Několik studentů se zvedlo, aby uvolnilo Rafaelovi průchod k
volným místům. Rafael jim poděkoval a všichni si sedli. Profesor začal svou přednášku.
Rafael se snažil poslouchat, ale za chvilku mu to připadalo dosti nudné. Navíc ho začala
tlačit sedačka a boleli ho záda a krk. Tady mám trávit většinu svého času? Jak to vůbec ti
všichni studenti vydrží? Trápil se Rafael. Opřel si hlavu o ruku a poslouchal profesora
Marboutyho, jak vypráví o kostech, ze kterých se skládá noha. Čas pomalu plynul a
přednáška se mu zdála nekonečná. Začaly se mu zavírat oči. Jeho únava z probdělé noci se
začala projevovat. Rafael si položil hlavu na ruce na lavici. Ani nevěděl, jak se to stalo. Ale
pozvolna usnul.
Profesor Marbouty a Rafael vešli do posluchárny. Byla to velká místnost. Sedačky se stoly
tvořily dlouhé obloukovité řady jako v divadle. Řady byly umístěny stoupavě za sebou, až
poslední řada byla téměř u stropu místnosti. V centru těchto obloukovitých řad stálo pódium
s katedrou, za kterou byla na zdi přidělána černá tabule. Studenti posedávali po stolech a
židlích. Upřímně se bavili na hlas. V tom, jak přišel profesor Marbouty, všichni přestali mluvit
a ozval se velký hluk, jak všichni přeskakovali stoly, lezli po stolech, aby se dostali na židle v
řadách. Bylo obdivuhodné, že se do tak poměrně malé místnosti vešlo tolik studentů, aby
všichni dobře viděli a slyšet profesora u katedry. Za chvilku byli všichni na svých místech a
bylo ticho. Na to profesor Marbouty čekal. "Dobrý den, studenti. Dovolte, abych vám
představil pana Rafaela de Egrevilla. Přijel až z daleké Marseille, aby se naučil lékařství.
Vezměte ho do svých řad, a když to bude potřebovat, pomožte mu. Jistě to pro něj bude v
začátcích obtížné.", řekl profesor a nakázal Rafaelovi, aby se někam posadil. Rafaelovi se
nechtělo do první řady, zahlédl několik volných míst ve třetí. Vyšel tedy po postraních
schůdcích až do třetí řady.
Rafael se přidal
k davu a vešel dovnitř. Ale kam mám jít? Je to tu obrovské. Rafael stál v hlavní široké
chodbě. Viděl mnoho chodeb a dveří. Musím se někoho zeptat. V rohu chodby viděl stát
hlouček starších pánů v bílých pláštích. Vypadají velmi úctyhodně, zkusím se jich optat, řekl
si Rafael a šel ke stojící skupince. "Dobrý den, panové. Jsem tu dnes poprvé. Byl jsem přijat
na lékařskou fakultu. Nevím, kam mám jít?", říkal pánům Rafael. "Jak se jmenujete, pane?",
ozval se jeden z nich. Jako jediný neměl fousy, ani pleš, na hlavě mu rostly černé vlasy na
ježka. "Jmenuji se Rafael de Egrevill a pocházím z Marseille.", řekl Rafael. "Ano, znám váš
rod. Patří do známé větve šlechticů. Je mi velkou ctí, že Vás poznávám. Jmenuji se Charles
Marbouty a budu vaším učitelem.", pravil profesor Marbouty a podal Rafaeli ruku. Rafael se
na něj nedůvěřivě podíval a stiskl mu pevně ruku. "Teď mě následujte do posluchárny.
Vyučuji anatomii a za chvilku začíná přednáška. Pojďme.", pravil Marbouty a upažil ruku, aby
naznačil Rafaelovi směr. Společně pak šli do jedné z poslucháren univerzity.
Záleží na pevné lásce, ta vše překoná. Tak to udělám. Rafaelovi se
začali zavírat oči, ale neměl si kam lehnout. Hold nějak přespím na tvrdé zemi a lehl si na
zem. Přeci nebudu přemlouvat Paula, aby mě dal matrace. Zachumlal se do klubíčka a
snažil se usnout. Ale nešlo to. Bylo to velmi tvrdé a po zemi byla i celkem zima. Musím se o
to nějak pokusit, trval Rafael na svém. Za delší dobu se mu povedlo trochu usnout. Ale
nebylo to dobré spaní, pořád se probouzel a celé tělo ho bolelo. Kolem páté ráno už nemohl
spát, vstal a chodil po pokoji. Pod očima měl kruhy jak vozy. To teda byla noc. Ale musím to
vydržet. Musím být silný. Třásl se trochu zimou Rafael.
Kolem šesté otevřel dveře Paul. "Dobré ráno. Měl byste se alespoň nasnídat, pane. Za
chvilku budete muset vyrazit do školy.", klidným rozvážným hlasem řekl Paul. "Dobrý, Paule.
Nechci snídat. Jděte pryč.", přikázal mu Rafael. "Tak dobře, pane. Ale tímto způsobem se
daleko nedostaneme.", smutně odvětil Paul a zavřel dveře. Čas pomalu utíkal a Rafael
musel jít do školy. Vzal si ze zavazadla malý batoh, několik papírů, inkoust a brka. Trochu si
promnul oči a otevřel dveře. Paul na něm viděl únavu z noci, ale nic neříkal, začal pomalu
uklízet nepořádek. Rafael sešel po schodech a šel pěšky směrem na náměstí. Brzy dorazil k
univerzitě. Hlavní dveře byly otevřené dokořán a přicházelo mnoho studentů.
Rafael se posadil na židli u okna. Z okna byly vidět staré domy Marvevil, za kterými bylo
vidět náměstí a mnoho věžiček kostelů a bohatých domů. K nebi stoupal dým z komínů a byl
ticho. Rafaelovi se začalo stýskat po domově. Myslel na svůj pokoj, na zahradu, stáje a
Aramise. Podíval se do své tašky a prohlížel si své věci. Vzal i knížku latiny a prohlédl si
nějaké staré lekce. Cítil, jak vše bylo dřív nádherné. Potom vyndal i Bibli, která ležela hned
vedle. Otevřel desky, na světlo se odkryla vylisovaná orchidej. Rafaela píchlo u srdce. To je
přeci náš kvítek, málem bych na něj úplně zapomněl. Mám alespoň nějakou vzpomínku na
Isabelu. V hlavě se mu vybavila slova Isabely. Všechny jeho další myšlenky vedly k Isabele.
Co asi dělá? Dostala ten dopis? Určitě ano, Anna je zodpovědná. Jak to vůbec všechno
vyřeším? Musím co nejdříve se postavit na svoje nohy. Začnu pracovat. Zítra se nějak
podívám do školy, ale pouze jenom tak na oko a začnu hledat zaměstnání. Isabela sice
zatím nebude na mě pyšná, sotva se uživíme, ale časem to určitě bude lepší. Nepotřebuji
otce, nepotřebuji titul.
Ale stojí
si pevně za svou věcí. Ta švadlenka pro něj asi hodně znamenala. Uvidíme. Paul vyšel před
dům a vyložil věci s kočím do domu. Poručil kočímu, aby se vrátil na Egrevill a řekl
Frédericovi, že syna přijali na studia. Vše je zatím v pořádku. Pan Rafael je sice tvrdohlavý,
ale to se časem podá. Kočí vyrazil zpět domů. Paul vzal jednu z tašek, ve které byly osobní
věci Rafaela a zaklepal na dveře pokoje. "Co chceš, Paule? Nechci tě vidět.", křikl přes dveře
Rafael. Paul otevřel dveře: "Tady máte pouze svou tašku, pane. Pokud byste chtěl, máte tu
také matrace?" "Dejte mi tu tašku a své matrace si strčte třeba za klobouk.", obořil se Rafael.
"Tak tedy dobrou noc, pane Rafaeli", klidně odvětil Paul.
Čeho chce vlastně otec a Paul docílit? Jsem přece Egrevill a to stačí. Jeho
přemýšlení přerušil opět Paul: "Tak uklízejte. Musím jít." A Paul odešel. Rafael kopl vztekem
do židle, která ležela obráceně na stole, až odlétla do rohu. To snad není pravda! Nejdřív mě
odvezou z Egrevillu a teď tohle. To je zlý sen. Přišel k židli, otočil jí a posadil se. Žádný Paul
mi nebude poroučet, co mám, či nemám dělat. Dal si ruce do kapes a čekal až se Paul vrátí.
Začalo se pomalu stmívat a Rafael se celkem nudil. Přehazoval nohu přes nohu, ale do
práce se neměl. Konečně přišel Paul. "Máme to, pane! Povedlo se nám koupit tento dům.
Říkali, že to je dobrá koupě. Jeden z nejlepších v Marvevil.", říkal Paul. "Na smetišti je i
myška královnou, Paule.", odsekl mu Rafael. "Pane Rafaeli. Buďte už konečně rozumný. Víte
co? Běžte si lehnout. Přivezl jsem nějaké peřiny a matrace. Koupil jsem je v obchodu na
náměstí. Sice zatím nemáme postele, ale na holých matracích se dá také zatím spát. Když
mi pomůžete, uvidíte, že za pár dní tu bude velmi útulno. Platí?", Paulův hlas zněl vznešeně.
"To nikdy Paule. Nechte si své peřiny. Nepotřebuji Vás.", odvětil mu tvrdošíjně Rafael, vešel
do vedlejší místnosti a zabouchl za sebou funkční dveře. Paličák. Pomyslel si, Paul.
Dřevěné schody vedly do druhého patra, kde byly dvě celkem prostorné místnosti. Paul a
Rafael si prohlédli dům dokonale. "Po tvrdé práci z toho můžeme udělat dobrý dům, pane
Rafaeli. Myslím, že bychom jej mohli vzít. Souhlasíte?", zeptal se nadšeně Paul. Rafael se
ušklíbl: "Co nám zbývá. Připadám si jako loutka, kterou všichni manipulují." "Ale pane,
uvidíte, bude se vám tu líbit. Zvyknete si.", chlácholil ho Paul. "Zajedu na náměstí, zaplatit
dům. Vy tu zkuste trochu uklidit.", řekl Paul. "Uklidit!", zarazil se Rafael. "To nemyslíte vážně!
Jsem Egrevill! Nebudu uklízet.", křikl na něj drze Rafael. "Pane Rafaeli, především se musíte
naučit slušnému chování a úctě. Už nejste na Egrevillu. Otec z vás chce udělat rozumného
člověka. Práce vám pomůže toho docílit. Musíte mě poslechnout. Řiďte se podle toho.",
nekompromisně řekl Paul. Rafael zalapal, ale nedokázal nic říct. Ještě nikdy s ním takhle
nikdo nejednal.
Pro studium to bude nejlepší. Navíc mám Vás hlídat jako oko v
hlavě, tak neudělejte žádnou hloupost. Nechcete mě přeci dostat do problémů?", ptal se
silným hlasem Paul. Rafael cítil z jeho slov, jako kdyby měl svázané ruce. Paul je velmi
oddán otci. S ním jenom tak nepohnu, navíc by to jistě řekl otci. Nevím, co mám dělat. Zatím
rozhodně musíme najít nějaké ubytování. "Dobře, Paule. Nebudu ti dělat problémy.
Vystupme a najděme náš nový domov.", odvětil Rafael. Společně vystoupili z kočáru. Ulice
byla zatuchlá a po zemi se válelo mnoho odpadků. Domy bylo oprýskané a zašlé. Téměř
celý den prohledávali domy v Marvevil, až konečně na pravé straně nalezli jeden, který
nevypadal zase až tak hrozně. Sice byl oprýskaný, ale konstrukce vypadala stabilně. Pod
ním byla velká cedule: Na prodej a adresa firmy na náměstí, která asi zařizovala prodej. "Tak
jdeme.", řekl Paul a zabral za dveře. Dveře se skřípotem otevřely a spadlo trochu omítky z
futra dveří. "Hrůza.", řekl Rafael. Vešli dovnitř. Na stěnách byly pavučiny a místy chyběla
omítka, stěna byla obnažená a vyčnívaly z ní cihly. Nacházeli se v malé místnůstce. V rohu
byla vidět police na boty. Za schody byl špinavý, ale funkční záchod spojený s koupelnou.
Víte, je
to opravdu velké město, to zakrátko poznáte sami. Nejbližší domy k pronajmutí jsou v ulici
Marvevil, je to východním směrem z náměstí, není to daleko. Nemůžete to minout. Zkuste se
tam optat. A co se týče výuky, dnes je pondělí ráno. Pokud se stihnete dnes ubytovat, není
důvod, proč nepřijít již zítra do školy. Budeme se na vás těšit.", podal rektor ruku Rafaelovi.
Rafael mu potřásl rukou. Paul Rafaelovi otevřel dveře a chtěli odejít. "Málem bych zapomněl,
vyplňte prosím ještě tento list, je to záznam o studentovi lékařské fakulty.", omlouval se
rektor. Rafael tedy ještě vyplnil papír, v duchu cítil, jak jej tento list vnitřně zavazuje a vůbec
se mu to nelíbilo. Musím toho co nejdříve nechat. Kdyby tak rektor věděl, jak jsem byl k tomu
donucen. Rektor založil papír do spisů a ještě jednou se s Rafaelem a Paulem rozloučil.
Venku Paul říkal: "Je to velmi laskavý člověk, pane Rafaeli. Udělal jste dobře." Rafael se na
něj podíval: "Nejsem si jist, Paule. Za jiných okolností možná. Raději pojďme najít Marvevil."
Kočár z náměstí vyjel východní stranou a zamířil do Marvevil. Domy okolo kočáru se
změnily, spíše připomínaly staré ruiny. "To je Marvevil, Jeane?", ptal se nedůvěřivě Rafael.
"Bohužel ano, pane. Máme málo peněz. Nic lepšího si nemůžeme dovolit. Váš otec nechce,
abyste se naučil rozhazovat.
Rektor
jej otevřel a pomalu ho přečetl.
Pak se podíval na Rafaela. "Tak vy jistě budete mladý pán Rafael de Egrevill?", tázal se
rektor. Rafael přikývl se vší vážností. "Váš otec si přeje, abych vyslyšel jeho prosbu a přijal
Vás na medicínské studium. Je to pro nás velká čest, že budeme mít zde šlechtice z jihu.
Rád vyhovím přání vašeho otce.", radostně pravil rektor. Rafael se tvářil velmi kysele,
nevydal ze sebe ani slovo. Paul chtěl nějak zachránit situaci: "I pro nás je velkou ctí, že
přijímáte pana Rafaela." Rafael se podíval smutně na Paula a potom na rektora a kývl
hlavou. "Nuže dobrá. Učinil jste významné rozhodnutí. S učením je nejlepší začít co nejdříve.
Už máte ubytování?", ptal se dál rektor. "Ještě ne, pane. Právě jsme přijeli z Marseille. Mohl
byste nám něco doporučit?", odvětil Paul. "Samozřejmě, v Paříži je mnoho ubytování.
1318, Paříž
Kočár vezli dva silní černí oři. Kočí seděl na kozlíku a popoháněl koně k cvalu. Vzdálenost
mezi rodnou Marseilleí a Paříží činila nejméně 800 km. Rafael s Paulem viděli velký kus
nádherné Francie. Rafaela ale vůbec nic z toho nezajímalo, jeho myšlenky se pořád točily
kolem jeho milované Isabely. Seděl zaraženě v kočáře a za celou dobu nepromluvil jediné
slovo. Paul se jej snažil nějak rozveselovat a ukazovat mu krásy rodné země, ale bylo to
zbytečné. Rafael jej nevnímal. Dny plynuly. Kočár jel poměrně rychle, nadešlo pondělní ráno
šestého dne. "Pane Rafaeli, za chvilku se před námi objeví Paříž, toto už jsou lány Paříže.",
oznámil Paul Rafaelovi. Rafael nic neříkal. "Pane, vše se nějak vyřeší. Vzchopte se.
Podívejte!", domlouval mu Paul. Rafael se konečně podíval na Paula. Co ty můžeš vědět,
jaké to je? Pomyslel si Rafael. Otočil hlavu a podíval se z okna kočáru. Kolem cesty, po které
jeli, se rozprostíraly nádherně žluté lány, na kterých rostla pšenice. Na blankytně modré
obloze zářilo jasně žluté slunko a pomáhalo tak k dozrávání pšenice. Je to opravdu krása,
řekl si Rafael. Měl velmi rád přírodu i přes ty všechny starosti, které měl, nemohl se na tu
krásu dosti vynadívat. Cítil potřebu se ze svých starostí nějak vypovídat, konečně se někomu
trochu svěřit. Otočil se k Paulovi, Paul se na něj upřeně díval. "Paule, jak mám být šťastný,
když jedu do Paříže pod nátlakem. Musel jsem opustit svou Lásku. Otec nikdy nepovolí
sňatek s obyčejnou švadlenkou.", smutně povídal Rafael. "Zaslechl jsem něco o tom doma,
pane Rafaeli. Vím, musí to být pro Vás velmi těžké. Přesto jedno si musíte uvědomit, když se
nestane pánem svého osudu a zůstanete takto pořád skleslý, nikdy nedosáhnete svého.
Musíte se vzchopit. Pouze tak si dokážete vytvořit svět tak, jak budete chtít. Naučte se
vytěžit z této situace, kterou vám otec nabídl. Paříž není Marseille, naskýtá Vám, zatím pro
Vás neuvěřitelné, možnosti. Bude Vám dovoleno vidět i krále. Nezahazujte takovou možnost.
Zkuste se postavit na vlastní nohy. Na nějakou švadlenku možná zapomenete a stane se z
Vás mocný pán.", hrdě povídal Paul. Rafael se na něj koukal s uvytržením, takovou odpověď
nečekal. Paul měl asi pravdu, ale jedno nikdy neudělá, nikdy nezapomene na Isabelu. To
bych musel umřít, abych jí opustil. Ano, až přijedu do Paříže, nechám té nesmyslné školy a
začnu nějak tvrdě pracovat. Postavím se na svoje nohy. A otec mi může být ukraden.
Zlostně dumal Rafael. Paulova slova ale Rafael odkývnul a pozoroval, co se venku děje.
Kočár vjel na cestu z kamenných kostek. Pole zmizela a vystřídaly je vysoké budovy. Rafael
ještě takové velké a nádherně zdobené budovy nikdy neviděl. "To je bohatší část Paříže,
pane Rafaeli. Brzy vjedeme do centra, kde je náměstí. Na něm stojí univerzita. Nedaleko na
sever pak začíná Louvre, palác Ludvíka XIV.", objasňoval mu Paříž Paul. Rafael měl skoro
pusu otevřenou, když přijeli na náměstí. Všude mnoho nádherných soch, fontán a lidí na
ulicích. Kolem jezdily bryčky. Lidé měli na sobě honosné obleky. Panové nosili černé
sametové obleky a dámy měly dlouhé róby se vzory a tvary hrajícími nejrůznějšími barvami,
jejichž krásou byl Rafael unesen. Konečně kočár zastavil. Paul vylezl jako první a otevřel
Rafaelovi dveře. "Jsme na místě, pane. Vedle nás je budova univerzity.", oznámil Paul
Rafaelovi. Rafael vystoupil a podíval se na stavbu. Vypadala mnohem starší než budovy
kolem. Její výzdobu tvořilo několik soch postavených v horní části budovy. Nejvíce vynikaly
ohromné sochy dvou lvů po obou stranách mohutných vstupních dveří. Na podstavci u
pravého okraje budovy stála socha ženy, držící v ruce váhy a převázané oči šátkem. "To je
bohyně spravedlnosti, pane Rafaeli. Každému váží stejným dílem.", říkal Paul. "Je krásná,
Paule. Vypadá spíše ale jako láska, která je slepá a není sobecká.", odvětil mu Rafael. Paul
se usmál a kývl mu na souhlas. "Pojďme, pane. Toto je pro Vás velký krok.", domluvil Paul.
Budova měla několik pater, po levé straně hlavních dveří vedly schody do prvního patra. Pod
schody byla pozinkovaná cedulka s nápisem: Rektorát. Rafael s Paulem vyšli do prvního
patra a zabouchali na dveře s nápisem Rektor. Ozvalo se: "Dále." Vešli do malé pracovny,
kde u stolu seděl starý vousatý muž. Byl to rektor univerzity. "Dobrý den, pánové. Co si
přejete?", pravil. "Dobrý den, pane rektore. Přinesl jsem Vám dopis od pana Fréderica de
Egrevill.", odpověděl Paul a předal rektorovi dopis.
Až budete v Paříže, předej mu ho. Jistě rád přijme mého syna.
Je to pro ně velká čest, aby Egrevill u nich studoval.", pokračoval otec a podal dopis Paulovi.
"Tak pojeďme.", řekl Paul. Rafaelem jako by projel blesk, až do poslední chvíle si myslel, že
se stane nějaký zázrak a on zůstane doma. Ale nic se nestalo. Pomalu se šoural do kočáru.
Paul mu otevřel dvířka, Rafael se ještě ohlédl. Otec se na něj pyšně díval a za ním mávala
Anna. "Hodně štěstí, Rafaeli.", řekl smutně, ale pevným hlasem otec. "Sbohem.", nevydal ze
sebe Rafael více. Bylo mu tak úzko u srdce. Ani s Aramisem se nestačil rozloučit. Ach, proč
se to muselo stát. Choulil se Rafael ke stěně kočáru. "Hyjé.", ozvalo se. Kočár vyrazil z
Egrevillu.
Nevěděl, co má přesně napsat, bylo to tak těžké. Přesto začal psát: "Drahá Isabelo, otec vše
zjistil. Posílá mě na studia do Paříže. Nevím, co mám dělat. Sám se zatím nedokážu o tebe
postarat. Za nějaký čas se nějak v Paříži uchytím a budeme moci spolu žít. Zřeknu se titulu.
Vezmu si tě. Počkej na mě nějaký čas. Určitě pro tebe pošlu. Isabelo, miluji tě. Sbohem, má
lásko. Rafael." Dopsal poslední slovo a vyhrkly mu slzy z očí. "Anno!", za chvilku zavolal.
Nepozorovaně předal Anně dopis. Anna pohlédla na Rafaela a usmála se, potom se
podívala na Jeane, řekla: "Phe." A odešla pryč. "Jeane, pomoz mi sbalit zavazadla,
odjíždím.", pravil statečně Rafael. Konečně se trochu vyrovnal s osudem.
Bylo něco po odpoledni, před hlavním vchodem stál už povoz. Sluhové naložili Rafaelova
zavazadla. Ve dveřích stál otec s Paulem a před nimi Rafael. Vzadu pokukovala Anna, aby
slyšela každé slůvko. Otec promluvil první: "Synu, vím, je to těžké. Ale rozhodl jsi se
správně. Za nějaký čas pochopíš, že to bylo nejlepší rozhodnutí. Tady máš ode mne dopis
pro krále, jsou v něm všechny požadavky, které jsou pro náš přístav velmi důležité. Opatruj
ho dobře. Je to pro tebe velká čest, chlapče. Začátkem jara máš zařízenou audienci." Podal
otec list s pečetí Egrevillů Rafaelovi. Rafael list převzal a poklonil hlavou. "Paule, tady máš
dopis pro rektora univerzity.
