Paříže! Tak daleko! Jakou univerzitu?! Kdy?", sklesle pravil Rafael. "Budeš studovat
medicínu. Je to nový zajímavý směr. Mám známé v Paříži, často mi píší, jaké pokroky se
dělají v lékařství. Chci, aby z tebe byl chytrý člověk, Rafaeli. Na jaře budeš připraven jít ke
králi a orodovat za naše požadavky. Na nějakou Isabelu si ani nevzpomeneš.", hrdě pravil
otec. "To nemůžeš, otče. Isabela je pro mne všechno. Já jí nemohu opustit. Nedokážu bez ní
žít.", zoufale povídal Rafael. "Tak dost. Už jsem rozhodl. Sbal si věci, ještě dnes odpoledne
vyrazíte. Pojede s tebou v kočáře majordomus Paul. Postará se o tebe, bude tvým dozorem
v Paříži. A už nechci slyšet žádné slovo. Tak to bude. Běž si sbalit věci, Rafaeli.", domluvil
otec. Rafael nemohl nic dělat, s otcem se nedá hnout, je úplně neoblomný. Vstal a smutně
odešel z knihovny. Přemýšlel, jak by utekl za Isabelou. Jean ho pořád hlídal. Nemůže přeci
bez ní být. Ona se jistě také utrápí. Co mám dělat? Trápil se Rafael. Byl úplně v koncích.
Jean ho opět zamkl v pokoji. Rafael neměl pomyšlení na to, aby si začal balit. Doslova zuřil a
mlátil do všeho, co mu přišlo pod ruku. Otec říká, že mě má rád a provede mi takovouhle
věc! Bože! Rafael se posadil na židli a snažil se něco vymyslet.
posted by brambora @ 12:01 AM
<< Home