"Rafaeli!", volala Isabela a rychle k němu přiběhla. Přiložila mu ucho k hrudi. Rafaelovi
tichounce tlouklo srdce. "Žije!", vytryskly jí slzy z očí. "Vezměte ho do mé komnaty, ošetřím
ho.", přikázala stráži. Dva silní chlapi jej uchopili a nesli ho po schodech nahoru. Zbylá stráž
ohledávala dalšího ležícího. Byl to děsivý pohled.
"Položte ho sem na postel.", řekla Isabela strážím, poděkovala jim a stráž odešla. "Charlotto,
přines mi několik obvazů a něco na čištění ran." Isabela si sedla k němu na postel. Pohladila
ho něžně po tváři. Rafael nijak nereagoval. Isabela začala prohlížet jeho rány. Měl roztržený
rukáv u ramene a potom větší ránu na lýtku nohy. Charlotta přinesla věci. "Děkuji ti,
Charlotto. Už můžeš jít, poradím si sama." Charlottě se moc nechtělo, ale lepší bude, když jí
s ním nechám o samotě. Bude to pro ně nejlepší lék. Odešla do svého pokoje si lehnout.
Venku byla už tma. Isabela Rafaelovi rozepla poklopec, přizvedla mu nohy a opatrně sňala
kalhoty. Jeho noha trochu krvácela. Vyčistila mu ránu a pevně mu jí obvázala obvazy. A teď
opatrně. Rozepnula mu pomalu knoflíky u saka, rukou mu vjela na hruť a zkoušela, jestli není
někde jinde kromě ruky zraněný. Vypadalo to, že má neošetřené zranění už pouze na ruce.
Uchopila mu jemně ruce a prostrčila je rukávy, trochu si jej přizvedla a sundala oblek. Je
úplně zničený, dala jsem si s ním takovou práci, bylo to moje jedno z prvních děl. Ale čert to
vem, hlavně že je Rafael naživu. Isabela začala vzpomínat, jak se poprvé setkala s
Rafaelem, zas jí bylo smutno u srdíčka. Chtěla položit oblek přes židli, ale rukou v něm
nahmatala něco tvrdého. Co to je? Pomyslela si Isabela a sáhla do náprsní kapsy. Vyndala
malou černou knížku. Otevřela desky knížky, byla to Rafaelova Bible. Prsten otočila na první
stránku. V očích jí náhle zahořely její modré plamínky uvytržením. "To je přeci Naše
ORCHIDEJ!", promluvila nahlas Isabela. Rázem se jí vybavila situace, jak si tenkrát slíbili, že
tento kvítek bude chránit jejich lásku. "Ach, Rafaeli, jak jsem mohla uvěřit, že bys na mě
zapomněl….", koukala mu do tváře Isabela. Oči se jí zalily krůpějkami slz. Něžně ho
pohladila po tváři. Svými ústy se Isabela přiblížila k jeho a procítěně jej políbila. Ucítila, jak se
Rafael hodně nadechnul. Znovu se mu podívala do očí, měl je otevřené a jeho ústa se
nepatrně pousmála. "Isabelo….", potichu řekl. Nemohl ještě pořádně mluvit. V tom si Isabela
všimla jeho rány na ruce, dočista na ní zapomněla. "Lež klidně, má Lásko. Musím ti ošetřit
ruku.", řekla Isabela. "Už se na mě nezlobíš?", ptal se toužebně Rafael. "Už ne, věřím ti.
Promiň, že jsem si kdy myslela opak. Možná, že kdyby mi přišel ten dopis, bylo by všechno
jinak. Hlavně, že jsi to přežil.", řekla trochu radostněji Isabela. "Někdo mi pomohl, bez něj
bych byl teď mrtvý, Isabelo.", řekl jí Rafael. "A kdo? Když jsme tam přiběhli, nikdo už tam
nebyl." "To nevím, viděl jsem pouze, jak odhodil toho člověka, který mě chtěl probodnout.
Pak jsem omdlel." "Teď lež klidně…", přerušila ho Isabela. Vzala nůž a rozřízla mu rukáv
košile. Vzala dezinfekční prostředek, napustila tím kapesník a přiložila ho na ránu.
Rafael zavrávoral a spadl na zem. Praštil se hlavou o dlažbu, vše se s
ním začalo točit. Ztrácel ponětí o světě. "Proč to děláte? Na čí příkaz!", v mrákotách šeptal
Rafael. Ještě se pořád snažil jednou rukou bránit s holí, ale tu jedním švihem Lois odsekl, až
odlétla strnou. "Teď chcípneš, Bestie! Měl jsi snahu!" Napřáhl ruku s kordem a chystal se
zasadit poslední ránu. Rafael se statečně díval do jeho obličeje a pozvolna ztrácel vědomí.
Před očima mu proběhl celý jeho život. V tom cosi silně chytilo Loise a mrštilo s ním.
"ÁÁÁÁ….", křičel Lois a letěl vzduchem až k protějšímu domu. "Pro Boha, co to je?", křikl
jeden ze sluhů. Omráčený Eugen ležel pořád na zemi. Poslední sluhové, kteří ještě stáli,
zaútočili na stvoření. "Kdo jste?", šeptl potichu Rafael a ztratil vědomí. Sluhové po postavě
švihli kordy. Postava uchopila do rukou oba kordy za ostří a přelomila je, jako by to byla
párátka. Než sloužící stačili zareagovat. Stvoření jednoho z nich chytlo pod krkem a zvedlo
ho jako peříčko nad hlavu. Rozmáchlo se a velký kus ho odhodilo. Druhý sluha začal křičet
hrůzou, na víc nečekal a rychle utíkal pryč. Lois se trochu probral a bázlivě se koukal kolem
sebe. Viděl dva své ležící kamarády a Rafaela. Zkusil se postavit, šlo to špatně, ale nakonec
se mu to povedlo. Rychle utíkal k tomu sloužícímu, co ho stvoření odhodilo. Byl mrtvý! Co to
bylo za netvora? Sloužící měl úplně rozdrcený krk ohromnou silou. Tomu už nepomohu. Lois
spěchal k Eugenovi, který ležel před Rafaelem. Přiložil mu prst na krkavici. Naštěstí ten ještě
žil! V tom uslyšel hluk po schodech. Rychle si Eugena přehodil jako pytel přes rameno a
utíkal pryč.
Zničil vše, co jsem mu dala. Proč mě musel opustit?! Já ho
tak velmi miluji. Strašně brečela Isabela. Ale co když mluví pravdu? Co když vše bylo tak, jak
řekl? A opravdu nemohl nic udělat? Matka nemusí mít pravdu, ale jak to poznám? Už mu
nevěřím. Ach, Rafaeli, proč se nám to muselo stát? V tom v dálce na spodku schodů
zahlédla Rafaela, jak schází ze schodů.
Ze stínu schodů ze stran vyšli sluhové Piera. "Nejsi ty Rafael?", zeptali se jen tak náhodou.
Rafael nechápavě přikývnul. Muži vytáhli kordy: "Připrav se na smrt, hajzle." Lois po něm
první švihl kordem. Naštěstí Rafael uhnul, rozběhl se do středu mezi domy. Všiml si, že u
jednoho z okolních domů roste strom, který byl podepřený velkou holí. Rychle jí vytrhnul,
mezitím ho chlapi obstoupili ze všech stran. "Zbytečně si to ztěžuješ. Bude tě to víc bolet.",
sykl Eugen a rozběhl se proti Rafaeli.
"Pane Bože!", zakřičela Isabela, která to vše viděla z okna. "Charlotto, musíme mu jít
pomoct! Vrhli se na něj nějací muži!" Bylo rázem po breku. Charlotta odběhla do svého
pokoje, za chvilku se objevila s paličkou na maso. "Ty ještě poznají, co ženská dovede!"
Isabela se konečně trochu usmála, při pohledu na Charlottu, rozhlédla se po svém
pracovním stole, našla nůž. "Rychle utíkejme. Řekneme to strážím. Pomohou nám." Obě
hrdinsky vyběhli na chodbu.
Eugen švihl kordem po Rafaelovi, ten tak tak to vykryl holí. Rafael nikdy moc nezápasil,
zbraň měl pouze párkrát v ruce, když ho učitel šermu učil v jeho 15 letech. Od té doby nic
netrénoval. "Švih!", přišla další rána Eugena. Rafaelovi málem vypadla hole z ruky. Rafael
dával hůl nad hlavu, do strany, k nohám. Nestíhal vůbec útočit, jen se bránil Eugenovým
útokům. Sluhové byli ale zbabělí. Lois ostatní pobídl a všichni čtyři šli na Rafaela současně.
To je můj konec, pomyslil si Rafael. Prudce se rozeběhl proti Eugenovi a špičkou hole ho
nabral. Naštěstí se trefil přímo do jeho hlavy, on to vůbec nečekal a upadl na zem. Než se
Rafael stačil otočit, Lois ho ze zadu seknul do ruky kordem, rozřízl mu tím jeho oblek a
studená ocel se zasekla mírně do jeho ruky. Rafael bolestí upustil jednou rukou hůl, ale to už
ho další sekl do nohy.
Nedostala jsem od tebe žádnou zprávu. Jsi přesně takový, jak mi
říkala matka. Dostal jsi, co jsi chtěl a opustil mě. Nechal jsi mě samotnou a klidně jsi odjel.
Srdce mi mohlo puknout. Slíbil jsi mi, že přijdeš. Čekala jsem na smluveném místě ještě
celou noc….", začala Isabela plakat. "Pro mne to bylo hrozné, věř mi! Přece jsem Ti poslal
dopis, kde jsem Ti to vysvětloval. Nikdy bych tě neopustil, ale nemohl jsem nic dělat!", chtěl jí
chytnout do náručí a utěšit. "Nešahej na mě! Nic jsem od tebe nedostala! Nevěřím ti. Teď už
ti nevěřím…Moc si mi ublížil…..Běž pryč, nechci tě vidět….", utíkala v breku k oknu Isabela.
"Isabelo! Co to povídáš? Pojď sem. Miluji tě celým svým srdcem, pracoval jsem, abych tě
uživil. Pak bych pro tebe přijel." Isabela stála u okna a brečela do kapesníku. "Pane,
odejděte! Teď na to není vhodná chvíle.", řekla Charlotta a pomalu otevřela dveře. "Isabelo,
řekni něco!", začal vzlykat i Rafael. Isabela se podívala z okna a dál brečela. Charlotta
Rafaela jemně chytla za rameno a naznačila mu, aby odešel. Rafael nevěděl, co mě dělat, ta
dýka v srdci bolela hrozným způsobem. Musím tomu dát čas. Isabela se musí uklidnit, vše je
jinak než si myslela, snad to pochopí. Snad mi uvěří. Snad mě ještě miluje. Rafael odešel.
To vše vzniklo kvůli Anně, která nedoručila dopis. Nebylo to ale její vinnou. Sluha Jean je
tajně poslouchal za dveřmi, když Rafael se s Annou domluvil, že Isabele napíše dopis. Po
odjezdu Rafaela jí dopis sebral přímo Fréderic, kterému to Jean okamžitě vyštěbetal. Isabele
nikdy ta důležitá zpráva od Rafaela nepřišla. Isabela byla úplně zoufalá, někdy měla pocity,
že sebevražda by byla nejlepší řešení :-( Nakonec se s tím trochu naučila žít.
Isabela se dívala z okna a dál brečela. Vždyť konečně viděla Rafaela, kolikrát ho už v duchu
oplakala a hodněkrát proklela.
"Néééé. Ty Bestie!", hlasitě křičela Isabela a chtěla pomoct Charlottě ze země. Pier jí opět
chytil.
To ale byl už Rafael za dveřmi a slyšel vyděšený hlas Isabely. Prudce otevřel dveře a uviděl,
co se stalo. "Okamžitě pane pusťte tu ženu!", tvrdě řekl. Pier dalšího návštěvníka nečekal,
vyděsil se a pustil jí. Než stačil vyndat svůj kord. Rafael se na něj vrhnul a už se váleli po
zemi. Začala rvačka, Isabela na nic nečekala a rozběhla se za stráží ven na chodbu. "Za to
zaplatíte!", v rvačce říkal Rafael a ubalil mu jí pěstí. "To si vypijete!", sykl Pier. "Nechte toho
ve jménu krále! Jste na hradě!", ohromným hlasem zakřičela stráž, kterou přivedla Isabela.
Uchopili prudce oba rváče a roztrhli je od sebe. "Dobrá, vyřídíme si to jinde.", křikl Pier: "To si
zodpovíte. Urazil jste mě, pane…" "Rafael, Rafael de Egrevill. Vy prase!", křikl Rafael. Pier
se na něj chtěl opět vrhnout, ale stráž ho pevně držela. "Nikdo nesmí urazit Piera de
Moursauf. Vyřídíme si to jinde! Čestně jako gentlemani. Vyzívám Vás na souboj. Tady před
všemi svědky. Zabiju Vás!", řekl zlostně Pier. Rafael takovou výzvu nečekal, nikdy se s
nikým ještě nebil. Ale nemohl se nechat zahanbit. "Přijímám!", odvětil vzpurně. "Dobře! Tak v
neděli ráno. V aleji Louvru! Sbohem, pane!", vyškubl se ze sevření stráží, pohlédl pyšně na
Isabelu, poklonil se hlavou a odešel středem dveří. "Puste mě!", křikl na stráž Rafael. Isabela
seděla u Charlotty a pomáhala jí vstát. Charlottě tekla trochu krev ze rtu, trocha kapek krve
ulpěla na parketách. Jinak byla celkem v pořádku. Isabela kývla na stráž, aby odešli.
Stráž vyšla ze dveří a na chodbě ještě zahlédla odcházejícího Piera. Pier vztekle odcházel z
hradu a zamířil do svého domu v podhradí. Cítil se velmi potupený a chtěl okamžitě Rafaela
zabít. Za všechno mu zaplatí, dumal Pier. Ale co když mě při čistém souboji zabije? To
nemůžu dopustit. Musím se nějak pojistit. A vešel do svého domu. Pak ho to napadlo.
Zavolal na sloužící. Za chvilku přišel Lois a Eugen. "Co si přejete, pane?" "Vezměte ještě
alespoň dva chlapy a běžte si stoupnout pod schody. Schovejte se tam a vyčkejte, až půjde
mladý muž v černých hedvábných šatech. Říkají mu Rafael. Urazil mě hrozným způsobem.
Zabijte ho!", chladnokrevně řekl Pier. Ve sloužících hrklo, ale byli stejně krutí jako Pier. Vrána
k vráně sedá. Přikývli mu na souhlas, vzali si kordy a šli se na Rafaela připravit.
Rafael koukal na Isabelu a chtěl jí pomoct se Charlottou. "Rafaeli, nech jí být. Zvládnu to
sama.", zlostně řekla Isabela a pomohla Charlottě vstát. "Isabelo, jsem hrozně rád, že tě
vidím, má lásko." a chtěl jí políbit. "Nech mě být, Rafaeli.", odstoupila od něj kus Isabela.
"Isabelo! Co se děje?", dostal strach Rafael, nechápal její počínání. "Co se děje?! To se ptáš
ty mě?! Před chvilkou mě tu málem znásilnil! A ty se najednou objevíš, vůbec o tobě takovou
dobu nic nevím, Rafaeli. Co si myslíš, že udělám?", smutně mluvila Isabela. "Otec mě poslal
na studia, chtěl mě od tebe odloučit. Isabelo, pořád tě miluji jako tenkrát…", říkal jí Rafael. "A
jak ti mám věřit, Rafaeli?
