sobě měli modrý oblek s bílými popruhy. Pochodovali jako jeden muž. Za nimi následovalo
několik povozů s dvořany. Vedle povozů jeli dragouni na černých koních, za pasem měli
šavle a na hlavách velké černé klobouky. Dvořané byli oblečeni v nádherně zdobených
šatech s brokátu, sametu a kožešin. Na hlavách většina nosila bílé paruky. Poddaní kolem
silnice nahlas křičeli na pozdrav a někteří mávali koupenými vlaječkami od obchodníků.
"Král, tam je král!", začal někdo z nich volat. Rafael se podíval na povozy. Ano! V dalším
povozu je Ludvík! "Podívej se, Paule. To je náš král!", se zaujetím mluvil Rafael. Ludvík měl
na hlavě zlatou korunu zdobenou safíry, ametysty a drahokamy, v jedné ruce držel zlaté
žezlo s křížkem na vrcholu a v druhé jablko zdobené perlami. Oblečen byl do žlutého obleku,
který byl šit zlatými nitěmi. Byl velmi slunečný den, slunce zářilo na Ludvíka a jeho oblek
svítil jasnou září. Opravdu vypadal jako král Slunce. Hlavou kýval na poddané a ti pleskali a
volali: "Bravó! Ať žije král!" Povoz s králem pomalu projel kolem skály a za ním následovaly
další povozy. Rafael se nemohl na průvod dosti vynadívat. Pečlivě sledoval další povoz. Na
jedné straně povozu seděla žena v paruce s nádhernými dlouhými červenými šaty. V ruce
měla vějíř a pomalu se ovívala. Naproti ní seděla další žena, ale ta na sobě neměla žádnou
paruku. Měla překrásné dlouhé tmavé vlasy. "Ach můj Bože!", zařval Rafael. Paul se hrozně
vyděsil, až málem spadl ze skály. "Pane Rafaeli, co se vám stalo?!", nechápal Paul. "Paule,
v tom kočáře! Tam!", ukázal Rafael. Paul se zadíval do kočáru. "To je ISABELA!!!!!", úžasem
zařval Rafael. "Nemýlíte se, pane?", nevěřil Paul vlastním očím. "Paule, v tomhle bych se
nikdy nemýlil. Isabelu bych poznal mezi tisíci ženami.", hovořil Rafael. "Kde se tu vzala? Jak
to, že není doma?", ptal se Rafael. Paul kroutil hlavou, tohle se nadá jenom tak vysvětlit.
"Musím jí dát nějak vědět. Isabeló! Isabeló!", křičel ze skály Rafael a mával. Ale marně, dav
jej z blízka snadno překřičel. Isabela si Rafaela nevšimla. "Neslyší mě, Paule. Co mám
dělat? Isabeló!", zkoušel znovu Rafael. "To nemá cenu, pane. Ani slézt včas nestíháte.
Uklidněte se, uvidíte jí v Louvru. Máte přeci audienci u krále.", řekl Paul. Rafael byl mimo své
smysly, moc jí musí vidět. Teď konečně, po tak dlouhé době. Je pořád tak nádherná, jak si jí
pamatoval. Ne, je ještě krásnější. Musím s ní, co nejdříve mluvit. "Musím jít, co nejdříve na
audienci ke králi. Musím jí okamžitě vidět a mluvit s ní. Paule, ona je mi vším.", sklesle mluvil
Rafael. "Uvidíte jí, pane. Nemějte strach. Nehte krále přes neděli odpočinout. Jistě začne v
pondělí úřadovat. Běžte na audienci hned v pondělí.", pravil Paul. "Máš pravdu, Paule. To
bude nejlepší. V pondělí vyrazím do Louvru. To je nádhera! Isabela je tu!", křičel do nebe
Rafael.
posted by brambora @ 2:44 AM
<< Home