Ještě štěstí,
že
podkoní byl zrovna pryč, jinak by určitě
zjistil, že takhle navoněnej mužkej jede za
nějakou slečínkou. Aramis z té vůně úplně
frkal. "Nono, klídek, kamaráde. Snad jsem to
zase tolik nepřehnal.", ospravedlňoval se
Rafael. Vzal kartáč a Aramise pořádně
vykartáčoval, aby z něho byl hezký fešák.
Nasadil mu nejlepší sedlo a vyjeli spolu z
hradu. Bylo něco kolem druhé hodiny, když
projel alejí. Do šesti bylo ještě času dost, ale
on chtěl koupit také nějaké květiny, aby Isabele udělal radost. S Aramisem přijel až na rynk.
Prohlížel si stánky, až konečně narazil na jeden, ve kterém prodávali cizokrajné květy. Nikdy
ještě takové skvosty neviděl. "Co to je květiny?", ptal se prodavače. "Říká se jim orchideje.
Cestovatelé je dovezli až z daleké Indie. Jejich krása je hodná králům, pane.", poučoval ho
obchodník. "Koupím je, dejte mi tři kusy.", poprosil Rafael. "Ale pane, tato květina se nedává
po kusech, jsou to unikáty. Slíbil jsem, že každému člověku dám pouze jeden květ." Rafael
ještě nikdy nepotkal obchodníka, který by odmítl prodat více zboží. Ale budiž. Ty květy byly
tak překrásné.
Konečně nadešel ten den.
Isabele skončilo domácí vězení. Mamka ještě několikrát varovala
Isabelu, pokud Rafaela někdy uvidí, tak ať ho slušně odmítne. Ten den mamka potřebovala
něco nakoupit na trhu na rynku a tak dala dceři peníze, aby šla nakoupit místo ní. Isabela
vzala peníze a šla. Bylo kolem poledne, na rynku nebylo tolik lidí, většinou obědvali.
Nakoupila potřebnou zeleninu, co mamka chtěla a vrátila se domů. "Mamko, měli všechno,
co jsi chtěla.", položila zeleniny v košíčku na stůl a vedle rozložila zbylé peníze. "Potkala
jsem na rynku holky z vesnice. Chtějí, abych s nimi šla k večeru vyrábět věnce.", lhala
obratně Isabela. "No, to bych ti mohla dovolit. Nevíš, kdy se ti taková věc bude jednou hodit.
Třeba je budeme někdy moci i prodávat. Tak dobře, ale před devátou, ať jsi doma!", řekla
pevným hlasem mamka. "Ano, mami a
děkuju.", políbila Isabela mamku na tvář a
odběhla do svého pokoje, až práskly dveře.
Holka bláznivá, pomyslela si mamka.
Isabela se začala strojit na večer. Ale nesmí
to být zase až moc nápadné, aby to mamka
nepoznala, že místo na dělání věnců, jde za
Rafaelem. Rafael se ten den nemohl už
dočkat večera. Latinu už v poledne nechal
na pokoji. Oběd doslova zhltnul a spěchal do
svého pokoje. Vzal si na sebe bavlněnou
tmavě modrou košili a černé úzké kalhoty.
Nazul si kožené boty se špičkou. Navoněl se
parfémem a vyrazil do stájí.
Isabela
byla druhý den jako vyměněná, už nebrečela a chvílemi se i smála. Mamka byla
šťastná, snad se jí to povedlo, toho panského kluka jí vyhnala z hlavy. Isabela jí pomáhala v
kuchyni a mamka jí k večeru svolila, aby si šla chvilku pracovat na zahrádku. Isabela byla
velmi ráda, že jí to mamka dovolila, milovala květiny. Ten den bylo velké horko a květinky si
vysloveně žadonily o to, aby je někdo zalil. Týden utíkal jako voda. Rafael se učil latinu,
Aramise nechal odpočinout a trávil většinu času v zahradách kolem hradu. Odpoledne vždy
poobědval s otcem. Často spolu mluvili o věcech, které by se měly změnit. Fréderic mluvil o
králi Ludvíkovi XIV., jeho politika se mu v určitých ohledech nelíbila a chtěl by některé jeho
zákony změnit. Poslal do Paříže svého vyslance, aby králi sdělil nové požadavky na zlepšení
přístavu, navíc se po zimě nevrátila jedna z obchodních lodí krále. "Vyslanec se má z
odpovědí od krále vrátit na konci srpna.", domluvil Fréderic. Rafael byl zamyšlený a koukal
do prázdna. "Chlapče, ty mě vůbec neposloucháš! Vypadáš, jako by jsi byl zamilovaný.",
smál se otec při obědě. Ani netušil, jakou má pravdu. Nebyl den, kdyby Rafael a Isabela na
sebe nemysleli. Rafael byl v tu chvíli myšlenkami u ní. Co asi dělá? Snad jí moc mamka
nehoní. Už abych jí viděl.
Už ne, dost! V duchu si pomyslela. To se nedá vydržet. Isabela Rafaela chytla za
ramena a přitáhla ho na své tělo. Ucítila jeho hruť na svých prsou. Isabela zaklonila hlavu
rozkoší. Rafael jí nedal oddychu. Políbili jí prudce na ústa. "Íhahá!!", ozvalo se! Rafael sebou
trhl, jako by jím projelo tisíc jehel. "To je Aramis!", křikl Rafael. Isabela rychle přes sebe
přetáhla noční košilku. Rafael na sebe nandal v mžiku košili, vzal Isabelu za ruku. "Pojď,
půjdeme se podívat, co se děje.", pravil Rafael. Potichu otevřel dvířka seníku. Za plotem
viděl Aramise, jak okusuje dřevěný plot a snaží se dostat dovnitř. "Já toho koně zastřelím.
Nemůže být chvilku beze mě.", chytil se za hlavu Rafael. Isabela se ulekla: "Vzbudí matku!
Rychle. Zadrž ho!" Rafael na nic nečekal a rychle slezl po žebříku. Isabela jej také honem
následovala. "Sejdeme se za týden na tom palouku, v šest. Dobrá?", volal Rafael. "Dobře?
Měj se moc hezky.", políbila ho Isabela na rozloučenou a rychle utíkala k oknu. Rafael, jak
byl v ráži, přeskočil plot. "No, už mě tu máš. Ty můj kamaráde. Ty my ale provádíš věci.
Pojď, musíme zmizet.", nasedl na něj a rychle cválal pryč. Isabela mrštně jako kočka (a k té
neměla daleko) vyskočila do okna, rychle jej zavřela a lehla do postele. Za chvilku uslyšela
kroky po schodech. Otevřely se dveře od jejího pokoje. Byla to matka, která šla zkontrolovat
dceru, jestli spí. V Isabele byla malá dušička, ani se nehnula, snažila se předstírat spánek.
Matka k ní ještě přišla trochu blíž, ale když viděla, jak příjemně oddechuje. Ulevilo se jí, že
našla dceru na svém místě a spokojeně odešla. Isabela si oddychla. To teda bylo něco.
Ještě se pořád celá chvěla. Ale v duchu jí hřála myšlenka na milovaného
Rukou přejel na vnitřní stranu stehna a něžně jí laskal.
Isabela začala rychle dýchat, takové vzrušení nešlo vydržet, byla celá bez sebe. "Ách.",
vydala ze sebe. Rafael se usmál a líbal jí zase na krku. Isabela se mu celá oddala a
vychutnávala si jeho vášnivé doteky. Rukou pomalu zabrousil až na její ňadra. Košilku přitom
svinul až téměř ke krku. Isabela se poprvé před ním ukázala nahá a bylo to také pro ní
poprvé před mužem. Docela se styděla a jednou rukou si zahalila svá prsa. Rafael sjel
hlavou na její bříško, bylo nádherně běloučké a sametové. Její pupíček si úplně žadonil o to,
aby ho polaskal. Přisál se k jejímu bříšku svými ústy a pokračoval až pod pupík. Vystrčil
nepatrně jazyk a obkroužil její pupík svými ústy a jazykem. "Ách, ách", sténala už nahlas
Isabela, byla jako v plameni. Nikdy by nevěřila, že může být něco tak příjemného. Rafael
pokračoval výš na její hruť, líbaje jí výš a výš. Její ruka jako by sama uvolnila tu krásu.
Isabela odhalila své poprsí. Rafael se nemohl vynadívat, její prsa byla jako dva dorty s
třešničkami na vrcholu. Nádherně zaoblená a kůže jako hedvábí. Bradavky krásně
růžovoučké a nalité krví připomínající dva hrášky. Rafael přiložil svá ústa na její bradavku a
začal jí žužlat. Isabele prudce tlouklo srdce. Jazykem přejel mezi prsa a přešel na druhý
kopec.
Rafael se trochu oddálil, aby mohl zaostřit. Isabela se
smála. "Jsi krásná, Isabelo.", smál se také Rafael. Isabela položila ruku na jeho košili na
hrudi. "Jsi určitě silný!", špitla Isabela. A trochu rukou zatlačila na jeho prsa. Cítila, jak má
pevné tělo. Nevěděla, co se s ní děje, ale měla strašně velkou chuť mu sundat košili. Bylo to
tak intenzivní. Rafael rovněž přiložil svou ruku na její hruť mezi ňadra. Pod jeho rukou klesla
látka Isabeliny košilky a na košilce se vyboulily dvě malé kuličky. Rafael po jedné přejel
rukou, byla to její bradavka. Isabela ucítila šimrající pocit, krásně příjemný. Isabela se
zadívala trochu rozpačitě na Rafaela. Nevěděla, co má dělat. Nedokázala se kontrolovat.
Trochu jí to znepokojovalo, ale jeho doteky byly tak nádherné. Nechtěla přestat. Rukou mu
vjela pod košili. Cítila jeho teplou kůži a pevnou hruť, tlouklo mu silně srdce. Rafael si rozepl
knoflíky u košile a sundal si jí. Isabela si prohlížela jeho tělo. Měl krásně vysportované svaly,
pěkně tvarovanou hruť i bříško. Moc se jí líbil, její vzrušení stoupalo. Chtěla se mu dát celá.
Rafael jí jemně oběma rukama přejel po kolenou a ulehl vedle ní. Jednou rukou se podepřel
a druhou sunul po jejím koleni nahoru ke stehnu. Políbil jí vášnivě na ústa. Isabela zavřela
oči, Rafael pokračoval dál v líbání.
Že mě necháš být, když nepřijdu. Proto jsem tolik
plakala.", krásným hlasem řekla Isabela. Rafael se citlivě podíval na Isabelu. Její očka byla
ještě ubrečená a modrý plamínek pohasínal. Pod očima měla ještě několik slziček. Rafael
rukou Isabelu jemně pohladil po tváři. Isabela naklonila hlavu, líbilo se jí to. Rafael přivřel
ruku a s nataženým ukazováčkem jí pomalu přejížděl po spodních řasách. Sušil jí slzičky. Až
všechny setřel, ochutnal svůj ukazováček. "Jsou slané, jako moře v našem přístavu. Třeba
vzniklo právě se všech slz světa.", usmíval se Rafael. Isabela zavřela oči. Rafael jí objal
kolem krku a přiblížil se ústy k jejím očím. Horkým dechem foukal na její řasy. Bylo to
nádherný pocit. Všechen nářek byl ten tam a po slzičkách a starostech žádné památky.
Rafael Isabelu políbil na nosánek. Isabela nepatrně rozevřela ústa vzrušením. Rafael přitiskl
lehce svá ústa na její a něžně jí políbil. Isabela jako by tála. Rafael jí pomalu položil na seno.
A znovu jí políbil na ústa. Isabela mu vyšla vstříc se svými rty. Nikdy dřív nezažila takovou
slast. Rafael na ní lehce ulehl. Vzal její tvář do své ruky a na druhou jí políbil. Pokračoval v
polibcích k jejímu ušnímu lalůčku. Jemně jej stiskl zuby a políbil. Isabelou jako by zase projel
blesk, až se celá zachvěla. Rafael svou hlavou sjel na její krk a vášnivě jí ho sál. Isabela to
už nemohla vydržet, cítila snad tisíce mravenců po celém těle. Rukama chytila jeho hlavu a
políbila ho na ústa, byla tak rozvášněná. Jejich polibek byl intenzivní. Rafael jí znovu políbil
na ústa, až Isabela svá ústa více pootevřela. Rafael jemně povytáhl svůj jazyk a dotkl se její
jazýčku. Isabela trochu ztuhla, ale zjistila, že se jí to velmi líbí. Vyšla mu jazýčkem vstříc.
Trochu spolu laškovaly, až Rafael zcela přiložil svá ústa na její. Jejich sliny se spojily a jejich
ústa byla jako nerozdělitelný celek.
Ozvalo se tiché otevření
okna. "Rafaeli!", potichu šeptala ještě ubrečená Isabela. Měla na sobě noční košilku a
rozpuštěné vlasy. "Drahá, co se stalo? Proč jsi nepřišla?", šeptal Rafael. "Matka mě
nakázala týden domácího vězení. Včera mě přistihla, když jsem se vrátila. Nechce, abych si
tě všímala.", smutně povídala Isabela a utírala si oči. "Pojď, promluvíme si o tom.", řekl
Rafael. "Ale jak? Mamka to zjistí. A kam?", bála se Isabela. "Matka včera určitě nespala kvůli
té hlasité muzice, vždyť to bylo slyšet na celou vesnici. Šel jsem zadem, na zahradě máte
seník, je poměrně dost daleko od domu. Tam se schováme, neuslyší nás. Polez potichu.",
řekl Rafael. "Bojím se!", špitla Isabela. "Neboj. Pojď.", nabídl jí ruku Rafael. Isabela se
konečně po celém dnu usmála. "Tak dobře. Ale opatrně.", podala mu svou ruku. Rafael jí
pomohl vylézt přes okno. Isabela okno přivřela a spolu utíkali k seníku.
"Ty napřed.", řekla Isabela. Rafael se chytil žebříku a lezl nahoru. Potichu otevřel dvířka,
Isabela ho následovala. Rafael už byl nahoře a chytil Isabelu za jednu ruku a pomohl jí vylézt
z žebříku na seník. Potichu za ní zavřel dvířka. Na druhé straně seníku bylo uděláno malé
okno, přes které svítil měsíc. "Polez.", nabídl ruku Rafael Isabele a spolu přelezli po seně až
pod okénko. Třpyt měsíce krásně svítil na vyschlé seno a jeho zář teď osvítila i oba milence.
Isabele se nádherně leskly její rozpuštěné vlasy a Rafaelovi žnul měsíc v jeho hnědých
očích. "Moc jsem se trápil, když jsi nepřišla na palouk. Myslel jsem, že mě už nechceš
vidět.", řekl Rafael. "Také jsem se bála.
Bylo kolem desáté hodiny,
když Rafael dorazil do vesnice. Po cestě nemůžu jenom tak přijet,
mohli by mě zahlédnout. Zkusím to objet druhou stranou. Aramis vyjel z rynku na cestu,
Rafael zatáhnul za uzdu doleva a vjel s ním na louku. Pomalým krokem zajeli za dům
sousedního domu. Rafael slezl z koně a nařídil Aramisovi, aby ne něj počkal, dokud se
nevrátí. Aramis měl stejně o zábavu postaráno, na louce rostla pampeliška a Aramis měl
pampeliškové listy hrozně rád. Rafael se sehl a kráčel pomalu k plotu, který byl za domem
Isabely. Ze zadu domu měla Isabela na zahradě udělanou skalku, v kurníku měla několik
slepic a vedle velký seník. Zrytý záhon, na kterém ještě nic nerostlo. Právě těsně u něj, byla
v plotu vyhnutá plaňka. Rafael jí ještě trochu zahnul, až se mohl celý protáhnout vzniklou
dírou do zahrady. Potichu přešel po dlouhé zahradě až ke zdi baráku. Co teď? Jsem sice
tady, ale kam mám teď jít? Zkusím jít kousek podél stěny, třeba mě něco napadne. A pomalu
se začal pohybovat k přední stěně domu. Byl už téměř u okna, ze kterého včera vylezla
Isabela. Rafael opatrně nahlédl do okna. Přes sklo byl slyšet tichý pláč. To je Isabela! Hrklo v
Rafaelovi. Co se jí stalo? Musím to rychle zjistit. Rozhlédl se kolem. Všude byla tma a žádný
jiný zvuk neslyšel. Snad všichni ostatní už spali. Zlehounka zaklepal na okno. Nářek neustal.
Tak znovu zaklepal. V tom bylo úplné ticho. Opět jemně zaťukal.
Isabela
seděla na židli u sebe v pokoji. Hlavu s rukama opřenou o stůl a plakala. Už je po
šesté hodině a já tam nepřijdu. Proč se to muselo stát? Určitě se naštve a nechá mě být.
Nechci o něj přijít. Bědovala Isabela. Matka pracovala v kuchyni. Ach, Isabelo. Je to pro tvé
dobro. Musela jsem to udělat. Zapomeneš na něj. Najdeme pro tebe lepšího. Chlácholila se
v duchu matka, kterou nářek Isabely také velmi bolel u srdce.
Bylo třičtvrtě na sedm. Rafael už začal být dost nevozní. Kde může být? Přece jsem říkal v
šest hodin? Co se mohlo stát? Počkám ještě, třeba musí pracovat. Čas letěl, ale Isabela se
neobjevovala. Začalo se stmívat. Rafael už nemohl nervozitou ani sedět a pochodoval po
palouku sem a tam. Snad si to nerozmyslela? Třeba mě nemá až tak moc ráda. Bojí se a
nechce mě. To ne! To bych nevydržel. Na to jí mám až moc rád. Snad ještě přijde. Ale čas
byl neúprosný, blížilo se čtvrt na deset. To už je moc pozdě, bědoval Rafael. Něco se stalo.
Musím se tam ject podívat. Ano, to udělám. Odvázal Aramise, který se pásl u stromu a
vyrazili z lesa do vesnice.
Otec měl Rafaela velmi rád a myslel si, že jej snad také dobře vychová.
Rafael osedlal Aramise a vyrazil na cestu. Proběhl alejí a před vesnicí zahnul doprava. Vedla
tam prašná cestička až k jehličnatému lesu. Stromy byly hustě vedle sebe nasázené, ale už
dosti vysoké. Vypadá to tu jinak, než když jsem si tu jako malý hrával. To byly ještě stromky
velké jako já, radostně vzpomínal Rafael. Cestička pokračovala dál lesem, byla pokryta
nízkou travou, sem tam jí vystřídal měkký mech. Netrvalo dlouho a z dálky slyšel šumění
vody. Byl to potok, který protékal lesem. Rafael vyjel z lesa na malou mýtinu. Mýtinu tvořil
nádherně travnatý břeh se spoustou barevných kytiček. Bílých, modrých, žlutých, růžových,
červených. Palouk hrál všemi barvami. Protékal tu potok, nebyl zase tak malý. Jeho koryto
bylo v tomto místě více rozlité a hluboké. Připomínalo to tůni. V korunách stromů zpívali ptáci
a foukal teplý větřík Lepší místo pro rendez-vous jsem si nemohl vybrat, pyšnil se Rafael.
Uvázal Aramise u stromu a sedl si na břeh tůně. Blížila se šestá hodina. Rafael se opět
zavzpomínal na minulou noc. Byl zcela opit láskou. Voda tekla tůní a slunce se pohybovalo k
západu. Po květinách létali motýli a Rafael si lehl do trávy. Byl to opravdu krásný začátek
jara.
Bylo krásné ráno. Slunko opět svítilo, ozářilo celou zahradu Egrevillů. Rafael vstával z
postele. Bylo mu nádherně. Miluje ho Isabela. Ten nejkrásnější kvítek, jaký kdy poznal. Už
aby byl večer, abych jí opět viděl. Rafael celý den na nic jiného nemohl myslet, pořád chodil
kontrolovat hodiny. Sice se snažil učit latinu, kterou teď hodně zanedbával, ale vůbec mu to
nešlo. Isabela mu byla vším. Konečně bylo kolem páté. Musím vyrazit, abych tam byl do
šesti, pomyslel si Rafael. Pro sloužící to nebylo neobvyklé, že mladý pán jezdí tak často na
projížďky. Před zimou se pořád někde toulal a vždy se zdráv vrátil. Otec mu to dovoloval,
protože věděl, že by ho v hradu nezadržel. Naštěstí neznal pravý důvod posledních dvou
vyjížděk. Hrad byl sice krásný a nádherně zdobený, ale pro mladého člověka dosti nudný.
Rafael musel objevovat a poznávat nové věci, pouze tak se z něho stane jednou dobrý pán,
aby jej lid miloval.
"Isabelo!!! Tak polez." Ach, ne! Matka! "Děvče proklaté, co si myslíš, že děláš?!", křičela na
Isabelu matka. "Mami, odpusť. Já nemohla jinak.", bránila se Isabela. "Nemáš ještě rozum.
Měla jsem být na tebe přísnější. Máš týden domácí vězení. Z chalupy se nehneš ani na
krok!", nakázala matka. "Mami, to ne! Prosím tě. Mami!!", začala brečet Isabela. "Už jsem
řekla, když nemáš ty rozum, tak ho musím mít já. Ani na krok a koukej jít spát.", neúprosně
zakročila matka, rozestlala Isabele postel. "Mami!" "Běž spát!" Isabela zapadla do postele, po
očích jí tekly slzy. "To nejde Isabelo. Rozumíš, nejde! Dobrou noc.", zavřela dveře matka.
"Mami!" Brečela do polštáře Isabela. To se nemělo stát, to se nemělo stát. Bědovala Isabela.
Ach, ne. Zítra jsme se měli sejít v lese! Mamka mě nepustí. Rafael určitě bude velmi uražen
a nechá mě. Né! Řvala Isabela, až z toho škytala. Polštář byl celý promočený.
"Když vejdeš do toho
lesa, narazíš na cestičku, po ní se dostaneš až na palouk u potoka, který jím protéká.
Sejdeme se tam kolem 18 hodiny. Dobře?" Isabela se usmála: "Dobře. Přijdu tam. Ahoj,
Rafaeli" "Dobrou noc, Isabelo. Krásně se vyspi.", rozloučil se Rafael. Moc se mu nechtělo,
ale muselo to být. Aramis se pomalu otočil a vezl svého pána domů. Než dojedou domů
bude téměř půlnoc.
Isabela potichu otevřela vrátka a rychle přeběhla po zahradě. Okno bylo pořád nepatrně
pootevřené, pomalounku jej otevřela a vyhoupla se na parapet. Slezla do místnosti.
Takových to šťastných chvil je v životě málo jako šafránu.
Muzikanti dohráli skladbu. Blížila se 11.hodina večer. "Rafaeli, už budu muset jít domů.
Mamka nesmí přijít na to, že jsem jí neposlechla.", smutně řekla Isabela. "Zavezu tě kousek
na Aramisovi. Pojďme.", souhlasil Rafael. Vzal Isabelu za ruku a zamířili k Aramisovi. Rafael
vysadil Isabelu na koně, tak aby neseděla rozkročmo, ale jako dáma. Odvázal uzdu a sedl si
za ní na Aramise. "Hyjé, koníčku. Zavez nás k jejímu domu.", pobídl Rafael koně a Aramis se
pomaloučku rozešel po cestě k lesíku. Rafael jemně objal Isabelu, cítil, jak jí mocně bije
srdce. Přičichl k jejím vlasům, nádherně voněly luční loukou. "Musím ti něco říct, Isabelo."
Isabela se mu podívala do očí. "Tak to řekni. Poslouchám, Rafaeli." "Zamiloval jsem se do
tebe. Od první chvíle, co jsem tě spatřil. Nechci se tě vzdát." Isabela se usmála a i v
měsíčním svitu bylo vidět, že trochu zrudla. "Taky tě miluji. Nechci bez tebe být." Rafael
Isabelu hebounce pohladil rukou po tváři, jemně jí uchopil za šíji, naklonil se k ní a políbil jí
na ústa. Byla to jak elektrický pulz, který projel jejím tělem. Oba se cítila tak krásně.
"Ale budeme to mít těžké. Rodiče nám to nikdy nedovolí.", řekla Isabela "Uvidíme, Isabelo.
Musíme tomu dát čas." Aramis došel k domu, za kterým už byl Isabelin dům. Rafael jej
zastavil. "Uvidím, tě zítra?" "Musím celý den pracovat, snad až k večeru. Jak se chceš
sejít?", zase byl slyšet strach v jejím hlase. "Často jsem si hrával v nedalekém lese, je
kousek od vesnice", ukázal prsten Rafael. "Vím, kde je.", řekla Isabela.
Za chvilku se začal Rafael trochu potit, tanečnice ho zmáhala. Isabela se mu smála, ale jí se
zase motala hlava. Rafael jí ale pevně držel, nikdy by mu neupadla. Muzikanti dohráli třetí
rychlý tanec. Na seznamu bylo několik pomalých. Muzikanti opět uchopili své nástroje a
začali pomalu hrát. Isabela se rozhlédla po pódiu. Taneční páry se přitiskly k sobě, rukama
se úplně objaly a rytmicky se pomalu pohybovaly. Isabela se rozpačitě podívala na Rafaela.
Rafael se na ní díval se vším klidem. Vyzařovala z něj upřímná vášeň. "Smím prosit?",
potichu se zeptal Rafael. Isabela kývla. Rafael jí pomalu uchopil za boky a přitiskl Isabelu na
svou hruť. Isabela byla o dost menší, takže si mohla sou hlavu o něj opřít. Objala ho pevně
rukama a zavřela oči. Oba se nechali unášet tou líbeznou hudbou. Isabela cítila, jak
Rafaelovi buší srdce a Rafael zas, jak Isabela dýchá. Ruce Rafaela jemňoučce laskaly její
dlouhé vlasy. Isabela cítila, cosi nepopsatelného i Rafael to cítil. Nemuseli nic říkat. Stalo se
to, co si rodiče nechtěli ani ve snu připustit. Taneční pár se do sebe zamiloval. Isabela
svedla hlavu a podívala se Rafaelovi do tváře. Rafael se na ní usmíval: "Jsi krásná, Isabelo.
Tancoval bych s tebou až do konce světa." "Já také, Rafaeli. Viď, že to neskončí?" Rafael
zavrtěl hlavou: "Nikdy."
Nevšímej si jich a
pojďme se bavit.", odpověděl jí Rafael. Isabela neměla důvod mu nevěřit. Navíc obě holky
dobře znala a věděla, čeho jsou schopné. Isabela dala Rafaelovi zapravdu a vyšli po
schodech na pódium. Muzika hrála zrovna valčík. "Smím prosit, krásná slečno.", požádal o
tanec Rafael. "Smíte, Rafaeli.", tykala mu Isabela. Rafael k ní přistoupil, pravou rukou jí
uchopil za pas a levou rukou jí jemně vzal za její ručku. Ona jej objala druhou rukou kolem
zad a začali tancovat. Byl to nádherný taneční pár, moc jim to spolu slušelo. "Už je to dávno,
co jsem tančila.", řekla Isabela. "Ale vůbec to není poznat, Isabelo. Tančíš nádherně. Nikdy
se mi ještě takhle s nikým netančilo.", pravil Rafael. Někteří lidé kolem pódia je pozorovali,
špitali si, že to je mladá Viscontiová, ale nevěděli s kým to tančí. Ten mladík byl skvostně
oblečen. Někoho jim připomínal, ale nevěděli koho. Ale moc jim to spolu sluší. Všichni se
smáli a byla skvělá nálada. Někteří popíjeli pivo a nahlas zpívali k muzice.
Najednou slyší chůzi po cestě. Od lesa se blížila postava. Rafael se rozešel k postavě. Byla
to Isabela! "Isabelo! Konečně! Jsem moc rád, že jsi přišla.", jásal Rafael. "Měla jsem strach,
že odejdete. Mamka mě nechtěla pustit. Musela jsem utéct. Doufám, že mě nezklamete.
Když jsem kvůli Vám porušila mamky nařízení.", vážně řekla Isabela. "Co si o mě myslíš,
Isabelo? Jsem velmi rád, že jsi matku neposlechla. Tvá matka se chová stejně jako můj otec.
Také to pro mě nebylo jednoduché. Neměj strach, nezklamu tě.", snažil se obhájit Rafael. "Já
vím, že jste určitě hodný člověk, pane Rafaeli." Rafael se usmál: "To musíš posoudit ty
sama, Isabelo. Člověk to sám o sobě nikdy nemůže říct. Soudit jej budou vždy lidé, se
kterými žije. Prosím tě, nech už toho Pána. A tykej mi. Žádám tě o to." "Ale pane…", chtěla
říct Isabela. "No tak, pšt. Zase Ale. Řekni, chtěla bych s tebou tančit, Rafaeli.", smál se
Rafael. "Ale…", opět chtěla říct Isabela. Rafael byl pohotový a přiložil jí svůj ukazováček na
její ústa. "Pšt. Zkus to znova. Není to nic těžkého", sladce řekl Rafael. Isabela se nadechla a
pomalu řekla: "Chtěla bych si s Tebou zatančit, Rafaeli." "No vidíš, že tě to nebolelo. Věř mi.
Tak pojď. Hudba vyhrává na celý rynk. Budeš nejhezčí tanečnice!", řekl Rafael a nabídl
Isabele rámě. Isabela se do něho zahákla a společně šli k muzice.
Dorazili ke schůdkům na pódium. Chtěli vyjít nahoru, ale najednou Rafael uslyšel hlas: "No
jo, pán si našel jinou. Hold, lepší než jsme my." Isabela s Rafaelem se otočili, kdo to povídá.
Rafael je poznal, byly to ty dvě holky z dopoledne, které ho zvaly na slavnost. "Co to má
znamenat?", ptala se Isabela Rafaela. "To je závist, Isabelo. Dívky mě dopoledne zvaly na
zábavu, ale já jsem pouze od nich chtěl vědět, kde bydlíš. To je vše.
Zábava byla v plném proudu. Na pravé straně pódia seděla na židličkách kapela a vyhrávala
na celou vesnici. Lidé zpívali a tančili. Kolem bylo otevřeno několik stánků s pivem a rychlým
občerstvením. Holky při polce pištěly a kluci pískali. Pořádně dupaly nohama, až se celá
podlaha prohýbala. Rafael už netrpělivě čekal. Přijel asi před půl hodinou na Aramisovi do
uličky, kterou Isabela musela určitě přijít. Uvázal Aramise u stromu vedle jednoho z plotů.
"Snad přijde, Aramisi. Rád bych jí zase viděl.", mluvil Rafael z koněm. Aramis si ho vůbec
nevšímal a žral trávu u stromu. "Ty se máš stejnak nejlíp, kamaráde.", usmál se Rafael.
Opřel se o plot a čekal. A co když nepřijde? Třeba si to rozmyslela. Ne, to snad ne. Určitě
přijde.
