žalem do něj praštil rukou. Proč musí být otec takový? Cožpak mě nechápe? Vždyť také
určitě někoho miloval, ví, jaké to je. Kdyby znal Isabelu, určitě by to pochopil. Najednou se
ozvalo zaklepání, vešel Jean a přinesl Rafaelovi večeři. Popřál mu dobrou noc, zavřel dveře
a v tom se ozvalo: "Cvak." Zamknul dveře. "Co to děláš, Jeane?!", křikl přes dveře Rafael.
"Váš otec to nařídil, mám Vás hlídat, abyste neodešel z domu, pane Rafaeli. Je to sice proti
mému přesvědčení někoho zamykat, ale rozkaz je rozkaz.", zase nekompromisně řekl Jean.
Ach, ne!!! V duchu bědoval Rafael. Nezbývá mi nic jiného než čekat. Padl celou svou vahou
Rafael do postele. Co může otec udělat? Pane Bože, to je tak hrozné. Rafael začal skoro
brečet jako malý kluk. Do teď nevěděl, jaký může být život, znal vše pouze z té lepší stránky.
Venku začala být už tma. Zlé myšlenky se mu neustále honily hlavou. Rafael duševním
vysílením pozvolna usnul.
posted by brambora @ 2:11 AM
<< Home