okna. "Rafaeli!", potichu šeptala ještě ubrečená Isabela. Měla na sobě noční košilku a
rozpuštěné vlasy. "Drahá, co se stalo? Proč jsi nepřišla?", šeptal Rafael. "Matka mě
nakázala týden domácího vězení. Včera mě přistihla, když jsem se vrátila. Nechce, abych si
tě všímala.", smutně povídala Isabela a utírala si oči. "Pojď, promluvíme si o tom.", řekl
Rafael. "Ale jak? Mamka to zjistí. A kam?", bála se Isabela. "Matka včera určitě nespala kvůli
té hlasité muzice, vždyť to bylo slyšet na celou vesnici. Šel jsem zadem, na zahradě máte
seník, je poměrně dost daleko od domu. Tam se schováme, neuslyší nás. Polez potichu.",
řekl Rafael. "Bojím se!", špitla Isabela. "Neboj. Pojď.", nabídl jí ruku Rafael. Isabela se
konečně po celém dnu usmála. "Tak dobře. Ale opatrně.", podala mu svou ruku. Rafael jí
pomohl vylézt přes okno. Isabela okno přivřela a spolu utíkali k seníku.
"Ty napřed.", řekla Isabela. Rafael se chytil žebříku a lezl nahoru. Potichu otevřel dvířka,
Isabela ho následovala. Rafael už byl nahoře a chytil Isabelu za jednu ruku a pomohl jí vylézt
z žebříku na seník. Potichu za ní zavřel dvířka. Na druhé straně seníku bylo uděláno malé
okno, přes které svítil měsíc. "Polez.", nabídl ruku Rafael Isabele a spolu přelezli po seně až
pod okénko. Třpyt měsíce krásně svítil na vyschlé seno a jeho zář teď osvítila i oba milence.
Isabele se nádherně leskly její rozpuštěné vlasy a Rafaelovi žnul měsíc v jeho hnědých
očích. "Moc jsem se trápil, když jsi nepřišla na palouk. Myslel jsem, že mě už nechceš
vidět.", řekl Rafael. "Také jsem se bála.
posted by brambora @ 12:25 AM
<< Home