se převrátil v posteli na bok a ospale zavrčel. Vůbec se mu nechtělo vstávat. "No, tak pane.
Vstávejte. Čeká vás audience u krále, musíte se připravit!", povídal dál Paul. Rafael se
najednou posadil. "Paule, promiň, úplně jsem zapomněl. Kolik je hodin? Musím, co nejdříve
vyrazit!", pravil rychle Rafael. "Je čas pane. Hodiny odbyly devět hodin. Na audienci musíte
jít nejdříve po obědě, to král bude v dobré náladě. Teď se pojďte nasnídat. Pak se
připravíte.", řekl Paul. "Ještě že tě mám, Paule.", smál se Rafael a šel se nasnídat. Po
snídani se opět společně vrátil s Paulem do svého pokoje. "Co si budete přát na sebe, pane
Rafaeli?", ptal se Paul. "Paule, nad tím vůbec nemusím přemýšlet. To vím, už dávno.",
tajuplně řekl Rafael. A otevřel šatník. Očima projel po pověšených šatech na ramínkách.
"Mám přeci svůj nejkrásnější oblek.", a vyndal sametový černý oblek. "Ale to je přeci ten
oblek, co jej šila Isabela!", užasle řekl Paul. "Ano, je to on. Vzal jsem si jej sebou. Ten bude
perfektní pro tuto chvíli.", pravil Rafael. Paul mu jej pomohl obléknout a sundal z něho smítka
prachu. "Je opravdu dokonalý. Moc vám sluší, pane Rafaeli.", chválil ho Paul. "Isabela má
výjimečný talent, Paule." Rafael se šel podívat přes zrcadlo. "Perfekt. Teď si musím připravit
řeč a zkontrolovat pergamen, co mi dal otec.", říkal Rafael. Hlavní záměr otce byl na
rozšíření a opravení přístavu. Ludvík to musí povolit, je to jeden z nejdůležitějších přístavů
Francie. Když mu vysvětlím, kolik bohatství to může království přinést, jistě neodmítne.
Uvažoval Rafael. A začal se připravovat na audienci. Poledne se pomalu blížilo a Rafael
musel vyrazit. "Tak zlomte vaz, pane.", říkal mu mezi dveřmi Paul. Rafael se rozloučil s
Paulem a chtěl odejít. V tom jako by zkameněl. "Paule, málem bych zapomněl. V pokoji na
židli mám vestu a v ní je kapesní Bible, přines mi ji, prosím. Dává mi duševní klid a útěchu.",
vážně říkal Rafael. Paul jej poslechl, ale v duchu si říkal, že nevěděl nic o tom, že by pán tak
prahnul po církevní útěše. Rafaeli ale vůbec nešlo pouze o Bibli, sílu mu dodával ten
nádherný kvítek orchideje ukrytý uvnitř. Paul se za chvilku vrátil s knihou, ještě jednou se
rozloučili a Rafael se vydal do Louvru.
"Bravo, Vaše Veličenstvo. Opět jste vyhrál.", řekl králův kancléř André. Král Ludvík stál na
bílé lajně a v ruce pohyboval s kriketovou holí. "André, vše je v zápěstí. Síla není důležitá,
pouze švih." Král došel ke svým míčkům a pomalu je sbíral. "Pojď, zkusíme si zahrát ještě
jednou.", řekl Ludvík. "Promiňte, Vaše Veličenstvo. Ale blíží se hodina audiencí a je nutné
podepsat několik nařízení.", odvětil potichu André. "André, ty vždycky musíš zkazit dobrou
hru. Panování je tak únavné a nudné….Nuže dobrá, povinnost je povinnost. Pojďme tedy
dovnitř.", zachmuřele řek Ludvík. Sluhovi podal svou hůl a společně s Andrém odcházeli ze
zahrady do panovnického sídla. Ludvík si nasadil ve své komnatě zlatou korunu, kterou měl
na hlavě při průvodu, párkrát si povzdechl a vešel vedlejšími dveřmi do chodbičky, která
vedla do trůnního sálu. Usedl na svůj trůn a pokynul k zahájení. André vešel hlavními dveřmi,
v rukou nesl desítky spisů. "Vaše Veličenstvo, je zde několik naléhavých nařízení, které je
třeba zvážit a rozhodnout se, jak je vyřešit." André předstoupil před krále. "Kdybych je tak
mohl zvážit na váze a podle toho, jak budou těžké, budou i prosby v nich závažnější. No,
vidím, že dnes to panování bude nad míru úmorné. Začneme, ať už to máme brzy odbyté.",
Ludvík se začetl do spisů.
posted by brambora @ 3:02 AM
<< Home