mu řeknu pravdu. "Ne, nebylo to moje rozhodnutí stát se lékařem.", chmurně řekl Rafael.
Profesor Marbouty se k němu otočil čelem a zadíval se mu do tváře. Viděl smutný Rafaelův
obličej. "Povídej mi, chlapče. Co se tedy přihodilo? Proč syn z proslulé rodiny si najednou
koupí oprýskaný dům na Marvevil?", ptal se zvídavým hlasem profesor Marbouty. Rafael si v
tu chvíli uvědomil, že jak jednou s pravdou začal, musí říct vše. Začal povídat celý příběh od
začátku jara až do dnešního okamžiku. Profesor pozorně poslouchal, opíraje se o parapet
okna. Rafael dopovídal celý příběh: "Musím si najít nějakou práci a postarat se o Isabelu.
Nejlepší bude, když mě vyhodíte ze školy." Profesor se zadíval opět do okna. "Rafaeli pojďte
sem a podívejte se z okna. Řekněte mi, co vidíte?" Rafael nepochopil smysl, ale vstal se
podíval se. Viděl ze shora celé náměstí, nádherné budovy, sochy. V dálce začínaly zahrady
Louvru a bylo vidět několik věží paláce. Takovou ohromující nádheru z lidského stavitelství
snad ještě neviděl. "Krásu, už včera když jsem přijel. Byl jsem unešen nádherou Paříže.",
odvětil mu Rafael a pohlédl na profesora. "Ano, krásu lidské práce a dovedností, Rafaeli.
Víte, jak vypadá naplněný život?", otázal se vážně profesor. Rafael se znovu zadíval na
brány Louvru "Nevím.", řekl potichu zachmuřele. "Život člověka není bezcenný, pokud po
sobě něco dobrého zanechá, Rafaeli. Ať už se podíváš na všechny ty stavby. Nikdy by
nestály bez takovýchto lidí. Ale nemusí to být pouze stavby ba dokonce ani hmatatelné věci,
které lidi po sobě zanechají.
posted by brambora @ 1:11 AM
<< Home