Ozvalo se: "Cvak." "Mohu dál!", ozval se ženský hlas za dveřmi. "Ano, vstupte.", udiveně řekl
Rafael. Do pokoje vešla Anna. "Anno? Chůvo? Víš, co se přihodilo?", bědoval Rafael. "Vím,
pane Rafaeli. A velmi toho lituji. Nevím, jak vám to mám povědět. Posaďte se, prosím.",
smutně říkala Anna. Rafael se posadil. "Pane Rafaeli, to já Vás viděla, jak na zahradě trháte
růži. Nemohla jsem to tajemství vydržet, musela jsem to říct vašemu otci. Nikdy by mě
nenapadlo, že to takhle dopadne. Snažně Vás prosím, odpusťte mi. Já vás mám moc ráda,
nemůžu se s tím smířit. Já to tak nechtěla.", začala plakat Anna. Teď už Rafael věděl, z čeho
vzniklo podezření. Ten zpropadený květ. Co jsem to udělal? Anna je hodná za nic nemůže,
to otec. Proč? "Anno, nezlobím se na Tebe. Můj otec je neoblomný. Co mám dělat?", tázal
se vyčítavě Rafael. "Pane Rafaeli, já nevím. Otce musíte poslechnout. Jste Egrevill. Jste mu
povinován poslušností.", řekla Anna. "To vím, Anno. Kdybych tak mohl dát Isabele vědět, co
se stalo. Nějak bychom to spolu zařídili.", šeptal Rafael smutně. Anna i Rafael chvilku
přemýšleli. "Tak jí napište dopis, já jí ho zanesu.", vítězně řekla Anna. "To by mohlo vyjít. Tak
dobře. Napíšu jí.", veseleji řekl Rafael. Sedl si ke stolu. Anna si šla stoupnout za dveře. Jean
stál vedle ní. Anna zavřela dveře, aby Jean neviděl, co Rafael dělá.
Já už jsem starý, budeš mě muset nahradit ty.", domluvil otec. "Posíláš mě do
Paříže! Tak daleko! Jakou univerzitu?! Kdy?", sklesle pravil Rafael. "Budeš studovat
medicínu. Je to nový zajímavý směr. Mám známé v Paříži, často mi píší, jaké pokroky se
dělají v lékařství. Chci, aby z tebe byl chytrý člověk, Rafaeli. Na jaře budeš připraven jít ke
králi a orodovat za naše požadavky. Na nějakou Isabelu si ani nevzpomeneš.", hrdě pravil
otec. "To nemůžeš, otče. Isabela je pro mne všechno. Já jí nemohu opustit. Nedokážu bez ní
žít.", zoufale povídal Rafael. "Tak dost. Už jsem rozhodl. Sbal si věci, ještě dnes odpoledne
vyrazíte. Pojede s tebou v kočáře majordomus Paul. Postará se o tebe, bude tvým dozorem
v Paříži. A už nechci slyšet žádné slovo. Tak to bude. Běž si sbalit věci, Rafaeli.", domluvil
otec. Rafael nemohl nic dělat, s otcem se nedá hnout, je úplně neoblomný. Vstal a smutně
odešel z knihovny. Přemýšlel, jak by utekl za Isabelou. Jean ho pořád hlídal. Nemůže přeci
bez ní být. Ona se jistě také utrápí. Co mám dělat? Trápil se Rafael. Byl úplně v koncích.
Jean ho opět zamkl v pokoji. Rafael neměl pomyšlení na to, aby si začal balit. Doslova zuřil a
mlátil do všeho, co mu přišlo pod ruku. Otec říká, že mě má rád a provede mi takovouhle
věc! Bože! Rafael se posadil na židli a snažil se něco vymyslet.
Opět se ozvalo: "Cvak." "Pane, Rafaeli. Vstávejte.", říkal hlasitě Jean. Rafael ležel na posteli
a spal. Jeanova slova jej probudila, až sebou cukl. "Jeane. Usnul jsem, kolik je hodin?", ptal
se Rafael. "Je ráno, pane. Osm hodin.", odpověděl Jean. "Už ráno? Asi jsem tvrdě usnul.",
říkal smutně Rafael. "Otec, chce s Vámi mluvit, pane.", odvětil Jean a pomohl Rafaelovi
vstát. "Dobrá, dobrá. Už jdu.", ještě rozespale říkal Rafael. Opět se sešel s otcem v
knihovně. Usedl na židli proti otci a neřekl ani slovo, ani otce nepozdravil. "Je mi moc líto,
Rafaeli, že ses zamiloval do Isabely. Nemohu tento vztah ti povolit. Jsi Egrevill a jako
urozený pán nemůžeš si vzít švadlenu. To snad chápeš, nebo ne?", tázal se otec. "Promiň,
otče. Ale kdybys znal Isabelu, mluvil bys jinak. Nechápu to. Nikdy to nepochopím.", smutně
odvětil Rafael. "Ach, Rafaeli. Bál jsem se, že to řekneš. Jsi už velmi do ní zamilován. Synu,
musím zakročit. Říká se mi to těžko, mám tě rád Rafaeli, ale musíš opustit Marseille. Když
opustíš domov, zapomeneš na ní. Za nějaký čas tě to přebolí.", řekl otec. Rafaelem ta otcova
věta přímo otřásla, toto ho ani ve snu nenapadlo. "Otče, ty mě posíláš pryč?", nechápal.
"Ano, Rafaeli. Bude to tak nejlepší. Už delší dobu jsem přemýšlel, že bych Ti poskytnul lepší
vzdělání, než pouze učení na rodném sídle. Přeji si, abys studoval na univerzitě. Teď je k
tomu výborná příležitost. Navíc předevčírem se vrátil vyslanec z Paříže a řekl mi, že král
Ludvík bude ochoten s námi projednat naše požadavky. Sezení je naplánováno na jaro
příštího roku.
Rafael seděl ve svém pokoji. Neměl na nic náladu. Vstal, šel ke stolu. Vztekem nebo spíše
žalem do něj praštil rukou. Proč musí být otec takový? Cožpak mě nechápe? Vždyť také
určitě někoho miloval, ví, jaké to je. Kdyby znal Isabelu, určitě by to pochopil. Najednou se
ozvalo zaklepání, vešel Jean a přinesl Rafaelovi večeři. Popřál mu dobrou noc, zavřel dveře
a v tom se ozvalo: "Cvak." Zamknul dveře. "Co to děláš, Jeane?!", křikl přes dveře Rafael.
"Váš otec to nařídil, mám Vás hlídat, abyste neodešel z domu, pane Rafaeli. Je to sice proti
mému přesvědčení někoho zamykat, ale rozkaz je rozkaz.", zase nekompromisně řekl Jean.
Ach, ne!!! V duchu bědoval Rafael. Nezbývá mi nic jiného než čekat. Padl celou svou vahou
Rafael do postele. Co může otec udělat? Pane Bože, to je tak hrozné. Rafael začal skoro
brečet jako malý kluk. Do teď nevěděl, jaký může být život, znal vše pouze z té lepší stránky.
Venku začala být už tma. Zlé myšlenky se mu neustále honily hlavou. Rafael duševním
vysílením pozvolna usnul.
Pak ale zklidnil svůj hlas: "Lásce se nedá poručit. Já
nekoukám na to, jestli jsem Egrevill. Já hodnotím lidi podle toho, jací jsou. Podle jejich činů.
Otče, já jí miluji a nedokážu žít s jinou!", smutně říkal Rafael. "Ach Rafaeli, jsi tak mladý a
nerozumný. Kdo je to?", zklidnil svůj hlas i otec. Rafael opět svěsil hlavu: "Isabela
Viscontiová." "Cože!! Dcera našeho sluhy???", začal opět zuřit otec. "To nemyslíš vážně!
Pan Visconty je sice jeden z mých nejlepších sluhů, ale je to pouze sluha!", křičel na celou
knihovnu otec, až to bylo slyšet celým hradem. Rafael neodpovídal. "Běž do svého pokoje
Rafaeli. Nehneš se z domu ani na krok, dokud nevymyslím co s tím.", smutným hlasem řekl
otec. "Ale, otče….", říkal Rafael, ale otec ho přerušil: "Běž do svého pokoje, Rafaeli." Rafael
bouchnul do stolu stávaje ze židle. S ním není rozumná řeč, nadával na otce v duchu. Rafael
vyšel ze dveří a trochu s nimi prásknul.
Rafael
přišel domů a šel do svého pokoje. Chtěl si číst knížku, ale než stačil dosednout na
židli. Ozvalo se zabouchání. "Dále!", řekl. Do pokoje vstoupil Jean "Pane Rafaeli, váš otec by
chtěl s Vámi mluvit.", řekl vážně Jean. "A co mi chce, Jeane?", váhavě se ptal Rafael. "To
nevím, pouze mě za Vámi poslal. Je v knihovně. Prosím buďte tak laskav a následujte mě.",
opět necitelně řekl Jean a vyšel kousek z pokoje. "Tak dobrá.", ušklíbl se trochu Rafael.
Položil knihu a šel za Jeanem. Jean Rafaeli otevřel dveře do sálu knihovnu. "Prosím, pane."
"Děkuji, Jeane." Zavřel Jean za ním dveře. Otec seděl u psacího stolu na kraji sálu. Rafael si
vzal židli od vedlejšího stolu a posedil se naproti otci. "Otče, co se stalo? Proč se mnou
chceš najednou mluvit?", váhavě se ptal Rafael. "Rafaeli. Nikdy jsem nechodil kolem horké
kaše. Řeknu Ti to přímo. Chodíš s nějakou dívkou z vesnice?", silným hlasem řekl otec. V
Rafaelovi doslova hrklo, jako by jím projela dýka. Otec už jenom z jeho reakce viděl, že
uhodil hřebíček na hlavičku. Rafael mlčel, v hlavě mu prolétlo snad tisíc myšlenek. "No tak,
chlapče. Odpověz mi. Nikdy jsme neměli před sebou tajemství. Máš nějaké děvče?", řekl
tvrdě otec. Rafael nemohl otci lhát, nikdy by si to k němu nedovolil. Ale věděl, když se to otec
dozví, může se stát cokoliv. Nevěděl, jak otec zareaguje. Rafael svěsil hlavu a potom přikývl.
"Ach, ne. Tak je to pravda.", žalostným hlasem řekl otec. "Cos to udělal, Rafaeli? Jsi Egrevill.
Uvědomuješ si, cos způsobil?", hlasitě se na něj obořil otec a tvrdě bouchnul rukou do stolu.
"Otče!", ozval se hlasitě Rafael.
Přece bys tomu nevěřila, Isabelo.", hladil jí po vlasech Rafael. Isabela jej objala,
opřela si o něj hlavu a pořád plakala. Něco jí říkalo, že se stalo něco hrozného. Rafael jí byl
nejmilejší, přece to není pravda. V duchu se velmi strachovala Isabela. Rafael jí něžně hladil
po vláskách a občas jí dal pusu na vlásky.
Odpoledne rychle uběhlo a Isabela se musela rozloučit s Rafaelem. Její matka pro ní měla
ještě nějakou práci. "Rafaeli, musím tě zítra vidět. Moc se bojím. Přijď za mnou na palouk.
Slibuješ?", rozechvělým hlasem řekla Isabela. "Jistě. Přijdu.", řekl Rafael. "Slibuješ?!",
žadonila o toto slovo Isabela. "Slibuju! Neměj strach, Isabelo.", odpověděl Rafael. Isabela ho
chytla kolem krku a velmi vášnivě ho políbila, skoro jako kdyby měla být jejich poslední.
Rafaelovi téměř také vytryskly slzy, nechápal to. "Měj se moc hezky a ahoj.", rozloučil se s ní
Rafael. "Ahoj, Rafaeli.", loučila se Isabela a pomalu odcházela po cestičce kolem louky
domů.
"Promiň, princezno. Přehnal jsem to. Omlouvám se.", snažil se nějak obhájit Rafael. "Vyndal
rychle kapesník ze svých kalhot a začal jí obvazovat nožku. "To bude v pořádku, je to jenom
škrábnutí.", chlácholil jí Rafael. A něžně jí přitom hladil po lýtku. "Ale teče mi krev, podívej",
pořád s brekem špitala Isabela. Na noze kolem kapesníku bylo pár kapek krve. "Než se
vdáš, tak se ti to zahojí.", snažil jí trochu potěšit. "Za koho? Za tebe? Nikdy. Takovej malej
kluk!", uraženě řekla Isabela. "Isabelo! Nebuď na mě taková. Vím, přehnal jsem to. Jak to
můžu napravit.", žadonil Rafael. Pak ho to napadlo, vždyť pořád měl ve vestě tu růži. "Mám
to! Něco jsem Ti přinesl.", vytáhl Rafael z vesty růži. Byla sice trochu zohýbaná, ale přesto
pořád velmi krásná. Isabele, se nádherně rozhořely oči jasným modrým plamínkem. "Je
krásná. Ale jen tak si to u mě nevyžehlíš. Možná tak za sto let." "Za sto, to je docela levné.",
chytil oběma rukama Isabelu Rafael. A začal jí líbat. "Takže jedna, druhá…", dával jí pusinky.
"Ty jeden!", trochu se bránila Isabela. "No tak!" "Pátá, šestá…". Už se nezmohla na slovo.
Pomalu jej objala a nechala se líbat. Lehli si do trávy. Přeci jenom sto hubiček chvilku trvá.
Isabela úplně zapomněla na bolest v nožičce. Po sté hubičce Rafael zůstal ležet na zemi a
rozpažil ruce: "Jako malý jsem si vždycky přál létat jako pták. Teď když jsem tě poznal
Isabelo, někdy mám pocit, že létám v oblacích." Isabela se posadila: "Rafaeli! Kde je můj
věneček!", přerušila jeho snění Isabela. "Á, věneček. Když jsem tě zachraňoval z vody, tak
mi tam upadl. Asi už uplaval po potoce.", odvětil jí Rafael. "Cože? To se nemělo stát!", téměř
plakala Isabela. "Nebreč, to se přeci nic nestalo. Pojď uděláme nový.", chlácholil jí Rafael.
"Ty to nechápeš. Tady nejde o věneček. Říká se, že když takhle uplave věneček. Vydá se
někdo, kdo je ti nejmilejší na dlouhou pouť.", začala brečet Isabela. "Ále, to jsou jen babské
povídačky.
Ale nemohl
se přeci jako chlap nechat
zahanbit. "Dáš mi pusu na přivítanou?", žadonil Rafael. "No, byl jsi na mě ošklivý. Tak pouze
jednu, víc ne!", trochu uraženě řekla Isabela. Rafael se k ní naklonil a dal jí hubičku, ale
zároveň rukou sebral věneček z její hlavy. "Dej ho sem! Dal mi moc práce! Jsi jako malej!",
křičela na něj Isabela. "Jenom tak Ti ho nedám. Musíš si mě chytit!", začal utíkat Rafael.
"Rafaeli! No počkej!", rozběhla se za ním Isabela. Isabela honila Rafaela po celé louce.
Rafael vždy udělal elegantní kličku, byl rychlý jako zajíc. "Rafaeli, ty bídáku. No tak, stůj!",
nadávala Isabela. Rafael přeskočil potok. "Musíš sem přeskočit, pak Ti ho dám.", smál se
Rafael a točil s věnečkem na prstě. "Tam nedoskočím, je to moc daleko.", pořád rozezleným
tónem říkala Isabela. "Tak ho nedostaneš!", smál se úšklebně Rafael. "Ty jeden! Počkej!",
křikla Isabela a skočila. Nebyla vůbec rozběhnutá. Rafael už podle toho jak vyskočila, se
hrozně lekl. Jeho srandičky byly hned ty tam. Rychle se nahnul nad potok a chytil rukama
Isabelu, nechtěně pustil věneček. Nestačil ale Isabelu zachytit úplně. Jednou nohou spadla
do vody a trochu si jí o kameny odřela. "Áuuu. Vidíš, co děláš!", brekem odvětila Isabela.
Rafael se rozhlédl rychle kolem sebe, jestli ho někdo
nevidí a utrhl jednu červenou růži. Schoval si jí pod vestu. Ovšem nevěděl, že ho úplnou
náhodnou pozorovala z okna paní Anna. Doslova jí to udivilo, k čemu by asi pan Rafael
potřeboval trhat květinu? To je jasné, nějaké slečince. Najednou ztuhla Anně krev v žilách,
snad se pro Boha pan Rafael nezamiloval do nějakého venkovského děvčete? To by byla
hrozná rána. Takovou věc si nemůžu nechat pro sebe, to je příliš velké tajemství. Nevydržím
to, musím něco říct panu Frédericovi, třeba synovi domluví. Pozorovala jsem teď na
Rafaelovi určité změny, to je určitě zamilovanost. Pořád dokola bloumala Anna. Musím s tím
něco udělat, musím s tím něco dělat…
Rafael zabočil z aleje doprava, za nedlouho se dostal na kraj louky. Kolem louky protékal
potůček, který vytékal z lesa, kde se Rafael a Isabela poprvé milovali. Na louce rostly hlavně
sedmikrásky a spousta pampelišek. Na druhé straně už viděl sedící Isabelu v trávě. Rafael
na nic nečekal a rozběhl se k ní. "Isabelo!", volal už z dálky. Isabela se otočila za hlasem a
rukou na Rafaela mávala. "Co to děláš?", ptal se Rafael, když k ní doběhl. "Viji si věneček.",
hrdě řekla Isabela a dovázala poslední sedmikrásku do věnečku. Rafael trochu pozvedl
obočí a ušklíbl se: "A na co Ti to bude?" "No jo, chlap.", ušklíbla se Isabela: "Chtěla jsem se
Ti líbit." Posadila si věneček na hlavu Isabela. Bílé kvítky na jejích tmavých vlasech vypadaly
tak nádherně, skoro jako víla, pomyslel si Rafael.
Dny a týdny plynuly. Láska Rafaela a milované Isabely vzkvétala. Isabela se pro Rafaela
stala vším. Vůbec mu nevadilo, že je pouhou švadlenkou, miloval jí jako člověka, jako ženu,
kterou měl nade vše rád. Jaro uteklo velmi rychle, blížil se
konec srpna a léto se chystalo předat štafetu podzimu.
"Cogito ergo sum.", domluvil Rafael a zavřel knihu latiny. Měl
se dnes sejít s Isabelou na louce, která ležela nedaleko aleje.
Je to kousek, nemusím tahat Aramise ze stáje, ať si dnes
pořádně odpočine. Půjdu se projít po svých, řekl si Rafael.
Oblékl si přes sebe jemnou šedivou vestu a vyšel ze svého
pokoje. Na chodbě potkal svou chůvu Annu, držela v ruce
prachovku a oprašovala obrazy, které visely po stěnách
chodby. "Dobrý den, Anno. Jak se dnes máte?", ptal se Rafael.
"Jak bych se měla. Jako vždycky, pane Rafaeli. Ani špatně ani
dobře. Moje nohy mi už neslouží jako dřív.", smutně
odpověděla Anna, byla u jeho otce zaměstnána už přes 30 let
a dělala na hradu snad všechny práce. Starý pán Fréderic jí
měl velmi rád a často se jí svěřoval se svými problémy, které
měl. Anna se mu vždy se vším snažila pomoct. Rafael odešel z
domu na zahradu. Mezitím Anna otevřela dveře do pokoje
pana Rafaela a utírala prach po posteli, poličkách a na stole. Podívala na okno, jestli je
řádně čisté, všimla si Rafaela, jak jde po zahradě směrem k hlavní bráně. Rafael šel svižným
krokem, v tom zahlédl na záhonu před sebou nádhernou růži. O ní přece může Isabela
klidně říct, že si jí utrhla někde na zahrádce. Tu by od něj mohla konečně přijmout, to je
nápad. Konečně jí můžu dát květinu.
"Jsi nejen krásná, ale i velmi moudrá, Isabelo. Měl jsem opravdu štěstí, že jsem tě našel.
Budu jí opatrovat jako oko v hlavě. A teď, pojeďme.", vzal Rafael Isabelu za ruku a pomohl jí
na Aramise. "Tak Aramisi, pomalu, nesež můj poklad.", řekl Rafael, odvázal uzdu od stromu
a kráčel vedle Aramise. Byla už velká tma, chtěl mít jistotu, že z lesa vyjedou v pořádku. Až
vyšli z lesa, posadil se Rafael za Isabelu a Aramis začal klusat k vesnici. Před vesnicí sesedli
z koně. "Tak dobrou noc, ženo.", řekl Rafael. Isabela se usmála: "Dobrou noc, Hřebče.
Dobrou noc, i tobě Aramisi. Koníčkové, už se na sebe nezlobte!", přikázala jim Isabela. "Ty
klisno, ty dračice.", políbil jí na rozloučenou Rafael. "Měj se moc hezky, lásko. Už teď mi moc
chybíš.", řekl Tonda.
Bylo něco po desáté hodině večer, když se Rafael dostal domů. Isabela už před půl hodinou
usla, byla z dnešního dne náležitě vyčerpána. Její matka nic nepoznala a šla také klidně
spát. Rafael uvázal Aramise a popřál mu dobrou noc. Šel si lehnout do svého pokoje. Pod
kabátem měl schovanou orchidej, aby jí nikdo neviděl. Rafael totiž nikdy ještě domů
nepřinesl žádnou květinu, takže by to vypadalo až moc nápadně. Když vešel do svého
pokoje, přemýšlel, co s tím kvítkem udělá. Jen tak ho tady položit nemůže, našla by jej
chůva. Navíc by tu brzo uvadl. Opřel se o stůl a přemýšlel. Pak dostal nápad. Na stole měl
několik knížek, zkusím jí vylisovat. Zachovám tak její krásu a zároveň jí ukryji. To je nápad,
ale do které? Takovou, kterou mám jen pro sebe a hodně jí používám. Podíval se po
knížkách. Jeho oči zabrousily na Bibli. Ta bude nejlepší. Zlomil stonek dva centimetry pod
květem a květ vložil do Bible, tak aby byl krásně rozprostřen. Pak knihu zatěžkal dalšími
knihami, rozestlal si postel a zalehl. Byl po dnešním dnu také velmi vyčerpán.
Isabela silně vzdechla. Rafael začal silněji přirážet a líbat jí ouško, sát ho, lízat. Isabela
začala křičet. To nebylo vzrušení, to nešlo popsat, její tělo jí přestalo poslouchat. Rychle se
blížila k orgasmu. "ÁÁÁ", sevřela pevně nohama Rafaela. Její tělo pulzovalo, měla husí kůži
po celém těle. Před očima se jí dělaly mžitky. Rafael do ní bušil a bušil. Rychle to přišlo i na
něj. Vysunul z ní penis a postříkal jí vagínu a trochu stehna. Padl na ní vysílením. Oba dva
na sobě bezvládně leželi a laskali se rukama.
Uplynulo několik minut. Rafael pomalu vstal a pomohl Isabele si také stoupnout. Pod jejím
tělem bylo několik stébel trávy potřísněno kapičkami krve. "Už nejsi panna. Je z tebe žena.
Miluji tě, Isabelo.", oba se něžně políbili. Isabelu trochu bolelo tělo a měla pocit, že pořád cítí
jeho úd v sobě. Nebylo to nic nepříjemného, spíše jí to těšilo. Milovala Rafaela celým svým
srdcem. Pomalu se oblékli. Blížila se osmá hodina večer. "Dnes bude studená noc, hvězdy
svítí jasně.", rozhlížel se po obloze Rafael. "Asi ano. To abych se pořádně zachumlala do
postýlky.", smála se Isabela. Rafael jí objal a políbil jí: "Škoda, že v ní nemůžu být s tebou.
Jednou si tě vezmu a budeš hradní paní.", něžně jí šeptal do ouška Rafael. "Jsi hodný
Rafaeli, nevím, jak tohle může skončit. Budeme muset jít. Slíbila jsem matce, že pře devátou
se vrátím.", řekla Isabela. "Dobře, pojedeme." Pustil Rafael Isabelu ze svého náručí. V tom
zahlédl ležící orchidej na zemi. "Málem bychom na ní zapomněli.", pravil Rafael a zvedl jí.
"Rafaeli, já si jí nemohu vzít sebou.", smutně řekla Isabela. "Proč???", dlouze řekl Rafael.
"Mamka by jí u mě mohla najít. Bylo by to příliš velké riziko. Velmi mě teď sleduje, co dělám.
Mám květiny velmi ráda, navíc tahle je od tebe. Je to pro mě těžké rozhodnutí. Pochop mě,
prosím.", domluvila Isabela. Rafael smutně svěsil hlavu a sklopil oči. "Tak co s ní? Je tak
nádherná.", potichu pravil Rafael. "Opatruj jí u sebe. Bude ti připomínat naší lásku. Bude u
tebe v bezpečí, tak jako já se cítím ve tvém náručí, Rafaeli.", něžně řekla Isabela a dotkla se
orchideje v Rafaelových rukou.
"Áááách", vykřikla hlasitě Isabela, až Aramis sebou cukl. Na takovou rozkoš nebyla
připravená. Co to ten Rafael proboha udělal? To je tak nádherné. A Rafael znovu použil svůj
jazyk. Isabela se prohla v páteři. Rafael začal zrychlovat kmitání jazykem a občas ho malinko
zabořil do její štěrbinky. Isabela rychle dýchala a hekala, svíjela se a křičela. Nohama ho
stiskávala, držela ho za hlavu a hladila ho po vlasech. Její tělo bylo jako v ohni a zároveň v
ledu. Nikdy dřív nic takového nepocítila. "Chci Tě.", řekl Rafael. Isabela věděla oč jí žádá,
byla už rozhodnutá delší dobu. Věděla, že jí Rafael miluje. "Ano, vem si mě." řekla ve
sténání. Rafael uchopil svůj penis a nasadil jej na její dírku. "Budu do tebe vstupovat pomalu,
trochu tě to bude bolet. Ale jenom poprvé." Jeho žalud se začal nořit do její vagíny. Žalud
zajel do ní celý, v tom narazil a nemohl dál. Rafael malinko zatlačil, "Á", sykla Isabela. Jeho
penis se začal celý nořit do její pochvy. Panenská blána byla roztržena. Rafael jí líbal na ústa
a rytmicky jí začal šoustat. Jeho penis zajížděl dovnitř a ven. Oba začali nahlas hekat. Rafael
věděl, že je citlivá na ouško, když byli před tím na seníku. Opatrně se jej teď dotkl ústy.
Pohladil jí po vlasech a přitiskl si jí k sobě. Isabela ho objala. Rafael jí vzal rukou
za bradu a dlouze jí políbil. Isabela zavřela oči. Znovu jí políbil. Ona pootevřela ústa a z
dalším políbením vnořil svůj jazyk do jejich úst. Vzrušení opět narůstalo. Isabela mu vyšla s
jazýčkem vstříc a za chvilku se velmi vášnivě oba navzájem cucali. Rafael vzal Isabelu do
náručí a nesl jí z vody ven. Sluníčko už moc nehřálo, bylo na západě a chystalo se
zapadnout. Oběma milencům nebyla vůbec zima, jejich těla byla rozpálená touhou. Rafael
položil Isabelu na měkkou teplou travičku. Znovu a znovu líbal Isabelu na ústa. Celým svým
tělem jí hřál a ona hřála jeho. Isabela najednou začala cítit, jak se Rafaelův penis začíná
postavovat a tvrdnout. Cítila zvláštní vzrušení a chuť po Rafaelovi. Rafael to poznal na jejích
vášnivých polibcích, které byly pronikavé. Isabela byla jako dračice. Rafael jí políbil na bradu
a s hlavou sjížděl opět mezi její prsa, vyplázl mírně jazyk a sjížděl k pupíku, opět jej políbil a
sjel kousek pod něj. Přisál se ústy a sál její bříško. Isabela zavřela oči a oddechovala, její
ňadra se zvedala nahoru a dolů. Byl to krásný pohled. Rafael ale pokračoval níž. Ústy políbil
její ochlupení. Rukama jemně uchopil její stehna a něžně je laskal. Pomalu jí rozevřel její
stehna od sebe. Isabela se trochu bránila, ale Rafael jí rychle začal sát bříško a její obavy
byly ty tam. Krásně se mu celá otevřela. Začal líbat vnitřní stranu stehen. Kousat zoubkama
její jemnou kůžičku na stehnu. Jazykem jí rychle přejížděl, až zašel k jejímu přirození.
Isabela byla úplně vlhká. Jazykem se zabořil do jejich stydkých pysků a něžně je olízl.
Jeho penis vylezl ze
slip jako napružený. Byl velký a ztopořený. Isabela nebyla připravená na ten pohled. Celé
zčervenala a už se tam nekoukala. Rafael to na ní poznal, že je to pro ní velký krok. Vzal
Isabelu za ruku a postavili se spolu. "Íhaha.", ozvalo se. Rafael se kouknul na Aramise. "Ty
mlč. Už jednou si nás vyrušil. To si ještě neviděl krásnou ženu? Bude ti ještě dlouho trvat,
než si najdeš nějakou klisnu. Ale nikdy nebude ani z poloviny tak krásná, jako má Isabela.",
chvástal se před koněm Rafael. Isabela se ušklíbla: "Ty mě srovnáváš s klisnou? No teda!
Pleskla ho přes nahý zadek." Rafael jí to chtěl oplatit, ale než se stačil pohnout, Isabela
udělala rychlý úkrok vzad. "Musíš si mě napřed chytnout a utíkala do tůně." Tůně byla
křišťálově čistá, ale také velmi studená. Isabela byla celá rozpálená a bylo to pro ní příjemné
zchlazení. Udělala několik temp a byla uprostřed tůně, nebyla tam hloubka. Rafael se
rozběhl v těsném závěsu za ní. Pro něj to byl šok, nebyl zvyklý koupat se v takové studené
vodě. Navíc byl dosti vzrušený jeho penis na to rychle zareagoval, až ho to zabolelo. Isabela
neměla kam utéct, Rafael byl v mžiků u ní. Stály po ramena ve vodě. "Ty nejsi žádná klisna,
Isabelo. Promiň, já jsem se jen nechal unést tím koněm. To je takový…", začal se zlobit
Rafael. "Nezlob se na něj. Je moc hodný. No tak, uklidni se.", klidně řekla Isabela a chytla
Rafaela kolem krku a políbila ho. "Ne jsi spíše jako zlatá rybka, Isabelo.", smál se Rafael a
potopil se pod vodu. Nosem jí klouzaje po prsou, po bříšku. Políbil jí pod vodou na pupík.
Isabela se nad hladinou smála. Ale Rafael sjel ještě níž a políbil jí až na spodek jejího
pahorku. "Ááá", vyjekla Isabela a vytáhla z vody Rafaela. "Ty zlobíš.", řekla a potopila se pod
vodu ona. Políbila ho na prsa, pak na bříško a klesala níž. Pohled na jeho penis jí velmi
udivil. Najednou byl tak malý. Co se mu to stalo? Vyplavala nahoru. Byla celá zaražená.
Rafael jí to poznal na tváři. "Co se ti stalo?", zeptal se jí. "Tvůj…No, tvé mužství. Je najednou
nějaké malé a jen tak visí.", bála se mu odpovědět Isabela. "To je normální Isabelo. Je tady
moc studená voda a já nejsem tolik vzrušený.", ujišťoval jí Rafael, že se nic zlého
nepřihodilo.
"Teď já!", řekla. A začala mu rozepínat modrou košili.
Knoflíček po knoflíčku, občas se mu při tom podívala do očí, očka jí svítila vzrušením.
Odkryla jeho hruť a sňala mu košili. Rukou sjela od jeho krku až na břicho. Měl tělo opravdu
krásně tvarované. Potom jej políbila na ústa, pak na bradu, na prsa. Přesunula se k jeho
bradavce, Rafael se položil do trávy. Isabela sála jeho bradavku, byla o hodně menší než ty
její. Ale Rafaela to očividně vzrušovalo. Začal hodně dýchat a srdce se mu rychle rozbušilo.
Krátkými polibky pokračovala až na jeho břicho. Také obkroužila pupík, jako před chvílí on jí.
"He.", vydal ze sebe Rafael vzrušením. Za chvilku jej přestala líbat a rukou mu jezdila po
prsou a pak přešla na břicho, přeci jenom se ostýchala. Rafael jí něžně vzal za ruku, pořád
ležel a přesunul jí ke knoflíkům u kalhot. Pohladil jí ruku. Isabela se dotkla kalhot, cítila přes
ně jeho ztvrdlé mužství. Podívala se do očí Rafaelovi. On se usmíval a zavřel oči. Isabela
pomalu začala rozepínat knoflíky u kalhot. Kalhoty se v tom místě úplně nadouvaly. Potom
uchopila kalhoty na Rafaelových bocích a i se slipy je pomalu svlékala.
Rafael začal rozepínat knoflíky u halenky.
Isabela se na něj ostýchavě podívala, ale nebránila se tomu. Jednou rukou zajel pod látku.
Hmatem ucítil krásně teplou pokožku, pomalounku jí přejel přes její bradavku a palcem
odkryl látku halenky. Před jeho očima se odkryla její kozička. Bradavka opět stála jako v
pozoru. Něžně jí laskal rukou a zároveň Isabelu líbal na krku. Isabela začala sténat. S
polibky pokračoval až na bradavku, kterou několikrát obkroužil rychle jazykem a pak stiskl
zuby, až se Isabela celá zatřásla. Rukou odkryl celé její poprsí a stejně laskal i druhé ňadro.
"Ach, Rafaeli...", hřejivě promluvila Isabela. Rafael jí svlékl halenku. Jeho polibky směřovaly
na její bříško. Nejdříve políbil pupík a rychle jazykem obkroužil kolečko kolem něj. Rukama
mezi tím rozepínal knoflíky po straně sukénky. Pak s jazykem sjel pod pupík, pořád níž, až
téměř na látku sukně. Uchopil sukni na Isabelině bocích a sunul sukni i kalhotky dolů,
zároveň s jazykem zajel až do jejích chloupků na pahorku. "Á, Rafaeli, co to děláš?!",
vzdychla Isabela. Už zase ucítila stovky mravenců po celém těle. (autor: Isabela si nelehla
do mraveniště, byla tam krásně měkká tráva a žádný hmyz :-) Vzala jeho hlavu do svých
rukou, posadila se a políbila jej.
Očí se jí rozzářily a Rafael opět zahlédl jejich modrý plamen. Dal by
všechno za to, aby byla šťastná. "To je nádherná květina. Nikdy jsem takovou ještě neviděla.
Co je to?", ptala se Isabela. "Obchodník mi řekl, že pochází až z Indie. Jmenuje se orchidej.
Nedovolil mi jich koupit víc. Je to prý unikát. Je opravdu nádherná.", vysvětloval Rafael. "Moc
ti děkuji. Mám velmi ráda květiny. Toto je nejkrásnější dárek, který mi kdo dal.", řekla Isabela
a naklonila se k Rafaelovi. "Jsem rád, že se ti líbí" a políbil Isabelu. Isabela si lehla na trávu.
Rafael vzal z její ruky orchidej a položil jí stranou. Pak se přitiskl k Isabele a pokračoval v
polibcích. Vášeň narůstala a jejich polibky byly intenzivnější a vášnivější. Rafael přešel z
jejích úst na krk a hluboce ho sál. Isabela zavřela oči a celá se mu oddala. Měla na sobě
světle červenou halenku a krátkou černou sukni. Její vlasy byly rozloženy na velké ploše
trávy kolem hlavy. Vypadala to jako tmavá záře.
"Tak já už půjdu, mami.", řekla Isabela. Bylo něco po páté hodině. "Tak dobrá, ale ať jsi v 9
doma.", řekla mamka. "Ano, budu.", políbila mamku a odešla z domu. Cesta pěšky do lesa
trvalo déle než na Aramisovi. Bylo trochu po šesté, když Isabela došla do lesa. Našla
travnatou pěšinku a pospíchala na palouk. Snad tam bude, pomyslela si. Za chvilku zahlédla
Aramise, jak právě večeří trávu kolem stromu, za tu dobu co tam byl přivázaný, ji spásl
pořádnou kupu. Rafael ležel na trávě na břehu potoka. "Rafaeli!", zavolala Isabela. Rafael
vyskočil, jako zajíc. "Isabelo! Ten týden byl ale dlouhý.", běžel Rafael k ní. Chytil jí do své
náruče, trochu jí nadzdvihl a otočil se s ní jednou dokola. Oba se smáli. Pak jí postavil na
zem a dlouze se políbili. "Také jsem se na tebe už moc těšila.", řekla Isabela. "Něco jsem ti
přinesl.", tajuplně řekl Rafael. Isabela zvědavě nadzvedla obočí. Rafael utíkal na břeh a vzal
ze země zabalený papír. "Je to vzácnost.", řekl. Isabela šla k němu na břeh a posadila se na
trávu, byla po té dlouhé cestě trochu utahaná. Rafael si k ní přisedl a podal jí papír. Isabela
opatrně rozbalila papír.
"Souhlasím, je pro dívku, která je ještě hezčí, než tento květ orchideje.", řekl
Rafael. "Á, pán je zamilovaný romantik. To vám musím dát tu nejhezčí.", obchodník květ
zabalil do jemného papíru a dal jej Rafaelovi. Rafael poděkoval a zaplatil. Teď už mám vše,
můžu se vydat na rendez-vous. Sedl na Aramise a zamířil k lesu. Netrvalo dlouho a byl na
známém palouku. Uvázal Aramise u stromu, aby neztropil zase nějakou nemilost. A šel ke
břehu. Měl ještě spoustu času. Tak si lehl do trávy, vedle sebe položil orchidej a koukal se na
mraky.
