Rafael. Do pokoje vešla Anna. "Anno? Chůvo? Víš, co se přihodilo?", bědoval Rafael. "Vím,
pane Rafaeli. A velmi toho lituji. Nevím, jak vám to mám povědět. Posaďte se, prosím.",
smutně říkala Anna. Rafael se posadil. "Pane Rafaeli, to já Vás viděla, jak na zahradě trháte
růži. Nemohla jsem to tajemství vydržet, musela jsem to říct vašemu otci. Nikdy by mě
nenapadlo, že to takhle dopadne. Snažně Vás prosím, odpusťte mi. Já vás mám moc ráda,
nemůžu se s tím smířit. Já to tak nechtěla.", začala plakat Anna. Teď už Rafael věděl, z čeho
vzniklo podezření. Ten zpropadený květ. Co jsem to udělal? Anna je hodná za nic nemůže,
to otec. Proč? "Anno, nezlobím se na Tebe. Můj otec je neoblomný. Co mám dělat?", tázal
se vyčítavě Rafael. "Pane Rafaeli, já nevím. Otce musíte poslechnout. Jste Egrevill. Jste mu
povinován poslušností.", řekla Anna. "To vím, Anno. Kdybych tak mohl dát Isabele vědět, co
se stalo. Nějak bychom to spolu zařídili.", šeptal Rafael smutně. Anna i Rafael chvilku
přemýšleli. "Tak jí napište dopis, já jí ho zanesu.", vítězně řekla Anna. "To by mohlo vyjít. Tak
dobře. Napíšu jí.", veseleji řekl Rafael. Sedl si ke stolu. Anna si šla stoupnout za dveře. Jean
stál vedle ní. Anna zavřela dveře, aby Jean neviděl, co Rafael dělá.
posted by brambora @ 11:15 PM
<< Home