Mamce teď,
ale musím dát
za pravdu, jinak mě zamkne. "Dobře mami, poslechnu tě.", řekla Isabela a odešla do svého
pokoje vedle kuchyně. Matka s otcem měli ložnici v druhém patře, kde také byla obývací
místnost. Matka si v duchu oddechla a odešla po své práci.
Pomalu se začínalo stmívat. Blížila se noc. Matka zaklepala na dveře Isabelina pokoje.
Isabela pozvala matku dál. "Dobrou noc, Isabelo. Hezky se vyspi. Nic si z toho nedělej.
Takových ještě bude.", chlácholila jí matka. "Já vím, mami. Dobrou noc.", řekla Isabela.
Mamka šla do druhého patra si lehnout. Isabela si sedla na roh své postele. Nechtělo se jí
spát. Pořád musela myslet na Rafaela. To nemůže být pravda, co o něm mamka tvrdí. Sice
ho znám teprve chvilku, ale on je opravdu dobrý člověk. Ujišťovala se Isabela. Co mám
dělat? Isabela vstala a šla se podívat k oknu. Venku už svítily hvězdy a začala být opravdu
velká tma. V tom uslyšela muziku z rynku. Srdce se jí sevřelo. Musím tam jít. Musím ho ještě
vidět. Kdybych tam nepřišla, už mě třeba nikdy nebude chtít vidět. Ale tím neposlechnu
mamky příkaz! Když potichu vylezu oknem, tak to vůbec nemusí zjistit. Za chvilku se vrátím
zpět, určitě nic nepozná. Isabela se rozhodla. Otevřela šatník, ale nevěděla, co si má na
sebe obléct. Musím vypadat pěkně. Vezmu si ty včerejší šaty, určitě se mu moc líbily. Rychle
se převlékla a šla se prohlédnout k zrcadlu. Ještě by to něco chtělo. Ano, cop. Vytáhla
sponky, vzala hřeben a rozčesala si vlasy. Vlasy se jí rozvinuly po celých zádech. Tak to je
ono. Musím teď potichu. Jemně otočila okenní kličkou a potichounku otevřela okno. Vykoukla
z okna, zem byla naštěstí nízko. Vyskočila na parapet a pomalounku slezla na zahrádku.
Přivřela okno a potichu šla k vrátkům. Za chvilku byla za vrátky a spěchala na rynk. Povedlo
se, matka jí určitě neslyšela.
"Vím. Ale pro mne to není důležité. Pro mě je důležitější, co cítím a ne kdo
jsem. Je mi jedno, že jsi pouze švadlenka, i když velice schopná. Já tě vnímám jako nejlepší
ženu, kterou jsem kdy poznal a kterou už nikdy jindy nenajdu. Pojď prosím se mnou na
večerní taneční zábavu.", smutně mluvil Rafael. "Co by tomu řekli lidé? Jste pán!", řekla
Isabela. "Toho se neboj, lidé mě ve vesnici moc neznají, neví, že jsem pánův syn. Tak
přijdeš?", žadonil Rafael. "Já nevím, Pane Rafaeli.", špitla. "Jak jsem řekl, jsem normální
muž, jako všichni ostatní. Stojím tu jako muž před ženou a jenom se ptám, jestli si chce jít
zatancovat. To je vše.", odvětil Rafael. "Moc ráda bych šla, ještě jsem s nikým netancovala.
Ale pořád nevím. Jste urozený…" Za oknem se objevila paní Viscontiová, matka Isabely. "No
tak, Isabelo. Nedej se prosit. Pojď.", přerušil jí Rafael. Isabela byla zmatená, Rafael se jí líbil
od první chvíle, co jej spatřila. Proč musí být šlechtic? Hrozně ráda by mu skočila do náručí,
ale to přeci jenom tak nejde. Proč, proč on? Ach, můj bože, co mám dělat? Třeba se nic
nestane, když si jenom tak půjdu zatancovat. A on mě tak prosí. "Tak dobrá, sejdeme se na
zábavě. Ale…", váhavě řekla Isabela. "Není žádné Ale, jsem moc rád, že jsi se tak rozhodla.
Budu tam.", stačil domluvit Rafael. "Isabelo!!!", křičela mamka z okna. "Jděte už! Matka mě
volá. Večer nashledanou, pane Rafaeli.", loučila se Isabela. "Večer! Nashle, Isabelo.", loučil
se Rafael. Sedl na koně, zatímco Isabela odcházela do domu k matce. Rafael pobídl
Aramise a vyrazil domů. Za nedlouho bude oběd, tentokrát musí přijet včas.
"Kdo to byl, Isabelo?", ptala se paní Viscontiová. Isabela se posadila na židli v kuchyni. "To
byl mladý pán z hradu, mami. Pozval mě na taneční oslavu do vesnice.", řekla nesměle
Isabela. Cítila, že matka to určitě nepochopí. "To byl urozený pán Rafael?!!! Jak to, že tě
zná?", nechápala matka. "Včera jsem mu osobně předala šaty, když jsem ho náhodou
potkala na cestě do hradu." "A on tě z ničeho nic najednou pozve na zábavu? Ach, dítě
nešťastné. Určitě si s tebou jenom tak zahrává. Znám tyhle ty frajírky. Chtějí jenom to jedno
a pak tě opustí." "Mami, on určitě není takový." "A jak to můžeš vědět, Isabelo?" "Cítím, že je
to dobrý člověk, už jenom jak se mnou jedná a ty jeho oči…" "Dítě bláznivé! To je právě
umění, kterým mužský dokážou zmámit každou ženu. Ne, nikam tě nepustím. Budeš doma!
Rozumíš mi, Isabelo." Isabela nevěděla, co má říct. Nejraději by matce odporovala, že už je
dospělá a může si dělat, co chce. Ale měla matku velmi ráda a nikdy nikomu tolik
nedůvěřovala jako jí. Opravdu nevěděla, jak se má rozhodnout.
Podívala se k vrátkům. Úlek jí brzy
zmizel z tváře. Vystřídal ho její krásný úsměv. Nemusela nic říkat, její oči a ústa mluvily za ní.
"Dobrý den, Pane Rafaeli. Kde jste se tu vzal?", špitla Isabela. "Lidé z vesnice mi řekli, kde
bydlíte.", řekl Rafael. "Nesete mi nějaký naléhavý vzkaz od otce? Stalo se mu něco?", bála
se Isabela. "Ne, to ne. Otec je v pořádku. To já…", šeptal Rafael. Isabela vstala a šla k
vrátkům: "Pojďte dál. A povídejte." "Ne, postojím tady. Přišel jsem za tebou, Isabelo.", v
duchu si dodávaje odvahu. "Za mnou? Šaty jsou snad v nepořádku? Dala jsem si tak
záležet!", strachovala se Isabela a na tváři se jí objevila úzkost. "Šaty jsou nádherné, jsem s
nimi velmi spokojen. Neměj strach. Ne, kvůli šatům jsem nepřišel. Včera jsem na tebe musel
celý den i noc myslet. Nemohl jsem zapomenout, na tak krásnou dívku, jako jsi ty. Nemohl
jsem dospat rána, abych Tě opět viděl, Isabelo.", pravil Rafael. Isabela se zarděla, její oči
zahořely modrým plamenem a jemně se usmála: "Pane Rafaeli! Já jsem pouze švadlenka.
Vy jste šlechtic!"
Za chvilku vyběhli z rynku a proběhli uličkou. Cesta byla opět písčitá, domy kolem cesty za
krátko zmizely a vystřídala je travnatá louka. U cesty rostlo několik ovocných stromů.
Nedaleko byl vidět les, u kterého stálo pět domů u cesty. Domy byly větší než na rynku a už
z dálky vypadaly moc hezky. Rafael pobídl Aramise a zajeli před poslední dům u cesty. Dům
měl malý dřevěný plůtek. Od vrátek vedla červená cestička ke vchodovým dveřím domu.
Kolem cestičky byly zasazené růže a kosatce. Moc ještě vše nekvetlo, vždyť také teprve
skončila zima. Dům byl zděný a roubený dřevem, měl dvě patra, střecha byla červená tvořící
písmeno A. Ze střechy vyčníval velký komín, za kterého vycházel světlý dým. Na
vchodových dveřích byla z kovu ukuta růže s listy, vedle které byla klika z mosazi. Rafaelovi
se dům zalíbil, to jistě bude on. Seskočil z Aramise a šel ke vrátkům. Už chtěl zavolat, jestli
je někdo doma, najednou si všiml, že na zahrádce vpravo od cestičky sází malý stromek
Isabela. Ano, byla to ona. Měla na sobě modré šaty a přes ně měla převázanou zástěru.
Vlasy měla opět svázané v copu. V zemi měla vyhloubenou jamku a sázela kořeny stromku
do jamky. Byla to stromková fuchsie s nádhernými bíločervenými kvítky. Do své práce byla
velmi zabraná, že si ani nevšimla, že někdo přijel. Pomalu lopatkou zaházelo jamku a
udusala jemně hlínu kolem kmenu. Rafael z ní nemohl opět spustit oči a neřekl ani slovo, jen
hlasitě dýchal. Byl velmi nervózní z toho, že jí opět vidí. "Ahoj, Isabelo.", konečně ze sebe
vydal tichým hlasem. Isabela sebou trhla, jak to nečekala.
Nemohl dospat rána. Slunko sotva vyšlo a
Rafael už stál ve stájích u Aramise. "Můj
kamaráde, pojedeme se projet.", vesele
šeptal Aramisovi do ucha Rafael. Ustrojil
koně a vyrazil po známé cestě do vesnice.
Bylo něco kolem 9 hodiny ráno a na rynku
bylo už velmi rušno. Kromě stánků, které tu
viděl minulý den, si Rafael všiml, že tesaři
vedle kašny stavějí nějaké pódium ze dřeva.
Měli naskládané kuláče na velké hromadě.
Muži nosili velké trámy a přibíjeli hlavní podstavu pódia. Jiní řezali pilami kuláče a vyráběli
malá dřívka, sloužící jako parkety pro podlahu. Co se bude dít? Pomyslel si Rafael. Seskočil
z Aramise, vzal ho za uzdu a šel blíže k pódiu. V tom od stánků odběhly dvě děvčata, byly to
ony, co se mu včera smály. "Dobrý den, pane. Hihihi.", smála se jedna z nich. Druhá do ní
šťouchla. "Máte pěkného koně. Je tak silný a velký." a opět se obě hlasitě rozesmály. "Dobrý
den, holky. Co se to tu staví?", otázal se Rafael. "Vy to nevíte? Dnes je velká slavnost. Před
150 lety byla založena naše vesnice. Večer bude velká taneční zábava. Spousta muziky,
jídla a pití…", povídala jedna z dívek. Ta druhá jí přerušila: "Ale není tu dostatek pěkných
kluků. Nechcete tu s náma zůstat? Vy byste byl určitě dobrý tanečník. Holky jako my vás
neukousnem." Zase se začaly obě smát. "Hahaha, uvidím. Ještě mi prozraďte, kde bych
našel paní Viscontiovou? Musím jí vyřídit naléhavý vzkaz.", radostně pravil Rafael. "Paní
Viscontiovou?", divily se holky. "Ta bydlí kousek za rynkem. Po tamhleté cestě se dostanete
k blízkému lesu, je to předposlední dům ve vesnici.", ukázala rukou jedna z děvčat. "Děkuji,
vám. Moc jste mi pomohly.", řekl Rafael a vyskočil na Aramise. Aramis zařehtal a Rafael jej
pevně stiskl nohama a povolil uzdu. Aramis se rozběhl ve směru, kam ukazovala dívka.
Dívky se přestaly smát a koukaly za běžícím Aramisem. Podívaly se na sebe a pokrčily
rameny.
Rafael jen tak vzdychl a začetl se do knihy. Učení mu tentokráte šlo velmi špatně. Nemohl se
pořádně soustředit. Musel se často koukat z okna, zvlášť na alej. Snad doufal, že se tam
objeví Isabela. Den utekl rychle a pozvolna se začalo stmívat. Paní Anna Caterliová mu
přinesl večeři, rozestlala mu postel. "Pane Rafaeli, měl byste už jít spát. Ráno moudřejší
večera.", pravila Anna. Anna byla jeho chůvou. Vždy se o něj velmi starala a měla jej velice
ráda. Starého pána Fréderica měla také velmi ráda. Proto mu pomáhala, jak nejlépe mohla.
Věděla, že to bylo pro něj velice těžké, když přišel o svou ženu. "Brzy si půjdu lehnou, Anno.
Dobrou noc.", řekl Rafael. "Dobrou noc, Pane.", popřála Anna a odešla. Rafael dočetl ještě
několik stran lekce, oči se mu začaly klížit. Na nebi začaly už svítit hvězdy a objevil se zářící
měsíc. Celá zahrada byla krásně ozářená. Je čas jít spát, pomyslel si Rafael. Převlékl se do
nočního prádla a lehl si do rozestlané postele. Zavřel oči a zachumlal se do měkké peřiny.
Čas pomalu plynul, ale Rafael stále nemohl usnout. Převaloval se, popotahoval polštář. Nic,
pořád to nešlo. Jeho myšlenky utíkaly k ní. Pořád viděl před sebou Isabelu, ty oči, ty ústa.
Ach, byla tak krásná. V srdci jej bolela slova otce. Není z naší vrstvy. Cožpak se lásce dá
poroučet? Bylo to pro něj těžké rozhodování. Ale tentokrát otce poprvé neposlechne. Nejde
to. Je to proti jeho přesvědčení. Třeba se otec obměkčí, až jí pozná. Ale ne, lepší bude, když
se to zatím nedozví. Isabela mě třeba odmítne, bude to pro mě těžké, ale musím to zkusit.
Musím jí alespoň ještě jednou vidět. Zítra
sednu na Aramise a pojedu jí najít do
vesnice. Ano, to udělám. Rafael pozvolna
usnul.
Otec jej přerušil: "Rafaeli, co se to s tebou
děje? Synu, snad si se nezamiloval! Chápu, že je asi opravdu velmi krásná, ale je to
švadlena! Ty jsi šlechtic, Rafaeli, musíš se oženit s ženou s naší společenské úrovně.
Rozumíš mi, chlapče?" Rafael se vrátil ze svých nebeských toulek na pevnou zem. Slova
otce byla tak hrozná. Nevěděl, co má odpovědět. Rafael jen nepatrně přikývl. "Jsi hodný syn,
Rafaeli. Doufám, že jsi to pochopil. Taková žena není pro tebe.", řekl otec. "Budu teď muset
jít za svou prací. Měl bys jí studovat latinu. Pojďme!", znovu odvětil otec. Společně vstali od
stolu, Rafael si vzal nové šaty a vyšli z jídelního sálu.
Rafael vyšel po schodech do prvního patra, kde měl svůj pokoj. Zavřel za sebou dveře,
položil oblek na stůl u postele a lehl si na postel. Pořád se nemohl zbavit krásné tváře
Isabely, nikdy dřív takovou úžasného dívku neviděl. Z jeho myšlenek ho vyrušilo zabouchání
na dveře. "Dále!", pravil Rafael. "Otec vám posílá knihu latiny, Pane." "Děkuji Ti, Jeane.",
poděkoval Rafael a vzal si od Jeana knihu. Sedl si ke stolu u okna. Otevřel knihu. Podíval se
z okna. Viděl zahradu, hradní příkop a cestu s alejí. Jeho myšlenky byly zase opět u ní.
Rafaelův otec, pan Fréderic de l'Egrevill, byl už starý muž. Matka
Rafaela zemřela při jeho porodu. Fréderic slíbil, že syna dobře vychová. Proto vždy poučoval
svého syna, i když byl Rafael už velký. Někdy Rafaela už unavovali otcovi poučky, ale věděl,
že to pro otce musí být velmi obtížné, nahradit mu otce i matku. Tak pouze přikývl hlavou a
slíbil, že se to příště už nebude opakovat. Jean mu servíroval oběd a la bažant s přírodní
oblohou. "Děkuji Ti, Jeane.", poděkoval Rafael a pustil se do jídla. Měl už opravdu velký hlad.
Po obědě zapil jídlo skleničkou Bojoleis. Jean mu přinesl nádobu s vodou, Rafael si umyl
prsty a Jean odnesl prázdné talíře. "Povídej, co jsi viděl nového, synu?", tázal se otec. "Vše
se začíná probouzet z kruté zimy, farmáři obdělávají svá pole, opravili kašnu a několik domů
na náměstí. Přibylo mnoho obchodníků, byl úplně plný rynk. Když jsem se vracel zpátky,
uviděl jsem čistou krásu, otče. Po cestě šla nádherná dívka, nesla pro mě tento oblek, co tu
leží na stole. Je dcerou našeho sluhy Eugena Visconta, který jí pověřil, aby ho pro mne
ušila.", povídal Rafael. "Ano, znám jí, je to Isabela. Sám jsem nařídil Eugenovi, aby se
postaral o tvůj nový oblek. Isabela se učila u nejlepší švadleny v Touraine. Otec z ní chtěl
vychovat jednu z nejlepších v oboru. Je to jediná jeho dcera, hladí si jí jako pokladu, jak mi
povídal. Takže je také nejen velmi zručná, ale i velmi krásná?", tázal se otec. "Ano, otče. Jak
slunce po ránu, její oči jsou jako chrpy, její tělo, jak pstruh v horské peřeji, její ústa, jak okvětí
rudé růže, je jak…", nestačil domluvit Rafael.
Rafael dojel domů těsně po poledni. Uvázal Aramise ve stáji a utíkal domů na oběd. Přišel
trochu později, takže se ani nepřevlékal a přímo vešel do hlavního jídelního sálu. Stěny byly
obložené červeným mahagonem, podlahu tvořily naleštěné hnědé parkety, na kterých ležely
perské koberce. Uprostřed místnosti stál vyřezávaný dlouhý jídelní stůl z dubového dřeva.
Na stole stálo několik svícnů s hořícími svíčkami a masitých pokrmů k obědu. V místnosti
bylo přítmí, světlo z venku propouštěly pouze malá okna umístěná vysoko u stropu. Rafael
ucítil vůni teplého jídla a zjistil, že má docela velký hlad. "Jdeš pozdě, synu!", pravil hlas.
"Dobrý den, otče. Promiňte mi, byl jsem se rozhlédnout po okolí našeho panství, abych viděl,
co zima napáchala.", odpověděl Rafael a posadil se na masivní židli naproti otci, vedle sebe
na stůl položil nově ušitý oblek. "To tě šlechtí, Rafaeli. Ale nesmíš zanedbávat své
povinnosti. Jsi Egrevill, a ty už od nepaměti přicházeli všude včas. Ne dřív, ale také ne
později.", zlobil se otec.
by se mě to líbilo.", řekla Isabel a velmi rychle složila oblek do původního čtverce a předala
ho Rafaeli. Až se Rafael divil, jak je rychlá a přesná. Moc se mu Isabela líbila. Chtěl jí říct,
že…Ale Isabela jej přerušila: "Tady máte oblek, Pane. Mamka mě už jistě potřebuje doma.
Nemám teď čas se zde vybavovat. Promiňte mi, ale vážně už budu muset jít.", trochu sklesle
povídala Isabela. "To je velká škoda. Nuže, dobrá. Uvidím tě ještě někdy?", otázal se Rafael.
"To nevím, Pane. Ale moc ráda jsem vás poznala. Teď vím, že co se o vás povídá je
pravda.", zasmála se Isabela. "A co se o mě povídá?", nechápavě se ptal Rafael. "Že jste
mladý a krásný. A vypadá to, že i chytrý. S bohem, Pane Rafaeli.", špitala zase červená
Isabela. Rychle se otočila a utíkala směrem k vesnici. "S bohem, krásná Isabelo.", volal za ní
Rafael. Sedl na Aramise, v jedné ruce držel oblek a ve druhé uzdu. "Hurá na hrad, Aramisi.
Hyjé."
Zase celá zčervenala. "Jsi krásně rudé, jako
růže, Isabelo.", trochu se vysmíval Rafael. "Pane, neuvádějte mě ještě do větších rozpaků.
Takhle si mě dobírat.", špitla Isabela a krásně se na něj smála. "Raději byste si měl vzít šaty,
jsou přeci určené pro vás." a podala mu oblek. "Je moc krásný. Jsi velmi dobrá švadlenka.
Děkuji Ti.", řekl Rafael. "Vždyť jste si ho ani pořádně neprohlédl.", uchopila opět oblek
Isabela a rozbalila jej. Byl krásně šitý, černé sametové barvy s perleťovými knoflíčky, límci do
pravidelného trojúhelníku, kalhoty byly dolů zúžené a dole provedené puky, po stranách měly
dvě diskrétní, ale hluboké kapsy. "Jak jsem řekl, je opravdu velmi krásný. Jsem rád, že mohu
něco takové nosit. Zvlášť když teď vím, že je od tebe, Isabelo.", pravil Rafael. Isabela se
hluboce zadívala do jeho očí a zase roztomile párkrát zamrkala. "To je pro mne velká čest,
že se Vám oblek líbí. Navrhovala jsem ho sama, chtěla bych jednou navrhovat oblečení.
Dívka ještě více zčervenala, asi to poznala, a
tak opět sklopila hlavu. "Jsi moc krásné děvče. Jak jsme jmenuješ a proč jdeš touto cestou?",
ptal se Rafael. Dívka se usmála na Rafaela, její úsměv byl tak úžasný, on úplně cítil, že je v
sedmém nebi. "Jmenuji se Isabela Viscontiová. Můj otec pracuje jako valet na hradě, jak
tomu všichni říkáme.", pohlédla směrem k domu Rafaela: "My s matkou bydlíme ve vesnici.
Otec, když má volno, tak za námi občas zajde. Je to pár dní, co mě poručil, abych ušila pro
mladého pána šaty. Dal mi i jeho míry a jemnou látku. Nikdy jsem takovou krásnou látku
ještě neviděla a byla to pro mě velká čest, ušít pánovi oblek. Jsem totiž vyučená švadlena.
Dnes ráno jsem šaty dokončila a matka mě poslala na hrad, abych je zanesla otci. Má bez
tak hodně práce." Isabela, to je kouzelné jméno pro tak nádhernou dívku, pomyslel si Rafael.
"Ty šaty jsou pro mladého pána? Viděla jsi ho někdy?", zvídavě se ptal Rafael. Isabela
zavrtěla hlavou, ještě jej nikdy neviděla, sice slýchávala, že je mladý a hezký, ale to bylo
všechno, více se o to nezajímala. "Dovol tedy, abych se představil i já. Sice je slušností, aby
se nejdříve představil muž, ale tohle je zvláštní chvíle. Proč brát etiketu do slova. Jmenuji se
Rafael de l'Egrevill. Můj otec je šlechtic a patří mu tento, jak říkáš hrad." V Isabele hrklo, až
málem upustila šaty na zem. Klekla si na kolena. "Odpusťte pane, že jsem Vás nepoznala,
nikdy jsem Vás dříve neviděla.", tichounce šeptala Isabela a celá se chvěla. "Vstávej Isabelo,
přeci nebudeš přede mnou klečet. Jsem normální muž jako všichni ostatní z tvé vesnice."
Jemně uchopil Isabelu za ramena a pomohl jí vstát. Byl to zvláštní pocit, když se jí dotýkal.
Cítil v sobě něco, co dříve ještě nepocítil. Ano, bylo to vzrušení. Moc se mu líbilo, že jí mohl
chvilku držet. Isabela cítila něco podobného. Jeho silné ruce jí pevně, ale jemně tiskly,
dotýkal se jí nejhezčí muž, jakého dosud viděla.
Ruce měla pokrčené před tělem
a nesla černý pánský oblek složený do
čtverce. "Prrr, stůj, Aramisi.", poručil Rafael koni. Dívka se lekla, až sebou cukla. Pohlédla na
Rafaela. Rafael zůstal jako zkoprnělý. Nikdy neviděl tak krásnou tvář. Její oči hořely modrým
plamenem, měla nádherný nosánek, roztomilé dolíčky ve tvářích a růžovoučké rtíky. Rafael
nebyl schopen slov. "Dobrý den, Pane.", pozdravila dívka a sklopila hlavu, styděla se. Rafael
se trochu probral z uvytržení a seskočil z Aramise. "Dobrý den. Promiň, že jsem tě vylekal,
ale Aramis je trochu hlasitý, jinak je to nejlepší kůň na světě a můj přítel.", radostně pravil
Rafael. Dívka se podívala na koně, byla celá zrudlá jako růže na zahradě, co vídával doma.
Koukala se na něj svýma modrýma očkama a rychle mrkala. Byl to mohutný kůň, nikdy dřív
takového neviděla. Aramis se koukal na ní a zase hlasitě zařehtal, až se cukl i Rafael, který
stál těsně u něj. Dívka si začala prohlížet Rafaela. Měl na sobě světle modrou košili, tmavé
kalhoty a jezdecké dlouhé boty z kůže. Dívka mu pohlédla do obličeje. Teď zase ona byla
jako u vytržení. Nikdy takového muže neviděla. Krásné tmavě hnědé oči, vlasy měl na krátko
ostřihané trochu rozcuchané až kudrnaté, rovněž hnědé barvy. Menší nos i uši, spodní čelist
po stranách jemně vystouplou a výrazné rty.
Cesta pod Aramisem
přešla v kamennou dlažbu. Aramis doklusal na kulaté prostranství. Byl
to vesnický rynk. Uprostřed stála kašna a kolem dokola byla zastavěná plocha mnoha domy.
Větší, menší, hezké i ošklivé. Hlavní základ většinou tvořilo dřevo, ale našly se i stavení s
kamennými stěnami. Na rynku bylo ryku. Obchodníci tu prodávali své zboží, hlavní
komoditou byla zelenina. Ženy nosily bílé šátky a prohlížely si zboží ve stáncích. Dvě mladé
dívky si všimly přijetého koně a z dálky mávaly na Rafaela. On se trochu začervenal a
zamával na ně. "Zařehtej, Aramisi." Aramise nemusel dlouho pobízet, poslechl okamžitě.
Dívky se na sebe podívaly a začaly se smát na celé kolo. Rafael se ušklíbl, no jo holky, a
pobídl Aramise ke zpáteční cestě. Blíží se poledne a on musí být na oběd doma. Cesta
zpátky mu utíkala nějak moc rychle, než se nadál byl opět ve stromové aleji před svým
domem. Najednou po cestě vidí jít nějakého člověka, jak kráčí směrem k sídlu l'Egrevillů.
Rafael přikázal Aramisovi, aby zpomalil. Aramis jenom tak pozvolna, co noha nohu mine,
míjel jdoucí postavu. Byla to dívka, ale nenosila bílý šátek, jako dívky z vesnice. Měla
nádherné tmavé dlouhé vlasy svázané do copu, modrou blůzku, bílou sukni a bílé střevíčky
se zlatými nitěmi.
Rafael
pobídl Aramise a zamířili k bráně. Aramis se zastavil před branou, přes mříže byl
vidět dubový most a prašná cesta vybíhající ze sídla l'Egrevillů. "Dobrý den, mladý Pane.
Přejete si otevřít bránu?", oslovila stráž Rafaela. "Buďte prosím tak laskav. Otevřete bránu."
Stráž sňala ocelovou závoru a za vrzání rozevřela bránu dokořán. "Průjezd uvolněn.
Šťastnou cestu, mladý Pane." Rafael pobídl koně a vyrazil přes most na cestu. Cesta vedla
alejí listnatých stromů. Na stromech zatím nerostl ani jeden lísteček, ale na větvičkách už
rašily pupeny. Na některých stromech seděli ptáci a trylkovali, aby přivítali jaro. Vzduchem se
vinula vůně čerstvé trávy. Rafael si bezstarostně hověl na hřbetě Aramise a nechal se
unášet tou nádherou. Nevěděl nic o problémech života. Za nedlouho mu bude 21 let a jeho
dosavadní život byl fádní. Nemusel se o nic starat, žil si bezstarostně. Alej skončila a kolem
cesty se rozprostřely širé lány. Pole orali farmáři, někteří z nich si při tom i zpívali, i když to
byla velmi namáhavá práce. To musejí být silní muži, také bych jednou chtěl být takový,
pomyslel si Rafael, a mával rukou na farmáře. Farmáři na něj také zamávali a dál se věnovali
své práci. Na pravé straně kolem cesty se objevil jehličnatý les. Rafael si vzpomněl, jak si v
něm hrával na vojáky, když byl malý. Měli klacky místo mušket a křičeli: "Jsi zastřelenej,
spadni. No, tak lehni, máš být mrtvej!" Rafael se nahlas upřímně zasmál a Aramis na jeho
hlas opět hlasitě zařehtal. Blížili se do místní vesnice.
Vpravo od vchodových
dveří stály stáje. Hlavní vrata byla otevřená a tak Rafael vešel
dovnitř. Pozdravil podkoního a zeptal se ho: "Jak se vede mému koni? Už jsem na něm
nejméně měsíc nikam nejel. Řekl jsem si, že je na čase, abych se opět projel po okolí a
zjistil, kde se co změnilo." "Vašemu koni se daří velmi dobře, Pane. Je téměř připraven na
jízdu. Stačí jej osedlat a poveze Vás třeba na kraj světa.", zasmál se podkoní. Rafael se na
něj také usmál a vydal se na konec stájí, kde už hlasitě řehtal jeho kůň, jak uslyšel z dálky
pánův hlas. "Ahoj Aramisi. Tak co, provezeš mě po okolí, kamaráde?", poplácal Rafael
svého koně. Aramis zařehtal a pokýval nahoru a dolů hlavou, jako by souhlasil. Rafael
vychoval Aramise od doby, co byl ještě hříbě. Měl lesklou černou kůži, hnědou hřívu a silné
nohy. Vyrostl z něj jeden z nejstatnějších koňů ve stáji. Rafael sundal ze stěny sedlo a
přehodil ho přes Aramise. Zapnul sedlo na boku, nasadil mu uzdu, znovu poplácal Aramise a
vyhoupl se do sedla. "Vyrazíme Aramisi, hyjé." Aramis opět zařehtal a cvalem vyběhl ze
stáje.
Rafael
"Dobré ráno Pane Rafaeli, jak se dnes máte?", otázal se sluha otevíraje pánovi venkovní
dveře. "Mám se skvěle, Jeane. Začíná nám Jaro. Vypadá to, že dnes bude venku nádherně.
Pojedu se projet po okolí.", odpověděl Rafael a vyšel ze dveří ven. Zima byla tento rok
nadmíru krutá, žezlo teď ale převzalo jaro. Na obleze plulo jen několik mráčků a sluníčko
zářilo na celou Francii. V dálce bylo slyšet šumění moře, jehož vlny narážely na molo jedno z
největších přístavů Francie. Ano, je opravdu krásný den, pomyslel si Rafael a vydal se po
cestě ke stájím. Cesta vedla od ohromného domu, byl postaven z kamenných kvádrů. Z
Tvrze vyčnívaly dvě věžičky. Kolem domu se rozprostírala velká zahrada ohraničená nízkou
zdí, za kterou byl příkop. Příkop byl přemostěný dubovým mostem, na jehož straně k domu
stála velká vstupní železná brána, kterou střežila stráž. Bylo to sídlo šlechtické rodiny
l'Egrevillů, kterým majetek a půda patřila už nejméně 300 let. Spravovali jižní končiny Francie
velmi dobře, poddaní si téměř nikdy nestěžovali.
Já jsem přes něj přepadla a dopadla prudce na
písečnou zem. Naštěstí jsem se jenom trochu odřela. Můj zachránce neváhal a hodil nůž po
stráži. Měli jsme štěstí, neminul. Stráž zaúpěla a padla k zemi. "Vyskoč na mého koně." Ani
chvilku jsem nezaváhala. Nasedla jsem za něj a chytla se ho kolem pasu. "Hyjé.", zvolal. Kůň
se vzepjal a tryskem uháněl z paláce. Před námi se rozprostírala písečná poušť. Za
nedlouho se nám palác ztratil z očí. Nevím, jestli se zachráníme nebo zemřeme. Důležité je,
že jsem s ním. A navždy budeme spolu……
Probudila mě něčí slova :
"Probuď se. No tak Vzbuď se!!" Otevřela jsem oči. Nevěřila jsem
vlastním očím. Byl to můj miláček. V ruce držel nůž přitisknutý na krku sultána. "Dej sem
klíče od pout nebo tě zabiju", řekl sultánovi. "Jsem sultán nebudu poslouchat nicotného
otroka, nejsi nic.", pravil sultán. "Jo, tak uvidíme a prudce jej řízl nožem vedle jizev, které měl
na hrudi a udělal mu další zářez." Sultán zařval bolestí. "Opovaž se zavolat stráže jinak
zemřeš, já nežertuji. Naval klíče." Sultán zašeptal : "Jsou v županu." Můj zachránce sáhnul
do županu a klíči mi uvolnil má pouta, vysvobodil mě z mého zajetí. Políbila jsem svou lásku.
"Jak si se vysvobodil?" "Utekl jsem jim, pomohl mi můj kamarád, který mě něco dlužil. (autor:
asi jsem mu udělal semestrálku)" "Co teď budeme dělat?", zeptala jsem se. "Musíme utéct,
vzadu za palácem jsou připraveny dva koně." Rychle jsem na sebe oblékla sultánův župan,
sice mi byl trochu velký, ale hlavně že jsem se zahalila. "Tak sultáne, pojď, budeš naše
rukojmí." Šli jsme k postraní stěně, která byla otevřená, zase další tajný vchod. "Tudy jsem
přišel, pojď miláčku, rychle." Táhnul před sebou sultána a scházeli jsme po nějakých
schodech dolů. Netrvalo dlouho a procházeli jsme dlouhou chodbou. Na konci chodby byly
dřevěné dveře. Otevřela jsem je a viděla jsem malé nádvoříčko, na kterém v rohu stály dva
koně. "Musíme potichu." Zacpal sultánovi pusu a pomaloučku jsme kráčeli ke koním.
"Skvělé, brána je otevřená, podle dohody." Praštil surově sultána druhou stranou nože.
Sultán zavrávoral a omdlel. Potichu ho položil na zem. "Pojďme." Rychle mě vysadil na
bílého koně. Sám si vzal druhého černého oře. Vyjeli jsme tryskem z bran. Už jsme byli pár
metrů za branami, v tom přilétl šíp za shora vrat. Byla tam stráž. Šíp se zabodl přímo do
mého bílého koně. Kůň zasípěl a padl mrtev.
Jeho klacek se začal tlačit
do mé dírky. Byl obrovský, nevešel se tam. On ale nepřestal, pomáhal si rukou a tlačil čím
dál prudčeji. Má dírka postupně povolovala. Svaly se přestali stahovat. Má bolest byla
nesnesitelná, řvala jsem na celý palác. Jeho pyj se pomalu dostával hlouběji a hlouběji do
mého lůna. Byl ve mně až úplně na doraz, myslela jsem, že snad mi propíchne vnitřnosti.
Začal mě píchat. Vysunul a zasunul. Znovu a znovu. Má bolest postupně odeznívala a
začala jsem cítit velké vzrušení. Vždy když do mě celý vnikl, tak jeho koule se pleskaly o můj
zadek. Byl to ohromný bejk. Začal i funět. Já jsem začala rychle oddychovat a opět to na mě
začalo přicházet. Jel jako stroj. Rukama si mě chytil v pase a trochu mě zvedl, celou mou
vahou mě nabodával na svůj kůl. Nesnesitelná muka. Nevydržela jsem a v silném orgasmu
jsem vykřikla. Celé mé tělo se chvělo, zmítala jsem se v rozkoši. Sultán najednou začal
prudce zrychlovat a v tom jsem v sobě ucítila horký proud semene, všechno do mě vystříkal.
Bylo toho velikánské množství, až to vytékalo z mojí pochvy. Padl vedle mě na postel a
hluboce oddychoval. Pořád jsem byla spoutána a nemohla jsem se ani utřít. On tvrdě usnul a
nechal mě v okovech. "Vzbuď se a odvaž mě". Vůbec nereagoval, spal jako dřevo. Byla jsem
také hodně vysílená, ani nevím, jak jsem usnula.
Ale jemu to nestačilo.
Začal mě znovu líbat na rty. Už jsem se nebránila, neměla jsem na to
sílu. Byla jsem potupena, ale za to ukojena. Divné, jak tyto dvě věci nejdou k sobě. Sultán si
stoupl přede mě a pomalu si začal sundávat župan. Upoutalo mě hezky vypracované tělo.
Hruď měl hladkou bez chloupků, ale byla pošrámována několika jizvami. Můj pohled zavítal
do nižších partií. I když jsem nemohla s hlavou moc hýbat. Nemohla jsem přehlédnout jeho
obrovskou kládu. Vím, že se říkalo, že orientálci mají hodně vyvinuté pohlavní orgány, ale
tohle jsem nečekala. Všiml si mého vytřeštěného pohledu a došlo mu asi, co si myslím.
"Ženy si zatím na mě nestěžovali, ba naopak já jsem se do nich někdy nemohl vejít. Ale
přizpůsobí se každá, neboj se." Jednou rukou uchopil svůj pyj a blížil se k mému otvůrku.
Byla jsem ještě velmi zvlhlá z předešlého orgasmu. S penisem kroužil po mé oholené
mušličce, pak nahoru a dolů a znovu nahoru a dolů, vždy se trošíčku zastavil u mého otvůrku
a pokračoval v pohybu. "Tak co? Chceš ho mít v sobě?" "To neznamená, že když mě mé
tělo neposlouchá, že má mysl se vám poddala. Miluji jiného a nikdy se vám nepoddám a
až….." Než jsem stačila dopovědět, ucítila jsem hroznou bolest.
