pochychňávat. "Člověk má 208 kostí v těle…", chtěl pokračovat profesor, ale smích ho
přerušil. "Co se děje?", pravil potichu a zadíval se do těch míst, kde spal Rafael. Viděl, jak
Rafael krásně spí. Chápal, že poprvé to pro něj musí být dosti namáhavé. Ale tohle bylo již
přes příliš. Nějaký student ze zadu kopl nohou do Rafaela. Rafael sebou prudce trhl a byl
vzhůru. Rychle mu došlo, co se stalo a koukal upřeně na profesora. "Pane kolego, chápu že
anatomie je dosti nudná, ale toto si student nesmí dovolit. Mohl byste mi zopakovat, kolik
kostí má člověk?", pravil profesor. Rafael nevěděl, tvrdě spal. "No…člověk…", mluvil v
dlouhých pauzách Rafael. Najednou mu něčí hlas ze zadu pošeptal: "208." Rafael nahlas
nesměle řekl: "Člověk by měl mít 208 kostí, pane profesore." "Dobře, pane Rafaeli. Jsem
rád, že vám tato informace neutekla. Je velmi důležité, abyste poslouchal mé přednášky.
Anatomie je základním kamenem lékařské vědy. Přijďte prosím potom do mé kanceláře. Je
na chodbě vedle rektorátu.", domluvil profesor a dál se věnoval vykládání anatomie. Rafaela
tato záležitost dosti probrala. Navíc si ho všichni studenti kolem něj upřeně prohlíželi a on se
cítil jako výstavní exponát. Pro Boha, co mi ještě může chtít? Vrtalo mu v hlavě. Najednou si
vzpomněl na člověka, co mu před chvilkou poradil. Otočil se pomalu dozadu, aby ho profesor
neviděl. Za Rafaelem seděl mladík s krátkými blond vlasy, obličejem trochu protáhlým s
výraznými oči. "Děkuji Ti.", zašeptal Rafael. Mladík se ušklíbl: "To nic. To se stane
každému." Rafael se rychle otočil na zpět, nemohl si dovolit, aby jej profesor opět
napomenul. Celý zbytek přednášku profesora pilně poslouchal.
posted by brambora @ 1:00 AM
<< Home