opřela si o něj hlavu a pořád plakala. Něco jí říkalo, že se stalo něco hrozného. Rafael jí byl
nejmilejší, přece to není pravda. V duchu se velmi strachovala Isabela. Rafael jí něžně hladil
po vláskách a občas jí dal pusu na vlásky.
Odpoledne rychle uběhlo a Isabela se musela rozloučit s Rafaelem. Její matka pro ní měla
ještě nějakou práci. "Rafaeli, musím tě zítra vidět. Moc se bojím. Přijď za mnou na palouk.
Slibuješ?", rozechvělým hlasem řekla Isabela. "Jistě. Přijdu.", řekl Rafael. "Slibuješ?!",
žadonila o toto slovo Isabela. "Slibuju! Neměj strach, Isabelo.", odpověděl Rafael. Isabela ho
chytla kolem krku a velmi vášnivě ho políbila, skoro jako kdyby měla být jejich poslední.
Rafaelovi téměř také vytryskly slzy, nechápal to. "Měj se moc hezky a ahoj.", rozloučil se s ní
Rafael. "Ahoj, Rafaeli.", loučila se Isabela a pomalu odcházela po cestičce kolem louky
domů.
posted by brambora @ 12:13 AM
<< Home