Isabelu matka. "Mami, odpusť. Já nemohla jinak.", bránila se Isabela. "Nemáš ještě rozum.
Měla jsem být na tebe přísnější. Máš týden domácí vězení. Z chalupy se nehneš ani na
krok!", nakázala matka. "Mami, to ne! Prosím tě. Mami!!", začala brečet Isabela. "Už jsem
řekla, když nemáš ty rozum, tak ho musím mít já. Ani na krok a koukej jít spát.", neúprosně
zakročila matka, rozestlala Isabele postel. "Mami!" "Běž spát!" Isabela zapadla do postele, po
očích jí tekly slzy. "To nejde Isabelo. Rozumíš, nejde! Dobrou noc.", zavřela dveře matka.
"Mami!" Brečela do polštáře Isabela. To se nemělo stát, to se nemělo stát. Bědovala Isabela.
Ach, ne. Zítra jsme se měli sejít v lese! Mamka mě nepustí. Rafael určitě bude velmi uražen
a nechá mě. Né! Řvala Isabela, až z toho škytala. Polštář byl celý promočený.
posted by brambora @ 11:59 PM
<< Home