posluchárně velký hluk. A studenti utíkali pryč. Dnes to byla poslední hodina. Rafaelovi se
moc nechtělo odejít. Musí jít za profesorem. Kdo ví, co mu chce? Ale třeba mě vyhodí ze
školy, to by se mě náramně hodilo. To je pravda. Takže vlastně splňuje to svůj účel. Hned se
mi jde líp. Rafael zabrousil po schodech do prvního patra, kolem rektorátu ke kanceláři, na
kterých byla cedulka: profesor Charles Marbouty. Rafael zaklepal. "Pojďte dál.", slyšel za
dveřmi. Rafael vstoupil do kanceláře a zavřel za sebou dveře. Kancelář vypadala podobně
jako před tím místnost rektorátu. "Chtěl jste se mnou mluvit.", pravil potichu Rafael. "Posaďte
se, pane Rafaeli.", nabídl mu židli, která stála proti jeho psacímu stolu. Profesor Marbouty se
opřel o široký parapet stolu a díval se z okna, přes které bylo vidět náměstí. "Mohu k Vám
být trochu osobní, pane Rafaeli?", zeptal se Marbouty. Rafaela jeho otázka zarazila. "Jistě,
pane profesore. Nevadí mi to.", odvětil Rafael. "Jak jste dlouho v Paříži, Rafaeli?", ptal se
Marbouty. "Od včera od rána, pane profesore. Cesta byla hrozná a já téměř nespal. Našel
jsem si dům v Marvevil." "Ano, to vysvětluje Vaší dnešní únavu. Musí to být asi pro vás velká
změna. Proč jste se rozhodl stát lékařem?", vyptával se Marbouty. Rafael nevěděl, co mu má
odpovědět. Má mu lhát? Profesor se k němu zachoval čestně a upřímně.
posted by brambora @ 12:39 AM
<< Home