Právě proto musím teď odejít. Sbohem!", v slzách řekl Rafael a rozplynul se. "Rafaeli!!!!!!!"
Isabela křičela na celý pokoj a zmateně pobíhala. Marně se ho snažila najít. Otevřely se
dveře. "Paní! Co se stalo?", mezi dveřmi stála rozespalá Charlotta. "Charlotto, byl tu Rafael.
Řekl mi, že ho už nesmím vidět! Choval se jako by měl z něčeho velký strach. Vůbec to
nechápu. Řekl mi sbohem a dočista zmizel!" Isabela žalem klekla na zem a brčela. "Opustil
mě!" "Ach, paní.", chytila jí za ramena Charlotta. "Rafael vás miluje. To je velmi podivné.
Paní, teď se musíte trochu uklidnit. Pojďte vezmu vás do postele." Charlotta Isabele pomohla
vstát a uložila jí do postele. Snažila se jí uklidnit, ale Isabela byla na tom velmi špatně.
Rafael letěl domů. V srdci ho velmi bolelo, co učinil. Málem jí zabil. Teď už jí nemohu vidět.
Nedokážu to ovládnout. Co mám dělat? Za nedlouho přilétl domů. Zoufala chodil po pokoji a
prožíval tu situaci stále znovu a znovu. V tom jako by slyšel: "Musíš jí zabít!" Rafael se otáčel
všude kolem sebe, ale nikoho neviděl. "Pro boha! To už z toho snad šílím!", křičel na celou
místnost. Ve vzteku praštil do svého stolu, který se rozlomil. "Gerarde! Nenávidím tě! Co si
nám to provedl!!!!!" Rafael padl na zem a vzténal žalem. Měl na mysli pouze jedno: pomstu.
Zničil vše, na čem mu na světě záleželo. "Proooooč? Próóóóč?", vzténal Rafael a tloukl pěstí
do podlahy.
Týden pomalu utekl, začala neděle. Rafael nikam ze svého domu žádný den nešel. Většinou
pořád ležel na podlaze a zasněně koukal do stropu. Oči měl od slz a myslí byl u své Isabely.
Nedokážu se smířit s tím, že jsem jí ztratil. To se raději zabiji. Najednou sebou trhnul. "Je
neděle!", řekl nahlas. Souboj s Pierem! Isabela je to, na čem mi jediném ještě zaleží. Nikdo jí
neublíží, o to se postarám. Pier jí nedostane. Rafael vyskočil z podlahy. Napil se z konzervy
a vyšel z domu. Venku byla ještě tma, ale na východě začalo trochu svítat. V ulicích byla
hustější mlha. Rafael se podíval na nebe, bylo zamračené a vypadalo to na déšť. Rafael
vyrazil do alejí Louvru.
Dorazil až k plotu hradu. Šel podél něj až dorazil na úzkou červenou cestičku. Kolem cesty
byla vysázená stromová alej. Cesta vedla až k vedlejší bráně do hradu. Několik desítek
metrů před branou bylo rozcestí, z něhož vedla malá cestička mezi stromy na palouk, na
kterém se již řadu let konaly souboje. Rafael přišel pomalu na palouk. Pier už tam čekal a
vedle něj stáli další dvě osoby. "Konečně! Zbabělcům to vždy trvá!", křikl na něj Pier. "Na
svou smrt spěchají pouze idioti.", řekl klidně Rafael a podíval se již blíže na skupinku. V tom
to s ním trhlo. Poznal oba muže s Pierem. Byl to Eugen a Lois. "Zdravíčko, srágoro. Dnes je
tvůj poslední den.", ušklíbl se Eugen. Rafael zrudnul zlostí. Došlo mu, jak zákeřný a zbabělý
je Pier. "Piere, jsi zbabělá krysa. Nechat za sebe dělat špinavou práci.", řekl Rafael.
"Nechtělo se mi s tebou špinit. Jsi slaboch. Zbytečně bych se namáhal. Kdyby nebylo něčí
pomoci, už by tě teď žraly žížaly. Moji sluhové to odflákli jako vždy.", podíval se rozezleně na
Eugena s Louisem. "Co si člověk neudělá sám, to nemá. Dnes jsou tu jako naši sekundanti.
A také jako poslední lidé, které ještě uvidíš.", Pier odhodil svůj kabát, pod ním se odkryl jeho
kord. Rafael ustoupil několik metrů. Šáhl pod sako a nahmatal rukojeť svého kordu. Odhodil
sako na zem a vytasil před sebe kord, který se zablyštil na světle. Pier vysunul svůj kord z
pochvy a odepnul pás. "Eugene!", křikl Pier. Rafael s Pierem přistoupili k sobě a napřáhli
před sebe své kordy. Těsně pod špičkami se zkřížily. Eugen vyndal ze své kapsy velký bílý
kapesník, rozvinul jej a přehodil přes kordy. "Začněte!", zakřičel a strhnul rychle kapesník.
Pier neváhal a udeřil z hora na Rafaela. Ten naštěstí útok čekal, kord šikmo vztyčil a vyrazil
tak jeho přímý útok. Pier pokračoval v útoku zleva a provedl krok do předu. Rafael odrazil i
tento úder. Pier se zapřel a vyrazil na steč. Rafael sotva uhnul, špičku jeho kordu mířila k
zemi a pokrčenou rukou to vykryl. Pier kord rychle vrátil zpět a hranou Rafaela říznul do ruky
před loktem. Rafael syknul bolestí, ale kord neupustil. Udělal několik kroků zpět. Pier se na
něj vrhnul vší silou. Kordy o sebe cinkaly. Švihal doprava, hned zas do leva, ze strany.
Rafael nestačil útočit, pouze se bránil. Pier ho zahnal až na konec palouku, kde rostly
stromy. Pier znovu zaútočil, Rafael se zády dotknul stromu a nemohl uhnout. Pier švihl
doprava, Rafael to jen tak tak vykryl. Pier udělal špičkou půlkruh a silným švihem odrazil do
66
strany Rafaelovu ruku s kordem. Než stačil Rafael zareagovat a vrátit ruku, aby se kryl. Pier
vyrazil na steč a jeho kord projel skrz hruť Rafaela, až se jeho špička zabodla ze zadu do
stromu. "Sbohem….", řekl Pier a vytrhl kord z jeho těla. Rafael spadl bezvládně na zem.
"Pi…re…nech…Isabelu….být!", v bolestech řekl Rafael. "A kdo mi v tom zabrání?", smál se
Pier: "Bude jí se mnou lépe. Stane se mou milenkou, ať chce nebo nechce! Přinutím jí. A ty
už s tím nic nezmůžeš." "Néé…….nedovolím tóóó.", sípal Rafael. Pier kopl do Rafaela, který
zavrávoral. "Tvé dovolení nepotřebuji. Už nic nezmůžeš. Isabela bude patřit mě!", smál se
hlasitě Pier, otřel kord o trávu a šel směrem k sekundantům. Rafael se najednou nadechnul,
oči se mu sami otevřely. Trochu si poodhrnul košili, po vpichu ani památky. "Odkliďte tu
zdechlinu.", řekl Pier sekundantům.
posted by brambora @ 7:16 AM
