Gerard se cítil z ní dost nejistě, nechápal, co se s ním děje. Otevřel své menu a
prohlížel bílá a červená vína. Něco mu říkalo, že červené víno bude více vynikat. K tomu by
byly dobré krevety a zeleninová obloha. Snad jí to bude chutnat, přemýšlel Gerard. Za
chvilku přišel číšník: "Ráčili jste si vybrat?", podíval se na Gerarda. "Ano, přineste nám dvě
skleničky červeného vína. A k tomu bych jako hlavní chod prosil…ách.", vyjekl trochu potichu
Gerard. Ariadna si mezitím totiž sundala střevíc z nohy a chodidlem mu zajela mezi jeho
nohy. Přejížděla mu pod stolem chodidlem po jeho penisu. Gerard se na ní rozpačitě zadíval.
Ariadna dělala jako by nic. Sice koukala na Gerarda velmi zaujatě, ale nic na sobě nedala
znát. Proboha ta ženská mě rozpaluje, docházelo Gerardovi. "Prosil co, pane?", tázal se
číšník. Gerard se na něj zadíval: "áá…co jsem to….áá..chtěl. To je…..vše….á.děkuji.",
nemohl skoro mluvit Gerard vzrušením, jak mu její nožka masírovala jeho úd. Číšník vzal
menu a odešel. Ariadna přestala. "Ariadno! Co to mělo znamenat?", nechápal Gerard. "Moc
se mi líbíš. Chtěla jsem tě trochu poškádlit. Jsi ze mě pěkně vzrušený, viď? Ten tvůj klacek
je pěkně nadrženej.", vášnivým hlasem pravila Ariadna. Gerard ještě nikdy takovou vášnivou
ženu nepotkal, byla stejně oprsklá jako on. Vždy si z dívek dělal srandu on a tentokrát to bylo
naopak. Měla situaci úplně v rukou a on se nechal unášet svou vášní. "Prosím, tady je vaše
pití.", položil na stůl dvě skleničky s červeným vínem číšník. Poklonil se a odešel. Ariadna
uchopila skleničku, Gerard to po ní
zopakoval. "Nádherná barva.", koukla se
proti zářící svíčce do vína Ariadna. Gerard
přikývl: "Vybral jsem tedy dobře?" Ariadna
neodpověděla.
Gerard s Ariadnou šli po prašné cestičce kolem Sieny až došli k
restauraci. Restaurace stála těsně u Seiny, postavená z pálených cihel a s doškovou
střechou. Nad dveřmi visela dřevěná tabule, na které byl vyřezaný nápis Moulin Rouge.
Venku už byla celkem tma, kolem dveří na stěně stály na poličkách olejové lampičky a
ozařovaly vchod. Gerard otevřel dveře Ariadně a oba společně vešli dovnitř. V místnosti stálo
asi 8 dřevěných stolů, na nich ležel červený ubrus a uprostřed stolů hořela jasným
plamenem svíčka. Místnost byla velmi pěkně zdobená, v pravého rohu naproti oknům byl bar
s číšníkem. Číšník, když zahlédl přicházející pár, neváhal a předstoupil před ně. V ruce před
sebou měl hezky složenou bílou utěrku. "Dobrý den, prosím, posaďte se, hned vám přinesu
menu.", řekl číšník a upažil rukou na stoly. "Děkujeme.", řekl Gerard. Odsunul židli od stolu,
aby si Ariadna mohla sednout. "Děkuji ti, Gerarde. Jsi pozorný.", řekla Ariadna a pohodlně se
posadila. Gerard si sedl naproti ní. Mezi nimi hořela jasně bílá svíčka, ale nebyla to pouze
svíčka, co mezi nimi planulo, Gerard cítil ten plamen uvnitř sebe, velmi se mu Adriana líbila.
"Prosím.", přistoupil číšník k dámě a podal jí menu. Adriana pokývla hlavou na poděkování.
Druhé menu potom číšník podal také Gerardovi a odešel zpět k baru. "Ariadno, co bys chtěla
k večeři?", ptal se Gerard. Ariadna položila na svůj své menu. "Vyber ty.", krátce odvětila
Ariadna.
Když odcházel Rafael ze školy. Byli už všichni studenti dávno pryč. Gerard s dalšími čtyřmi
studenty šel hrát do parku Čáru. Park byl na jihovýchod od náměstí a na jeho západní straně
jím protékala řeka Seina. "Hurá. Čára. Beru všechno, šmatláci!", smál se Gerard a sbíral
vyhrané peníze ze země. Čára se hrála tak, že všichni hráči postupně ze stejné vzdálenosti
házeli mince na čáru, kterou před tím vyryli na zemi. A ten, kdo se trefil nejblíže čáry, bral
všechny peníze. Začalo další kolo. Gerard házel naposled. První mince spadla na ruku od
čáry. Druhý hodil a mince spadla o chloupek blíže. Třetímu sice mince dopadla nejblíže, ale
spadla na hranu a kutálela se pryč. Všichni jí úpěnlivě sledovali, kam dojede. V tom se
zarazila o červený střevíček. V Gerardovi hrklo. Podíval se trochu výš. Měla nádhernou
oholenou úzkou nožku. Očima jel po její nožce stále výš. Měla černou přilnavou minisukni,
nad ní průsvitnou černočervenou košilku, úzký pas, velké poprsí, rozkošný krk. Gerard se jí
konečně podíval do obličeje. Málem otevřel pusu úžasem. Byla to nádherná blondýna s vlasy
na ramena. Oči měla zelené, vyzařovaly takové mrazivé kouzlo. Smyslné rty a překrásná
líčka. Gerard byl úplně ohromen. Nikdy dřív takovou ženu nespatřil. Zamiloval se na první
pohled. "Dobrý večer, pánové.", oslovila je tajemným hlasem. Všichni sborově pozdravili, byli
z ní unešeni všichni. "Měl bys hrát. Můžeš vyhrát, mince jsou dost daleko od čáry.", koukala
se na Gerarda. Gerard se trochu probral a podíval se na čáru. "V pohodě!" Zamířil a hodil.
Mince dopadla přesně na čáru. "Jsi dobrý…", řekla a trochu se přerušila, zvedla trochu obočí
a podívala se na Gerarda. "Gerard. Gerard de Musset. A ty?", navázal na její pomlku Gerard.
"Mě říkají ARIADNA.", znělo to temně a všem se rozbušilo srdce, když to vyslovila. "Máš
dobrou mušku, Gerarde.", pokračovala. Gerard k ní přistoupil. "Jsem dobrý na víc věcí…."
Ariadna se usmálo: "Opravdu?" A podala mu ruku. Rafael jí něžně uchopil za konečky prstů
a políbil jí. "S mým tě někam pozvat?", neztrácel čas Gerard. Ariadna pouze přikývla.
Vyzařovala z ní taková vznešenost a nadhled nad situací. "Tady nedaleko je most před
Seinu a na konci parku je velmi krásná restaurace Moulin Rouge. Smím tedy?", znovu se
ptal nedůvěřivě Gerard. Ani ve snu ho nenapadlo, že by šla. "Smíš. Ještě jsem tam nebyla.
Pojďme!" Gerard rychle sebral ze země vyhrané peníze. "Čau kamarádi. Tak zas někdy.",
loučil se Gerard. Nikdo mu neodpověděl, pořád byli jako přikovaní a koukali se na Ariadnu.
Gerard jí nabídl rámě a spolu odcházeli směrem hlouběji do parku. Za chvilku bylo slyšet
Seinu a v dálce se objevil most. "Ariadna, to je velmi neobvyklé jméno?", ptal se Gerard.
Ariadna se na něj podívala svýma pronikavýma očima. "Je to velmi staré jméno. Dříve ho
hojně používali tvoji předkové.", tajemně řekla Ariadna. "Co jsi dělala v parku?", ptal se dál
Gerard. "Ráda se tu procházím, vždy na něco zajímavého narazím. Třeba teď na tebe.",
řekla Ariadna. Gerard se toužebně usmál. Pomalu přešli most, byl vyřezávaný ze dřeva,
Seina pod ním byla poměrně široká, krásně průzračná. Voda narážela do velkých kamenů v
řece a nahlas šuměla.
S Gerardem zkoušeli samé pitomosti a poznávali Paříž. Nebyl ale den, kdyby se
Rafael alespoň na chvilku nepodíval na orchidej. Bible byla kapesní a tak se rozhodl, že jí
bude stále nosit u sebe. Kvítek v ní měl pořád schovaný. Každý den počítal, jak už dlouho
neviděl Isabelu. Vybavoval si každý detail, když byli ještě spolu. Pečlivě si uschovával každý
peníz, který mu za práci zaplatil profesor Marbouty. Jednou bude mít dostatek peněz, aby
mohl Isabelu uživit. Týdny utíkaly rychle a přišlo na studenty zkouškové období. Rafael byl
dobrý student, téměř ze všeho měl známku výborně. S Gerardem to bylo horší, některé
zkoušky musel i opakovat, ale nakonec se mu vše dobře povedlo. Občas také díky tomu, že
ho Rafael chvilkami doučoval. S Gerarda a Rafaela se stali nejlepší přátelé. Opět se začal
blížit začátek jara.
Profesor Marbouty uznal, že toho Rafael už umí hodně. "Rafaeli, myslím, že teorie už bylo
dost. Jsi poměrně schopný. Měli bychom tvé schopnosti nějak uplatnit. Často chodívám o
víkendech vypomáhat do nemocnice, mají málo doktorů. Obzvláště na první pomoci. Tam je
potřebná každá ruku. Takže kdyby se ti chtělo, přijď mi prosím pomoci v sobotu na
pohotovost. Je to na 5. Avenue. Přijdeš?", ptal se Marbouty. Rafael byl nadšen. Konečně
uplatní, co se naučil. "Ano! Velmi rád. Je to pro mě velká čest, že mi to dovolíte." "Ty si to
zasloužíš. Pracoval jsi poctivě na sobě. Bude z tebe dobrý doktor. Tak už dneska běž."
"Nashledanou. Musím ještě jít pomáhat Paulovi. Je to můj majordomus, předěláváme náš
dům.", loučil se Rafael. Marbouty mu potřásl rukou: "Tak v sobotu nashledanou." Byl pátek k
večeru a zítra začíná víkend. Za pár dní navíc začíná jaro.
Paul nevěřil vlastním očím a
uším. Tohle je opravdu jeho pán Rafael? Včera jen dřepěl na židli a dneska mu pomáhá? A
nejen to, Rafael za chvilku sám začal uklízet další věci. Paul na něj koukal jako uvytržení. Co
zavinilo takovou proměnu? Rafael si vzal k srdci slova profesora Marboutyho. Konečně chytil
svůj osud za pačesy.
Ráno Rafael společně s Gerardem řekli před třídou v posluchárně profesorovi o zajímavém
úkazu v hospodě. Študáci se začali smát. Profesor je ztišil: "Nejste na pastvě, tohle je
univerzita. Ticho!" Všichni zmlkli. "To je velice divné. Normální člověk nemůže z fyzického
hlediska takto vysoko vyskočit. A ten pád z výšky. Slýchával jsem o tom, že opilci většinou
přežijí všemožné pády. Ale tohle? Divné.", na chvilku se odmlčel profesor: "Pánové a
nepopíjeli jste také?" "To jenom jedno pivo, pane profesore.", říkal Gerard. "To muselo být
aspoň s rumem.", smál se pod vousy profesor. A třída se opět rozesmála. Profesorovi trvalo
už déle, než jí znovu zklidnil. Posadil oba studenty a začal vypravovat novou látku, k tomu
záhadnému člověku se už více nevrátil. Den se pomalu nachýlil k večeru a Rafael šel opět
pomáhat Paulovi s domem. Paul seškrabával zbylou omítku, brzy začnou natírat.
Dny rychle ubíhaly a Rafael s Gerardem se docela dobře skamarádili. Rafaelovi se zdálo, že
Gerard se trochu zklidnil, asi poprvé v hospodě chtěl před ním předvést, že je velký frajer.
Začal ho mít docela rád, byl vtipný a měl dobré nápady. Sice učení mu moc nešlo, ale
kriketu, kopané, v plavání vynikal neuvěřitelným způsobem. Rafael také musel pomáhat
profesorovi Marboutymu. Nejdříve se s ním scházel v kabinetě a profesor mu vysvětloval
první pomoc a ukazoval řadu knížek, které pak Rafael musel doma celé přečíst a profesor ho
pak z toho zkoušel. Ve večerních hodinách pomáhal Paulovi. Napřed spolu malovali, pak
opravovali střechu, okna, podlahu a mnoho dalších věcí. Na domě bylo práce jako na
kostele.
Pořád to nechápu.
" Člověk nemůže takhle skákat.", říkal Gerard. "To nemůže. Víš, co?
Zeptáme se zítra na fakultě profesora. Uvidíme, co nám řekne.", pravil Rafael. "To je dobrý
nápad. Uděláme to.", přitakával mu Gerard. Pomalu přišli na náměstí. "Tak dobrou noc a
zítra na fakultě!", loučili se. Gerard zabočil do spodní uličky náměstí a za chvilku zmizel.
Rafael rychle utíkal do jeho nového domu na Marvevil.
Zabouchal na dveře. Za nedlouho se ozvalo: "Kdo je tam?" "To jsem já Rafael, Paule. Otevři
mi." Paul odemkl dveře: "Kde jste byl takovou dobu, pane! Měl jsem o Vás strach.", pravil
Paul. "Promiň, Paule. Ale poznal jsem nového kamaráda a šli jsme do hospody. Dnes byl
zajímavý den.", začal mu vše vypravovat Rafael. "Taky jste mi mohl říct, že přijdete déle.
Dělal jsem si starosti. Tak pro příště!", sekýroval ho Paul. Rafael to chápal: "Dobře, Paule.
Příště ti to řeknu." "To jsem rád, pane." a Paul šel přenášet stůl, který asi před chvilkou už
stěhoval. "Už od rána to tu uklízím. Chce to ještě pořádně vymalovat, natřít, zadělat díry,
opravit nábytek a tisíc dalších věcí. Je tady strašná spousta práce, pane.", chytil stůl a snažil
se ho šoupat. Byl opravdu velmi těžký. Najednou Rafael uchopil jednu část stolu a pomohl
ho Paulovi zvednout "Pojď. Pomohu ti jej přenést.", řekl Rafael.
V tom se ozvala hrozná rána. Gerard a Rafael spolu úplně trhli a podívali odkud to přišlo.
Zvuk se ozval od stolů u okna. Na zemi se válela židle. Nad ní stál velký svalnatý chlap a
před ním u stolu druhý, trochu pohublejší, ale čahoun. "Co si to dovoluješ, ty frajere!
Rozmlátím ti hubu!!", křičel svalovec na čahouna. "Tak pojď. A ukaž se, prcku.", křičel
čahoun. Svalovec se napřáhl, chtěl mu dát pravý hák, ale čahoun se sklonil a svalovec
máchl do prázdna. Jak byl opilý, tak spadl na zem. Čahoun do něj několikrát na zemi kopl.
"Vstávej, ochlasto!. Chtěl jsi mě přece zmlátit nebo jsi takovej měkoň?", smál se čahoun.
Chtěl ho znova kopnout, ale svalovec ho rychle chytil za nohu a škubl s ním. Čahoun
zavrávoral a spadl na zem. Svalovec na něj rychle skočil a začali se prát po zemi. Dávali si
pěstí do huby, váleli sudy. Poporáželi několik stolů, až se na ně vylilo pivo ze stolů. Svalovec
najednou vyskočil a kopl do čahouna, který bolestí vyjeknul. "Tak mi jí pořádnou vraž, ty
trubko!", křičel svalovec. Čahoun ale nevyskočil. Pouze si rychle klekl a bouchl ho vší silou
do břicha, to svalovec nečekal. Vyrazil mu dech, chytnul se za břicho a mírně se předklonil a
pokoušel se nadechnout. Čahoun ale neváhal, rozběhl se proti němu a vší silou do něj vrazil.
Svalovec zavrávoral a prolétl kolem stolu přímo do okna. Okno bylo otevřené a než přihlížejí
ho stačili zachránit, svalovec vypadl z okna. Okno bylo v prvním poschodí, dole byla
kamenná dlažba a bylo to vysoko. Nicol začala hrozně křičet. "Tys ho zabil!!" V čahounovi
ztuhla krev, tohle nechtěl. Rafael s Gerardem neváhali a rychle se šli s ostatními podívat z
okna, co se mu stalo. Na tvrdé zemi ležel svalovec a ruce měl každou někam jinam.
Očividně asi zlomené. Krev ale kolem něj žádná nebyla. "Musíme mu jít pomoct, jsme
doktoři.", řekl Gerard Rafaelovi. Rafael přikývl. Chtěli rychle seběhnout dolů. "Podívejte!",
nejdou křikl jeden z přihlížejících. Svalovec se pomalu začal zvedat. Divně bručel a vrčel.
Jednu ruku měl v pořádku. Oprášil se s ní. Chytil s ní svou druhou ruku a prudce s ní trhl.
Ozvalo se hlasité křup a kloub zapadl zpět. Pár krát s ní zatočil. Znovu zavrčel a rozběhl se
pryč, směrem k zídce, která vedla do parku. Zídka byla vysoká a on proti ní běžel velmi
rychle. Najednou všichni strnuli úžasem. Ten muž nadlidskou silou vyskočil a přeskočil
velkou kamennou zídku. Zmizel ve tmě. Všichni úžasem mlčeli. To není možné! Koukali se
jeden na druhého. "Viděli jste to?", konečně řekl Gerard. "Jo.", odpověděl mu Rafael. "Jak je
to možné? Nikdy jsem nic takové neviděl.", nechápal Gerard. Všichni s ním souhlasili. Nicol
zvedla židle a ostatní srovnali stoly. Pořád si povídali o tom divném muži. Rafael s Gerardem
za chvilku dopili piva a zaplatili. Bylo už dost hodin a oba byli utahaní. Scházeli ze schodů.
Ženský jsou divný, nechápou srandu. Najdu si lepší.", hrdě zase mluvil Gerard. Divný člověk
tenhle Gerard, myslel si Rafael. "Tak si připijem!", pozvedl číši Gerard. Rafael si jí také vzal.
"Na doktory!", křikl nahlas Gerard a sklenicí prudce cinkl o sklenici Rafaela. Až jí málem
Rafael rozlil. Pak s ní bouchl o stůl a zhluboka se napil. Rafael pivo také ochutnal, už dlouho
ho neměl. Musel uznat, že takové dobré ještě nepil. "Ách, výborné. Co říkáš, kámo?", ptal se
Gerard. Rafael mu přikývl. "Kde jsme skončili?…Jo, ta holka, co je nejkrásnější na světě. Má
jméno?", vyzvídal Gerard. Rafael chvilku váhal, jestli mu to má říct, ale Gerard jí nikdy
nepotká, takže proč ne. "Ano, Isabela.", důstojně řekl Rafael. "Tak Isabela. Pěkné jméno. Je
to blondýna?", ptal se Gerard. "Ne, není. Má krásné tmavé dlouhé vlasy. Jsou jako….", chtěl
mluvit dál Rafael. "To si nech pro sebe. Nejhezčí ženy jsou blondýnky. Takovou nějakou
Isabelu si strč za klobouk.", ušklíbl se Gerard a zhluboka se napil piva. Rafael by nejraději
vyskočil a jednu mu praštil, takhle mluvit o Isabele. Zachoval si chladnou hlavu. Ani ta facka
od Nicol nepomohla, tohohle člověka jen tak nic nezmění. Nemá to cenu, říkal si Rafael. A
chtěl se také napít piva.
"Posloucháš mě vůbec?", trochu rozzuřeně se ptal Gerard. "Jo, jasně. Jen jsem se
trochu zamyslel.", odpověděl mu Rafael a usmál se. Ke stolu přicházela krásná mladá
servírka. Měla na sobě černý kostýmek, přes který nosila bílou zástěru. Wau, blondýna s
krásnýma dlouhýma nohama a jak se krásně pohybuje, pomyslel si Gerard. Zadeček se jí při
chůzi pohyboval ze strany na stranu. Mám slabost pro takovýhle holky, znovu si pomyslel
Gerard. "Dobrý den, pánové.", oslovila je servírka. "My nejsme pánové, my jsme víc, jsme
studenti. To je Rafael a já jsem Gerard. A ty?", přerušil jí Gerard a upřeně se na ní koukal.
"Jmenuji se Nicol. Co byste si přáli?", ptala se Nicol. "No kdybych si mohl vybrat, tak tebe
Nicol a pak dvě pivka. Tady Rafael to platí.", smál se Gerard. "Váš kamarád je pěkný
proutník.", Nicol se podívala na Rafaela. Rafael přikývl. Ještě nikdy takové jednání neviděl.
Nicol ale byla zvyklá. "Takže dvě pivka. Hned to bude." a odběhla. "Je moc hezká.", řekl
Gerard, když odešla. "Docela jo.", souhlasil Rafael. "Docela? Viděl jsi snad hezčí?",
nechápavě se ptal Gerard. Rafael neodpovídal, nechtělo se mu. "No tak jakou?", žadonil
Gerard. "Poznal jsem ženu, která je nejkrásnější na světě. Jak růže z rána, jako bílá labuť.
Voní jako jarní vítr a její pleť jako alabastr…", chtěl dál pokračovat zasněný Rafael. "Co?
Takový ženský vůbec nejsou. Jsi pěkný snílek. To já už poznal hodně žen. Věř mi, nakonec
se stanou ze všech slepice. Z toho co říkáš je jasně vidět, že jsi nezkušenej trouba.",
chvástal se Gerard. Rafael neznal slovo trouba, ale jeho slova se mu vůbec nelíbila. Co to je
vůbec za člověka, tenhle Gerard. Říká, že je šlechtic, chvástá se, jak může a mluví jako
sedlák u hnoje. Než ale Rafael cokoliv odpověděl. Přicházela ke stole Nicol se dvěma
půllitráky piva. "Prosím, pánové. Študáci!" a mile se na Rafaela usmála. Gerarda to trochu
popudilo, že se na něj ani nepodívala. Nicol položila půllitry na stůl a otočila se k odchodu.
Gerard si to neodpustil. Plácnul jí po jejím zadečku. Rafael úplně strnul, v životě by si nic
takového drzého nedovolil. Nicol se otočila, Gerard se na ní pyšně usmíval. Ale než jí stačil
něco říct. Vrazila mu Nicol pěknou facku do obličeje. "To aby sis to pro příště pamatoval,
hulváte." a hrdě odcházela od stolu. Sousední stůl si toho výstupu všiml a všichni se začali
hlasitě smát. "Asi se jí nelíbím.", řekl smutně Gerard. "Nelíbíš?", nechápal Rafael. "No jo.
"Já jsem
Rafael de Egrevill." Potřásli si rukou. "Chtěl jsem, aby šli kamarádi se mnou na pivo, ale mají
dnes jinou zábavu. Ty bys mi mohl koupit jedno pivko, když jsem ti pomohl, ne? Nemáš
chuť?", ptal se Gerard. "Jo. To bych moh. Jsem ti dlužný. A kam půjdem?", řekl Rafael.
"Skvělý! Je to tady kousek za rohem. Jmenuje se to La Rose.", říkal Gerard. "Tak jo. Jdem
na pivo. Aspoň to tady trochu poznám.", řekl Rafael. Přešli kousek náměstí a zabrousili hned
do první uličky vpravo. Na domu bylo napsáno: La Rose.
Hospoda byla po schodech v prvním patře. Hospodu tvořila jedna velká místnost. V místnosti
stálo asi 12 stolů, u kterých bylo téměř plno. Štamgasti hlasitě zpívali a na volném
prostranství se tancovalo. K tomu hrál starý bělovlasý člověk na housle. Zábava byla v plném
proudu. "Pojď sedneme si támhle do rohu.", řekl Gerard. Rafael si odložil vestu a sedli si
naproti sobě. "Tak jak jsi dlouho v Paříži?", ptal se Gerard. "Od včera!" "No to je teda dlouho!
Já už tu trávím druhý rok. Minulý rok mě vyhodili ze školy, ale pokouším se o to znovu. Snad
mi to tentokrát vyjde.", řekl Gerard. "Odkud jsi?", ptal se Rafael. "Narodil jsem se v Lyonu.
Má rodina tam stále žije. Nežijí si špatně. Můj otec začal chovat před 15 lety dobytek a
docela mu to vynáší. Chtěl, abych se staral také o dobytek, ale matka s tím nesouhlasila.
Říkala, že když máme šlechtický titul, zasloužím si lepší práci, než je pasení krav. Otec s tím
nakonec souhlasil a tak jsem skončil tady u řezníků. Tak občas tady říkáme doktorům.",
povídal Gerard. Rafael ho poslouchal, ale občas vždy jedním okem kouknul, co se děje na
place. Nějaký chasník tam pěkně proháněl v kole pěknou černovlásku. Občas si musel otírat
pot z čela. Rafaelovi se zastesklo, vzpomněl si na to, jak tenkrát tančil s Isabelou. Co teď asi
dělá?
Ale vždy se ujisti, zda jednáš správně. Často se to dá poznat
podle lidí, co si o tobě myslí. To už poznáš sám.", řekl profesor. Rafael byl šťastný. Poprvé
po dlouhé době cítil v sobě vnitřní klid. Našel cestu, jak se postavit na své nohy. "Pokusím se
Vás nezklamat, pane profesore. Budu váš asistent.", podal ruku Rafael Marboutymu. "Jsem
rád, že jsem vám mohl pomoci. Bude z vás dobrý student, Rafaeli. Zítra se uvidíme ve škole.
Dnes už běžte. Nashledanou.", skončil Marbouty. "Zítra nashledanou, pane profesore.",
usměvavě se rozloučil Rafael.
Rafael sešel po schodech a vyšel z hlavních dveří univerzity. Bylo něco po 5 hodině, na
náměstí bylo opět rušno a slunce se opíralo do kamenných kostek chodníků a silnic. Před
dveřmi na schodech stálo několik studentů a vedli hlasitou diskusi. Než ale k nim stačil dojít,
viděl, jak se loučí a odcházejí. Před dveřmi zůstal stát akorát ten bloňdák, co mu poradil při
přednášce. Rafael neváhal a šel k němu. "Ahoj! Ještě jednou dík, za tu pomoc.", řekl Rafael.
"To nic nebylo, kámo. Jmenuji se Gerard de Musset." a podal Rafaelovi ruku.
Labels: c
Podívej se na spisovatele, kteří už od nepaměti šíří moudrost.
Lidé by měli pomáhat jeden druhému, protože když člověku záleží více na druhých než na
sobě samých, nebude sobectví na světě. Rafaeli, naše poslání patří k nejdůležitějším.
Pomáhat lidem, léčit je a starat se o ně, když jsou nemocní. Je nás zatím velmi málo, to je
špatné. Jsi hodný člověk, to jsem poznal už z tvého vyprávění. Jsi ale ještě velmi mladý,
život ti teprve začíná. Nevíš, co je správné a co ne. Jednáš sice podle svých citů, které jsou
vznešené. Není nic nad pravou lásku, to nepopírám. Ale smyslem života, je najít cíl a jít za
ním, naplnit svůj život. Dostalo se ti příležitosti stát se lékařem, nezahazuj to tak rychle,
chlapče.", domluvil profesor Marbouty. Rafael ještě nikdy dřív neslyšel taková slova. Doslova
ho hřála u srdce a cítil zaujetí pro jeho proslov. "Pane profesore, nikdy jsem nic podobného
neslyšel. Nevím, co mám dělat. Teď jsem pochopil, co mi chcete říct. Ale je to vše pro mě
velmi těžké. Víte, moc mě teď bolí u srdce. Miluji Isabelu nade vše. Nechci jí opustit. Je pro
mě vším.", pravil Rafael. Profesor se na něj usmál: "Také jsem byl mladý. Vím, jak láska
někdy dokáže bolet. Zvolil jste dobře. Vsadil jste na lásku. Ale to vám nemusí bránit v učení.
Naopak, jak chcete uživit Isabelu?" Rafael si uvědomil, že vlastně neví, kam by šel pracovat.
"Pomohu vám, Rafaeli. Budete mým asistentem. Ze začátku to budete mít velice obtížné.
Budete muset dřít daleko víc, než kdokoliv ostatní. Ale za vše vám budu platit a hodně vás
toho naučím. Už nejméně za rok se budete moci postarat o Isabelu a zajistit si dobrou
budoucnost lékaře. Platí?", zářily oči profesorovi. Rafael byl ohromen, takovou příležitost
nikdy nečekal, bylo by to úžasné. Ale pořád tu byla ta záležitost s otcem: "Ale otec mi nikdy
nedovolí, aby Egrevill si vzal pouhou švadlenu. Chtěl jsem se zřeknout svého titulu.", povídal
Rafael. "Na otce zatím nemysli. Možná časem pochopí tvé počínání. Jednej vždy podle
svého přesvědčení, Rafaeli.
Lepší bude, když
mu řeknu pravdu. "Ne, nebylo to moje rozhodnutí stát se lékařem.", chmurně řekl Rafael.
Profesor Marbouty se k němu otočil čelem a zadíval se mu do tváře. Viděl smutný Rafaelův
obličej. "Povídej mi, chlapče. Co se tedy přihodilo? Proč syn z proslulé rodiny si najednou
koupí oprýskaný dům na Marvevil?", ptal se zvídavým hlasem profesor Marbouty. Rafael si v
tu chvíli uvědomil, že jak jednou s pravdou začal, musí říct vše. Začal povídat celý příběh od
začátku jara až do dnešního okamžiku. Profesor pozorně poslouchal, opíraje se o parapet
okna. Rafael dopovídal celý příběh: "Musím si najít nějakou práci a postarat se o Isabelu.
Nejlepší bude, když mě vyhodíte ze školy." Profesor se zadíval opět do okna. "Rafaeli pojďte
sem a podívejte se z okna. Řekněte mi, co vidíte?" Rafael nepochopil smysl, ale vstal se
podíval se. Viděl ze shora celé náměstí, nádherné budovy, sochy. V dálce začínaly zahrady
Louvru a bylo vidět několik věží paláce. Takovou ohromující nádheru z lidského stavitelství
snad ještě neviděl. "Krásu, už včera když jsem přijel. Byl jsem unešen nádherou Paříže.",
odvětil mu Rafael a pohlédl na profesora. "Ano, krásu lidské práce a dovedností, Rafaeli.
Víte, jak vypadá naplněný život?", otázal se vážně profesor. Rafael se znovu zadíval na
brány Louvru "Nevím.", řekl potichu zachmuřele. "Život člověka není bezcenný, pokud po
sobě něco dobrého zanechá, Rafaeli. Ať už se podíváš na všechny ty stavby. Nikdy by
nestály bez takovýchto lidí. Ale nemusí to být pouze stavby ba dokonce ani hmatatelné věci,
které lidi po sobě zanechají.
Přednáška už netrvala dlouho. Profesor poděkoval za pozornost a odešel. Opět nastal v
posluchárně velký hluk. A studenti utíkali pryč. Dnes to byla poslední hodina. Rafaelovi se
moc nechtělo odejít. Musí jít za profesorem. Kdo ví, co mu chce? Ale třeba mě vyhodí ze
školy, to by se mě náramně hodilo. To je pravda. Takže vlastně splňuje to svůj účel. Hned se
mi jde líp. Rafael zabrousil po schodech do prvního patra, kolem rektorátu ke kanceláři, na
kterých byla cedulka: profesor Charles Marbouty. Rafael zaklepal. "Pojďte dál.", slyšel za
dveřmi. Rafael vstoupil do kanceláře a zavřel za sebou dveře. Kancelář vypadala podobně
jako před tím místnost rektorátu. "Chtěl jste se mnou mluvit.", pravil potichu Rafael. "Posaďte
se, pane Rafaeli.", nabídl mu židli, která stála proti jeho psacímu stolu. Profesor Marbouty se
opřel o široký parapet stolu a díval se z okna, přes které bylo vidět náměstí. "Mohu k Vám
být trochu osobní, pane Rafaeli?", zeptal se Marbouty. Rafaela jeho otázka zarazila. "Jistě,
pane profesore. Nevadí mi to.", odvětil Rafael. "Jak jste dlouho v Paříži, Rafaeli?", ptal se
Marbouty. "Od včera od rána, pane profesore. Cesta byla hrozná a já téměř nespal. Našel
jsem si dům v Marvevil." "Ano, to vysvětluje Vaší dnešní únavu. Musí to být asi pro vás velká
změna. Proč jste se rozhodl stát lékařem?", vyptával se Marbouty. Rafael nevěděl, co mu má
odpovědět. Má mu lhát? Profesor se k němu zachoval čestně a upřímně.
Jeho silné podřimování nebo spíše chrápání bylo dosti hlasité, až se studenti kolem začali
pochychňávat. "Člověk má 208 kostí v těle…", chtěl pokračovat profesor, ale smích ho
přerušil. "Co se děje?", pravil potichu a zadíval se do těch míst, kde spal Rafael. Viděl, jak
Rafael krásně spí. Chápal, že poprvé to pro něj musí být dosti namáhavé. Ale tohle bylo již
přes příliš. Nějaký student ze zadu kopl nohou do Rafaela. Rafael sebou prudce trhl a byl
vzhůru. Rychle mu došlo, co se stalo a koukal upřeně na profesora. "Pane kolego, chápu že
anatomie je dosti nudná, ale toto si student nesmí dovolit. Mohl byste mi zopakovat, kolik
kostí má člověk?", pravil profesor. Rafael nevěděl, tvrdě spal. "No…člověk…", mluvil v
dlouhých pauzách Rafael. Najednou mu něčí hlas ze zadu pošeptal: "208." Rafael nahlas
nesměle řekl: "Člověk by měl mít 208 kostí, pane profesore." "Dobře, pane Rafaeli. Jsem
rád, že vám tato informace neutekla. Je velmi důležité, abyste poslouchal mé přednášky.
Anatomie je základním kamenem lékařské vědy. Přijďte prosím potom do mé kanceláře. Je
na chodbě vedle rektorátu.", domluvil profesor a dál se věnoval vykládání anatomie. Rafaela
tato záležitost dosti probrala. Navíc si ho všichni studenti kolem něj upřeně prohlíželi a on se
cítil jako výstavní exponát. Pro Boha, co mi ještě může chtít? Vrtalo mu v hlavě. Najednou si
vzpomněl na člověka, co mu před chvilkou poradil. Otočil se pomalu dozadu, aby ho profesor
neviděl. Za Rafaelem seděl mladík s krátkými blond vlasy, obličejem trochu protáhlým s
výraznými oči. "Děkuji Ti.", zašeptal Rafael. Mladík se ušklíbl: "To nic. To se stane
každému." Rafael se rychle otočil na zpět, nemohl si dovolit, aby jej profesor opět
napomenul. Celý zbytek přednášku profesora pilně poslouchal.
