"Román! Mám něco, co měla smyšlená postava? Kdo to byl? O co šlo?", trochu se smál
Rafael. "Zní to divně, to přiznávám. Ale i smyšlené romány si berou některé věci z reálného
světa. Ta hlavní postava byl hrabě Dracula. Byl to upír, nebo také vampír." "To je nesmysl.
Profesore, musel jste se splést." Marbouty se znovu podíval na tu ranku na krku: "Mohou se
vyskytnout choroby, o kterých lékařská věda zatím nemá ani tušení. Ta bakterie, kterou jsi
zřejmě chytil od Gerarda, mohla změnit celé tvoje tělo. Nezavrhoval bych tuto myšlenku tak
rychle, stejnak se nemáme čeho chytit. Něco zkusím." Marbouty poodstoupil kousek od
Rafaela a odešel ke stěně. Rafael se nedůvěřivě na něj koukal. Marbouty sundal ze stěny
sošku Krista na kříži. "Vyzkoušíme menší pokus. Uvolni se, Rafaeli." "Co chcete zkoušet?",
ušklíbl se nedůvěřivě Rafael, ale v duchu cítil strach. Marbouty předstoupil před Rafaela a
předpažil před něj kříž s Kristem. V tom jako by Rafael dočista ztuhnul. Nemohl se vůbec
pohnout. Trochu mohl pohybovat rty. "Ne…mo…hu….se….hý…..bat!", snažil se mluvit
Rafael. Marbouty mu zaťukal na ruce, byly jako z kamene. "Kdybych to neviděl na vlastní oči,
tak bych tomu neuvěřil. Ten román bude asi pravdivý. Pane Bože! Stojíme tu u hrozného
úkazu.", Marbouty schoval kříž a opět ho pověsil zpět na stěnu. Rafael se několikrát otřásl,
cítil se jako znovu zrozený. "Profesore, zapomněl jsem vám říct. Ráno jsem chtěl šáhnout na
Bibli a spálil jsem se! Co mám dělat?!", vyděšeně mluvil Rafael. "Jsi prokletý, Rafaeli.
Neznám lék, možná ani neexistuje! Ta nemoc popírá Boha a to je strašné. Obávám se, že
tvou duši pohltil ďábel. Jsem vědec a snažím se nevěřit takovým to věcem. Jsi hodný člověk,
zdá se mi to vše jako zlý sen. A to nevíš, ještě to nejdůležitější. Dracula v tom románě
nemohl jíst normální jídlo, jeho tělo tak nepracovalo. Energii mu dodávala krev, cizí krev. Byl
krvežíznivou bestií, která vraždila, aby sama přežila! To vše přesně zapadá do naší
skládanky, Gerard tě kousnul, aby z tebe vysál život. Chtěl si prodloužit svůj. Asi tě chtěl
zabít. Už nevím, čemu můžeme věřit.", posadil se na židli u stolu Marbouty a smutně dumal.
"Krev! Néééé. To není pravda! To ani nemůže být.", seskočil na zem Rafael.
"Zbývá vyzkoušet poslední. Snaž se ovládnout, Rafaeli. Ale musíme to vyzkoušet.",
Marbouty otevřel šuplík u stolu a vyndal chirurgický nůž, malinko si přejel kůži u ruky. Čepel
nože byla dokonale ostrá, jen nepatrné přejetí způsobilo, že na pokožce mu vytrysklo několik
kapek krve. Marbouty dal svou ruku před tvář Rafael. "Jak se cítíš, Rafaeli." Rafael se začal
chvět. V sobě cítil obrovskou chtivost vysát ty kapky krve, cítil potřebu vysát z profesora
poslední kapku. Marbouty vytřeštil oči z pohledu na Rafaela, protože se Rafaelovi jeho
hnědé oči zalily rudou zářící barvou. "Hááááá….", otevřel dokořán pusu Rafael. Z horního
patra mu vyjely ostré obrovské tesáky. "Profesorerere…..", chraplavě jako v ozvěně mluvil
Rafael. "Ježíši! Opatruj nás!", křičel Marbouty a děsem udělal několik kroků zpět.
"Héééé…..nedokážiži to kontrolovavat!", vrhnul se obrovskou silou Rafael na profesora.
Rafael se snažil hrozně přemáhat, nechtěl se do něj zakousnout. Kroutil hlavou ze strany na
stranu. "Odstrčte mě, dlouho to nevydržím. Je to silnější než já.", řval Rafael. Marbouty
bojoval o život, odstrčil ho vší silou a natáhl se pro kříž na stěně. Naštěstí byl blízko, takže
včas stačil před Rafaela dát kříž. Rafael v tu chvíli zkameněl. Jeho špičáky zalezly zpět, ale
oči zůstaly rudé. "Á..aa.aa.", vzténal Rafael. "Málem jsi mě zabil Rafaeli!", ještě se z hrůzy
probíral Marbouty. "Pro…fe…so…re. Dej…te….pryč…..ten…..kříž.
Marbouty otevřel dveře, na ošetřovně byla tma. Ležela v suterénu univerzity. Marbouty
zapálil petrolejové lampy a vyzval Rafaela, aby si vysvlékl košili. Rafael se posadil na
operační stůl v místnosti. "Pane profesore, je mi velmi špatně. A kdybyste viděl, jak reaguji
na denní světlo….viděl jste, jak jsem byl ohořelý, to mi způsobily pouhé paprsky slunce!",
vypravoval Rafael. "Rafaeli, přijdeme tomu na kloub. Uklidni se. Prohlédnu si tě." Marbouty
přistoupil k Rafaelovi, nasadil si cvikr a začal si ho prohlížet. "Co se vám stalo? Máte obvaz
na pravé ruce?", ptal se Marbouty. "Včera mě napadli nějací lidé, jenom o chlup se mi
povedlo uniknout. Způsobili mi zranění kordem na ruce a noze.", vysvětloval Rafael.
"Počkejte, Rafaeli. Sundám vám obvaz, podíváme se na tu ránu." Marbouty vzal ze stolu
nůžky a přestříhal obvaz, pomalu jej smotal z Rafaelova bicepsu. Natočil si jeho paži blíž ke
světlu a prohlížel si jí. "Rafaeli, jste si jist, že vás opravdu sekli do ruky?", položil divnou
otázku Marbouty. "Samozřejmě, včera to hodně krvácelo. Rána byla otevřená.", nechápal
Rafael. "To není možné, Rafaeli. Nemáte tu žádnou známku po zranění….", podíval se
udiveným pohledem na Rafaela Marbouty. "Cože?!", prohlížel si zmateně ruku Rafael. Ano,
opravdu nikde nebyl sebemenší náznak po zranění, ani rána, ani jizva. "Ještě včera tam
byla, profesore. Není možné, aby se tak rychle zacelila." Marbouty poodstoupil kousek od
Rafaela. "Ano, není to možné. Není to možné pro normální člověka, kterého zná lékařská
věda. Víš Rafaeli, něco se s tebou děje. Mám jisté podezření, tyto úkazy mi něco silně
připomínají." Rafael cítil velkou nepokoj z jeho slov: "Profesore, o čem to tu mluvíte?"
"Vypadá to neuvěřitelně, ale zjevně se změnil celý tvůj metabolismus, celková regenerace,
musím tě pořádně vyšetřit. Nemůžu ještě dělat závěry." Rafael si připadal jako pokusný
králík, kterého při cvikách bakteriologie očkovali chorobnými nemocemi. "Profesore, myslím,
že za vše může Gerard, včera večer mě kousnul. Podívejte.", ukázal mu ranky na krku.
"Kousnul tě! Ukaž!", prohlížel si jeho krk. "Ach ne! Moje podezření je zřejmě oprávněné.
Ukaž mi ještě nohu." "Jaké podezření, profesore? Vy mě děsíte ještě víc, než jsem!", bál se
Rafael a pomáhal Marboutymu v rozvazování obvazů na noze. Marbouty sundal poslední
obvaz a prohlížel pečlivě nohu. "Opět žádná známka po zranění. Jenom ty maličké ranky na
krku, ty pořád zůstávají. Rafaeli!", podíval se ustrašeně Marbouty do Rafaelových očí. "Co se
děje? Co se mi stalo?!", potřeboval už konečně něco slyšet Rafael. V těle cítil velký strach z
neznámého. "Je to neuvěřitelné, myslel jsem si, že to jsou báchorky. Ale tvé
příznaky…….Víš, jak jsme vyšetřovali Gerarda?" Rafael přikývl. "Nedalo mi to spát. Musel
jsem něco udělat. Hledal jsem v knížkách na univerzitě, v knihovnách. Nikde nebylo rozumné
vysvětlení. Až před týdnem mi manželka dala číst zajímavý román, moc se jí líbil. Začal jsem
ho číst a s úžasem jsem zjistil, že hlavní hrdina měl příznaky jako Gerard a jako máš teď ty!"
Do toho by se pomohl
vejít. Rafael kvítek trochu stočil a vložil ho do kapsle, kterou si potom uvázal na krk. Bude mi
dodávat sílu. Musím jít za Marboutym. Hodil přes sebe kabát a vyšel z domu. Jeho kroky
vedly k univerzitě.
Rafael přecházel náměstí, v dohledu se objevila univerzita. Nad univerzitou začalo vycházet
zářící slunce. Jeden paprsek dopadl na Rafaela. Rafael opět ucítil šílené pálení v místě, kam
dopadlo denní světlo. "Áááááá…..", to je hrozná bolest!!! Rafael se rychle rozběhl do školy.
Běžel po náměstí a z těla mu stoupal černý dým, až se z něj kouřilo. Sotva zaběhl do školy,
osvítilo se celé náměstí září slunce. To bylo o chlup, málem ze mě byla pečínka. Děsivé,
nemůžu být ve dne venku. Rychle za Marboutym. Rafael utíkal do prvního patra ke dveřím
Marboutyho kabinetu. Zaklepal, naštěstí Marbouty neměl dnes žádnou hodinu a pozval
Rafaela dál. "Dobrý den, pane profesore.", oslovil profesora Rafael. Marbouty seděl u stolu a
něco psal "Dobrý den, Rafaeli. Tak co vaše audience, jak včera dopadla?", ptal se radostně
Marbouty a otočil se k Rafaelovi. "Pane Rafaeli! Co se vám stalo, jste celý popálený a kouří
se z Vás?!" Marbouty vyskočil ze židle. "Proto jdu za Vámi, něco se se mnou stalo. Musíte
mě vyšetřit. Vy jediný mi můžete pomoci.", sípal Rafael. "Pojď, vezmu tě na ošetřovnu.",
chtěl Rafaela chytnout kolem ramene a pomoci mu, ale jak se ho dotknul, okamžitě rukou
ucuknul zpět. "Rafaeli, vy úplně hoříte! Ani ruku na Vás nemohu nechat! Chtěl jsem vám
pomoci tam dojít." "To je dobré, půjdu sám." Marbouty vyšel společně s Rafaelem z kabinetu,
přešli chodbu a zamířili na ošetřovnu.
Rafael sebou trhnul a v tu ránu se posadil. Rozhlédl se kolem sebe. Seděl na své posteli. Uf,
byl to jen zlý sen, uklidňoval se. Venku bylo ještě šero a blížilo se ráno. Najednou ucítil
prudkou bolest na krku. Přiložil si ruku na krk a promačkával ho. Nahmatal dvě malé ranky
blízko sebe. Ne, to nemůže být pravda! "Dobré Ránonono, bratříčku……", ozvalo se
chraplavě za ním. Rafael vyskočil z postele a otočil se. Za ním stál Gerard, oči měl v
pořádku, vypadal celkem normálně. "Gerarde! Co se stalo?" Rafael se cítil trochu omámený
a ospalý. "Jsi teď můj bratr, Rafaeli." "Co? Jak bratr? A co je s Paulem!", Rafael se rozeběhl
do přední místnosti. Na zemi bylo trochu krve, ale Paul tam už neležel. "Jsme jedna krev,
Rafaeli. Dostal jsi ode mne obrovský dar, dar nesmrtelnosti.", řekl Gerard z vedlejšího
pokoje. Rafael se vrátil zpět: "Co to tu povídáš? Jsi blázen! Cos udělal Paulovi!" "Ten nicotný
člověk? Nic pro nás neznamená. Je pouze zdrojem potravy. Rafaeli, ty jsi teď něco víc. Ještě
to nechápeš, ale brzy to zjistíš.", dál pokračoval Gerard. "Tys zabil Paula! Vrahu!!!", vrhnul se
Rafael na Gerarda. Gerard ho chytnul za ruce a srazil ho k zemi. "Na to si brzy zvykneš.
Smrt je vysvobození. Jsi ještě slabý.", odstrčil ho od sebe, až Rafael spadl na zem. "Máme
úžasnou moc, budeš se zprvu cítit trochu divně, ale pak budeš mít fantastickou sílu. Nic se
nám nevyrovná.", mluvil Gerard a šel se podívat k oknu. Gerard je šílený, co to plácá?
"Gerarde, vůbec nic nechápu. Paul byl můj druhý otec, to si neměl….", zvedl se ze země
Rafael. "Teď máš mě, bratříčku. Vystačíme si sami. Začíná svítat, budu muset jít. Vrátím
se……Jo, a dej si pozor na světlo..", ušklíbl se Gerard. V tom jako by se propadl do země,
zmizel. "Gerarde!!!!", vytřeštil oči Rafael a zmateně se rozhlížel po pokoji. Zmizel! To není
možné! Co se to děje? Musím něco dělat, ale co? Rafael nervózně chodil po pokoji a
přemýšlel co dál. Ano, profesor Marbouty, ten by mě mohl pomoct. Musím okamžitě za ním.
Na židli vedle postele ležel jeho roztržený kabát, asi mu ho v noci Gerard sundal. Vezmu si
jej, venku je zima. Přehodil si ho přes sebe Rafael. Ucítil šílené pálení u srdce, až se z něj
kořilo. Rychle ho ze sebe strhnul a odhodil ho na postel. Košili měl v tom místě skoro
propálenou. Co to je? Poodhrnul kabát, aby se podíval, co to způsobilo. V těch místech byla
náprsní kapsa. Zasunul do ní ruku a zase. Šílené pálení a syčení, ruku měl v jednom ohni.
Rafael vzal ze stolu štětec a s ním zašátral v kapse. Nahmatal tu věc a se štětcem jí vyndal
ven. "Vždyť je to Bible!", užasle řekl nahlas. Pouze knížka. Znovu se jí prsty dotknul.
"ŠŠŠŠŠ….", kouř z jeho ruky. "Jauuuuu…..", křičel Rafael. Bible mu zase spálila ruku. To je
neuvěřitelné! Nemůžu se jí dotknout. V tom Rafaelovi došlo, ale že je v ní schována
Orchidej. Musím jí z té knihy nějak dostat. Vzal znovu štětec a otočil na první stránku. Bible
byla neporušená a uvnitř nalezl krásně vylisovaný kvítek. Naštěstí je v pořádku, opatrně jej
štětcem vysunul z knihy. Prsty se jej dotknul, nic, žádná bolest. Vzal ho k sobě. Kam ho
dám? Prohrabával šuplíky u stolu. Našel malou černou kapsli na krk.
Rafael sebou cukl a pohlédl na protější dům od
domova. Uslyšel plácání křídel. Ze střechy vylétl sýček. Už abych byl v posteli, pomyslel si
Rafael a chtěl si otevřít klíčem dům. "Co se děje?", vykřikl Rafael. Dveře byly pootevřené.
Rafaeli naběhla po těle husí kůže. Třeba by to mohl být lupič. Pomaloučku otevřel dveře a
potichounku vešel do malé předsíňky. U schodů měl položenou u věšáku starou
zakulacenou hůl. Vzal jí do ruky jako zbraň a kráčel po schodech. Schody byly ze dřeva a
každý jeho krok způsoboval vrzání. Jestli tu někdo je, tak mě určitě slyší, musím být nad
míru opatrný. Kde je do čerta Paul? Vždyť mě také musí slyšet. Rafael došel až ke dveřím do
první místnosti v patře. Vedle dveří stál malý kulatý stolek s hořícím svícnem. Dobře ozařoval
celý prostor. Rafael jemně vzal za kliku a zabral. Dveře se s několika vrznutími otevřeli.
56
Napřáhl ruku s holí a do druhé ruky vzal svícen, protože uvnitř místnosti byla tma. Co se to tu
stalo? Normálně nechává Paul rozsvíceno. Rafael napjatě vešel do místnosti. V tom o něco
zakopl na zemi. Nevzpomínal si, že by něco v těch místech dříve bylo. Posvítil si na to
svícnem. Rafaeli ztuhla všechna krev v žilách. "Ach, můj Bože! Nééé!", vykřikl děsem Rafael.
Na zemi ležel v kaluži krve Paul. Rafael do něj zkusil strčit, ale Paul se nepohnul, byl mrtvý.
Rafael hrůzou vyskočil ze země a strachem udělal pár kroků zpět od něj. Celý se třásl a
pořád koukal na bezvládné tělo na zemi. "Ahoj Rafaelilili….", ozval se chraplavý hlas za
Rafaelem, jako by cosi mluvilo s ozvěnou. Rafael si rázem uvědomil, že je v ohrožení života,
rychle se otočil a ve švihu máchnul s holí do místa, odkud přicházel hlas. Něčí ruka ale
bleskově chytla jeho hůl jako by to bylo stéblo a nepředstavitelnou silou mu jí vytrhla z ruky.
Rafael se ve své zuřivosti vrhnul na postavu, byl nepříčetný ze smrti Paula. Chytnul pevně
postavu kolem krku a začal jí škrtit. "Ty bestie, zabil jsi ho!!!!", křičel. A konečně postavě
pohlédl do tváře. Ruce povolily úžasem, byl to Gerard. Měl rudé oči, které svítily do černé
tmy. "Rafa…elilili!! Přišel jsem ti pomoct!!!!", chraplavě syčel Gerard. "Hééé…", otevřel
dokořán ústa. Jeho špičáky byly dlouhé a ostré. Rafael nestačil nic dělat, ruce měl jako
podlomené. Gerard se krvežíznivě zakousl do Rafaelova krku. "Ááááá…", ozvalo se hlasitě
na Marvevil. Najednou byla opět tma a ticho…..
