V čele průvodu pochodovalo mnoho řad mušketýrů. Na rameni nesli mohutné muškety. Na
sobě měli modrý oblek s bílými popruhy. Pochodovali jako jeden muž. Za nimi následovalo
několik povozů s dvořany. Vedle povozů jeli dragouni na černých koních, za pasem měli
šavle a na hlavách velké černé klobouky. Dvořané byli oblečeni v nádherně zdobených
šatech s brokátu, sametu a kožešin. Na hlavách většina nosila bílé paruky. Poddaní kolem
silnice nahlas křičeli na pozdrav a někteří mávali koupenými vlaječkami od obchodníků.
"Král, tam je král!", začal někdo z nich volat. Rafael se podíval na povozy. Ano! V dalším
povozu je Ludvík! "Podívej se, Paule. To je náš král!", se zaujetím mluvil Rafael. Ludvík měl
na hlavě zlatou korunu zdobenou safíry, ametysty a drahokamy, v jedné ruce držel zlaté
žezlo s křížkem na vrcholu a v druhé jablko zdobené perlami. Oblečen byl do žlutého obleku,
který byl šit zlatými nitěmi. Byl velmi slunečný den, slunce zářilo na Ludvíka a jeho oblek
svítil jasnou září. Opravdu vypadal jako král Slunce. Hlavou kýval na poddané a ti pleskali a
volali: "Bravó! Ať žije král!" Povoz s králem pomalu projel kolem skály a za ním následovaly
další povozy. Rafael se nemohl na průvod dosti vynadívat. Pečlivě sledoval další povoz. Na
jedné straně povozu seděla žena v paruce s nádhernými dlouhými červenými šaty. V ruce
měla vějíř a pomalu se ovívala. Naproti ní seděla další žena, ale ta na sobě neměla žádnou
paruku. Měla překrásné dlouhé tmavé vlasy. "Ach můj Bože!", zařval Rafael. Paul se hrozně
vyděsil, až málem spadl ze skály. "Pane Rafaeli, co se vám stalo?!", nechápal Paul. "Paule,
v tom kočáře! Tam!", ukázal Rafael. Paul se zadíval do kočáru. "To je ISABELA!!!!!", úžasem
zařval Rafael. "Nemýlíte se, pane?", nevěřil Paul vlastním očím. "Paule, v tomhle bych se
nikdy nemýlil. Isabelu bych poznal mezi tisíci ženami.", hovořil Rafael. "Kde se tu vzala? Jak
to, že není doma?", ptal se Rafael. Paul kroutil hlavou, tohle se nadá jenom tak vysvětlit.
"Musím jí dát nějak vědět. Isabeló! Isabeló!", křičel ze skály Rafael a mával. Ale marně, dav
jej z blízka snadno překřičel. Isabela si Rafaela nevšimla. "Neslyší mě, Paule. Co mám
dělat? Isabeló!", zkoušel znovu Rafael. "To nemá cenu, pane. Ani slézt včas nestíháte.
Uklidněte se, uvidíte jí v Louvru. Máte přeci audienci u krále.", řekl Paul. Rafael byl mimo své
smysly, moc jí musí vidět. Teď konečně, po tak dlouhé době. Je pořád tak nádherná, jak si jí
pamatoval. Ne, je ještě krásnější. Musím s ní, co nejdříve mluvit. "Musím jít, co nejdříve na
audienci ke králi. Musím jí okamžitě vidět a mluvit s ní. Paule, ona je mi vším.", sklesle mluvil
Rafael. "Uvidíte jí, pane. Nemějte strach. Nehte krále přes neděli odpočinout. Jistě začne v
pondělí úřadovat. Běžte na audienci hned v pondělí.", pravil Paul. "Máš pravdu, Paule. To
bude nejlepší. V pondělí vyrazím do Louvru. To je nádhera! Isabela je tu!", křičel do nebe
Rafael.
Kapitola
Už uběhlo několik jarních dní. Byla opět sobota ráno. Po Gerardovi ani památky, nikde se
neobjevil. Rafael snídal u stolu v kuchyni. Kuchyň a vlastně už celý dům byl zcela opraven a
dobře zařízený. Rafael s Paulem měli svůj druhý domov. "Chutná vám snídaně, pane
Rafaeli?", ptal se Paul. "Ano, Paule. Je výborná.", odvětil mu mile Rafael. "Zapomněl jsem
vám to včera říct. Slyšel jsem na náměstí, když jsem šel nakoupit, že král Ludvík se dnes
vrací z Versailles do Louvru. Má přijet s kočárem a s celým jeho doprovodem dnes do
Paříže.", pravil Paul. "To je skvělé, Paule. Konečně mohu požádat o audienci. Snad Ludvík
přijme otcovy požadavky. Hrozně bych rád viděl, jak přijíždí.", říkal Rafael. "To není problém.
Také bych to rád viděl. Už jsem o tom přemýšlel. Většina lidí ho bude vítat přímo v Paříži, ale
já si myslím, že tam bychom ho špatně viděli. Lepší bude, když půjdeme až na kraj města
někam, kde bude dobrá vyhlídka u cesty. Co říkáte, pane Rafaeli?", ptal se Paul. "Výborně.
Vyrazíme. Uvidíme krále!", souhlasil Rafael. Oblékli se, Paul zamkl vchodové dveře a
společně vyrazili na severní okraj Paříže.
Za několik hodin došli až na okraj Paříže. Bylo plno lidu v ulicích. Obchodníci prodávali
vlaječky. Lidé se prali o nejlepší výhled. Mušketýři jako policisté zabraňovali lidem vstoupit
na silnici, kterou měl projet král. Blížilo se poledne a každou chvilku měl průvod přijet. "Pořád
je tu moc lidí na můj vkus.", říkal Paul. To už téměř vyšli z Paříže. Kolem cesty na jedné
straně byly travou zarostlé kopce a na druhé straně menší skály. "Podívej se támhle nahoru.
Z té skály by byl dobrý výhled a není to vysoko.", řekl Rafael Paulovi. Paul se rozhlédl kolem
a zahlédl malou pěšinku, která vedla za zadu na skálu. "Vylezeme tam. Polezte, pane.",
odvětil Paul. Rafael přikývl a lezli po pěšince nahoru na skálu. Za nedlouho byli nahoře. Před
nimi se odkryl nádherný pohled. Rafael se podíval doprava, byla vidět celá Paříž. Pod nimi
vedla cesta, za kterou se rozprostíraly travnaté kopce, do kterých se opíralo slunce. Na
obloze se pohybovalo několik mráčků. Ze spodu skály bylo slyšet jásání Pařížanů. Rafael se
podíval do dálky na cestu. "Podívej, Paule! To je průvod!", zakřičel Rafael. V dálce po cestě
jely povozy.
Marbouty nadzvedl zavřená Gerardova víčka. "Ještě žije! Je pouze v bezvědomí.", pravil
Marbouty. Sáhl mu na odhalený hrudník. Byl studený jako led, ale ruka se mu zvedala
nahoru a dolů, jak Gerard dýchal. Přiložil prst na jeho krkavici. V Marboutym hrklo: "Rafaeli,
on nemá puls!! Jak je to možné?!! A tak klidně dýchá!!" Znovu zkoušel prstem nahmatat
alespoň jemné ťukání, ale nic. "Ten člověk by měl být mrtvý! To popírá všechny zákony, co
učím!", křičel nahlas Marbouty. Rafael si vzpomněl na toho člověka, co tenkrát spadl z okna.
Také popíral veškeré fyzikální zákony. Co se to tady děje? Uvažoval Rafael. "Musíme ho
pořádně prohlédnout a zjistit, co se mu přihodilo. Jsme na začátku něčeho velkého.",
roztřeseným hlasem říkal Marbouty. "Rafaeli, pojď, pomůžeš mi. Nemáme tu chirurgické
nástroje. Rychle pro ně zajdeme do vedlejší místnosti." Rafael přikývnul. Marbouty otevřel
dveře naproti vstupním dveřím. Vešli do malé místnůstky, kde byly léky, obinadla, obvazy a
chirurgické nástroje. Marbouty vybíral ty vhodné a podával je Rafaelovi. Trvalo to pouze
chvilku. "To snad bude stačit. Jdeme.", odvětil Marbouty. Vyšli z místnůstky. "To není
možné!!!", otevřel pusu Marbouty. Tělo Gerarda zmizelo! Rafael rychle otevřel hlavní dveře.
Policisté stáli za dveřmi. "Neprošel tady ten muž?!", ptal se Rafael policistů. Policisté se na
sebe nedůvěřivě podívali, mysleli si, že se Rafael zbláznil. "Samozřejmě, že ne!" Rafael se
vrátil zpět do ordinace. Nahoře u stropu bylo velmi málo pootevřené okno. Tam se přece
nemohl dostat, na tož prolézt takovým úzkým otvorem, dumal Rafael. "Prostě se vypařil.
Zmizel!!….", řekl nahlas Rafael Marboutymu.
"Musíte jí nechat v klidu. Jinak vám špatně sroste!", káral Rafael ženu. Žena se na něj
usmála, přikývla a poděkovala. Spokojeně odešla. Rafael cítil nádherný pocit u srdce, bylo
úžasné někomu pomoci. Konečně mohl využít svých vědomostí. Marbouty měl pravdu, není
nic krásnější než pomáhat lidem. "Buch Buch!!", ozvalo se na dveře. Marbouty zařval:
"Dále!!" Dveře se otevřely a do místnosti nakoukla hlava s čepicí policisty. Čepice měla
červenou barvu s modrým proužkem. Někteří mušketýři sloužili jako tehdejší policisté. Nosili
červený oblek s modrými proužky. "Máme tu jeden naléhavý případ!", nahlas hovořil
policista. "Pojďte dál.", vyzval je Marbouty. Do místnosti vešli dva policisté, mezi nimi rukama
drželi bezvládné tělo muže. "Našli jsme ho v parku při běžné pochůzce. Ležel na zemi u
lavičky, která byla potřísněna kapkami krve!" Pomalu jej pokládali na chirurgický stůl. "Ach,
můj Bože!!! To je Gerard!!!", nahlas zakřičel Rafael a vrhnul se k němu. "Vy ho znáte?", divili
se policisté. "Ano, je to náš student.", říkal Marbouty. "A můj nejlepší kamarád.", dodával
Rafael. "Profesore Marbouty, pomožte mu!", žadonil Rafael. "Běžte teď ven.", vyzval policisty
Marbouty. Oni kývli a zavřeli za sebou dveře.
Byla sobota ráno. Rafaela probudily sluneční paprsky. Začal krásný den. Už bylo na čase,
pomyslel si Rafael. Za několik dní začne jaro. Pozvolna se budu muset připravit na audienci
u krále, docela to uteklo. Král Ludvík nebyl ještě v Louvru, zimu strávil ve Versailles a někdy
na jaře se měl vrátit zpět opět panovat do Paříže. Bude to právě rok, co jsem poznal Isabelu,
ach, jak už dlouho jsem jí neviděl, smutně vzpomínal Rafael. Ze vzpomínek ho vyvedl Paul:
"Dobré ráno, pane. Dnes máte jít poprvé do nemocnice." "Máš pravdu, Paule. Už se moc
těším.", radostně mluvil Rafael. Rychle se oblékl a nasnídal. Zkontroloval, jestli má v náprsní
kapse Bibli. Dodávala mu sílu a navíc lékař se často setkává se smrtí. Někdy třeba bude
nutné pronést poslední slova. Vyrazil z Marvevil na 5. Avenue. Marbouty ho už čekal na
pohotovosti. "Ahoj Rafaeli. Jsem rád, že jsi přišel. Je tu plno práce jako vždycky. Každá ruka
dobrá. Pojď a přidrž mi tu ten obvaz.", říkal Marbouty a obvazoval popálenou ruku nějakého
muži. "Támhle v rohu je žena se zlomenou rukou. Prosím tě, zpevni jí to a obvaž.", nařídil
Marbouty zavazujíc popáleninu. Rafael vzal ze stolu pevnou dlahu a přišel k ženě. "Dobrý
den. Jsem doktor Rafael. Pomůžu vám.", podíval se očkem na Marboutyho. On se usmál,
hřála ho ta slova u srdce. Rafael přiložil dlahu k ruce. Druhou rukou vzal obinadlo a mistrně
obvazoval zlomeninu k dlaze, až byla ruka krásně celá zavázaná. Potom vzal široký obvaz,
přehnul ho přes cíp, jeden kraj zavázal na uzlík. "Prosím, vložte do něj ruku.", poprosil ženu
a druhý cíp obvazu jí převázal za krkem. Vytvořil tak košík pro podpírání její zlomené ruky.
Cítil, jak začíná přicházet. Jeho penis byl na pokraji vyvrcholení.
"Už budu!", začal při sténání křičet. Ariadna začala zrychlovat. Orgasmus začal přicházet i na
ní. "Ánóóóó…", křičel Gerard. S otevřenými ústy na ní dýchal. Už to na něj přišlo, jeho penis
se vzepjal a semeno začalo stříkat do její vagíny. Koukal se jí do obličeje. Na Ariadnu to také
přišlo, celým tělem jí projížděly vlny orgasmu. "Budeš se cítit jako v pekle, Gerarde.", křičela
silným hlasem Ariadna. Gerard to nechápal a v orgasmu pozoroval její krásná ústa a oči. Oči
najednou změnily svou barvu! Zalily se rudě. "Há…", otevřela pusu Ariadna. Z horního patra
jí vyjely dlouhé ostré tesáky. Gerard se hrozně vyděsil. Zrůda! Chtěl se vyprostit. Ariadna ho
pevně stiskla rukama, až Gerard vyjekl, jak ucítil její nehty zabořené ve svém těle. Ariadna
se prudce v orgasmu zakousla do jeho krku. Gerard se snažil bránit, ale měla nadlidskou
sílu. Jeho odpor pomalu ochaboval. Ariadna z něj sála krev a polykala jí plnými doušky.
Gerard omdlel. Konečně Ariadna po chvilce přestala. Její tesáky zajely opět zpět. Vstala z
jeho bezvládného těla a otřela si prudce ústa rukou až několik kapek z jejích úst ulpělo na
lavičce. Gerardovo tělo bez života upadlo pod lavičku. Ariadna se smála a smála, smích se
rozléval do tmy po celém parku.
"Tak na nás. Na to, že jsem tě poznal,
Ariadno.", pronesl přípitek Gerard. "Cink.",
ozvalo se ťuknutí skleniček o sobe. Gerard
se hluboce napil, že ve skleničce zůstalo
pouze na dně. Víno nikdy moc nepil, s
kamarády vždy pouze pivo. Podíval se na
Ariadnu. Ariadna se upřeným pohled dívala
na Gerarda. Oči jí zářily zelenou září,
připomínající divokou tygřici. Pouze trochu
ve víně smočila rty. Na jejím horním rtu zůstala rudá kapička vína. Připomínala spíše kapku
krve. Ariadna vystrčila svůj růžovoučký jazýček a z jedné strany úst na druhou s ním
pomalounku přejela po horním rtu. Kapičku tím olízla. Gerard vzrušením úplně otevřel pusu.
To už nešlo vydržet, ta ženská si s ním zahrává jako kočka s myší. "Chci tě, Ariadno. Teď!",
nevydržel Gerard. Ariadna se usmála. "Tak pojď!", tajuplným hlasem řekla Ariadna. To je
neuvěřitelné, říkal si pro sebe Gerard. Gerard uchopil svou skleničku a dopil víno.
"Zaplatíme, pane vrchní!", zavolal na číšníka. Gerard zaplatil za oba víno a nechal spropitné
pro číšníka. "Děkuji vám, pane. Přijďte zas.", poděkoval číšník a šel opět k baru. Gerard
nabídl ruku Ariadně. Ariadna jeho ruku přijala a vyšli ven držíc se za ruce. Sotva vyšli ze
dveří. Ariadna jej vášnivě objala, přitiskla si ho na své poprsí a vášnivě ho políbila. Jazýčkem
pronikla do jeho úst velmi hluboko, Gerard byl úplně omráčen vášní. "Jsi sladký, pojď.", řekla
Ariadna a táhla Gerarda za ruku zpět po cestičce. "Kam jdeme?", ptal se Gerard. "Uvidíš.",
napínala ho Ariadna. Přešli rychle most a byli opět v parku. Už byla velmi velká tma, sotva
bylo vidět na krok. Oba ušli ještě několik
metrů od řeky. Ariadna se najednou
zastavila. "Tady je to perfektní.", řekla.
Gerard se rozhlédl kolem sebe. U cesty
stála lavička.
Ariadna se na Gerarda doslova vrhla jako
tygřice. Zase ho vášnivě začala líbat.
Gerard jí objal a oplácel jí projev stejnou
vášní. Ariadna směřovala k lavičce a svým
tělem přinutila Gerarda si sednout. Rukama
mu roztrhla jeho košili tak, že knoflíky
ulétaly. Klekla si na zem a pootevřenými
ústy jej líbala na prsa. Vystrčila svůj jazýček
a olizovala mu bradavky. Pak zajela na jeho
břicho a sála mu kůži pod pupíkem. Gerard
začal sténat rozkoší.
