosti, kde na stole stáli dva muži a zuřivě spolu šermovali. "Tak dost!",
hlasitě na ně zařval Pier. Muži sebou trhli a okamžitě přestali šermovat. Seskočili ze stolu a
klekli si na kolena. Byl to Eugen a Lois, věrní sloužící Piera. "Promiňte pane, nechali jsme se
unést bojem. Byl to pouze trénink.", obhajoval je Lois. "Pánové to jste opravdu přehnali.
Zničíte mi nábytek! To nemůžete jít do tréninkové haly? Rád si s vámi také zašermuji. Ale
tady ne! Ať se to příště neopakuje!", přísně mluvil Pier. Oba dva poslušně kývli hlavou. "No
dobrá. A teď mi Loisi přines kapku červeného k posteli. Půjdu si lehnout. Mám hroznou žízeň
a špatnou náladu.", nakázal Pier a šel do své ložnice. Pořád vnitřně cítil, jak jej Isabela
urazila. To si přeci nemůže dovolit, taková nějaká švadlenka, aby odmítla mě! Piera! To si
nedovolí ani dvorní dámy! Musí být moje, zítra za ní přijdu a bude má. Pier popíjel víno a
chystal se na kutě.
posted by brambora @ 5:28 AM
<< Home