Pier mezitím vešel rovněž do chodby. Tentokrát ale bez zastavení prošel kolem komnaty
Henrietty, měl spadeno na jinou květinku. V duchu ho pořád spalovalo včerejší odmítnutí
Isabely. Od sloužících se dozvěděl, kde má komnatu Isabela a rozhodl se jí získat. Přišel
před její dveře a zabouchal. Isabela byla uvnitř a nic netušíc řekla: "Dále." Pier bez váhání
prudce vkročil dovnitř: "Dobrý den, krásko.", tvrdým hlasem řekl Pier. Isabela seděla u stolu,
šila šaty. Poznala ten hlas, celá se otřásla a rychle vyskočila od stolu. "Co tu chcete?! Běžte
pryč!" "Ale no tak, Isabelo. Žádná dívka si dosud na mě nestěžovala. Všechny na konec byly
rády." Pier se k ní pohyboval stále blíž. Isabela stála u okna, na protější stěně zahlédla
vedlejší dveře. Rychle se k nim rozběhla, ale Pier byl velmi mrštný a sevřel Isabelu rukama v
koutě komnaty. "Ty divoká kočko, neutíkej mi pořád." Surově ji sevřel rukama, až Isabela
vyjekla bolestí. "Puste mě, pane. Nic jsem vám neudělala. Proč to děláte?", žadonila Isabela.
"Moc se mi líbíš, Isabelo. Buď moje.", trval na svém Pier. "Hnusíte se mi, pane. Na povel vás
nemohu milovat.", snažila se Isabela vyprostit z jeho sevření. "Budeš moje po dobrém nebo
po zlém.", zlostně zafuněl Pier a chtěl jí políbit. Ta ho začala škrábat. "Pustě mě.", řvala. Pier
jí uchopil surově za bradu a přiložil hrubě ústa na její. "Nééé!", prala se Isabela. Kdo ví, kam
by to vše došlo. V tom se ozvalo za Pierem: "Puste jí, pane Piere. Odejděte!" Pier se vztekle
otočil, kdo si to dovoluje? Za ním stála Charlotta. "Co si to dovoluješ, ty služko? Zmiz!", sykl
Pier a znova pevně stiskl Isabelu. "Pomoz mi, Charlotto!", bolestí sténala Isabela. Charlotta
se na Piera vrhla a snažila se jej odtrhnout. Pier byl velmi silný: "Ty děvko!" Náhle se otočil a
vrazil prudce pěstí do obličeje Charlottě, ta tu ránu nečekala, zavrávorala a spadla na zem.
Ludvík
četl dopis poměrně dlouho, až nakonec jej složil a podal opět Andrému. "Vážený pane
Egreville, Váš otec požaduje o svolení, aby mohl rozšířit Marseillský přístav. Do naší země
přijíždí stále více obrovitých obchodních lodí a přístav nestačí odbavovat všechny
námořnické posádky. To je velmi špatné, přicházíme tak o zdroje ze zahraničí. Proto jsem se
rozhodl, že dovoluji rozšířit přístav a dále nařizuji otevřít královské zdroje materiálu, pro
poskytnutí stavby. Marseillský přístav je pro Nás velmi důležitý a jistě bude v budoucnu
velkým zdrojem bohatství. Vážím si iniciativy Vašeho otce, vyřiťte mu mou spokojenost, až
ho uvidíte. Je to vše, co jste od Nás žádal, pane Egreville?", hovořil spokojeně Ludvík.
Rafael měl na mysli jedinou věc, svou lásku, Isabelu. "Můj pane, dovolil bych si Vás požádat
ještě o jednu prosbu. Sledoval jsem Váš skvostný průvod a v jednom z kočárů jsem zahlédl
překrásnou ženu. Jmenuje se Isabela Viscontiová, dovolte mi jí vidět.", důstojně řekl Rafael.
Ludvík se pousmál: "Znám to mladé děvče. Moje věrná sloužící Karolina mi jí vřele
doporučila, před několika lety jí učila v Touraine. Naučila jí největšímu umění v návrhu a šití
šatů. Karolina je už velmi stará a na svou práci návrhářky už nestačí, proto jsem jí dovolil
přijmout toto mladé děvče. Její práce je úžasná. Velmi si potrpíme na unikátních šatech.
Proč jí potřebujete vidět?", ptal se Ludvík. Rafael bleskurychle zareagoval: "Znám velmi
dobře její umění. Kupříkladu tyto skvostné šaty jsou od ní. Chtěl bych si u ní nechat ušít jiné
šaty, Vaše Veličenstvo." Ludvík se trochu zadumal, jen tak dovolit poskytnout takové umění,
které mu patří? To není jednoduché, Ludvík byl velmi pyšný a marnivý, zvláště na své
obleky. A co když někde bude nosit něco podobného jako král? Ale na druhou stranu je teď
zavázán a velmi spokojen s prací jeho otce, nemůže si ho rozhněvat. To je důležitější. "Nuže
dobrá, souhlasím. Můžete navštívit Isabelu Viscontiovou. Sloužící u dveří Vám ukáží cestu.
Její komnata je na konci chodby.", domluvil král. "Děkuji, Vaše Veličenstvo.", poklonil se
Rafael, vstal a odcházel ze sálu.
Mezitím Rafael přišel k hradbám Louvru. Před hlavní branou stála hradní stráž. Rafael
vysvětlil svou žádost, jeden ze stráží odešel a brzy se vrátil: "Král Vás přijme. Račte dál."
Otevřeli hradní bránu. Rafael se vydal po dlážděné cestě k hlavním dveřím. Kolem něj se
rozprostíraly dlouhatánské záhony zdobené květinami pestrobarevných barev, tvořící na
záhonech barevné vzory. Uprostřed zahrad stály vodotrysky tvarované do soch různých
zvířat, z jejichž úst vytékala průzračná voda. Po okrajích záhonů vedly červené chodníčky,
které se nakonec sbíhaly, až vyústily do aleje podsaditějších listnatých stromů. Kolem hradu
rostl živý plot a nějaký zahradník jednu větvičku právě stříhal dlouhými nůžkami. Snažil se
plůtek tvarovat do různých oválných tvarů. Rafael došel k hlavním dveřím, které se před ním
tichounce otevřely, za nimi stál André. André se poklonil: "Dobrý den, pane Egreville. Král
přijímá vaší audienci. Následujte mě." Rafael mu odvětil na pozdrav a šel s ním do trůnního
sálu. Společně prošli dlouhou chodbou, na které byl položen hedvábný červený koberec.
Kolem stěny stály třpytivá brnění, na stěnách visely obrazy krajin okolo Paříže, tu a tam byly
upevněné překřižující se kordy. Došli ke dveřím do trůnního sálu. "Chvilku tu počkejte. Uvedu
vás.", odvětil André. V ruce držel audienční hůl, otevřel dveře a vešel dovnitř. Do země
dvakrát hlasitě udeřil holí a pravil: "Pan Egrevill si žádá o audienci, Vaše Veličenstvo." "Ať
vstoupí.", řekl Ludvík a odložil listiny stranou. Rafael se zhluboka nadechl, byl velmi nervózní
a vstoupil do trůnního sálu. Sál byl ohromný. Jeho kroky vedly pořád po červeném koberci,
který vedl až ke trůnu. Zem byla dlážděná tmavým mramorem. Stěny zdobily zlaté svícny,
mezi kterými byla velká okna, přes které jasně zářilo odpolední slunce. Rafael předstoupil
před Ludvíka a poklekl. Dlouze se uklonil: "Pán Rafael de Egrevill zdraví Vaše Veličenstvo.
Přicházím ve jménu svého otce Fréderica de Egrevill, který spravuje panství v přístavním
městě Marseille. Zde mám pro Vaše Veličenstvo dopis.", podal Andrému dopis. André vyšel
po malých schůdcích až k trůnu a předal Ludvíkovi Frédericův dopis. Král si prohlédl pečeť a
rozvázal provázek, který jistil svázaný pergamen. Rozevřel dopis a začal si pro sebe číst.
Rafael nevěděl přesně, co vše jeho otec požaduje. Byl velmi napnutý, co král řekne.
"Pane, vstávejte!", zatřásl Rafaeli ramenem Paul. "Už je pondělní ráno!", oznamoval. Rafael
se převrátil v posteli na bok a ospale zavrčel. Vůbec se mu nechtělo vstávat. "No, tak pane.
Vstávejte. Čeká vás audience u krále, musíte se připravit!", povídal dál Paul. Rafael se
najednou posadil. "Paule, promiň, úplně jsem zapomněl. Kolik je hodin? Musím, co nejdříve
vyrazit!", pravil rychle Rafael. "Je čas pane. Hodiny odbyly devět hodin. Na audienci musíte
jít nejdříve po obědě, to král bude v dobré náladě. Teď se pojďte nasnídat. Pak se
připravíte.", řekl Paul. "Ještě že tě mám, Paule.", smál se Rafael a šel se nasnídat. Po
snídani se opět společně vrátil s Paulem do svého pokoje. "Co si budete přát na sebe, pane
Rafaeli?", ptal se Paul. "Paule, nad tím vůbec nemusím přemýšlet. To vím, už dávno.",
tajuplně řekl Rafael. A otevřel šatník. Očima projel po pověšených šatech na ramínkách.
"Mám přeci svůj nejkrásnější oblek.", a vyndal sametový černý oblek. "Ale to je přeci ten
oblek, co jej šila Isabela!", užasle řekl Paul. "Ano, je to on. Vzal jsem si jej sebou. Ten bude
perfektní pro tuto chvíli.", pravil Rafael. Paul mu jej pomohl obléknout a sundal z něho smítka
prachu. "Je opravdu dokonalý. Moc vám sluší, pane Rafaeli.", chválil ho Paul. "Isabela má
výjimečný talent, Paule." Rafael se šel podívat přes zrcadlo. "Perfekt. Teď si musím připravit
řeč a zkontrolovat pergamen, co mi dal otec.", říkal Rafael. Hlavní záměr otce byl na
rozšíření a opravení přístavu. Ludvík to musí povolit, je to jeden z nejdůležitějších přístavů
Francie. Když mu vysvětlím, kolik bohatství to může království přinést, jistě neodmítne.
Uvažoval Rafael. A začal se připravovat na audienci. Poledne se pomalu blížilo a Rafael
musel vyrazit. "Tak zlomte vaz, pane.", říkal mu mezi dveřmi Paul. Rafael se rozloučil s
Paulem a chtěl odejít. V tom jako by zkameněl. "Paule, málem bych zapomněl. V pokoji na
židli mám vestu a v ní je kapesní Bible, přines mi ji, prosím. Dává mi duševní klid a útěchu.",
vážně říkal Rafael. Paul jej poslechl, ale v duchu si říkal, že nevěděl nic o tom, že by pán tak
prahnul po církevní útěše. Rafaeli ale vůbec nešlo pouze o Bibli, sílu mu dodával ten
nádherný kvítek orchideje ukrytý uvnitř. Paul se za chvilku vrátil s knihou, ještě jednou se
rozloučili a Rafael se vydal do Louvru.
"Bravo, Vaše Veličenstvo. Opět jste vyhrál.", řekl králův kancléř André. Král Ludvík stál na
bílé lajně a v ruce pohyboval s kriketovou holí. "André, vše je v zápěstí. Síla není důležitá,
pouze švih." Král došel ke svým míčkům a pomalu je sbíral. "Pojď, zkusíme si zahrát ještě
jednou.", řekl Ludvík. "Promiňte, Vaše Veličenstvo. Ale blíží se hodina audiencí a je nutné
podepsat několik nařízení.", odvětil potichu André. "André, ty vždycky musíš zkazit dobrou
hru. Panování je tak únavné a nudné….Nuže dobrá, povinnost je povinnost. Pojďme tedy
dovnitř.", zachmuřele řek Ludvík. Sluhovi podal svou hůl a společně s Andrém odcházeli ze
zahrady do panovnického sídla. Ludvík si nasadil ve své komnatě zlatou korunu, kterou měl
na hlavě při průvodu, párkrát si povzdechl a vešel vedlejšími dveřmi do chodbičky, která
vedla do trůnního sálu. Usedl na svůj trůn a pokynul k zahájení. André vešel hlavními dveřmi,
v rukou nesl desítky spisů. "Vaše Veličenstvo, je zde několik naléhavých nařízení, které je
třeba zvážit a rozhodnout se, jak je vyřešit." André předstoupil před krále. "Kdybych je tak
mohl zvážit na váze a podle toho, jak budou těžké, budou i prosby v nich závažnější. No,
vidím, že dnes to panování bude nad míru úmorné. Začneme, ať už to máme brzy odbyté.",
Ludvík se začetl do spisů.
Dušička Isabely byla
úplně vyděšená, ne! To nesmí! "Prásk!", ozvalo se. Isabela mu dala rukou facku, Pier trochu
zavrávoral a pustil jí. Isabela rychle utíkala chodbou pryč. "Ty děvko! Budeš moje! Ať chceš,
nebo nechceš!", křičel za ní Pier. A rozběhl se za ní. Chodba byla zatočená do oblouku a
všude tma, po stranách bylo mnoho dveří. Pier netušil, kam Isabela zaběhla. Počkej, já si tě
najdu. Ale teď už nikoho nemůžu rušit. Pomyslel si Pier. Musím si zjistit, kde má svou
komnatu a zítra za ní zajdu. Bude moje! V duchu nepříčetně přemýšlel Pier. Sebral se a
odcházel do domu do podhradí.
"Buch Buch…Buch Buch..", ozývalo se potichu za dveřmi na kraji chodby. Bylo to vyplašené
srdéčko Isabely. Isabela stála v komnatě za dveřmi a ani nedutala. Ještě se pořád po těla
třásla. Odporný chlap! Jak si vůbec něco takové mohl dovolit? Isabela se bála pohnout, aby
jí ještě neuslyšel. Ale Pier byl už pryč. Isabela si pomalu oddychla, asi se jí povedlo utéct.
"Paní, co se stalo?", ozvalo se za jejími zády. Isabela sebou trhla, až vyjekla. "Paní, co se
děje?" "Ach, Charlotto!", začala brečet Isabela a chytla se jí kolem krku. Byla to její komorná.
Charlotta byla mladá hezká dívenka s blonďatými krátkými vlásky, roztomilou pihou na
tvářičce a červenými tvářičkami. "Paní, Isabelo. Neplačte. Kdo vám, co udělal?", pořád se
vyptávala Charlotta. Isabela jí vzlykala v náručí: "Hrozně jsem se vyděsila, Charlotto. Potkala
jsem velmi odporného muže. On mě chytil…..a….." Dál brečela Isabela, nemohla ani mluvit.
"Uklidněte se paní, posaďte se na postel.", pomohla jí sednout Charlotta. Hladila Isabelu po
vláskách a chlácholila jí. Isabela se trochu uklidnila a vysvětlila Charlottě, co se stalo. "To je
ale drzost!", křičela nahlas Charlotta. "Znám toho pána, je to Pier de Morsauf. Strašlivý
proutník. Ještě štěstí, že jste mu utekla. Kdo ví, jak by to dopadlo.", vztekle mluvila Charlotta.
"Tu máte kapesník.", a podala ho Isabele. Isabela smrkala a utírala si slzičky z očí. "Už je po
všem, paní. Lehněte si. Musíte se z toho vyspat. A jak vám paní Henrietta nakázala, abyste
hned začala šít šaty? To nepůjde! Stejnak tu teď nemáme látku. Lehněte si.", nakázala
Charlotta. Isabela se smutně koukala na Charlottu, ale už nijak nedokázala oponovat.
Poslechla její slova a Charlotta jí uložila do postele. Isabela vyčerpáním brzy usnula. Ach,
má paní. Její krása jí spíše přináší bolest než radost. Má těžký život. Pomyslela si Charlotta,
pohladila po obličeji spící Isabelu a odešla do svého pokoje, který byl ve vedlejší místnosti.
Měla Isabelu, jako svou paní, velmi ráda. Někdy jí brala více za svojí přítelkyni, než za svou
paní. Nikdy by si neodpustila, kdyby se Isabele něco stalo. Na toho Piera si musíme dát
pozor, říkala si pro sebe Charlotta a chystala se jít také spát.
Pier mezitím sešel z hradních schodů a zamířil do svého domu, který byl přímo v uličce na
úpatí schodů. Otevřel domovní dveře, zevnitř se ozýval hlasitý ryk a cinkání kordů. Pier
rychle pospíchal do hlavní místnosti, odkud zvuky přicházely. Co se to tu zase děje? Říkal si
Pier a vešel do místnosti, kde na stole stáli dva muži a zuřivě spolu šermovali. "Tak dost!",
hlasitě na ně zařval Pier. Muži sebou trhli a okamžitě přestali šermovat. Seskočili ze stolu a
klekli si na kolena. Byl to Eugen a Lois, věrní sloužící Piera. "Promiňte pane, nechali jsme se
unést bojem. Byl to pouze trénink.", obhajoval je Lois. "Pánové to jste opravdu přehnali.
Zničíte mi nábytek! To nemůžete jít do tréninkové haly? Rád si s vámi také zašermuji. Ale
tady ne! Ať se to příště neopakuje!", přísně mluvil Pier. Oba dva poslušně kývli hlavou. "No
dobrá. A teď mi Loisi přines kapku červeného k posteli. Půjdu si lehnout. Mám hroznou žízeň
a špatnou náladu.", nakázal Pier a šel do své ložnice. Pořád vnitřně cítil, jak jej Isabela
urazila. To si přeci nemůže dovolit, taková nějaká švadlenka, aby odmítla mě! Piera! To si
nedovolí ani dvorní dámy! Musí být moje, zítra za ní přijdu a bude má. Pier popíjel víno a
chystal se na kutě.
Dveře se pomalounku otevřely. "Dobrý večer.", řekl ženský hlas. Do komnaty vstoupila
Isabela s krásnými modrými šaty držíc na ramínku. Pier strnul úžasem. Nikdy dříve takovou
nádhernou ženu neviděl. Henrietta byla sice krásná, ale Isabela vypadala jako anděl. Snad
každý muž, který spatřil Isabelu, se musel do ní zamilovat. Pier propadl jejímu kouzlu v
jediný okamžik. Jeho oči plály úžasem při pohledu na tvář Isabely. Nemohl ze sebe vydat
slova, jak byl unešen do nebeských výšek. "Dobrý den, pane.", pravila Isabela a poklonila se.
Pier se trochu probral a poklonil hlavou. "Přinesla jsem paní Henriettě její nové šaty, právě
jsem je dokončila.", pokračovala Isabela. Henrietta vyšla z ložnice, měla na sobě oblečenou
noční košilku, kterou si rychle přes sebe oblékla. "Isabelo! Jsi rychlá, ukaž mi je. Už se
nemohu dočkat!", říkala Henrietta. Isabela rozvinula složené šaty před Henriettu. "Jsou
výjimečné, Isabelo. Nikdy jsem takový nádherný střih neviděla a ta barva, přecházející z
tmavé na světlou. Úžasné! Ty mi budou závidět všechny dvorní dámy v celém království!",
pravila Henrietta a zkoušela si je před zrcadlem, jak jí budou slušet. Pier se pořád jako v
mrákotách díval na Isabelu, naštěstí si toho Henrietta nevšimla, měla oči pouze pro ten
skvost. "Isabelo, máš úžasné nadání. Víš, co by bylo moc krásné?", říkala Henrietta. Isabela
pozvedla nechápavě oči. "Chtěla bych ještě světlé večerní šaty. Podobného střihu, ale jasně
zářivé. Pokud se ti to povede a já budu spokojená. Vychválím tvou zručnost v celém
království. Dobře?", ptala se Henrietta. "Jak si přejete, má paní.", odvětila pokorně Isabela.
"Běž hned šít! Musí být, co nejdříve. Chci je mít. To je tak vzrušující.", vzrušeným hlasem
pravila Henrietta. Vůbec jí nezajímalo, že se blíží půlnoc. A že je jistě Isabela utahaná. Ale
příkaz je příkaz, to věděla Isabela velmi dobře. Poklonila se: "Dobře, paní. Začnu ihned."
"Tak utíkej, Isabelo. Pusť se do práce.", znovu přikazovala Henrietta. Isabela byla na
odchodu. Pier se konečně probral. "Budu už muset také jít, Henrietto. Tak nashledanou."
Henrietta se usmála na rozloučenou a znovu si prohlížela v zrcadle ty nádherné šaty. Vůbec
jí teď Pier nezajímal. Pier se za to ale vůbec nezajímal o její šaty, oči nespustil z Isabely.
Když se zavřely za nimi venkovní dveře, Pier neváhal a oslovil Isabelu. "Tak Isabela. Ty jsi
nová dvorní návrhářka?", ptal se Pier. "Ano, pane. Snažím se." "A zřejmě velmi dobře. Paní
Henrietta byla velmi spokojená. Ty šaty jsou nádherné, ale to není nic proti tvé kráse. Nikdy
jsem ještě tak překrásnou ženu neviděl.", nesměle řekl Pier. Patřil k největším proutníkům v
celém království. "Ale pane. To není možné.", nervózně řekla Isabela. "Já nelžu. Okamžitě
jsem se zamiloval do tvé krásy. Pojď, buď mou.", chytil zhurta Isabelu kolem ramen. "Pane!!",
křikla vyděšením Isabela. Pier byl doslova hulvát. Isabela sice znala spoustu kluků od nich z
vesnice, ale nikdo nebyl takový hulvát jako tento šlechtic. "Co si to dovolujete?! Puste mě,
budu křičet!", křičela silněji Isabela. Pier si najedou uvědomil, že to bylo asi opravdu moc
hrrr. Navíc by to mohla slyšet Henrietta. Pustil ze sevření Isabelu. "Nikdy mě zatím žádná
žena neodmítla. A navíc ty jsi pouze služebná. Musíš poslouchat své pány!", tvrdě mluvil
Pier. Isabela nevěděla, co má dělat. Nejraděj by utekla, ale vždyť může. Chtěla se od něj, co
možná nejrychleji rozběhnout pryč, ale Pier jí pohotově chytil za ruku a opět přitáhl k sobě.
"Kam pak? Ještě jsem s tebou nedomluvil!", a chtěl jí násilně políbit.
Jazýčkem zajížděla do jeho dírky na špičce žaludu. Pier začal hlasitě
oddechovat a vzténat. Henrietta jeho úd vzala do úst. Její rety klouzaly po jeho tvrdém
klacku a jazykem ho pumpovala a sála. "Ách, áááá, Hen…rietto.", otřásl se rozkoší Pier, byl
na pokraji vyvrcholení. Henrietta ho přestala vzrušovat ústy a koukala se mu do obličeje.
Prudce a pevně mu začala třít jeho penis rukou. Zrychlovala do úplné extáze. Pier začal
křičet. Jeho penis začal pulzovat a trochu to ještě zadržel. Henrietta se trochu na něj
naklonila. V tom Pier mohutně vystříkl do výšky jako vodotrysk. Jeho semeno postříkalo prsa
Henrietty. Henrietta měla ráda pocit, že ukojila svého milence, když mohla cítit jeho sperma
na svém těle. Lehla si na jeho tělo a líbala ho ležérně na hruď. Společně relaxovali, ani
nestačili rozestlat postel.
Pier si za chvilku odpočinul a vstal. "Piere, kam jdeš?", ptala se udiveně Henrietta. "Promiň,
lásko, ale dnes nebudu spát u tebe. Musím jít něco zařídit k sobě do domu v podhradí.",
smutně pravil Pier. "To mě tu necháš samotnou?", byla smutná Henrietta. "Určitě za tebou
brzy přijdu. Musím už jít, broučku.", utěšoval jí Pier. "Ale brzy!", trochu rozezleně říkala
Henrietta. Pier se obléknul a políbil Henriettu na rozloučenou, která ještě nahá ležela na
posteli. Pier cítil, že pokud jí ještě chvilku bude líbat, určitě by tu musel zůstat. V tom se
ozvalo: "Buch, buch.", na dveře v komnatě. Pier vyskočil z její postele a rychle odešel do
pokoje k hlavním dveřím. Zkontroloval, jestli má správně upravené šaty a kort v pochvě.
Henrietta z ložnice zavolala: "Vstupte!"
