zmizel z tváře. Vystřídal ho její krásný úsměv. Nemusela nic říkat, její oči a ústa mluvily za ní.
"Dobrý den, Pane Rafaeli. Kde jste se tu vzal?", špitla Isabela. "Lidé z vesnice mi řekli, kde
bydlíte.", řekl Rafael. "Nesete mi nějaký naléhavý vzkaz od otce? Stalo se mu něco?", bála
se Isabela. "Ne, to ne. Otec je v pořádku. To já…", šeptal Rafael. Isabela vstala a šla k
vrátkům: "Pojďte dál. A povídejte." "Ne, postojím tady. Přišel jsem za tebou, Isabelo.", v
duchu si dodávaje odvahu. "Za mnou? Šaty jsou snad v nepořádku? Dala jsem si tak
záležet!", strachovala se Isabela a na tváři se jí objevila úzkost. "Šaty jsou nádherné, jsem s
nimi velmi spokojen. Neměj strach. Ne, kvůli šatům jsem nepřišel. Včera jsem na tebe musel
celý den i noc myslet. Nemohl jsem zapomenout, na tak krásnou dívku, jako jsi ty. Nemohl
jsem dospat rána, abych Tě opět viděl, Isabelo.", pravil Rafael. Isabela se zarděla, její oči
zahořely modrým plamenem a jemně se usmála: "Pane Rafaeli! Já jsem pouze švadlenka.
Vy jste šlechtic!"
posted by brambora @ 3:00 PM
<< Home