špinavé. Konečně se Rafael trochu uklidnil, už byl notný kus od univerzity. Jeho tělo se
vrátilo do normálu. Sedl si na zem na okraji šachty a odpočíval. Uslyšel divné pískání, kolem
něj lezlo několik krys. Uprostřed tekla stoka a na stropě zahlédl poklop, jak jeho středem
prosvěcuje slunce. Teď nemohu vylézt, spálilo by mě to na prach. Budu tu muset počkat, až
slunce zapadne. Už nejsem člověk, jsem jako ty krysy. Rafaelovi téměř vyhrkly slzy.
Den byl dlouhý. Čas utíkal pomalu. Konečně se setmělo. Rafael tím, jak tam pouze seděl,
usínal, připadal si jako ve snu. Zase uslyšel zapískání krys. Podíval se na svou nohu a viděl,
jak po něm jedna leze. Okamžitě vyskočil, až krysa odlétla do stoky. Byl rázem vzhůru.
Podíval se na poklop, paprsky už nesvítily. Rafael si uvědomil, jak je možné, že vidí. Vždyť
odnikud nemůže přicházet světlo. Asi to bude další jeho nová vlastnost. Upír, co vše dokáže.
Rafael vylezl po žebříku k poklopu a otevřel ho. Vylezl na povrch. Rafael se rozhlédl kolem
sebe, poznal to, byla to ulička pár řad za Marvevil. Nejlepší bude, když půjdu domů, musím
si vše pořádně rozmyslet. Rafael spěchal na Marvevil.
Když došel ke svému domu, byla už hluboká tma a na nebi svítil zářivý měsíc. Otevřel
zamčené dveře a vyšel po schodech nahoru. V místnosti rozsvítil svícny a chystal se jít spát.
"Ty jdeššššš spááááát???!!!", ozval se chraplavý hlas ze stropu. Rafael sebou trhl a podíval
se na strop. Na stropě hlavou dolů jako moucha visel Gerard. "Upír žije v noci, ne ve dne! To
už bys mohl vědět." Gerard se pomalu snesl na zem a jemně dosedl nohama na podlahu.
"Tak jaké jsou tvé první pocity, bratříčku?", ušklíbl se Gerard. "Jsi blázen, Gerarde! Proč jsi
mi to udělal?" "Blázen! Nic nechápeš, Rafaeli. Nemáš ponětí o své moci. Je to pro tebe čest
být upír." "Čest? Chtěl jsi mě zabít jako ubohého Paula? Ale nepovedlo se ti to, co? Chtěl jsi
hlavně ukojit svou žízeň! Vrahu!", křičel Rafael. "Tak to není! Chtěl jsem z vás obou udělat
upíry, ale Paul to nevydržel. Vysál jsem z něho asi víc krve, než jsem měl. Místo toho aby se
z něj stal náš společník, tak je z něj nebožtík.", smál se Gerard. "Ty hajzle! Byli jsme
přátelé!", říkal Rafael. "A teď jsme bratři. Zapomeň už na Paula, je mi ho líto, bohužel to
nevyšlo. U tebe jsem si dal pozor, jistě jsi už poznal svou chtivost po krvi. Jde to dost špatně
ovládat. Máš se toho hodně co učit, Rafaeli. Musíš zjistit všechny své dovednosti. Pak mi
ještě poděkuješ. Hlavně se uklidni, jinak nic nepochopíš.", tvrdě mluvil Gerard. Rafael vše
teď viděl z pohledu Gerarda. Je to blázen, ale musím zjistit vše o vampírech, bude to nutné k
mému přežití. "Dobře, Gerarde. Uč mě.", souhlasil Rafael, v duchu to ale nemyslel moc
vážně.
"Předně si uvědom, že lidé nás nepochopí. Jsou to omezení pitomci. My jsme něco víc, jak
jsem říkal, jsou pouze naší potrvanou. Rafaeli, my jsme nová rasa, která nastolí pořádek ve
světě. Staneme se pány světa! Chápeš, co jsem ti dal, je to moc, bratříčku!" "Gerarde, ale
zabíjet lidi je špatné! Chápeš vůbec, co říkáš?!", bránil se Rafael. "Je jasné, že to zatím
nechápeš, bratříčku. Ale za nějaký čas mi dáš za pravdu. Upíři to tak dělají od jakživa a jsou
tu miliony let. Ariadna je jedna z nich, ona to byla, která mi předala tento dar. Věř mi."
"Ariadna? Kdo to je?", ptal se Rafael. "Moje spasitelka, udělala ze mě tuto bytost. Dost už o
nesmyslech. Pusťme se do díla.", odvětil Gerard. "Jsme jako přízrak, kdykoliv se můžeme
stát pro lidské oči neviditelní, nebo se pohybovat jako blesk." Gerard najednou zmizel.
posted by brambora @ 8:29 PM
<< Home