Rafaela zemřela při jeho porodu. Fréderic slíbil, že syna dobře vychová. Proto vždy poučoval
svého syna, i když byl Rafael už velký. Někdy Rafaela už unavovali otcovi poučky, ale věděl,
že to pro otce musí být velmi obtížné, nahradit mu otce i matku. Tak pouze přikývl hlavou a
slíbil, že se to příště už nebude opakovat. Jean mu servíroval oběd a la bažant s přírodní
oblohou. "Děkuji Ti, Jeane.", poděkoval Rafael a pustil se do jídla. Měl už opravdu velký hlad.
Po obědě zapil jídlo skleničkou Bojoleis. Jean mu přinesl nádobu s vodou, Rafael si umyl
prsty a Jean odnesl prázdné talíře. "Povídej, co jsi viděl nového, synu?", tázal se otec. "Vše
se začíná probouzet z kruté zimy, farmáři obdělávají svá pole, opravili kašnu a několik domů
na náměstí. Přibylo mnoho obchodníků, byl úplně plný rynk. Když jsem se vracel zpátky,
uviděl jsem čistou krásu, otče. Po cestě šla nádherná dívka, nesla pro mě tento oblek, co tu
leží na stole. Je dcerou našeho sluhy Eugena Visconta, který jí pověřil, aby ho pro mne
ušila.", povídal Rafael. "Ano, znám jí, je to Isabela. Sám jsem nařídil Eugenovi, aby se
postaral o tvůj nový oblek. Isabela se učila u nejlepší švadleny v Touraine. Otec z ní chtěl
vychovat jednu z nejlepších v oboru. Je to jediná jeho dcera, hladí si jí jako pokladu, jak mi
povídal. Takže je také nejen velmi zručná, ale i velmi krásná?", tázal se otec. "Ano, otče. Jak
slunce po ránu, její oči jsou jako chrpy, její tělo, jak pstruh v horské peřeji, její ústa, jak okvětí
rudé růže, je jak…", nestačil domluvit Rafael.
posted by brambora @ 10:10 PM
<< Home