jsem. Je mi jedno, že jsi pouze švadlenka, i když velice schopná. Já tě vnímám jako nejlepší
ženu, kterou jsem kdy poznal a kterou už nikdy jindy nenajdu. Pojď prosím se mnou na
večerní taneční zábavu.", smutně mluvil Rafael. "Co by tomu řekli lidé? Jste pán!", řekla
Isabela. "Toho se neboj, lidé mě ve vesnici moc neznají, neví, že jsem pánův syn. Tak
přijdeš?", žadonil Rafael. "Já nevím, Pane Rafaeli.", špitla. "Jak jsem řekl, jsem normální
muž, jako všichni ostatní. Stojím tu jako muž před ženou a jenom se ptám, jestli si chce jít
zatancovat. To je vše.", odvětil Rafael. "Moc ráda bych šla, ještě jsem s nikým netancovala.
Ale pořád nevím. Jste urozený…" Za oknem se objevila paní Viscontiová, matka Isabely. "No
tak, Isabelo. Nedej se prosit. Pojď.", přerušil jí Rafael. Isabela byla zmatená, Rafael se jí líbil
od první chvíle, co jej spatřila. Proč musí být šlechtic? Hrozně ráda by mu skočila do náručí,
ale to přeci jenom tak nejde. Proč, proč on? Ach, můj bože, co mám dělat? Třeba se nic
nestane, když si jenom tak půjdu zatancovat. A on mě tak prosí. "Tak dobrá, sejdeme se na
zábavě. Ale…", váhavě řekla Isabela. "Není žádné Ale, jsem moc rád, že jsi se tak rozhodla.
Budu tam.", stačil domluvit Rafael. "Isabelo!!!", křičela mamka z okna. "Jděte už! Matka mě
volá. Večer nashledanou, pane Rafaeli.", loučila se Isabela. "Večer! Nashle, Isabelo.", loučil
se Rafael. Sedl na koně, zatímco Isabela odcházela do domu k matce. Rafael pobídl
Aramise a vyrazil domů. Za nedlouho bude oběd, tentokrát musí přijet včas.
"Kdo to byl, Isabelo?", ptala se paní Viscontiová. Isabela se posadila na židli v kuchyni. "To
byl mladý pán z hradu, mami. Pozval mě na taneční oslavu do vesnice.", řekla nesměle
Isabela. Cítila, že matka to určitě nepochopí. "To byl urozený pán Rafael?!!! Jak to, že tě
zná?", nechápala matka. "Včera jsem mu osobně předala šaty, když jsem ho náhodou
potkala na cestě do hradu." "A on tě z ničeho nic najednou pozve na zábavu? Ach, dítě
nešťastné. Určitě si s tebou jenom tak zahrává. Znám tyhle ty frajírky. Chtějí jenom to jedno
a pak tě opustí." "Mami, on určitě není takový." "A jak to můžeš vědět, Isabelo?" "Cítím, že je
to dobrý člověk, už jenom jak se mnou jedná a ty jeho oči…" "Dítě bláznivé! To je právě
umění, kterým mužský dokážou zmámit každou ženu. Ne, nikam tě nepustím. Budeš doma!
Rozumíš mi, Isabelo." Isabela nevěděla, co má říct. Nejraději by matce odporovala, že už je
dospělá a může si dělat, co chce. Ale měla matku velmi ráda a nikdy nikomu tolik
nedůvěřovala jako jí. Opravdu nevěděla, jak se má rozhodnout.
posted by brambora @ 10:46 PM
<< Home