1318, Paříž
Kočár vezli dva silní černí oři. Kočí seděl na kozlíku a popoháněl koně k cvalu. Vzdálenostmezi rodnou Marseilleí a Paříží činila nejméně 800 km. Rafael s Paulem viděli velký kus
nádherné Francie. Rafaela ale vůbec nic z toho nezajímalo, jeho myšlenky se pořád točily
kolem jeho milované Isabely. Seděl zaraženě v kočáře a za celou dobu nepromluvil jediné
slovo. Paul se jej snažil nějak rozveselovat a ukazovat mu krásy rodné země, ale bylo to
zbytečné. Rafael jej nevnímal. Dny plynuly. Kočár jel poměrně rychle, nadešlo pondělní ráno
šestého dne. "Pane Rafaeli, za chvilku se před námi objeví Paříž, toto už jsou lány Paříže.",
oznámil Paul Rafaelovi. Rafael nic neříkal. "Pane, vše se nějak vyřeší. Vzchopte se.
Podívejte!", domlouval mu Paul. Rafael se konečně podíval na Paula. Co ty můžeš vědět,
jaké to je? Pomyslel si Rafael. Otočil hlavu a podíval se z okna kočáru. Kolem cesty, po které
jeli, se rozprostíraly nádherně žluté lány, na kterých rostla pšenice. Na blankytně modré
obloze zářilo jasně žluté slunko a pomáhalo tak k dozrávání pšenice. Je to opravdu krása,
řekl si Rafael. Měl velmi rád přírodu i přes ty všechny starosti, které měl, nemohl se na tu
krásu dosti vynadívat. Cítil potřebu se ze svých starostí nějak vypovídat, konečně se někomu
trochu svěřit. Otočil se k Paulovi, Paul se na něj upřeně díval. "Paule, jak mám být šťastný,
když jedu do Paříže pod nátlakem. Musel jsem opustit svou Lásku. Otec nikdy nepovolí
sňatek s obyčejnou švadlenkou.", smutně povídal Rafael. "Zaslechl jsem něco o tom doma,
pane Rafaeli. Vím, musí to být pro Vás velmi těžké. Přesto jedno si musíte uvědomit, když se
nestane pánem svého osudu a zůstanete takto pořád skleslý, nikdy nedosáhnete svého.
Musíte se vzchopit. Pouze tak si dokážete vytvořit svět tak, jak budete chtít. Naučte se
vytěžit z této situace, kterou vám otec nabídl. Paříž není Marseille, naskýtá Vám, zatím pro
Vás neuvěřitelné, možnosti. Bude Vám dovoleno vidět i krále. Nezahazujte takovou možnost.
Zkuste se postavit na vlastní nohy. Na nějakou švadlenku možná zapomenete a stane se z
Vás mocný pán.", hrdě povídal Paul. Rafael se na něj koukal s uvytržením, takovou odpověď
nečekal. Paul měl asi pravdu, ale jedno nikdy neudělá, nikdy nezapomene na Isabelu. To
bych musel umřít, abych jí opustil. Ano, až přijedu do Paříže, nechám té nesmyslné školy a
začnu nějak tvrdě pracovat. Postavím se na svoje nohy. A otec mi může být ukraden.
Zlostně dumal Rafael. Paulova slova ale Rafael odkývnul a pozoroval, co se venku děje.
Kočár vjel na cestu z kamenných kostek. Pole zmizela a vystřídaly je vysoké budovy. Rafael
ještě takové velké a nádherně zdobené budovy nikdy neviděl. "To je bohatší část Paříže,
pane Rafaeli. Brzy vjedeme do centra, kde je náměstí. Na něm stojí univerzita. Nedaleko na
sever pak začíná Louvre, palác Ludvíka XIV.", objasňoval mu Paříž Paul. Rafael měl skoro
pusu otevřenou, když přijeli na náměstí. Všude mnoho nádherných soch, fontán a lidí na
ulicích. Kolem jezdily bryčky. Lidé měli na sobě honosné obleky. Panové nosili černé
sametové obleky a dámy měly dlouhé róby se vzory a tvary hrajícími nejrůznějšími barvami,
jejichž krásou byl Rafael unesen. Konečně kočár zastavil. Paul vylezl jako první a otevřel
Rafaelovi dveře. "Jsme na místě, pane. Vedle nás je budova univerzity.", oznámil Paul
Rafaelovi. Rafael vystoupil a podíval se na stavbu. Vypadala mnohem starší než budovy
kolem. Její výzdobu tvořilo několik soch postavených v horní části budovy. Nejvíce vynikaly
ohromné sochy dvou lvů po obou stranách mohutných vstupních dveří. Na podstavci u
pravého okraje budovy stála socha ženy, držící v ruce váhy a převázané oči šátkem. "To je
bohyně spravedlnosti, pane Rafaeli. Každému váží stejným dílem.", říkal Paul. "Je krásná,
Paule. Vypadá spíše ale jako láska, která je slepá a není sobecká.", odvětil mu Rafael. Paul
se usmál a kývl mu na souhlas. "Pojďme, pane. Toto je pro Vás velký krok.", domluvil Paul.
Budova měla několik pater, po levé straně hlavních dveří vedly schody do prvního patra. Pod
schody byla pozinkovaná cedulka s nápisem: Rektorát. Rafael s Paulem vyšli do prvního
patra a zabouchali na dveře s nápisem Rektor. Ozvalo se: "Dále." Vešli do malé pracovny,
kde u stolu seděl starý vousatý muž. Byl to rektor univerzity. "Dobrý den, pánové. Co si
přejete?", pravil. "Dobrý den, pane rektore. Přinesl jsem Vám dopis od pana Fréderica de
Egrevill.", odpověděl Paul a předal rektorovi dopis.
<< Home