kaamasutra

Isabela

seděla na židli u sebe v pokoji. Hlavu s rukama opřenou o stůl a plakala. Už je po
šesté hodině a já tam nepřijdu. Proč se to muselo stát? Určitě se naštve a nechá mě být.
Nechci o něj přijít. Bědovala Isabela. Matka pracovala v kuchyni. Ach, Isabelo. Je to pro tvé
dobro. Musela jsem to udělat. Zapomeneš na něj. Najdeme pro tebe lepšího. Chlácholila se
v duchu matka, kterou nářek Isabely také velmi bolel u srdce.
Bylo třičtvrtě na sedm. Rafael už začal být dost nevozní. Kde může být? Přece jsem říkal v
šest hodin? Co se mohlo stát? Počkám ještě, třeba musí pracovat. Čas letěl, ale Isabela se
neobjevovala. Začalo se stmívat. Rafael už nemohl nervozitou ani sedět a pochodoval po
palouku sem a tam. Snad si to nerozmyslela? Třeba mě nemá až tak moc ráda. Bojí se a
nechce mě. To ne! To bych nevydržel. Na to jí mám až moc rád. Snad ještě přijde. Ale čas
byl neúprosný, blížilo se čtvrt na deset. To už je moc pozdě, bědoval Rafael. Něco se stalo.
Musím se tam ject podívat. Ano, to udělám. Odvázal Aramise, který se pásl u stromu a
vyrazili z lesa do vesnice.

posted by brambora @ 12:05 AM