pomyslel si Rafael. Za několik dní začne jaro. Pozvolna se budu muset připravit na audienci
u krále, docela to uteklo. Král Ludvík nebyl ještě v Louvru, zimu strávil ve Versailles a někdy
na jaře se měl vrátit zpět opět panovat do Paříže. Bude to právě rok, co jsem poznal Isabelu,
ach, jak už dlouho jsem jí neviděl, smutně vzpomínal Rafael. Ze vzpomínek ho vyvedl Paul:
"Dobré ráno, pane. Dnes máte jít poprvé do nemocnice." "Máš pravdu, Paule. Už se moc
těším.", radostně mluvil Rafael. Rychle se oblékl a nasnídal. Zkontroloval, jestli má v náprsní
kapse Bibli. Dodávala mu sílu a navíc lékař se často setkává se smrtí. Někdy třeba bude
nutné pronést poslední slova. Vyrazil z Marvevil na 5. Avenue. Marbouty ho už čekal na
pohotovosti. "Ahoj Rafaeli. Jsem rád, že jsi přišel. Je tu plno práce jako vždycky. Každá ruka
dobrá. Pojď a přidrž mi tu ten obvaz.", říkal Marbouty a obvazoval popálenou ruku nějakého
muži. "Támhle v rohu je žena se zlomenou rukou. Prosím tě, zpevni jí to a obvaž.", nařídil
Marbouty zavazujíc popáleninu. Rafael vzal ze stolu pevnou dlahu a přišel k ženě. "Dobrý
den. Jsem doktor Rafael. Pomůžu vám.", podíval se očkem na Marboutyho. On se usmál,
hřála ho ta slova u srdce. Rafael přiložil dlahu k ruce. Druhou rukou vzal obinadlo a mistrně
obvazoval zlomeninu k dlaze, až byla ruka krásně celá zavázaná. Potom vzal široký obvaz,
přehnul ho přes cíp, jeden kraj zavázal na uzlík. "Prosím, vložte do něj ruku.", poprosil ženu
a druhý cíp obvazu jí převázal za krkem. Vytvořil tak košík pro podpírání její zlomené ruky.
posted by brambora @ 2:54 AM
<< Home