Muzikanti dohráli skladbu. Blížila se 11.hodina večer. "Rafaeli, už budu muset jít domů.
Mamka nesmí přijít na to, že jsem jí neposlechla.", smutně řekla Isabela. "Zavezu tě kousek
na Aramisovi. Pojďme.", souhlasil Rafael. Vzal Isabelu za ruku a zamířili k Aramisovi. Rafael
vysadil Isabelu na koně, tak aby neseděla rozkročmo, ale jako dáma. Odvázal uzdu a sedl si
za ní na Aramise. "Hyjé, koníčku. Zavez nás k jejímu domu.", pobídl Rafael koně a Aramis se
pomaloučku rozešel po cestě k lesíku. Rafael jemně objal Isabelu, cítil, jak jí mocně bije
srdce. Přičichl k jejím vlasům, nádherně voněly luční loukou. "Musím ti něco říct, Isabelo."
Isabela se mu podívala do očí. "Tak to řekni. Poslouchám, Rafaeli." "Zamiloval jsem se do
tebe. Od první chvíle, co jsem tě spatřil. Nechci se tě vzdát." Isabela se usmála a i v
měsíčním svitu bylo vidět, že trochu zrudla. "Taky tě miluji. Nechci bez tebe být." Rafael
Isabelu hebounce pohladil rukou po tváři, jemně jí uchopil za šíji, naklonil se k ní a políbil jí
na ústa. Byla to jak elektrický pulz, který projel jejím tělem. Oba se cítila tak krásně.
"Ale budeme to mít těžké. Rodiče nám to nikdy nedovolí.", řekla Isabela "Uvidíme, Isabelo.
Musíme tomu dát čas." Aramis došel k domu, za kterým už byl Isabelin dům. Rafael jej
zastavil. "Uvidím, tě zítra?" "Musím celý den pracovat, snad až k večeru. Jak se chceš
sejít?", zase byl slyšet strach v jejím hlase. "Často jsem si hrával v nedalekém lese, je
kousek od vesnice", ukázal prsten Rafael. "Vím, kde je.", řekla Isabela.
posted by brambora @ 11:34 PM
<< Home