a spal. Jeanova slova jej probudila, až sebou cukl. "Jeane. Usnul jsem, kolik je hodin?", ptal
se Rafael. "Je ráno, pane. Osm hodin.", odpověděl Jean. "Už ráno? Asi jsem tvrdě usnul.",
říkal smutně Rafael. "Otec, chce s Vámi mluvit, pane.", odvětil Jean a pomohl Rafaelovi
vstát. "Dobrá, dobrá. Už jdu.", ještě rozespale říkal Rafael. Opět se sešel s otcem v
knihovně. Usedl na židli proti otci a neřekl ani slovo, ani otce nepozdravil. "Je mi moc líto,
Rafaeli, že ses zamiloval do Isabely. Nemohu tento vztah ti povolit. Jsi Egrevill a jako
urozený pán nemůžeš si vzít švadlenu. To snad chápeš, nebo ne?", tázal se otec. "Promiň,
otče. Ale kdybys znal Isabelu, mluvil bys jinak. Nechápu to. Nikdy to nepochopím.", smutně
odvětil Rafael. "Ach, Rafaeli. Bál jsem se, že to řekneš. Jsi už velmi do ní zamilován. Synu,
musím zakročit. Říká se mi to těžko, mám tě rád Rafaeli, ale musíš opustit Marseille. Když
opustíš domov, zapomeneš na ní. Za nějaký čas tě to přebolí.", řekl otec. Rafaelem ta otcova
věta přímo otřásla, toto ho ani ve snu nenapadlo. "Otče, ty mě posíláš pryč?", nechápal.
"Ano, Rafaeli. Bude to tak nejlepší. Už delší dobu jsem přemýšlel, že bych Ti poskytnul lepší
vzdělání, než pouze učení na rodném sídle. Přeji si, abys studoval na univerzitě. Teď je k
tomu výborná příležitost. Navíc předevčírem se vrátil vyslanec z Paříže a řekl mi, že král
Ludvík bude ochoten s námi projednat naše požadavky. Sezení je naplánováno na jaro
příštího roku.
posted by brambora @ 12:12 AM
<< Home