pořádně soustředit. Musel se často koukat z okna, zvlášť na alej. Snad doufal, že se tam
objeví Isabela. Den utekl rychle a pozvolna se začalo stmívat. Paní Anna Caterliová mu
přinesl večeři, rozestlala mu postel. "Pane Rafaeli, měl byste už jít spát. Ráno moudřejší
večera.", pravila Anna. Anna byla jeho chůvou. Vždy se o něj velmi starala a měla jej velice
ráda. Starého pána Fréderica měla také velmi ráda. Proto mu pomáhala, jak nejlépe mohla.
Věděla, že to bylo pro něj velice těžké, když přišel o svou ženu. "Brzy si půjdu lehnou, Anno.
Dobrou noc.", řekl Rafael. "Dobrou noc, Pane.", popřála Anna a odešla. Rafael dočetl ještě
několik stran lekce, oči se mu začaly klížit. Na nebi začaly už svítit hvězdy a objevil se zářící
měsíc. Celá zahrada byla krásně ozářená. Je čas jít spát, pomyslel si Rafael. Převlékl se do
nočního prádla a lehl si do rozestlané postele. Zavřel oči a zachumlal se do měkké peřiny.
Čas pomalu plynul, ale Rafael stále nemohl usnout. Převaloval se, popotahoval polštář. Nic,
pořád to nešlo. Jeho myšlenky utíkaly k ní. Pořád viděl před sebou Isabelu, ty oči, ty ústa.
Ach, byla tak krásná. V srdci jej bolela slova otce. Není z naší vrstvy. Cožpak se lásce dá
poroučet? Bylo to pro něj těžké rozhodování. Ale tentokrát otce poprvé neposlechne. Nejde
to. Je to proti jeho přesvědčení. Třeba se otec obměkčí, až jí pozná. Ale ne, lepší bude, když
se to zatím nedozví. Isabela mě třeba odmítne, bude to pro mě těžké, ale musím to zkusit.
Musím jí alespoň ještě jednou vidět. Zítra
sednu na Aramise a pojedu jí najít do
vesnice. Ano, to udělám. Rafael pozvolna
usnul.
posted by brambora @ 1:42 PM
<< Home