tichounce tlouklo srdce. "Žije!", vytryskly jí slzy z očí. "Vezměte ho do mé komnaty, ošetřím
ho.", přikázala stráži. Dva silní chlapi jej uchopili a nesli ho po schodech nahoru. Zbylá stráž
ohledávala dalšího ležícího. Byl to děsivý pohled.
"Položte ho sem na postel.", řekla Isabela strážím, poděkovala jim a stráž odešla. "Charlotto,
přines mi několik obvazů a něco na čištění ran." Isabela si sedla k němu na postel. Pohladila
ho něžně po tváři. Rafael nijak nereagoval. Isabela začala prohlížet jeho rány. Měl roztržený
rukáv u ramene a potom větší ránu na lýtku nohy. Charlotta přinesla věci. "Děkuji ti,
Charlotto. Už můžeš jít, poradím si sama." Charlottě se moc nechtělo, ale lepší bude, když jí
s ním nechám o samotě. Bude to pro ně nejlepší lék. Odešla do svého pokoje si lehnout.
Venku byla už tma. Isabela Rafaelovi rozepla poklopec, přizvedla mu nohy a opatrně sňala
kalhoty. Jeho noha trochu krvácela. Vyčistila mu ránu a pevně mu jí obvázala obvazy. A teď
opatrně. Rozepnula mu pomalu knoflíky u saka, rukou mu vjela na hruť a zkoušela, jestli není
někde jinde kromě ruky zraněný. Vypadalo to, že má neošetřené zranění už pouze na ruce.
Uchopila mu jemně ruce a prostrčila je rukávy, trochu si jej přizvedla a sundala oblek. Je
úplně zničený, dala jsem si s ním takovou práci, bylo to moje jedno z prvních děl. Ale čert to
vem, hlavně že je Rafael naživu. Isabela začala vzpomínat, jak se poprvé setkala s
Rafaelem, zas jí bylo smutno u srdíčka. Chtěla položit oblek přes židli, ale rukou v něm
nahmatala něco tvrdého. Co to je? Pomyslela si Isabela a sáhla do náprsní kapsy. Vyndala
malou černou knížku. Otevřela desky knížky, byla to Rafaelova Bible. Prsten otočila na první
stránku. V očích jí náhle zahořely její modré plamínky uvytržením. "To je přeci Naše
ORCHIDEJ!", promluvila nahlas Isabela. Rázem se jí vybavila situace, jak si tenkrát slíbili, že
tento kvítek bude chránit jejich lásku. "Ach, Rafaeli, jak jsem mohla uvěřit, že bys na mě
zapomněl….", koukala mu do tváře Isabela. Oči se jí zalily krůpějkami slz. Něžně ho
pohladila po tváři. Svými ústy se Isabela přiblížila k jeho a procítěně jej políbila. Ucítila, jak se
Rafael hodně nadechnul. Znovu se mu podívala do očí, měl je otevřené a jeho ústa se
nepatrně pousmála. "Isabelo….", potichu řekl. Nemohl ještě pořádně mluvit. V tom si Isabela
všimla jeho rány na ruce, dočista na ní zapomněla. "Lež klidně, má Lásko. Musím ti ošetřit
ruku.", řekla Isabela. "Už se na mě nezlobíš?", ptal se toužebně Rafael. "Už ne, věřím ti.
Promiň, že jsem si kdy myslela opak. Možná, že kdyby mi přišel ten dopis, bylo by všechno
jinak. Hlavně, že jsi to přežil.", řekla trochu radostněji Isabela. "Někdo mi pomohl, bez něj
bych byl teď mrtvý, Isabelo.", řekl jí Rafael. "A kdo? Když jsme tam přiběhli, nikdo už tam
nebyl." "To nevím, viděl jsem pouze, jak odhodil toho člověka, který mě chtěl probodnout.
Pak jsem omdlel." "Teď lež klidně…", přerušila ho Isabela. Vzala nůž a rozřízla mu rukáv
košile. Vzala dezinfekční prostředek, napustila tím kapesník a přiložila ho na ránu.
posted by brambora @ 11:07 PM
<< Home