rychle kapesník ze svých kalhot a začal jí obvazovat nožku. "To bude v pořádku, je to jenom
škrábnutí.", chlácholil jí Rafael. A něžně jí přitom hladil po lýtku. "Ale teče mi krev, podívej",
pořád s brekem špitala Isabela. Na noze kolem kapesníku bylo pár kapek krve. "Než se
vdáš, tak se ti to zahojí.", snažil jí trochu potěšit. "Za koho? Za tebe? Nikdy. Takovej malej
kluk!", uraženě řekla Isabela. "Isabelo! Nebuď na mě taková. Vím, přehnal jsem to. Jak to
můžu napravit.", žadonil Rafael. Pak ho to napadlo, vždyť pořád měl ve vestě tu růži. "Mám
to! Něco jsem Ti přinesl.", vytáhl Rafael z vesty růži. Byla sice trochu zohýbaná, ale přesto
pořád velmi krásná. Isabele, se nádherně rozhořely oči jasným modrým plamínkem. "Je
krásná. Ale jen tak si to u mě nevyžehlíš. Možná tak za sto let." "Za sto, to je docela levné.",
chytil oběma rukama Isabelu Rafael. A začal jí líbat. "Takže jedna, druhá…", dával jí pusinky.
"Ty jeden!", trochu se bránila Isabela. "No tak!" "Pátá, šestá…". Už se nezmohla na slovo.
Pomalu jej objala a nechala se líbat. Lehli si do trávy. Přeci jenom sto hubiček chvilku trvá.
Isabela úplně zapomněla na bolest v nožičce. Po sté hubičce Rafael zůstal ležet na zemi a
rozpažil ruce: "Jako malý jsem si vždycky přál létat jako pták. Teď když jsem tě poznal
Isabelo, někdy mám pocit, že létám v oblacích." Isabela se posadila: "Rafaeli! Kde je můj
věneček!", přerušila jeho snění Isabela. "Á, věneček. Když jsem tě zachraňoval z vody, tak
mi tam upadl. Asi už uplaval po potoce.", odvětil jí Rafael. "Cože? To se nemělo stát!", téměř
plakala Isabela. "Nebreč, to se přeci nic nestalo. Pojď uděláme nový.", chlácholil jí Rafael.
"Ty to nechápeš. Tady nejde o věneček. Říká se, že když takhle uplave věneček. Vydá se
někdo, kdo je ti nejmilejší na dlouhou pouť.", začala brečet Isabela. "Ále, to jsou jen babské
povídačky.
posted by brambora @ 12:35 AM
<< Home