Isabela s krásnými modrými šaty držíc na ramínku. Pier strnul úžasem. Nikdy dříve takovou
nádhernou ženu neviděl. Henrietta byla sice krásná, ale Isabela vypadala jako anděl. Snad
každý muž, který spatřil Isabelu, se musel do ní zamilovat. Pier propadl jejímu kouzlu v
jediný okamžik. Jeho oči plály úžasem při pohledu na tvář Isabely. Nemohl ze sebe vydat
slova, jak byl unešen do nebeských výšek. "Dobrý den, pane.", pravila Isabela a poklonila se.
Pier se trochu probral a poklonil hlavou. "Přinesla jsem paní Henriettě její nové šaty, právě
jsem je dokončila.", pokračovala Isabela. Henrietta vyšla z ložnice, měla na sobě oblečenou
noční košilku, kterou si rychle přes sebe oblékla. "Isabelo! Jsi rychlá, ukaž mi je. Už se
nemohu dočkat!", říkala Henrietta. Isabela rozvinula složené šaty před Henriettu. "Jsou
výjimečné, Isabelo. Nikdy jsem takový nádherný střih neviděla a ta barva, přecházející z
tmavé na světlou. Úžasné! Ty mi budou závidět všechny dvorní dámy v celém království!",
pravila Henrietta a zkoušela si je před zrcadlem, jak jí budou slušet. Pier se pořád jako v
mrákotách díval na Isabelu, naštěstí si toho Henrietta nevšimla, měla oči pouze pro ten
skvost. "Isabelo, máš úžasné nadání. Víš, co by bylo moc krásné?", říkala Henrietta. Isabela
pozvedla nechápavě oči. "Chtěla bych ještě světlé večerní šaty. Podobného střihu, ale jasně
zářivé. Pokud se ti to povede a já budu spokojená. Vychválím tvou zručnost v celém
království. Dobře?", ptala se Henrietta. "Jak si přejete, má paní.", odvětila pokorně Isabela.
"Běž hned šít! Musí být, co nejdříve. Chci je mít. To je tak vzrušující.", vzrušeným hlasem
pravila Henrietta. Vůbec jí nezajímalo, že se blíží půlnoc. A že je jistě Isabela utahaná. Ale
příkaz je příkaz, to věděla Isabela velmi dobře. Poklonila se: "Dobře, paní. Začnu ihned."
"Tak utíkej, Isabelo. Pusť se do práce.", znovu přikazovala Henrietta. Isabela byla na
odchodu. Pier se konečně probral. "Budu už muset také jít, Henrietto. Tak nashledanou."
Henrietta se usmála na rozloučenou a znovu si prohlížela v zrcadle ty nádherné šaty. Vůbec
jí teď Pier nezajímal. Pier se za to ale vůbec nezajímal o její šaty, oči nespustil z Isabely.
Když se zavřely za nimi venkovní dveře, Pier neváhal a oslovil Isabelu. "Tak Isabela. Ty jsi
nová dvorní návrhářka?", ptal se Pier. "Ano, pane. Snažím se." "A zřejmě velmi dobře. Paní
Henrietta byla velmi spokojená. Ty šaty jsou nádherné, ale to není nic proti tvé kráse. Nikdy
jsem ještě tak překrásnou ženu neviděl.", nesměle řekl Pier. Patřil k největším proutníkům v
celém království. "Ale pane. To není možné.", nervózně řekla Isabela. "Já nelžu. Okamžitě
jsem se zamiloval do tvé krásy. Pojď, buď mou.", chytil zhurta Isabelu kolem ramen. "Pane!!",
křikla vyděšením Isabela. Pier byl doslova hulvát. Isabela sice znala spoustu kluků od nich z
vesnice, ale nikdo nebyl takový hulvát jako tento šlechtic. "Co si to dovolujete?! Puste mě,
budu křičet!", křičela silněji Isabela. Pier si najedou uvědomil, že to bylo asi opravdu moc
hrrr. Navíc by to mohla slyšet Henrietta. Pustil ze sevření Isabelu. "Nikdy mě zatím žádná
žena neodmítla. A navíc ty jsi pouze služebná. Musíš poslouchat své pány!", tvrdě mluvil
Pier. Isabela nevěděla, co má dělat. Nejraděj by utekla, ale vždyť může. Chtěla se od něj, co
možná nejrychleji rozběhnout pryč, ale Pier jí pohotově chytil za ruku a opět přitáhl k sobě.
"Kam pak? Ještě jsem s tebou nedomluvil!", a chtěl jí násilně políbit.
posted by brambora @ 2:18 AM
<< Home