Rafael se zmateně rozhlédl kolem sebe. "Tady jsem!", křikl Gerard. Rafael se prudce otočil, Gerard
stál těsně za ním. "Musíš si představit, že to chceš. Kdo skutečně chce, dokáže nemožné.
Zkus to.", pravil Gerard. Rafael to zkusil, ale nepovedlo se mu to. "Chce to cvik. Soustřeď
se." Rafael se začal ovládat, v tom cítil jako by se svět kolem něj úplně zastavil. On se
pohyboval a všechno kolem něj stálo nehnuté. Jako kdyby se pohyboval rychlostí světla.
Rychle obešel Gerarda a uvolnil se. "Výborně, Rafaeli! To je ono! Ale to je pouze začátek!",
říkal mu Gerard. "Teď dávej pozor!" Gerard v ohromné rychlosti uchopil ze stolu nůž a zabodl
jej do hrudi Rafaela. Rafaelem prolétla šílená bolest. Padl na zem. "Gerarde! Tys mě zabil!
Nemohu dýchat!", šeptal Rafael. "Vydrž! To nic není!", Gerard z něj vytáhl nůž a klekl si
vedle něj na zem. Rozepl mu košili. "Podívej, Rafaeli!" Rafael v mrákotách se díval na hruť,
kde byla velká rána od nože. V tom se ale rána začala zavírat a okolní tkáň se hojila
ohromnou rychlostí. Rafaelovi odezněla všechna bolest. Rukou si přejel po hrudi. "Žádné
škrábnutí, bratříčku. To tě doktoři neučili, viď?", smál se Gerard a vyskočil ze země. "To je
úžasné. Přežil jsem smrtelné zranění!", užasl Rafael. "Jsi nesmrtelný, Rafaeli. Nikdy
nezestárneš, nemohou tě zranit. Budeš tady na věky, teda pokud neumřeš hlady. Musíš mít
krev. Hahaha.", smál se Gerard. "Nesmrtelný? Žít stále? Nevím, jestli to je správné. Nepříčí
se to bohu?", ptal se Rafael. "Fuj, to odporné slovo nevyslovuj. Lidský bůh není pro nás,
rozumíš! Jsme teď jako on, proto nás nenávidí. A to je další věc, na kterou si musíš dát
pozor. Vše co je svaté, nás může zničit. Bible, kříž, posvěcená voda. Nebo čisté věci jako je
denní slunce. Nesnášíme česnek. A hlavně jedna jediná věc nás může zabít, dřevo. Dřevo
pochází z dob, kdy Adam a Eva spali pod jabloní s hadem. Dřevo je náš nepřítel, může ti
způsobit rány, které se již nezacelí! Dej si na to pozor, bratříčku.", varoval ho Gerard.
"Připadám si jako prokletý.", posadil se na zem Rafael. "Nebuď smutný. Zvykneš si. Život je
změna! Jsme dokonalá rasa!"
Rafael utíkal ohromnou rychlostí. Stoky pod městem byly celkem široké, za to zatuchlé a
špinavé. Konečně se Rafael trochu uklidnil, už byl notný kus od univerzity. Jeho tělo se
vrátilo do normálu. Sedl si na zem na okraji šachty a odpočíval. Uslyšel divné pískání, kolem
něj lezlo několik krys. Uprostřed tekla stoka a na stropě zahlédl poklop, jak jeho středem
prosvěcuje slunce. Teď nemohu vylézt, spálilo by mě to na prach. Budu tu muset počkat, až
slunce zapadne. Už nejsem člověk, jsem jako ty krysy. Rafaelovi téměř vyhrkly slzy.
Den byl dlouhý. Čas utíkal pomalu. Konečně se setmělo. Rafael tím, jak tam pouze seděl,
usínal, připadal si jako ve snu. Zase uslyšel zapískání krys. Podíval se na svou nohu a viděl,
jak po něm jedna leze. Okamžitě vyskočil, až krysa odlétla do stoky. Byl rázem vzhůru.
Podíval se na poklop, paprsky už nesvítily. Rafael si uvědomil, jak je možné, že vidí. Vždyť
odnikud nemůže přicházet světlo. Asi to bude další jeho nová vlastnost. Upír, co vše dokáže.
Rafael vylezl po žebříku k poklopu a otevřel ho. Vylezl na povrch. Rafael se rozhlédl kolem
sebe, poznal to, byla to ulička pár řad za Marvevil. Nejlepší bude, když půjdu domů, musím
si vše pořádně rozmyslet. Rafael spěchal na Marvevil.
Když došel ke svému domu, byla už hluboká tma a na nebi svítil zářivý měsíc. Otevřel
zamčené dveře a vyšel po schodech nahoru. V místnosti rozsvítil svícny a chystal se jít spát.
"Ty jdeššššš spááááát???!!!", ozval se chraplavý hlas ze stropu. Rafael sebou trhl a podíval
se na strop. Na stropě hlavou dolů jako moucha visel Gerard. "Upír žije v noci, ne ve dne! To
už bys mohl vědět." Gerard se pomalu snesl na zem a jemně dosedl nohama na podlahu.
"Tak jaké jsou tvé první pocity, bratříčku?", ušklíbl se Gerard. "Jsi blázen, Gerarde! Proč jsi
mi to udělal?" "Blázen! Nic nechápeš, Rafaeli. Nemáš ponětí o své moci. Je to pro tebe čest
být upír." "Čest? Chtěl jsi mě zabít jako ubohého Paula? Ale nepovedlo se ti to, co? Chtěl jsi
hlavně ukojit svou žízeň! Vrahu!", křičel Rafael. "Tak to není! Chtěl jsem z vás obou udělat
upíry, ale Paul to nevydržel. Vysál jsem z něho asi víc krve, než jsem měl. Místo toho aby se
z něj stal náš společník, tak je z něj nebožtík.", smál se Gerard. "Ty hajzle! Byli jsme
přátelé!", říkal Rafael. "A teď jsme bratři. Zapomeň už na Paula, je mi ho líto, bohužel to
nevyšlo. U tebe jsem si dal pozor, jistě jsi už poznal svou chtivost po krvi. Jde to dost špatně
ovládat. Máš se toho hodně co učit, Rafaeli. Musíš zjistit všechny své dovednosti. Pak mi
ještě poděkuješ. Hlavně se uklidni, jinak nic nepochopíš.", tvrdě mluvil Gerard. Rafael vše
teď viděl z pohledu Gerarda. Je to blázen, ale musím zjistit vše o vampírech, bude to nutné k
mému přežití. "Dobře, Gerarde. Uč mě.", souhlasil Rafael, v duchu to ale nemyslel moc
vážně.
"Předně si uvědom, že lidé nás nepochopí. Jsou to omezení pitomci. My jsme něco víc, jak
jsem říkal, jsou pouze naší potrvanou. Rafaeli, my jsme nová rasa, která nastolí pořádek ve
světě. Staneme se pány světa! Chápeš, co jsem ti dal, je to moc, bratříčku!" "Gerarde, ale
zabíjet lidi je špatné! Chápeš vůbec, co říkáš?!", bránil se Rafael. "Je jasné, že to zatím
nechápeš, bratříčku. Ale za nějaký čas mi dáš za pravdu. Upíři to tak dělají od jakživa a jsou
tu miliony let. Ariadna je jedna z nich, ona to byla, která mi předala tento dar. Věř mi."
"Ariadna? Kdo to je?", ptal se Rafael. "Moje spasitelka, udělala ze mě tuto bytost. Dost už o
nesmyslech. Pusťme se do díla.", odvětil Gerard. "Jsme jako přízrak, kdykoliv se můžeme
stát pro lidské oči neviditelní, nebo se pohybovat jako blesk." Gerard najednou zmizel.
Hro….zně…..mě…..br….ní….tě….lo.", sípal Rafael. "Dám ho pryč, ale musím jít od tebe.
Snaž se ovládnout svůj chtíč. Jenom tak může tvůj duch zvítězit alespoň trochu nad tvým
prokletím." Marbouty odstoupil dostatečný kus od Rafaela a pomalu schoval kříž za záda, byl
připravený ho rychle vytasit, kdyby se situace opakovala. "Háááá…", znovu Rafaelovi vylezly
zuby. "Bojuj s tím, Rafaeli. Dělej!", křičel Marbouty. Rafael házel hlavou, chytal se za hlavu.
Řval na celou místnost. Nesmím se tomu podat, jsem přeci člověk. Nesmím nikoho zabít!
Rafaeli, ovládni se. Nakazoval si sám sobě. Jeho tělo nezávisle na jeho mysli udělalo ještě
dva kroky k Marboutymu. Ten byl připraven vytasit kříž. "Nééé, nesmím to udělat!", křikl
Rafael. Rafael se zastavil. "Hrrrr……hééé……vrrrr.", bojoval s tím Rafael. V tom bylo ticho,
Rafael přestal běsnit. Trochu házel hlavou, ale už nedělal žádný krok k Marboutymu. Ba
naopak, udělal krok zpět. Rafael se postavil do pozoru, zavřel pusu a zavřel oči. Celý se
třásl. Marbouty viděl, jak s tím Rafael bojuje. "Vydrž, Rafaeli. Nedávaj zlu šanci!", snažil se
ho podpořit Marbouty. "Héééé…..", opět vykřikl Rafael a vyjely mu špičáky. Házel hlavu.
"Nejde to! Profesore, snažím se. Musel bych…..vás….za…..bít!", syčel Rafael. "Néééé….to
neudělám!", odstrčil rukou chirurgický stůl, u kterého stál. Stůl jako pírko odlétl do kouta, kde
se rozlomil. Rafael se trochu zarazil, pohlédl na profesora. Marbouty ani nedýchal. Nesmím
ho zabít, byla jediná myšlenka Rafaela. Rafael se rozeběhl proti Marboutymu. "Néééé….",
začal se ovládat Rafael. Nohy ho poslechly. Rychle zatočil do strany a utíkal ke dveřím. V
agónii narazil vší silou do dveří, ty se rozlétly do všech stran, Rafael vyběhl pryč do tmy
suterénu. "Rafaeli!!!", křičel za ním Marbouty. Vyběhl ze dveří za ním, pouze z dálky slyšel
běh, který se ozýval z umýváren. Marbouty tam rychle spěchal, ale našel pouze otevřené
víko od kanalizace. Rafael zmizel někde pod městem.
