Lidé by měli pomáhat jeden druhému, protože když člověku záleží více na druhých než na
sobě samých, nebude sobectví na světě. Rafaeli, naše poslání patří k nejdůležitějším.
Pomáhat lidem, léčit je a starat se o ně, když jsou nemocní. Je nás zatím velmi málo, to je
špatné. Jsi hodný člověk, to jsem poznal už z tvého vyprávění. Jsi ale ještě velmi mladý,
život ti teprve začíná. Nevíš, co je správné a co ne. Jednáš sice podle svých citů, které jsou
vznešené. Není nic nad pravou lásku, to nepopírám. Ale smyslem života, je najít cíl a jít za
ním, naplnit svůj život. Dostalo se ti příležitosti stát se lékařem, nezahazuj to tak rychle,
chlapče.", domluvil profesor Marbouty. Rafael ještě nikdy dřív neslyšel taková slova. Doslova
ho hřála u srdce a cítil zaujetí pro jeho proslov. "Pane profesore, nikdy jsem nic podobného
neslyšel. Nevím, co mám dělat. Teď jsem pochopil, co mi chcete říct. Ale je to vše pro mě
velmi těžké. Víte, moc mě teď bolí u srdce. Miluji Isabelu nade vše. Nechci jí opustit. Je pro
mě vším.", pravil Rafael. Profesor se na něj usmál: "Také jsem byl mladý. Vím, jak láska
někdy dokáže bolet. Zvolil jste dobře. Vsadil jste na lásku. Ale to vám nemusí bránit v učení.
Naopak, jak chcete uživit Isabelu?" Rafael si uvědomil, že vlastně neví, kam by šel pracovat.
"Pomohu vám, Rafaeli. Budete mým asistentem. Ze začátku to budete mít velice obtížné.
Budete muset dřít daleko víc, než kdokoliv ostatní. Ale za vše vám budu platit a hodně vás
toho naučím. Už nejméně za rok se budete moci postarat o Isabelu a zajistit si dobrou
budoucnost lékaře. Platí?", zářily oči profesorovi. Rafael byl ohromen, takovou příležitost
nikdy nečekal, bylo by to úžasné. Ale pořád tu byla ta záležitost s otcem: "Ale otec mi nikdy
nedovolí, aby Egrevill si vzal pouhou švadlenu. Chtěl jsem se zřeknout svého titulu.", povídal
Rafael. "Na otce zatím nemysli. Možná časem pochopí tvé počínání. Jednej vždy podle
svého přesvědčení, Rafaeli.
posted by brambora @ 11:19 PM
<< Home