Uběhlo několik dní, Rafael procvičoval svoje dovednosti, zatím nepociťoval příliš velký hlad.
Uvědomil si, že ho také v neděli čeká souboj s Pierem. Na ten souboj bude muset jít, Isabela
musí být chráněná. Ale v duchu ho strašila ještě jedna věc, Gerard se sice za celou dobu
neobjevil, ale z jeho slov o zabití Isabely měl velký strach. Co když se o to pokusí Gerard,
když já zklamu? Jeho mozek přemýšlí šíleně, budu jí muset chránit. Dnes večer se půjdu
podívat, jestli je v pořádku. Rafaelovi se už dost po ní stýskalo a navíc jí před tím řekl, že se
určitě objeví. Ale teď když je upír? Uvidím, jak to bude. Rozhodně se tam musím jít podívat.
Vždyť ale nemusím pěšky? Rafael si hodil přes sebe její roztrhaný kabát a vyšel před dům.
"Jenom chtít!", řekl nahlas, jeho nohy se odpoutaly od země a Rafael jako šíp vylétl do oblak.
Pod sebou míjel řadové domy a zahrady Louvru, na horizontu spatřil hrad. Zahrada kolem
hradu byla krásně osvícená pochodněmi a i ve vzduchu byl hlasitě slyšet šum vodotrysků.
Byla tma, ale Rafael si bezpečně pamatoval, ve kterém okně je Isabela. Zamířil k hlavní věži
na severu. Kolem něj se rýsovala válcová věž. Rafael vylétl až k její střeše. Poslední z
okének vedlo do její komnaty. Rafael zpomalil, aby jej nikdo neslyšel. Pomalounku se
přibližoval k jejímu oknu. Jen tak se vznášel na místě a nakukoval opatrně do okna. U stolu
zahlédl Isabelu, jak šije sukni :-) Vedle seděla Charlotta a vybírala látku. "Paní Isabelo, tahle
vypadá moc pěkně, mohli bychom z ní provést vzory.", říkala Charlotta. Isabela se podívala
na látku: "Ano, je velmi krásná. Charlotto, máš stejný vkus jako já, dáme jí tam." Charlotta se
na ní usmála, byla ráda, že jí Isabela pochválila. Rafael přilétl ještě trochu blíž, aby je viděl
trochu líp. Chtěl by být co nejblíže. "Musím vzít nůžky.", řekla Charlotta a otočila se k oknu. V
okně na chvilku zahlédla siluetu. Rafael jenom tak tak stačil zmizet vedle okna. "Má paní!
Tam v okně!", křikla Charlotta. Isabela se rychle otočila: "Co, Charlotto?" "Viděla jsem tam
lidskou postavu!" Isabela vstala a šla k oknu: "To není možné, Charlotto. Něco se ti zdálo,
jsme vysoko, nikdo sem nemůže. Neboj se.", utěšovala jí Isabela. "Ale já to viděla!",
Charlotta šla úplně k oknu a vyklonila se, koukala na obě strany, ale nikdo tam nebyl. Rafael
se naštěstí před chvilkou stačil schovat nad okno. "Jsi už přepracovaná, Charlotto. Běž si
lehnout,
dokončíme to
zítra. Už bych
si šla také
lehnout.", řekla
ospale Isabela.
"Asi ano, paní.
Dobrou noc.",
položila na židli
látku Charlotta
a odešla do
svého pokoje.
Rafael se
snesl níže k
oknu a pouze
hlavou tam
mírně
nakukoval.
Isabela uklidila
jehly, přišla ke
stolu a sfoukla
svíce na stole.
Potom uhasila pochodně na zdech. V místnosti hořela pouze jedna svíčka, která stála u
postele na nočním stolku. Isabela si pomalu začala odkládat oblečení. Rozepla si postupně
knoflíčky u blůzy a položila jí na opěradlo židle. Potom rozepla knoflíček na boku sukně.
Trochu se předklonila a rukama sňala sukni až k nohám. Na Rafaela odhalila své krásné
pozadí. Rafael měl co dělat, aby se soustředil na létání, když uviděl její rozkošný zadeček,
málem spadl dolů. Isabela si sáhla na záda a rozepla si podprsenku. Rovněž jí položila přes
opěradlo. Světlo svíce ozářilo její dva kopce a soutěsku mezi nimi. Rafael si málem
povzdechl, rychle se chytil za pusu, aby nepíp. Isabela si z pod polštáře vzala noční košilku a
oblékla si jí přes sebe. Košilka byla sněhově bílá až k nohám. Pak si jí trochu podkasala a
sundala si kalhotky. To už bylo na Rafaela moc, musím za ní. Musím jí alespoň ještě jednou
držet v náručí. Byl si vědom rizika, ale jeho touha byla silnější. Isabela rozestlala postel a
chtěla si lehnout, naklonila se ke svíčce. Rafael tichounce prolétl skrz okno a stoupnul si na
zem za Isabelu. "Ještě jí nezhasínej, Isabelo.", řekl tiše. Isabela úplně vyjekla a vyskočila
snad deset centimetrů nad zem. "Rafaeli! Kde ses tu vzal? Chodíš, jak duch!", řekla
vyděšeně. "Promiň, ale asi jsi mě neslyšela přijít. Chtěl jsem tě překvapit.", řekl. "No to se ti
povedlo. Z leknutí budu mít určitě opar :-) Málem si vzbudil Charlottu.", vyčítavě říkala
Isabela. "Já, ty jsi vyjekla!", smál se Rafael. "Ale tys mě vylekal, víš?!", trochu se naštvala
Isabela a lehla si rozzlobeně do postele. "Isabelo, nezlob se.
posted by brambora @ 11:54 PM
<< Home